Judikát NS 21 Cdo 5141/2017

Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

02/14/2018

Spisová značka:

21 Cdo 5141/2017

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5141.2017.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Náhrada mzdy
Splatnost pohledávky

Dotčené předpisy:

§ 69 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 29.12.2011
§ 353 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 29.12.2011
§ 354 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 29.12.2011
§ 354 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 29.12.2011
§ 141 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 29.12.2011
§ 144 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 29.12.2011
§ 517 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§ 209 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
§ 43 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017

Kategorie rozhodnutí:

C


21 Cdo 5141/2017



ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. D. B., proti žalované Městské části Praha 10 se sídlem úřadu městské části v Praze 10 - Vršovicích, Vršovická č. 1429/68, IČO 00063941, zastoupené JUDr. Karlem Codlem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Smíchově, U Nikolajky č. 833/5, o 1 226 441,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 315/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2017 č. j. 62 Co 391/2016-278, takto:

Rozsudek městského soudu se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek obvodního soudu ve výroku o částečném zamítnutí žaloby tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 586 538 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 5. 12. 2014 (změněnou podáním doručeným soudu dne 20. 4. 2015) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 1 226 441,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částek a za dobu, jež v žalobě uvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované vykonával na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 1. 2011 činnost architekta v referátu městského architekta, že jeho pracovní poměr měl skončit dne 31. 12. 2011 na základě výpovědi udělené žalovanou z organizačních důvodů dne 14. 10. 2011, že tato výpověď byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2014 č. j. 23 Co 457/2013-163 pravomocně určena neplatnou, že i když pracovní poměr žalobce stále trvá, žalovaná mu i přes opakované výzvy nepřiděluje práci, a žalobci proto náleží náhrada platu. Uvedl, že mu náleží náhrada platu od 1. 1. 2012 do 5. 6. 2014, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla určena neplatnost výpovědi, a dále od 6. 6. 2014 do 31. 12. 2014 z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele, neboť žalovaná vyzvala žalobce k nástupu do práce až v lednu 2015. Dále uvedl, že ve čtvrtém čtvrtletí roku 2011 neodpracoval ani 21 dní, a že je proto při výpočtu náhrady platu nutné vycházet z pravděpodobného výdělku, který by byl podle žalobce stejný, jako jeho průměrný výdělek ve třetím čtvrtletí roku 2011, tedy 191,55 Kč za hodinu, avšak jelikož se platové poměry zaměstnanců ve veřejné správě řídí nařízením vlády č. 564/2006 Sb., jeho hrubý plat by se od 1. 6. 2012 měsíčně zvýšil o 760 Kč a od 1. 11. 2014 o 740 Kč.

