21 Cdo 4654/2017-118

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Z. S., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Vávrou, advokátem se sídlem v Praze 9, Sokolovská č. 1069/254, proti žalované Integrované střední škole hotelového provozu, obchodu a služeb, Příbram, Gen. R. Tesaříka 114, se sídlem v Příbrami, Gen. R. Tesaříka č. 114, IČO 00508268, zastoupené JUDr. Petrem Košťálem, advokátem se sídlem v Příbrami, Gen. R. Tesaříka č. 256, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 141/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2017 č. j. 23 Co 73/2017-69, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. října 2016 č. j. 5 C 141/2016-39 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 31. 5. 2016 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce „pro nesplnění kvalifikačních předpokladů pro výkon funkce učitel (Dohoda o změně pracovní smlouvy – A č. 4A/2015 ze dne 28. 8. 2015)“; žalobce byl současně upozorněn, že „Dohoda o změně pracovní smlouvy – B č. 4B/2015 ze dne 28. 8. 2015 pro výkon funkce řidič, údržbář s úvazkem 0,475 – tj. 19 hodin týdně zůstává v platnosti“.

Žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 1. 8. 2016 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval v pracovním poměru od 1. 2. 2010, nejprve jako údržbář, řidič, topič, od 1. 9. 2011 jako učitel (s účinností od 1. 2. 2012 v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou) a od 1. 9. 2015 (na základě dohod o změně pracovní smlouvy uvedených ve výpovědi) jako učitel v dohodnutém „pracovním úvazku 0,525“ a řidič, údržbář v dohodnutém „pracovním úvazku 0,475“. Žalobce u žalované vyučoval tělesnou výchovu. Od září 2014 studuje na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích v bakalářském studijním programu „Specializace v pedagogice“ ve studijním oboru „Výchova ke zdraví“ a dále je držitelem trenérské A licence (UEFA A LEVEL) udělené Univerzitou Karlovou v Praze, Fakultou tělesné výchovy a sportu. Zahájením uvedeného vysokoškolského studia v době do 31. 12. 2014 podle žalobce „nastala skutečnost, pro kterou nelze mít za to, že pozbyl kvalifikačního předpokladu pro výkon pedagogického pracovníka, učitele tělesné výchovy“; žalobce v této souvislosti poukázal na Metodický výklad Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k ustanovení § 32 odst. 1 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb., podle kterého od 1. 1. 2015 nebudou moci ve školách a školských zařízeních působit jen ti pedagogičtí pracovníci bez odborné kvalifikace, kteří do 31. 12. 2014 nezahájí studium vedoucí k získání odborné kvalifikace pro přímou pedagogickou činnost. Postup žalované shledává účelovým, neboť k výpovědi přistoupila až s časovým odstupem ode dne 1. 1. 2015 a poté, co jej dne 10. 1. 2012 upozornila, že „pokud v termínu nezahájí studium k doplnění kvalifikace, bude mu dána výpověď“.

