21 Cdo 3872/2022-237

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka, v právní věci žalobce Č. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Otakarem Janebou, advokátem se sídlem v Praze 1, U Železné lávky č. 568/10, proti žalované Leo Express s. r. o. se sídlem v Praze 3, Žižkov, Řehořova č. 908/4, IČO 06661572, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Plynární č. 1617/10, o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 203/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2022, č. j. 23 Co 225/2022-195, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Otakara Janeby, advokáta se sídlem v Praze 1, U Železné lávky č. 568/10.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j. 23 Co 225/2022-195, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Standardní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než [v ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce] uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu) se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba dovodit, že rozhodnutí o organizační změně významné z hlediska ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce nebylo přijato (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč., nebo právní názor vyjádřený v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4999/2008, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3195/2013); při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti (z recentních rozhodnutí srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2441/2020, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3879/2022).

Pakliže tedy odvolací soud dospěl k závěru (na podkladě skutkových zjištění, která jsou prezentována v bodech 12. a 16. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že „.... při komplexním hodnocení důkazů je tak zřejmé, že uvedená výpověď [správně „organizační změna“ (pozn. dovolacího soudu)] sledovala jiný cíl, než byl cíl deklarovaný zaměstnavatelem…“ a výpověď daná žalobci podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce je tak neplatná, je tento závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Předkládá-li tedy za této situace dovolatelka k řešení otázku, která podle ní má zakládat přípustnost dovolání jakožto otázka hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena, a to otázku „…výkladu ust. § 43a odst. 4 zákoníku práce, totiž, zda existence dohody o přidělení zaměstnance vylučuje rozvázání pracovního poměru zaměstnance přidělujícím zaměstnavatelem…“ (viz bod 17. obsahu dovolání), přehlíží, že na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, neboť odvolací soud skutkovému zjištění o existenci takové dohody přisoudil význam pouze ve smyslu jednoho z argumentů, jímž odůvodnil svůj závěr o „předstírání organizační změny“ ze strany žalované.

Byť tedy žalovaná formálně poukazuje na to, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ (srov. bod 4. obsahu dovolání), ve skutečnosti rozporuje správnost skutkových zjištění, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, resp. předkládá vlastní, od odvolacího soudu odlišné, skutkové závěry; pakliže tedy namítá, že „…věcným důvodem pro přistoupení k organizační změně byl naprosto bezprecedentní propad poptávky po přepravních službách…“, že „…v důsledku organizační změny došlo ke změně turnusového plánu a ke konsolidaci pracovních sil v rámci žalované…“, že „…žalovaná na pracovní pozici žalobce nepřijala žádného nového zaměstnance…“, že „…ze soudem uváděných emailů ze dne 30. 6. 2020 či 23. 8. 2020 nevyplývají pro předmětné řízení žádné relevantní skutečnosti či závěry, když emailová zpráva komentovala situaci ve společnosti Leo Express Tenders s. r. o…“, že „…tabulka (seznam neobsazených míst) je informativní, deklarující volné směny, které si mohou vzít XY, kteří o ně mají zájem…“, že „…žalovaná žádného XY s oprávněním pro motorovou trakci nepoptávala…“, že „…žalovaná agenturní zaměstnance na pozici XY nevyužívala…“ (srov. bod IV. obsahu dovolání), jde o námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se námitkami žalované velmi pečlivě a řádně zabývaly, v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely a které důkazy z hlediska pravidel pro jejich hodnocení neobstály (srov. body 11., 15. a 22. rozsudku soudu prvního stupně, resp. body 12., a zejména 16. rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud v postupu soudů zjevný rozpor s ustanovením § 132 o. s. ř. neshledal.

Rozsudek odvolacího soudu byl napaden „ve všech jeho výrocích“ (tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 5. 2023

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3872/2022

www.nsoud.cz