21 Cdo 455/2023-302

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce D. S., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Zuzanou Šloufovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Prešovská č. 201/4, proti žalované Orkla Foods Česko a Slovensko a. s. se sídlem v Byšicích, Mělnická č. 133, IČO 14803691, zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Hálkova č. 1406/2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 205/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. února 2022, č. j. 12 C 205/2020-245, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2022, č. j. 23 Co 113/2022-284, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. února 2022, č. j. 12 C 205/2020-245, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2022, č. j. 23 Co 113/2022-284, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Otakara Švorčíka, advokáta se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Hálkova č. 1406/2.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem sloužícím k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (srov. § 201 o. s. ř.). Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243b o. s. ř. řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 2. 2022, č. j. 12 C 205/2020-245, zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45/2000 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 689/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1422/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 27/2021).

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2022, č. j. 23 Co 113/2022-284, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dne 27. 4. 2020 z důvodu uvedeného v § 52 písm. c) zákoníku práce „je platná“] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K požadavku skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34/1968 Sb. rozh. obč. (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě vymezení důvodu výpovědi dané zaměstnavatelem zaměstnanci v předchozím zákoníku práce), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011 (v nichž byl vyjádřen právní názor, že důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 52 zákoníku práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit; ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr), anebo například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29/1997 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1234/2014 (v nichž byl vyjádřen právní názor, že skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď).

Přímo ve vztahu k vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce – které obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, a to nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněného pod č. 54/1999 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011) ­– potom srov. již shora uvedený rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, podle jehož závěrů v případě výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce [nyní § 52 písm. c) zákoníku práce] zpravidla postačí zcela stručné vylíčení skutečností zakládajících zákonný důvod k rozvázání pracovního poměru, jež je v podstatě shodné s jeho uvedením v zákoníku práce; postačuje, aby bylo z výpovědi (po jejím případném výkladu) zřejmé, že byla zaměstnanci dána pro jeho nadbytečnost v důsledku organizační změny, a o jakou organizační změnu šlo (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4429/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3778/2014).

Byla-li výpověď z pracovního poměru (založeného pracovní smlouvou ze dne 4. 6. 2019), daná žalobci dopisem žalované ze dne 27. 4. 2020 „ve smyslu … § 52 písm. c) … zákoníku práce“, odůvodněna rozhodnutím žalované o snížení stavu zaměstnanců a zrušení žalobcem zastávaného pracovního místa, je závěr odvolacího soudu o dostatečně určitém skutkovém vymezení důvodu výpovědi zcela v souladu s uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu, neboť důvod rozvázání pracovního poměru je z výpovědi zcela jednoznačný a není možné jej zaměnit za důvod jiný. Námitky dovolatele, že „v daném případě byla písemná výpověď daná žalobci odůvodněna velmi stručně“ a že jde (jen) o „obecně formulovanou a nedostatečně specifikovanou výpověď“, proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.

Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že k předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný pod č. 11/1999 v časopise Soudní rozhledy, nebo – již přímo ve vztahu k ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce – odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2385/2013, z jejichž odůvodnění plyne, že bylo-li zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou].

O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, který byl uveřejněn pod č. 11/2004 v časopisu Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva).

K otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč.

Namítá-li dovolatel, že odvolací soud pominul rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3195/2013 [v němž byl (mimo jiné) uveden závěr, že v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle, a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu), je třeba – bez ohledu na to, jak své opatření označil – dovodit, že rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato], a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2300/2017, pak přehlíží, že soudy v těchto věcech vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci, v níž soudy vyšly ze skutkového závěru, že ačkoliv měla nadřízená žalobce „k práci i svým podřízeným obecně poněkud neortodoxní přístup, měla zájem na přiblížení své pozice zákazníkům žalované, čehož bylo fakticky dosaženo organizační změnou ze dne 27. 4. 2020, která zrušením pozice XY odstranila mezičlánek“ mezi nadřízenou žalobce a „řadovými XY“, že se neprokázalo, že „by byla tato její iniciativa motivována výhradně nějakou averzí vůči žalobci“, že pozice žalobce nebyla zrušena jen „naoko či účelově pouze na přechodnou dobu, nýbrž bez náhrady“, resp. že „pozice tzv. XY nebyla po ukončení“ pracovního poměru žalobce obsazena, že „obnovena byla pozice žalobce po roce s tím, že … náplň práce … plně nekoresponduje s činností původní“, a že „naopak má soud za prokázané, že agenda žalobce byla přerozdělena mezi stávající zaměstnance a na straně žalované došlo skutečně ke snížení nákladů na mzdu žalobce“.

Podstatou uvedených námitek dovolatele (včetně těch, v nichž uvádí, že „jak … bylo zjištěno z výslechů zaměstnanců … žalované, sledovala žalovaná zrušením pracovního místa žalobce nikoli snížení nákladů …, ale změnu a zrychlení způsobu komunikace mezi ředitelkou obchodního oddělení, zákazníky a podřízenými žalobce“, že „na druhou stranu však bylo zjištěno“, že žalovaná nesledovala „přijetím organizační změny ani jeden z výše uvedených důvodů“ a že „účelem organizační změny bylo ‚vyřizování‘ osobních neshod ředitelky obchodního oddělení se žalobcem“) je pouze jeho nesouhlas se skutkovými zjištěními učiněnými soudy v projednávané věci. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2022, č. j. 23 Co 113/2022-284, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 5. 2023

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 21 Cdo 455/2023

www.nsoud.cz