Žalovaná zejména namítala, že ze strany žalobce „neeviduje“ žádné písemné oznámení o trvání na dalším zaměstnávání, že žalobce vykonával v době od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2014 práci odpovídající jeho kvalifikaci nejméně pro Magistrát P. a Městský úřad v Ř., a proto nebyl připraven k výkonu ujednané práce, a že v daném případě je možné aplikovat i ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce, které upravuje moderační právo soudu ve směru k výši náhrady platu za dobu sporu o určení neplatnosti skončení pracovního poměru. Dále uplatnila vzájemný návrh na vrácení odstupného ve výši 99 771 Kč, které žalobci vyplatila po skončení pracovního poměru a které žalobce doposud nevrátil.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 7. 6. 2016 č. j. 28 C 315/2014-162, doplněným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 11. 2016 č. j. 28 C 315/2014-249, který byl doplněn usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 12. 2016 č. j. 28 C 315/2014-259, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 305 765 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 4 909 Kč od 1. 6. 2012 do zaplacení, ve výši 7,5 % ročně z částky 26 170 Kč od 1. 7. 2012 do zaplacení, ve výši 7,5 % ročně z částky 26 930 Kč od 1. 8. 2012 do zaplacení, ve výši 7,5 % ročně z částky 26 930 Kč od 1. 9. 2012 do zaplacení, ve výši 7,5 % ročně z částky 26 930 Kč od 1. 10. 2012 do zaplacení, ve výši 7,5 % ročně z částky 26 930 Kč od 1. 11. 2012 do zaplacení, ve výši 7,5 % ročně z částky 26 930 Kč od 1. 12. 2012 do zaplacení, ve výši 7,05 % ročně z částky 12 118,50 Kč od 1. 3. 2013 do zaplacení, ve výši 7,05 % ročně z částky 26 930 Kč od 1. 4. 2013 do zaplacení, ve výši 7,05 % ročně z částky 26 930 Kč od 1. 5. 2013 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 14 811,50 Kč od 1. 5. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 26 930 Kč od 1. 6. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 26 930 Kč od 1. 7. 2014 do zaplacení a ve výši 8,05 % ročně z částky 5 386 Kč od 1. 8. 2014 do zaplacení, zastavil řízení ohledně částky 232 835,20 Kč s příslušenstvím (z důvodu zpětvzetí žaloby v části, ve které se žalobce domáhal náhrady platu za období od 6. 6. 2014 do 31. 12. 2014) a rozhodl, že „co do zbytku“ se žaloba zamítá, že vzájemný návrh, kterým se žalovaná domáhá na žalobci zaplacení 99 771 Kč s příslušenstvím, se zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 1. 2011 jako architekt, že dne 14. 10. 2011 obdržel výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2014 č. j. 23 Co 457/2013-163 určena neplatnou, že dopisem ze dne 1. 12. 2011 sdělil žalované, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala, a že v době od 1. 11. 2012 do 20. 1. 2013 žalobce vykonával práci pro Magistrát P. a od 2. 4. 2013 do 15. 3. 2014 pro město Ř. (od 2. 4. 2013 do 20. 1. 2014 na základě pracovní smlouvy a od 21. 1. 2014 do 15. 3. 2014 na základě dohody o provedení práce). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nebyl v době, kdy vykonával práci pro Magistrát P. a pro město Ř., tedy v době od 1. 11. 2012 do 20. 1. 2013 a od 2. 4. 2013 do 15. 3. 2014, připraven k výkonu práce pro žalovanou ve smyslu ustanovení § 69 zákoníku práce, a uvedl, že přiznat žalobci náhradu platu za tato období by bylo také v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 14 odst. 1 zákoníku práce a s judikaturou dovolacího soudu, neboť by za stejné období měl jak příjem z fakticky vykonávané pracovní činnosti, tak náhradu platu. Při výpočtu náhrady platu soud prvního stupně vyšel z výdělku žalobce ve výši 26 170 Kč za období od 1. 1. 2012 do 31. 5. 2012 a ve výši 26 930 Kč za období od 1. 6. 2012, z celkové částky náhrady platu 405 536 Kč odečetl částku 99 771 Kč, kterou žalovaná zaplatila žalobci jako odstupné v souvislosti se skončením pracovního poměru, a příslušenství pohledávky stanovil ode dne následujícího po uplynutí posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém žalobci vzniklo právo na plat.