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 20. 10. 2016 č. j. 5 C 141/2016-39 žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 8 712 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Košťála. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 23. 6. 2011 pracoval u žalované jako učitel, a to (na základě další dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 10. 1. 2012) v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou, a že v roce 2014 zahájil studium na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích v bakalářském studijním programu „Specializace v pedagogice“ ve studijním oboru „Výchova ke zdraví“. Protože žalobce prokázal pouze zahájení studia v bakalářském studijním programu (nikoliv akreditovaného magisterského studijního programu vyžadovaného ustanovením § 8 zákona č. 563/2004 Sb.), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce „nesplňoval předpoklady pro výkon pedagoga ve smyslu zákona č. 563/2004 Sb.“; soud prvního stupně současně vycházel z výkladu ustanovení § 32 odst. 1 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb., podle kterého „bylo nutné v době trvání výjimky nejen studium zahájit, ale také ukončit“ (vycházel přitom z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1276/2008 a 21 Cdo 1493/2010). Výpověď z pracovního poměru proto shledal opodstatněnou.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2017 č. j. 23 Co 73/2017-69 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že výpověď z pracovního poměru ze dne 31. 5. 2016 je neplatná, a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci (k rukám jeho advokáta) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 10 400 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 600 Kč. Odvolací soud nesdílel závěr, k němuž dospěl soud prvního stupně při výkladu ustanovení § 32 odst. 1 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb. Z jazykového obsahu tohoto ustanovení (za situace, kdy „zmiňuje zahájení studia a ve druhé polovině věty doplňuje podmínku jeho úspěšného ukončení“) dovodil, že postačuje, aby osoba nesplňující předpoklad podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb. do deseti let od účinnosti zákona, tj. do 31. 12. 2014, příslušné studium alespoň zahájila a následně po tomto datu v něm pokračovala a studium ukončila; má za to, že tento závěr koresponduje s důvodovou zprávou k zákonu o pedagogických pracovnících a metodickým pokynem, který k tomuto zákonu vydalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Podle odvolacího soudu nelze odhlédnout ani od konkrétních okolností projednávané věci, spočívajících v tom, že žalovaná si „citované ustanovení zákona“ zřejmě vykládala stejně, jestliže s žalobcem uzavřela pracovní poměr na dobu neurčitou, i když žalobce studium k získání odborné kvalifikace pro výkon přímé pedagogické činnosti nemohl do 31. 12. 2014 dokončit, a jestliže k poslední úpravě pracovní smlouvy žalobce došlo půl roku po tomto datu, a v tom, že žalobce byl učitelem tělocviku, u něhož je význam odborného pedagogického vzdělání nižší než u vyučujících jiných vzdělávacích předmětů. Výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce byl tedy podle odvolacího soudu použit pouze účelově.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že (na rozdíl od soudu prvního stupně) mimo své hodnocení ponechal, že žalobce sice studuje na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích v bakalářském studijním programu „Specializace v pedagogice“ ve studijním oboru „Výchova ke zdraví“, toto studium však neodpovídá požadavkům stanoveným ustanovením § 9 odst. 1 písm. f) zákona č. 563/2004 Sb., podle kterého učitel všeobecně-vzdělávacích předmětů střední školy získává odbornou kvalifikaci vysokoškolským vzděláním získaným studiem v akreditovaném magisterském studijním programu zaměřeném na tělesnou výchovu a sport jen pro výuku tělesné výchovy. Žalobce tedy nezahájil takové studium, kterým lze získat kvalifikaci učitele tělesné výchovy, a nesplnil podmínku podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb. Soud prvního stupně při výkladu tohoto zákonného ustanovení vycházel především z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1493/2010, podle něhož „smyslem ustanovení § 32 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících není, aby byl osobám bez náležité kvalifikace umožněn po dobu pěti let výkon přímé pedagogické činnosti bez této kvalifikace, nýbrž, že jde o výjimku, která těmto osobám sice umožňuje vykonávat přímou pedagogickou činnost ještě nejdéle po dobu pěti let, ovšem za splnění další podmínky, že v této době (v době pěti let od účinnosti zákona o pedagogických pracovnících) jednak zahájí studium k získání potřebného předpokladu, a jednak toto studium také v uvedené době úspěšně ukončí a potřebný předpoklad získají“. Odvolací soud však uvedený právní názor nesdílí a přiklání se ke stanovisku žalobce, který odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3924/2015 obsahující výklad, podle kterého postačí studium zahájit. Napadené rozhodnutí tedy podle dovolatelky závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce má za to, že mezi účastníky nebylo v řízení sporné, že žalobce zahájil studium, kterým může potřebnou kvalifikaci získat. Dovolací soud by se proto neměl námitkou dovolatelky, že žalobce nezahájil odpovídající studium podle ustanovení § 9 odst. 1 písm. f) zákona č. 563/2004 Sb., zabývat, a to také proto, že takové posouzení by vyžadovalo další dokazování. Dovolatelka přitom přehlíží, že kvalifikaci lze získat i studiem podle ustanovení § 9 odst. 1 písm. c) zákona č. 563/2004 Sb., tj. studiem ve „studijním oboru, který odpovídá charakteru vyučovaného všeobecně-vzdělávacího předmětu, a vysokoškolským vzděláním získaným studiem v akreditovaném bakalářském studijním programu v oblasti pedagogických věd zaměřené na přípravu učitelů střední školy nebo druhého stupně základní školy“. Žalobce setrvává na svém výkladu, který vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3924/2015, podle něhož studium stačilo do 31. 12. 2014 zahájit, nikoliv i dokončit. S ohledem na uvedené a na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 3350/15 dovolatelka navrhla zamítnutí podaného dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 – posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že pracovní poměr účastníků vznikl dne 1. 2. 2010, že na základě dohody o změně pracovního poměru ze dne 23. 6. 2011 začal žalobce u žalované pracovat jako učitel a že další dohodou o změně pracovního poměru ze dne 10. 1. 2012 byl pracovní poměr sjednán na dobu neurčitou. Žalobce, který u žalované vyučoval tělesnou výchovu, pro výkon této přímé pedagogické činnosti nesplňuje odborné předpoklady stanovené zákonem. V září 2014 žalobce zahájil studium na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích v bakalářském studijním programu „Specializace v pedagogice“ ve studijním oboru „Výchova ke zdraví“; studium do 1. 1. 2015 ani do doby výpovědi z pracovního poměru nedokončil.

Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaké jsou podmínky k podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce z důvodu nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce zaměstnancem. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru ze dne 31. 5. 2016 byla žalobci doručena dne 1. 6. 2016 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013 Sb., č. 101/2014 Sb., č. 182/2014 Sb., č. 250/2014 Sb., č. 205/2015 Sb. a č. 298/2015 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zák. práce“), podle zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o pedagogických pracovnících“), a dále (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále jen o. z.).

Podle ustanovení § 52 písm. f) věty první před středníkem zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce.

Předpoklady pro výkon určitého druhu práce stanoví zákon nebo jiné obecně závazné právní předpisy v zájmu zajištění odpovídající kvality práce, zabezpečení ochrany života a zdraví zaměstnanců a dalších fyzických osob a dodržování dalších pravidel, jejichž zachování nemusí odpovídat jen zájmům zaměstnavatele, ale také širším (obecným) zájmům společnosti. Předpoklady pro výkon sjednané práce spočívají zejména v dosažení určitého vzdělání, stupně kvalifikace nebo určitých dovedností, v osvědčení znalostí zaměstnance složením stanovené zkoušky nebo jiným povinným přezkoušením, anebo se týkají osoby zaměstnance. Není rozhodné, zda ke stanovení předpokladů došlo právním předpisem již před vznikem pracovního poměru, nebo teprve v době jeho trvání. Lze tedy dát úspěšně výpověď zaměstnanci z toho důvodu, že nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce i za té situace, že tyto předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve v době trvání pracovního poměru zaměstnance, a při vzniku tohoto pracovního poměru nebyly ještě právním předpisem vyžadovány (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 6. 1975 sp. zn. Cpjf 104/74, uveřejněné pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, které se týkají obsahově shodné právní úpravy v předchozím zákoníku práce). Výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce dopadá také na případy, zjistí-li se až po vzniku pracovního poměru, že zaměstnanec nesplňuje stanovené předpoklady, ačkoli zaměstnavatel při uzavření pracovní smlouvy vycházel z opačné informace. Nesplňování stanovených předpokladů pro výkon sjednané práce není časově omezeno. Výpovědní důvod tu může být dán delší dobu, než se zaměstnavatel rozhodne jej uplatnit; musí však trvat ještě v době, kdy byla výpověď z pracovního poměru podána (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 12. 1976 sp. zn. 5 Cz 52/76, uveřejněném pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979).

