21 Cdo 3848/2022-102

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Z. F., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále č. 397, proti žalovanému PRO-DOMA, SE, se sídlem v Praze 9 – Újezdu nad Lesy, Budčická č. 1479, IČO 24235920, zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka č. 153, o 790 286 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 19/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. září 2022, č. j. 30 Co 147/2022-71, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Mikysky, advokáta se sídlem v Malé Skále č. 397.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 9. 2022, č. j. 30 Co 147/2022-71, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že nejsou důvody pro „moderaci“ náhrady mzdy příslušející žalobci z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí žalovaného podle § 69 zákoníku práce) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Náhrada mzdy nebo platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce je vyvolána tím, že zaměstnavatel po rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal zaměstnanci v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce přidělovat práci podle pracovní smlouvy, ačkoli zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání. Náhrada mzdy nebo platu má proto povahu ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele, uvedené v § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce; tímto způsobem se sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Náhrada mzdy nebo platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce náleží zaměstnanci ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne, kterým zaměstnavatel umožnil zaměstnanci pokračovat v práci nebo kterým došlo jinak k platnému skončení pracovního poměru anebo kterým bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru. I když dal zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď z pracovního poměru, avšak zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, před uplynutím výpovědní doby, má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy nebo platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce až ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 700/2001, který byl uveřejněn pod č. 67/2002 v časopise Soudní judikatura, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016).

K otázce hledisek pro snížení náhrady mzdy (platu) srov. například (ve vztahu k obsahově obdobné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný pod č. 30/2004 v časopise Soudní judikatura, bod V. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3286/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2413/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1161/2015, nebo ve vztahu k současné právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3338/2020, z nichž vyplývá závěr, že základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení náhrady mzdy nebo platu za dobu přesahující šest měsíců podle ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu (plat) za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení náhrady mzdy (platu) může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil, a pokud tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy (platu) snížena.

Bylo-li v projednávané věci soudy zjištěno, že žalobce se po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí žalovaného sice zapojil do práce u jiného zaměstnavatele, avšak ne za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaný plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (podmínky výkonu práce žalobce u jiného zaměstnavatele byly pro něj méně výhodné z hlediska druhu práce i jejího odměňování), je závěr odvolacího soudu, že nejsou důvody pro snížení náhrady mzdy příslušející žalobci, zcela v souladu s výše uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu.

Namítá-li dovolatel, že „nárok žalobce není důvodný, neboť žalobce byl v předmětném období zaměstnán u jiného zaměstnavatele, u kterého pobíral mzdu, kdy tedy uplatněný nárok sleduje sankční charakter vůči žalovanému, což není smyslem předmětného zákonného ustanovení“, pak nebere náležitě v úvahu, že poskytnutí náhrady mzdy je důsledkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci trvajícímu na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy (srov. bod I. Již zmíněného stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč.), že ustanovení § 69 zákoníku práce je projevem zásady ochrany práv zaměstnance a má jak sankční, tak i satisfakční povahu (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1161/2015), a že samotná okolnost, že byl zaměstnanec v průběhu trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele v pracovním poměru nebo na základě jiného pracovněprávního vztahu, nemůže být důvodem pro nepřiznání náhrady mzdy [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, který byl uveřejněn pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč., a v něm vyjádřený právní názor, že oznámil-li zaměstnanec po podání výpovědi z pracovního poměru zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a neumožnil-li mu zaměstnavatel, aby konal (až do pravomocného skončení soudního řízení o neplatnost výpovědi nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) práce podle pracovní smlouvy, má zaměstnanec nejen nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, ale i možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele].

Dovolatel současně přehlíží (uvádí-li, že „žalobce z výše uvedených důvodů nemohl mít nárok na náhradu mzdy za celé žalované období“), že soud může – jak vyplývá z ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce – na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu přiměřeně snížit jen v případě, že celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, přesahuje šest měsíců, a že tedy za období (prvních) šesti měsíců celkové doby přísluší zaměstnanci náhrada mzdy nebo platu vždy v plné výši (bez možnosti snížení).

Přiléhavým není ani odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1511/2011, který vychází ze stejných obecných závěrů k nároku zaměstnance na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 zákoníku práce jako výše označená judikatura; ani dovolatelem citovaná věta z odůvodnění tohoto rozsudku týkající se charakteru nároku na náhradu mzdy není v rozporu se závěry odvolacího soudu v projednávané věci. Hlediska, ke kterým odvolací soud přihlížel při rozhodování o výši náhrady mzdy příslušející žalobci, odpovídají i dovolatelem citovanému stanovisku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 3. 1978, sp. zn. Cpjf 44/77, uveřejněnému pod č. 15/1978 Sb. rozh. obč.

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 5. 2023

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3848/2022

www.nsoud.cz