K odvolání žalobce a žalované (v případě žalované pouze do výroku o nákladech řízení) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2017 č. j. 62 Co 391/2016-278 odmítl odvolání žalobce do výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě částečně vyhověno, do doplňujícího rozsudku a doplňujícího usnesení, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žaloba částečně zamítnuta, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 586 538 Kč s úrokem z prodlení „ve výši repo sazby stanovené ČNB pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází prodlení žalované, zvýšen�� o sedm procentních bodů“ z částek 33 712,80 Kč od 14. 2. 2012 do zaplacení, 32 180,40 Kč od 14. 3. 2012 do zaplacení, 33 712,80 Kč od 14. 4. 2012 do zaplacení, 32 180,40 Kč od 14. 5. 2012 do zaplacení, 35 245,20 Kč od 14. 6. 2012 do zaplacení, 32 940,40 Kč od 14. 7. 2012 do zaplacení, 36 005,20 Kč od 14. 8. 2012 do zaplacení, 36 005,20 Kč od 14. 9. 2012 do zaplacení, 31 408 Kč od 14. 10. 2012 do zaplacení, 36 005,20 Kč od 14. 11. 2012 do zaplacení, 34 472,80 Kč od 14. 12. 2012 do zaplacení, 32 940,40 Kč od 14. 1. 2013 do zaplacení a 10 430 Kč od 14. 2. 2013 do zaplacení, jinak jej ohledně částky 99 771 Kč a zbývajícího příslušenství potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 124 822 Kč k rukám advokátky Mgr. Ivany Sládkové a soudní poplatek z žaloby ve výši 612 Kč a z odvolání žalobce ve výši 14 665 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 10. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci přísluší náhrada platu od doby, kdy oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, do doby, kdy mu žalovaná umožnila pokračovat v práci nebo kdy došlo k platnému skončení pracovního poměru, že v období od 1. 1. 2012 do 5. 6. 2014 nedošlo k platnému skončení pracovního poměru a ani k tomu, že by žalovaná umožnila žalobci pokračovat v práci, že náhrada platu žalobci přísluší ve výši průměrného výdělku, přičemž rozhodným obdobím je třetí čtvrtletí roku 2011, neboť jde o kalendářní čtvrtletí předcházející neplatnému rozvázání pracovního poměru a výzvě žalobce adresované žalované k opětovnému přidělování práce ze dne 1. 12. 2011, tedy ve výši 191,55 Kč za hodinu. Dále dovodil, že zákoník práce ve znění účinném do 31. 12. 2011 neumožňoval soudu moderovat výši náhrady platu na návrh zaměstnavatele podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce a že sama skutečnost, že zaměstnanec v průběhu trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru uzavře pracovní poměr u jiného zaměstnavatele, nemůže být důvodem pro nepřiznání náhrady platu. Uvedl, že přiznání náhrady platu v takové situaci není ani v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná žalobci v průběhu trvání sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru práci nepřidělovala a žalobce si prostředky k obživě musel nějakým způsobem zajistit, u obou zaměstnavatelů navíc dosahoval nižšího výdělku než u žalované a žalovaná začala s žalobcem jednat o jeho možném dalším pracovním uplatnění až v lednu 2015. Odvolací soud uzavřel, že žalobci přísluší náhrada platu za požadované období od 1. 1. 2012 do 5. 6. 2014 v plné výši, tedy ve výši 992 074 Kč při průměrném hodinovém výdělku 191,55 Kč, že od této náhrady je nutné odečíst odstupné ve výši 99 771 Kč vyplacené žalobci na základě neplatné výpovědi a částku 305 765 Kč, kterou žalobci přiznal soud prvního stupně, a žalobci proto přiznal 586 538 Kč s úrokem z prodlení tak, jak jej žalobce požadoval. Dodal, že i když převážně neúspěšné žalované nepřísluší náhrada nákladů řízení, souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že náklady žalované, která je „velkou městskou částí, disponující kvalifikovaným právním útvarem“, na její zastoupení advokátem nelze považovat za účelně vynaložené.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které podle svého obsahu směřuje pouze do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně, a do výroku o nákladech řízení. Namítá, že odvolací soud nerespektoval právní úpravu a předchozí judikaturu dovolacího soudu, neboť vzal – bez odlišné dohody smluvních stran – za rozhodný den pro vznik práva na úrok z prodlení nikoli první den následujícího měsíce po měsíci, v němž byla pracovněprávní odměna splatná, nýbrž třetí den následující po obvyklém dni výplaty, že nepřihlédl k tomu, že žalobce nebyl nejméně po část rozhodné doby připraven, ochoten či schopen práci pro žalovanou konat, neboť úřední hodiny a pracovní doba jsou jak u žalované, tak u Magistrátu P. a Městského úřadu v Ř. shodné, a že odvolací soud nesprávně určil, že náhrada platu má být ve věci vypočtena za třetí kalendářní čtvrtletí roku 2011, i když pracovní poměr skončil až 31. 12. 2011, a rozhodným obdobím tedy mělo být čtvrté čtvrtletí roku 2011. Žalovaná má za to, že z hlediska ustanovení § 69 zákoníku práce a vzniku práva na náhradu mzdy nebo platu není rozhodné formální oznámení, nýbrž skutečný zájem zaměstnance na dalším zaměstnávání, který zaměstnanec deklaruje svým postojem k zaměstnavateli a k práci, kterou má vykonávat, a uvádí, že žádné písemné oznámení žalobce o trvání na dalším zaměstnávání „neeviduje“ a že žalobce jedná cíleně mimo účel právní normy, sleduje jiné než právní normou sledované cíle, jeho jednání je zjevně vedeno snahou poškodit žalovanou a ztížit její činnost, a tomuto jednání proto nelze přiznat právní ochranu. Dále namítá, že řízení „je stiženo závažnou a nezhojitelnou vadou, neboť odvolací soud porušil právo žalované na spravedlivý proces, když umožnil žalobci určit si vlastní lhůtu pro podání odvolání a následně odvolání podané v této lhůtě, která dalece přesahovala lhůtu zákonnou, vzal za relevantní podání“, na jehož základě přezkoumal a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně. Dodává, že pokud bude ve věci úspěšná, měla by jí být přiznána náhrada nákladů řízení, neboť žalovaná nevykonává v rámci přenesené působnosti státní správu na úseku individuálních pracovněprávních vztahů, a proto nelze dovozovat, že by měl kterýkoli její zaměstnanec mít kompetenci k zastupování ve sporu z individuálních pracovněprávních vztahů. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Závěr odvolacího soudu, že samotná skutečnost, že zaměstnanec v průběhu trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru uzavře pracovní poměr u jiného zaměstnavatele, nemůže být důvodem pro nepřiznání náhrady mzdy, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Oznámil-li zaměstnanec po podání výpovědi z pracovního poměru zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a neumožnil-li mu zaměstnavatel, aby konal (až do pravomocného skončení soudního řízení o neplatnost výpovědi nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) práce podle pracovní smlouvy, má zaměstnanec nejen nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku (srov. § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů), ale i možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele. Musí však svůj nový pracovněprávní vztah sjednat buď na dobu určitou (na dobu trvání sporu), nebo jiným ujednáním zajistit, aby mohl znovu nastoupit do práce u svého zaměstnavatele, jakmile se stane pravomocným rozhodnutí soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (srov. právní názory uvedené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, který byl uveřejněn pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, nebo v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3787/2014).