Předpisem upravujícím předpoklady pro výkon činnosti pedagogických pracovníků, vztahujícím se na pedagogické pracovníky škol a školských zařízení, které jsou zapsány do rejstříku škol a školských zařízení, a na pedagogické pracovníky v zařízeních sociálních služeb, je zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů (srov. § 1 tohoto zákona). Uvedený zákon rovněž stanoví způsob získávání těchto předpokladů. Vzhledem k tomu, že žalobce vykonával práci učitele na střední škole (žalovaná je střední školou), bylo třeba posoudit, jaké předpoklady musí splňovat fyzická osoba pro výkon činnosti pedagogického pracovníka na této škole. Zodpovězení této otázky je určující jak pro závěr, zda žalobce v době výpovědi z pracovního poměru splňoval předpoklad pro výkon práce učitele střední školy spočívající v odborné kvalifikaci pro tuto přímou pedagogickou činnost, tak případně pro závěr, zda žalobce tuto odbornou kvalifikaci mohl [s ohledem na ustanovení § 32 odst. 1 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících] získat studiem na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích v bakalářském studijním programu „Specializace v pedagogice“ ve studijním oboru „Výchova ke zdraví“, které zahájil v září 2014.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 věty první zákona o pedagogických pracovnících pedagogickým pracovníkem je ten, kdo koná přímou vyučovací, přímou výchovnou, přímou speciálněpedagogickou nebo přímou pedagogicko-psychologickou činnost přímým působením na vzdělávaného, kterým uskutečňuje výchovu a vzdělávání na základě zvláštního právního předpisu (dále jen „přímá pedagogická činnost“); je zaměstnancem právnické osoby, která vykonává činnost školy, nebo zaměstnancem státu, nebo ředitelem školy, není-li k právnické osobě vykonávající činnost školy v pracovněprávním vztahu nebo není-li zaměstnancem státu. Přímou pedagogickou činnost vykonává mj. učitel [srov. § 2 odst. 2 písm. a) zákona o pedagogických pracovnících].

Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících pedagogickým pracovníkem může být ten, kdo splňuje tyto předpoklady: a) je plně způsobilý k právním úkonům, b) má odbornou kvalifikaci pro přímou pedagogickou činnost, kterou vykonává, c) je bezúhonný, d) je zdravotně způsobilý a e) prokázal znalost českého jazyka, není-li dále stanoveno jinak.

Zákon o pedagogických pracovnících upravil nově předpoklady pro výkon činnosti pedagogických pracovníků (srov. § 1 odst. 1 zákona) včetně způsobu získání odborné kvalifikace učitele všeobecně-vzdělávacích předmětů střední školy (§ 9 odst. 1 tohoto zákona). Pokud by žalobce tuto odbornou kvalifikaci nesplňoval, mohla mu být uznána jen na základě přechodného ustanovení § 30 zákona o pedagogických pracovnících, podle něhož se za pedagogické pracovníky podle tohoto zákona považují též pedagogičtí pracovníci, kteří ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. ke dni 1. 1. 2005) splňují předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka podle dosavadních právních předpisů (tedy podle úpravy účinné do dne nabytí účinnosti zákona o pedagogických pracovnících). Tímto dosavadním právním předpisem je vyhláška č. 139/1997 Sb., o podmínkách odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických pracovníků a o předpokladech kvalifikace výchovných poradců, vydaná na základě zmocnění podle ustanovení § 51 odst. 3 zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), která odbornou kvalifikaci učitele všeobecně-vzdělávacích předmětů střední školy upravovala ve své příloze 1.

Soudy žádná skutková zjištění o dosaženém vzdělání žalobce neučinily, z odůvodnění jejich rozhodnutí však vyplývá, že vycházely z předpokladu, že žalobce takto stanovenou odbornou kvalifikaci učitele všeobecně-vzdělávacích předmětů střední školy nesplňoval. Rovněž z procesního postupu účastníků vyplývá, že z tohoto předpokladu vycházeli. Za této situace soudy zkoumaly, zda žalobce splňoval některou z výjimek podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících.

Podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících fyzická osoba, která nesplňuje předpoklad podle § 3 odst. 1 písm. b), může vykonávat přímou pedagogickou činnost po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a) pokud ke dni účinnosti tohoto zákona dosáhla 50 let věku a dlouhodobým výkonem přímé pedagogické činnosti na příslušném druhu nebo typu školy nejméně po dobu 15 let prokázala schopnost výkonu požadované činnosti, b) nejdéle po dobu deseti let, pokud v této době nezahájí studium, kterým potřebný předpoklad získá, a toto studium úspěšně ukončí, c) jestliže v době vzniku základního pracovněprávního vztahu neuskutečňovaly vysoké školy pro výuku odborných předmětů ve střední a vyšší odborné škole akreditovaný magisterský studijní program příslušného studijního oboru; v tomto případě se získáním nejvyššího dosažitelného vzdělání v příslušném oboru považuje předpoklad odborné kvalifikace pro pracovněprávní účely za splněný, d) pokud ke dni 1. ledna 2015 dosáhla alespoň 55 let věku a pokud vykonávala přímou pedagogickou činnost na příslušném druhu školy nejméně po dobu 20 let.

