21 Cdo 4469/2017-258

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Míru č. 17, proti žalované DUVENBECK LOGISTIK s.r.o., se sídlem ve Volduchách č. 398, IČO 25202201, zastoupené JUDr. Monikou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky č. 97/9, o 4.930,- EUR s příslušenstvím a o 62.753,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 214/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. května 2017 č. j. 61 Co 376/2016-228,

takto:

Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 1. 6. 2016 č. j. 4 C 214/2014-199 ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 32.753,- Kč s příslušenstvím, se odmítá; v dalším se dovolání žalobce zamítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu na zahraničním stravném za období od května 2011 do května 2014 celkem 4.930,- EUR, na příplatcích za práci v noci za období od května 2011 do dubna 2014 celkem 32.753,- Kč a na náhradě mzdy 30.000,- Kč, vše s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 8. 11. 2002 byl u žalované zaměstnán jako řidič mezinárodní kamionové dopravy až do 15. 5. 2014, kdy se žalovanou okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce z důvodu nevyplacení zahraničního stravného a příplatků za práci v noci. Uvedl, že v žalovaném období činila denní sazba stravného pro Německo 45 EUR, žalovaná však tuto denní sazbu „bez jakékoliv dohody krátila“. Po žalované požadoval též příplatky za práci v noci ve výši 10%, které mu za žalované období nevyplatila, a konečně náhradu mzdy podle ustanovení § 56 odst. 2 zák. práce ve výši průměrného výdělku za výpovědní dobu.

Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 1. 6. 2016 č. j. 4 C 214/2014-199 žalobu ohledně všech uplatněných nároků zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 83.352,- Kč k rukám zástupce žalované a České republice – Okresnímu soudu v Rokycanech na náhradě nákladů státu 1.718,92 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná vyplácela zahraniční stravné „podle vnitřního předpisu vycházejícího z příslušných vyhlášek Ministerstva financí, postupovala v souladu s ustanovením § 170 odst. 2 zák. práce“, a že proto je uplatněný nárok na doplatek zahraničního stravného neopodstatněný. Navíc podle znaleckého posudku Ing. Klapuchové vznikl žalobci přeplatek na tomto nároku ve výši 1.537,- EUR. Stejně tak podle výpočtu jmenované znalkyně vznikl žalobci za žalované období přeplatek na příplatcích za práci v noci ve výši 77.140,- Kč. Příplatky za práci v noci tedy žalovaná vyplácela sice „na základě paušální částky dle vlastních výpočtů“, avšak „ve vyšších hodnotách, než jaké by žalobci příslušely dle zákoníku práce“. Kromě toho soud prvního stupně k námitce žalované akcentoval, že uplatněné nároky za období květen až září 2011 jsou promlčeny. Protože za této situace nebyl dán důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobce, není opodstatněný ani nárok žalobce na požadovanou náhradu mzdy, na čemž „nic nemění ani to, že se žalovaná neplatnosti tohoto zrušovacího projevu vůle nedomáhala“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2017 č. j. 61 Co 376/2016-228 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba o zahraniční stravné ve výši 4.630,- EUR s příslušenstvím a o příplatky za práci v noci ve výši 32.753,- Kč s příslušenstvím, potvrdil; ve výroku o zamítnutí žaloby o náhradu mzdy „a v souvisejících výrocích“ o nákladech řízení účastníků a státu tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud odmítl „argumentaci žalobce, že ke zkrácení stravného bylo možno přikročit pouze na základě písemné oboustranné dohody“, neboť – jak zdůraznil – „ust. § 170 zák. práce dává zaměstnavateli v podnikatelské sféře možnost sazbu stravného krátit jednostranně, a to i bez souhlasu zaměstnance“. Zákon pouze stanoví mez, do které je možné výplatu stravného krátit, a ta byla v daném případě dodržena. Argumentace žalobce by obstála pouze tehdy, kdyby byla výše stravného předtím sjednána v pracovní smlouvě nebo jiné dohodě, což ovšem v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Tvrzení žalobce, že žalovaná uzavřela dohody o náhradě stravného s ostatními zaměstnanci, a nikoli se žalobcem, „je právně bezvýznamné“. Příplatkové nároky žalovaná hradila svým zaměstnancům (vč. žalobce) formou paušálu, kdy tato forma úhrady, upravená ve vnitřním předpise žalované, „byla ve prospěch žalobce, neboť (podle propočtu znalkyně Ing. Evy Klapuchové) mu bylo vypláceno vyšší peněžní plnění, než na které mu vznikal nárok“. Námitku žalobce, že paušální příplatek neřešil příplatek za práci v noci v pracovní dny, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že „paušální příplatek podle znění vnitřního předpisu zaměstnavatele z doby rozhodné v sobě zahrnoval příplatek za práci v sobotu a neděli a příplatek za práci v noci bez ohledu na to, zda byla práce v noci konána v pracovní den nebo o víkendu“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud považoval okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobce ze dne 15. 5. 2014, které nebylo soudem prohlášeno za neplatné, za „způsobilý podklad pro poskytnutí náhrady mzdy“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podal žalobce dovolání. Namítal, že závěr soudů, že ustanovení § 170 zák. práce dává zaměstnavateli v podnikatelské sféře možnost sazbu stravného jednostranně krátit na 75%, a to i bez souhlasu zaměstnance, není správný. Podle názoru dovolatele z ustanovení § 170 odst. 2 zák. práce vyplývá, že nesjedná-li zaměstnavatel se zaměstnancem výši zahraničního stravného dohodou, „určí ji před vysláním zaměstnance na pracovní cestu“. „Způsob určení je však rozhodný, tímto určením se nemíní jednostranné snížení bez ohledu na další rozhodné skutečnosti, zavedenou praxi či návaznost na jiná ustanovení právních předpisů“. V daném případě z pracovní smlouvy a dohody o mzdě vyplývá, že se účastníci výslovně dohodli na tom, že jakékoliv změny obsahu pracovní smlouvy budou stanoveny pouze písemně. Protože „určení mzdy a dalších souvisejících nároků, jako je v případě řidiče mezinárodní kamionové dopravy určení zahraničního stravného, představuje podstatnou složku plnění vypláceného zaměstnanci, a tedy podstatnou náležitost pracovněprávního vztahu“, „musela být jakákoliv změna týkající se této složky učiněna písemně“. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná s ostatními zaměstnanci uzavřela dohodu o snížení stravného na částku 34 EUR, se žalobcem však žádná taková dohoda uzavřena nebyla. Dovozoval proto, že mu „zcela“ vznikl nárok na výplatu zahraničního stravného ve výši 45 EUR denně. Ohledně uplatněného nároku na zaplacení příplatků za práci v noci dovolatel namítal, že z obsahu znaleckého posudku Ing. Evy Klapuchové vyplývá, že paušální hodnoty příplatku o víkendech nepostihovaly případný příplatek za práci v noci během pracovních (všedních) dnů, přičemž z dokladů předložených žalobcem vyplývá, že vykonával pouze práci v noci ve všední den. Proto žalovaná svou zákonnou povinnost podle ustanovení § 116 zák. práce nesplnila. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Ve vztahu k uplatněnému nároku na zaplacení příplatků za práci v noci ve výši 32.753,- Kč s příslušenstvím žalobce zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu (že „paušální příplatek podle znění vnitřního předpisu zaměstnavatele z doby rozhodné v sobě zahrnoval příplatek za práci v sobotu a neděli a příplatek za práci v noci bez ohledu na to, zda byla práce v noci konána v pracovní den nebo o víkendu“), a předestírá vlastní hodnocení důkazů a vlastní (odlišné) skutkové závěry (že „paušální hodnoty příplatku o víkendech nepostihovaly případný příplatek za práci v noci během pracovních dnů“). Tyto námitky však představují uplatnění jiného dovolacího důvodu než toho, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a tudíž nejsou způsobilé k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V části týkající se uplatněného nároku žalobce na zahraniční stravné ve výši
4.930,- EUR s příslušenstvím závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda, případně za jakých podmínek je zaměstnavatel podle ustanovení § 170 odst. 2 zák. práce oprávněn snížit základní sazbu zahraničního stravného bez souhlasu zaměstnance. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není v uvedené části opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, za kterou žalobce požaduje doplatek zahraničního stravného – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 23. 6. 2014, tedy přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 101/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 170 odst. 1 zák. práce zaměstnanci přísluší při zahraniční pracovní cestě zahraniční stravné v cizí měně ve výši a za podmínek dále stanovených.

Podle ustanovení § 170 odst. 2 zák. práce sjedná-li zaměstnavatel nebo určí před vysláním zaměstnance na zahraniční pracovní cestu základní sazbu zahraničního stravného, musí tato základní sazba činit v celých měnových jednotkách, s přihlédnutím k podmínkám zahraniční pracovní cesty a způsobu stravování, nejméně 75 % a u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby nejméně 50 % základní sazby zahraničního stravného stanovené pro příslušný stát prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189. Jestliže zaměstnavatel nepostupuje podle věty první, určí zaměstnanci zahraniční stravné z výše základní sazby zahraničního stravného stanovené prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189. Výši zahraničního stravného určí zaměstnavatel ze základní sazby zahraničního stravného sjednané nebo stanovené pro stát, ve kterém zaměstnanec stráví v kalendářním dni nejvíce času.