Judikatura soudů též dovodila, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur“, považovat chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, za dovolené i tehdy,
je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Jestliže však jeden z účastníků pracovněprávního vztahu sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka pracovněprávního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jeden z účastníků pracovněprávního vztahu je v rozporu s ustálenými dobrými mravy přímo veden úmyslem způsobit druhému účastníku pracovněprávního vztahu újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011) tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1582/2012). Závěr odvolacího soudu, že přiznání náhrady platu žalobci v situaci, kdy žalovaná s žalobcem neplatně rozvázala pracovní poměr, v průběhu trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru mu nepřidělovala práci, a žalobce si proto musel prostředky k obživě zajistit jinak (výkonem práce pro jiné zaměstnavatele), není v rozporu s dobrými mravy, je proto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není vzhledem k ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení na otázce, zda náklady řízení vzniklé žalované v souvislosti s jejím zastoupením advokátem byly vynaloženy účelně, nezávisí, protože náhrada nákladů řízení nebyla žalované rozhodnutím odvolacího soudu přiznána z důvodu jejího převážného neúspěchu ve věci, a nikoli z důvodu neúčelnosti jí vynaložených nákladů na zastoupení advokátem.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 1. 2011, že dne 14. 10. 2011 obdržel výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2014 č. j. 23 Co 457/2013-163 určena neplatnou, že jeho pracovní poměr měl na základě výpovědi skončit k 31. 12. 2011 a že dopisem ze dne 1. 12. 2011 sdělil žalované, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala.

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázek hmotného práva, jaké období je rozhodné pro výpočet náhrady mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, a kdy nastává prodlení zaměstnavatele s výplatou náhrady mzdy (platu). Protože při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je částečně opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady platu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 14. 10. 2011 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb. a č. 185/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 29. 12. 2011 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

Podle ustanovení § 353 odst. 1 zák. práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.

Podle ustanovení § 354 odst. 1 zák. práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

Podle ustanovení § 354 odst. 2 zák. práce průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.

Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, jejíž platnost zaměstnanec neuznává, řídí se pracovněprávní vztahy účastníků až do uplynutí výpovědní doby podle této výpovědi pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy. Až do uplynutí výpovědní doby totiž pracovní poměr účastníků nepochybně trval a zaměstnanec má nárok na mzdu (plat) za vykonanou práci, popřípadě nárok na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 208 zák. práce, kdyby mu zaměstnavatel ve výkonu práce bezdůvodně bránil nebo kdyby nemohl práci konat pro jiné překážky na straně zaměstnavatele. Nejistota, zda pracovní poměr účastníků podle výpovědi z pracovního poměru skutečně skončil, nebo zda bude (může) pokračovat, tu nastává až po uplynutí výpovědní doby; teprve až v tomto období se nároky účastníků mohou řídit ustanoveními upravujícími nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru.