Citované ustanovení vychází z toho, že osoba, která nesplňuje předpoklad odborné kvalifikace, nemůže ode dne účinnosti zákona o pedagogických pracovnících nadále vykonávat přímou pedagogickou činnost. Z tohoto pravidla stanoví několik taxativně vymezených výjimek, kdy i nekvalifikovaný pedagogický pracovník může vykonávat přímou pedagogickou činnost. Vzhledem k tomu, že dosažení věku 50 let a 15 let praxe se zjišťuje k 1. 1. 2005 (tedy ke dni nabytí účinnosti zákona o pedagogických pracovnících), je nepochybné, že žalobce, který k tomuto datu (vzhledem k tomu, že se narodil dne 11. 2. 1967) dosáhl věku necelých 38 let, nemohl splňovat výjimku uvedenou v ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona o pedagogických pracovnících. Stejně tak žalobce nemohl splňovat výjimku podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. d) tohoto zákona, neboť ke dni 1. 1. 2015 nedosáhl věku 55 let. Protože výjimka uvedená v ustanovení § 32 odst. 1 písm. c) zákona o pedagogických pracovních se vztahuje pouze na výuku odborných předmětů na střední a vyšší odborné škole (o posouzení této odborné kvalifikace se v posuzované věci nejedná), zbývá posoudit možnost výjimky uvedené v ustanovení § 32 odst. 1 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících.

Uvedené ustanovení umožňuje výkon přímé pedagogické činnosti také fyzickým osobám, které nesplňují předpoklad odborné kvalifikace pro přímou pedagogickou činnost, kterou vykonávají, avšak jen po dobu 10 let od účinnosti zákona o pedagogických pracovnících (tj. do 1. 1. 2015) a za podmínky, že v té době zahájí studium, kterým potřebný předpoklad získají, a toto studium úspěšně ukončí. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru (při němž byla zohledněna i důvodová zpráva k zákonu o pedagogických pracovnících), že v uvedené době 10 let (přede dnem 1. 1. 2010, kdy nabyla účinnosti novela zákona o pedagogických pracovnících provedená zákonem č. 422/2009 Sb., šlo o dobu 5 let) od účinnosti zákona o pedagogických pracovnících musí osoby bez náležité kvalifikace studium k získání potřebného předpokladu nejen zahájit, ale také úspěšně ukončit a potřebný předpoklad získat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1276/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1493/2010).

V projednávané věci tedy odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, pokud (v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) dovodil, že „skutečnost, že citované ustanovení zmiňuje zahájení studia a ve druhé polovině věty doplňuje podmínku jeho úspěšného ukončení, je podle odvolacího soudu třeba vykládat tak, že k tomu, aby osoba nesplňující předpoklad podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb. do deseti let od účinnosti zákona, tj. do 31. 12. 2014, příslušné studium alespoň zahájila a následně, třeba i po tomto datu, v něm pokračovala a úspěšně ho dokončila“. Na podporu závěru odvolacího soudu nelze úspěšně argumentovat rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3924/2015, neboť toto rozhodnutí se – na rozdíl od rozhodnutí odvolacího soudu – zabývá (mimo jiné) výjimkou z předpokladu odborné kvalifikace pro výkon přímé pedagogické činnosti podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona o pedagogických pracovnících a jen v této souvislosti (pokud vysvětluje, že splnění této výjimky neumožňuje zaměstnavateli navíc hodnotit, zda dotčený zaměstnanec je od 1. 1. 2005 nezpůsobilý k výkonu přímé pedagogické činnosti) obsahuje citaci názorů k výkladu ustanovení § 32 odst. 1 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících (jejichž správnost však z hlediska tohoto zákonného ustanovení dovolací soud neposuzoval) obsažených v důvodové zprávě k návrhu zákona o pedagogických pracovnících, v metodickém výkladu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k novele zákona o pedagogických pracovnících provedené zákonem č. 197/2014 Sb. a v komentářové literatuře, ze které žalobce mylně dovozuje změnu shora uvedeného právního názoru dovolacího soudu k výjimce z předpokladu odborné kvalifikace podle § 32 odst. 1 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících. Z hlediska závěru o účelovosti postupu žalované, resp. o nenaplnění důvodu výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce nemohou být významné ani odvolacím soudem zvažované okolnosti projednávané věci (spočívající v tom, že žalovaná si „citované ustanovení zákona“ zřejmě vykládala stejně, jestliže s žalobcem uzavřela pracovní poměr na dobu neurčitou, i když žalobce studium k získání odborné kvalifikace pro výkon přímé pedagogické činnosti nemohl do 31. 12. 2014 dokončit, a jestliže k poslední úpravě pracovní smlouvy žalobce došlo půl roku po tomto datu, a v tom, že žalobce byl učitelem tělocviku, u něhož je význam odborného pedagogického vzdělání nižší než u vyučujících jiných vzdělávacích předmětů), které samy o sobě nevypovídají nic o praktických zkušenostech žalobce (souhrnu jeho znalostí, dovedností a odborných zkušeností nabytých výkonem odborné praxe), jež by teoretické poznatky získané (požadovaným) studiem mohly zatlačit do pozadí stejně jako v případě posuzovaném v žalobcem akcentovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 3350/15.