Zahraniční stravné je (stejně jako tuzemské stravné – srov. § 163 zák. práce) poskytováno jako paušální částka, bez ohledu na zaměstnancem skutečně vynaložené náklady. Základní sazby zahraničního stravného jsou stanoveny prováděcím právním předpisem (vyhláškou), který na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 189 zák. práce vydává v pravidelném termínu od 1. ledna Ministerstvo financí, případně v mimořádném termínu, jakmile se ceny jídel a nealkoholických nápojů ve veřejných stravovacích zařízeních a kurz stanovené cizí měny od poslední úpravy zvýší nebo sníží alespoň o 20 %. Na rozdíl od tuzemského stravného, jehož základní sazby stanovené v § 163 zák. práce nelze snížit (zaměstnavatel může aplikovat pouze vyšší sazbu), v případě zahraničního stravného zákoník práce za určitých podmínek snížení jeho základní sazby připouští. Zaměstnavatel může snížit základní sazbu zahraničního stravného dvěma způsoby, a to buď na základě dohody se zaměstnancem, nebo jednostranným určením ve vnitřním předpisu či individuálně při určování podmínek konkrétní pracovní cesty. V prvním případě je snížení základní sazby založeno na souhlasném projevu vůle zaměstnavatele a zaměstnance, zatímco v druhém případě je zaměstnavatel oprávněn na základě svého uvážení snížit základní sazbu i proti vůli zaměstnance (tedy bez jeho souhlasu). Zaměstnavatel však nesmí zahraniční stravné snížit pod zákonné limity a musí je poskytovat alespoň ve výši 75% obecně nebo alespoň ve výši 50% u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby základní sazby stanovené právním předpisem. Kromě toho tak musí učinit výhradně před vysláním zaměstnance na pracovní cestu. Snížit základní sazbu nelze v době trvání pracovní cesty ani následně při jejím vyúčtování.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že zaměstnavatel je podle ustanovení § 170 odst. 2 zák. práce oprávněn snížit základní sazbu zahraničního stravného také jednostranně, bez souhlasu zaměstnance; tato sazba však musí být stanovena (určena) ještě před vysláním zaměstnance na pracovní cestu a musí činit nejméně 75% (u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby 50%) základní sazby stanovené právním předpisem.

V posuzovaném případě se z obsahu spisu podává, že v rozhodném období žalobce vykonával sjednanou práci řidiče mezinárodní kamionové dopravy převážně na území Německa (v rámci organizační struktury žalované byl zařazen do skupiny BMW UNIE), pro které byla v letech 2011 až 2014 prováděcími předpisy (vyhláškami č. 350/2010 Sb., č. 379/2011 Sb., č. 392/2012 Sb. a č. 354/2013 Sb.) stanovena sazba zahraničního stravného ve výši 45 EUR. Od 1. 1. 2010 žalovaná jednostranně určila ve vnitřním předpisu základní sazbu zahraničního stravného pro řidiče zařazené do skupiny BMW UNIE ve výši 34 EUR a od 1. 10. 2013 ve výši 36 EUR; dohoda o poskytování zahraničního stravného mezi účastníky uzavřena nebyla. Protože žalovanou určená sazba respektovala zákonný limit uvedený v ustanovení § 170 odst. 2 zák. práce (činila alespoň 75% základní sazby stanovené právním předpisem), dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „základní sazba zahraničního stravného byla žalovanou snížena v souladu se zákonem“. To, jakým způsobem žalovaná řešila poskytování zahraničního stravného s jinými zaměstnanci (že s nimi uzavřela dohodu), nemá na posouzení věci žádný vliv. Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně namítat ani to, že jakékoli změny obsahu pracovní smlouvy měly být mezi účastníky písemně dohodnuty. Dovolatel přehlíží, že aby tato skutečnost mohla mít na projednávanou věc vliv, musely by být podmínky poskytování zahraničního stravného (včetně jeho výše) obsaženy přímo v písemné pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky; tak tomu ovšem v posuzované věci není.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o zahraničním stravném ve výši 4.930,- EUR s příslušenstvím, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v této části podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení:Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 5. 2018

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu

www.nsoud.cz