Na uvedeném závěru nic nemění to, že podle ustanovení § 69 odst. 1 věty druhé zák. práce přísluší zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního poměru náhrada mzdy (platu) ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Tato úprava se plně prosadí jen tehdy, jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, v době, kdy pracovní poměr měl podle neplatné výpovědi z pracovního poměru skončit (tj. až po uplynutí výpovědí doby), a pro tento případ určuje den, od nějž může být náhrada mzdy zaměstnanci nejdříve přiznána. Jestliže však zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, dříve, než uplynula výpovědní doba, je pro pracovněprávní vztahy účastníků rozhodující, že až do uplynutí výpovědní doby je trvání pracovněprávního vztahu nepochybné, že po tuto dobu má zaměstnanec
- jak uvedeno výše - nárok na mzdu (plat) za vykonanou práci, popřípadě nárok na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 208 zák. práce, a že úprava uvedená v ustanoveních § 69 až 72 zák. práce se v tomto období nemůže uplatnit; nárok na náhradu mzdy (platu) při neplatném rozvázání pracovního poměru mu v tomto případě vzniká až dnem následujícím po uplynutí výpovědní doby. Pro výpočet náhrady mzdy (platu) je přitom rozhodný průměrný výdělek zjištěný za kalendářní čtvrtletí předcházející vzniku nároku zaměstnance na náhradu mzdy bez ohledu na to, za které konkrétní (pozdější) období zaměstnanec nárok, případně část nároku na náhradu mzdy (platu) uplatnil (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 991/2001).

V projednávané věci dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce dne 14. 10. 2011, a proto v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 a 2 zák. práce měl jeho pracovní poměr skončit uplynutím dvouměsíční výpovědní doby dne 31. 12. 2011. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, žalobce oznámil žalované, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala, dopisem ze dne 1. 12. 2011 a žalovaná potvrdila žalobci přijetí tohoto oznámení v dopise ze dne 27. 12. 2011, tedy ještě v průběhu výpovědní doby. Nárok na náhradu platu ve výši průměrného výdělku podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce tak žalobci přísluší ode dne následujícího po dni, kdy měl jeho pracovní poměr skončit uplynutím výpovědní doby, tedy od 1. 1. 2012. Vzhledem k tomu, že rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku je kalendářní čtvrtletí, které předchází vzniku nároku na náhradu platu, nejedná se
- jak nesprávně uvedl odvolací soud - o třetí čtvrtletí roku 2011, ale o čtvrté čtvrtletí roku 2011. Výši náhrady platu žalobce je proto nutné stanovit podle průměrného výdělku [popřípadě pravděpodobného výdělku, neodpracoval-li v rozhodném období alespoň 21 dnů (srov. § 355 odst. 1 a 2 zák. práce)] zjištěného z hrubého platu zúčtovaného žalobci k výplatě v měsících říjnu – prosinci 2011 a z odpracované doby v tomto období. Tato výše náhrady platu se přitom použije pro celé období, za které žalobci náhrada platu přísluší (srov. § 354 odst. 2 zák. práce a již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015 č. j. 21 Cdo 3787/2014).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud při rozhodování o výši náhrady platu žalobce z těchto závěrů nevycházel, nemůže být jeho závěr, že žalobci přísluší na náhradě platu (kromě částky 305 765 Kč, kterou žalobci pravomocně přiznal soud prvního stupně) také částka 586 538 Kč, (prozatím) správný.

Mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku (§ 141 odst. 1 zák. práce). Nebyl-li pravidelný termín výplaty mzdy nebo platu sjednán v kolektivní smlouvě, určí jej zaměstnavatel v mezích období uvedeného v ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce po projednání s odborovou organizací (§ 141 odst. 3 zák. práce). Mzda nebo plat se vyplácí v pracovní době a na pracovišti,
nebyla-li dohodnuta jiná doba nebo místo výplaty; nemůže-li se zaměstnanec dostavit k výplatě z vážných důvodů, zašle mu zaměstnavatel mzdu nebo plat v pravidelném termínu výplaty, popřípadě nejpozději v nejbližší následující pracovní den na svůj náklad a nebezpečí, pokud se se zaměstnancem nedohodli na jiném termínu nebo způsobu výplaty (§ 142 odst. 3 zák. práce). Jestliže se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodnou jinak, platí pro splatnost a výplatu náhrady mzdy nebo platu obdobně ustanovení § 141 a § 142 zák. práce (srov. § 144 zák. práce).

Pracovněprávní předpisy rozlišují - jak vyplývá z výše uvedeného - mezi splatností mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně jedné a výplatou mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně druhé; zatímco splatnost (termín splatnosti) nastává podle ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu (tedy, řečeno jinak, uplynutím posledního dne takového měsíce), výplatu (pravidelný termín výplaty) určí podle ustanovení § 141 odst. 3 zák. práce zaměstnavatel po projednání s odborovou organizací v mezích období uvedeného v ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce, nebyl-li pravidelný termín výplaty sjednán v kolektivní smlouvě.

Prodlení zaměstnavatele (jako dlužníka) nebo zaměstnance (jako věřitele) se splněním práva zaměstnance na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu zákoník práce a ostatní pracovněprávní předpisy výslovně neupravují; řídí se proto (subsidiárně) ustanoveními občanského zákoníku (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.).