Z uvedeného vyplývá, že žalobce, nedokončil-li zahájené studium na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích ani ke dni výpovědi z pracovního poměru, k tomuto okamžiku nemohl splňovat předpoklad odborné kvalifikace pro výkon přímé pedagogickou činnosti, i kdyby se jednalo o studium, kterým bylo možné tento předpoklad získat (z tohoto pohledu odvolací soud věc neposuzoval). Závěr o tom, že byly splněny podmínky k tomu, aby s žalobcem mohl být rozvázán pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce, přesto ještě není možné učinit. Stranou totiž nelze ponechat, že podle skutkových tvrzení obsažených v žalobě pracoval žalobce u žalované jednak ve sjednaném druhu práce učitel v dohodnutém „pracovním úvazku 0,525“ (na základě dohody o změně pracovní smlouvy – A č. 4A/2015 ze dne 28. 8. 2015), jednak ve sjednaném druhu práce řidič, údržbář v dohodnutém „pracovním úvazku 0,475“ (na základě dohody o změně pracovní smlouvy – B č. 4B/2015 ze dne 28. 8. 2015) a že výpověď z pracovního poměru směřovala jen k rozvázání pracovního poměru učitele.

Sjednaná práce ve smyslu § 52 písm. f) zák. práce představuje druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat. Druh vykonávané práce je podstatnou náležitostí pracovní smlouvy [srov. § 34 odst. 1 písm. a) zák. práce], neboť vymezuje, jakou práci je zaměstnanec povinen vykonávat, a plnit tak jednu ze svých základních povinností vyplývajících z pracovního poměru [§ 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Právní úprava umožňuje, aby druh práce byl sjednán tak, že je v pracovní smlouvě dohodnuto více druhů práce. V takovém případě může zaměstnavatel zaměstnanci přidělovat práci odpovídající kterémukoli z více sjednaných druhů a zaměstnanec je povinen takto přidělenou práci konat. Má-li zaměstnanec u zaměstnavatele podle sjednaných pracovních podmínek vykonávat více druhů práce a nesplňuje-li předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce ve vztahu k některému z nich, může zaměstnavatel zaměstnanci namísto práce, pro jejíž výkon nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy, přidělovat práci odpovídající tomu (těm) ze sjednaných druhů práce, kterého (kterých) se nesplňování předpokladů netýká. Zaměstnavatel totiž nemusí vůči zaměstnanci, s nímž sjednal více druhů práce, plnit svou povinnost přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy [§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce] jen přidělováním všech sjednaných druhů práce současně; stačí, že zaměstnanci přiděluje práci odpovídající alespoň jednomu z nich. Může-li zaměstnavatel vzhledem ke sjednaným pracovním podmínkám přidělovat zaměstnanci jinou práci než tu, pro jejíž výkon nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy, není nesplňování těchto předpokladů důvodem k rozvázání pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele, je-li zaměstnanec způsobilý konat předepsaným způsobem jinou z více sjednaných prací. Nejvyšší soud proto ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že zaměstnavatel nemůže dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru z důvodu nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce podle § 52 písm. f) zák. práce, jestliže zaměstnanec tyto předpoklady nesplňuje jen ve vztahu k jednomu z více sjednaných druhů práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3240/2015, uveřejněný pod č. 119 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017).