Prodlení zaměstnavatele se splněním práva zaměstnance na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu nenastává již tehdy, jestliže si zaměstnanec nevybere bez vážných důvodů mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu ve stanoveném pravidelném termínu výplaty a na pracovišti (nebyla-li dohodnuta jiná doba nebo jiné místo výplaty) nebo jestliže zaměstnavatel nezašle zaměstnanci, který se nemohl dostavit k výplatě z vážných důvodů, mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu v pravidelném termínu výplaty, popřípadě nejpozději v nejbližší následující pracovní den na svůj náklad a nebezpečí, ledaže by se se zaměstnancem dohodl na jiném termínu nebo způsobu výplaty. K prodlení dochází - jak vyplývá ze subsidiárního užití ustanovení § 517 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, rovněž v pracovněprávních vztazích - vždy teprve uplynutím doby (termínu) splatnosti.
Je-li mzda, plat nebo náhrada mzdy nebo platu splatná - ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce - nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu, je tu rozhodné, zda právo zaměstnance (jako věřitele) na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu bylo splněno (či zůstalo nesplněno) před uplynutím posledního dne takového měsíce, a prodlení se splněním takového dluhu vzniká od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost mzdy, platu nebo náhrady mzdy nebo platu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. 21 Cdo 403/2014, uveřejněný pod č. 117 v časopise Soudní judikatura, roč. 2015).

V projednávané věci je z rozhodnutí odvolacího soudu o úrocích z prodlení zřejmé, že při určování počátku prodlení žalované s výplatou náhrady platu odvolací soud nepostupoval v souladu s výše uvedenými závěry, neboť úrok z prodlení přiznal vždy od 14. dne měsíce následujícího po měsíci, za který náhrada platu náležela, a nikoli od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost náhrady platu. Rozhodnutí odvolacího soudu proto není správné ani v části přiznávající žalobci úroky z prodlení.

Námitka dovolatelky, že řízení „je stiženo závažnou a nezhojitelnou vadou, neboť odvolací soud porušil právo žalované na spravedlivý proces, když umožnil žalobci určit si vlastní lhůtu pro podání odvolání a následně odvolání podané v této lhůtě, která dalece přesahovala lhůtu zákonnou, vzal za relevantní podání“, na jehož základě přezkoumal a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, však není opodstatněná.

Podle ustanovení § 205 odst. 1 o. s. ř. v odvolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu (odvolací důvod) a čeho se odvolatel domáhá (odvolací návrh).

Předseda senátu soudu prvního stupně usnesením vyzve odvolatele, aby odvolání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité, bylo opraveno nebo doplněno; k opravě nebo doplnění odvolání určí lhůtu a odvolatele poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (srov. § 209 větu první a § 43 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li přes výzvu předsedy senátu odvolání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, odvolací soud usnesením odvolání odmítne (srov. § 211 a § 43 odst. 2 o. s. ř.).

V projednávané věci podal žalobce ve lhůtě uvedené v ustanovení § 204 odst. 1 větě první o. s. ř. (dne 4. 7. 2016) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 6. 2016 č. j. 28 C 315/2014-162 odvolání, ve kterém uvedl, že se proti tomuto rozsudku odvolává „v souladu s ustanovením § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f), g) o. s. ř., a to do výroku I., III. a IV.“, a že navrhuje, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, popřípadě zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté v souladu s ustanoveními § 209 o. s. ř. a § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce usnesením ze dne 19. 9. 2016 č. j. 28 C 315/2014-212, které bylo jeho zástupkyni doručeno dne 23. 9. 2016, aby své odvolání doplnil ve lhůtě osmi dnů od doručení tohoto usnesení o náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že žalobce své odvolání doplnil podáním ze dne 26. 9. 2016, odeslaným soudu prvního stupně dne 27. 9. 2016 a doručeným tomuto soudu dne 29. 9. 2016, ve kterém znovu uvedl, v jakém rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně napadá a čeho se odvoláním domáhá, a doplnil, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně, odstranil tak
– ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně – vady odvolání, které by bránily dalšímu pokračování řízení, a odvolací soud postupoval správně, jestliže v odvolacím řízení pokračoval, neboť nebyly splněny podmínky pro odmítnutí odvolání žalobce podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 211 o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o částečném zamítnutí žaloby, správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej v této části (spolu s akcesorickými výroky o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. února 2018


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu


www.nsoud.cz