Připustit nelze ani takový postup zaměstnavatele, který – stejně jako žalovaná v projednávané věci – v případě, kdy zaměstnanec nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce pouze ve vztahu k jednomu z více sjednaných druhů práce, přistoupí k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce učiněné jen ve vztahu k tomuto sjednanému druhu práce. Výpověď z pracovního poměru zde (vzhledem k zamýšleným právním následkům) nepředstavuje (nemůže představovat) pracovněprávní jednání směřující k rozvázání pracovního poměru (ten má s ohledem na další, výpovědí nedotčený sjednaný druh práce pokračovat), nýbrž pracovněprávní jednání směřující k jednostranné změně obsahu stávajícího pracovního poměru ve sjednaném druhu práce. Právní úprava (srov. § 40 odst. 1 zák. práce) stanoví, že obsah pracovního poměru je možné změnit jen tehdy, dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na jeho změně, a pro dohodu o změně pracovního poměru stanoví písemnou formu (§ 564 o. z.). Jednostranná změna obsahu pracovního poměru ve sjednaném druhu práce je možná (zaměstnanec je povinen konat práce jiného druhu, než byly sjednány v pracovní smlouvě) jen v případech stanovených zákonem (srov. § 40 odst. 2 zák. práce); jedná se o případy převedení na jinou práci podle ustanovení § 41 zák. práce, které však nepředstavují a ani nemohou představovat definitivní (konečné) řešení otázky, jakou práci zaměstnanec bude nadále konat, ale úpravu jen provizorní (a dočasnou) platící do doby, než dojde k dohodě smluvních stran pracovního poměru o jeho dalším pracovním uplatnění u zaměstnavatele, případně než dojde k rozvázání pracovního poměru. Jakékoliv jiné jednostranné pracovněprávní jednání zaměstnavatele směřující ke změně obsahu pracovního poměru ve sjednaném druhu práce (včetně výpovědi z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele učiněné jen ve vztahu k jednomu z více sjednaných druhů práce dotčeného zaměstnance) tedy odporuje zákonu a je z tohoto důvodu neplatné (§ 580 odst. 1 o. z.). Nelze přitom pochybovat o tom, že ustanovení § 40 zák. práce je zákonným ustanovením, ve kterém se promítá (nachází svůj výraz) základní zásada pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance, jež zároveň vyjadřuje hodnoty, které chrání veřejný pořádek [srov. § 1a odst. 1 písm. a) a odst. 2 zák. práce]. Zákonem stanovená nemožnost jednostranné změny obsahu pracovního poměru chrání stabilitu pracovního poměru a zamezuje vytváření nedůstojných pracovních podmínek zaměstnanců. Nemožnost jednostranné změny obsahu pracovního poměru ve sjednaném druhu práce zaměstnavatelem lze považovat též za výraz ústavně zaručeného práva, podle kterého nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám (čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Lze proto uzavřít, že jednostranná změna obsahu pracovního poměru ve sjednaném druhu práce provedená zaměstnavatelem představuje pracovněprávní jednání, které odporuje zákonu a které zjevně narušuje veřejný pořádek, a k jehož neplatnosti se proto přihlíží i bez návrhu (srov. § 588 o. z.).

Z uvedených hledisek soudy projednávanou věc neposuzovaly. Neučinily dostatečná skutková zjištění, ze kterých by vyplývalo, zda žalobce práci učitele a práci řidiče, údržbáře u žalované vykonával v témže pracovním poměru [v takovém případě by se uplatnily shora uvedené závěry nepřipouštějící, aby zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru z důvodu nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce podle § 52 písm. f) zák. práce, jestliže zaměstnanec tyto předpoklady nesplňuje jen ve vztahu k jednomu z více sjednaných druhů práce], nebo zda tyto práce vykonával ve dvou vedle sebe existujících základních pracovněprávních vztazích, jejichž vznik, změna a zánik, jakož i práva a povinnosti z nich vyplývající se posuzují samostatně. Za současného stavu řízení nelze proto učinit závěr, zda žalovaná mohla dát žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce učiněnou jen ve vztahu ke sjednanému druhu práce učitele.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 11. 2018

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

www.nsoud.cz