21 Cdo 3685/2022-585

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně L. Z. D., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vítem Nevařilem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 32/22, proti žalovanému Botanickému ústavu AV ČR, v.v.i., se sídlem v Průhonicích, Zámek č. 1, IČO 67985939, zastoupenému JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Ondříčkova č. 2167/16, o 288.377,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 343/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2022 č.j. 23 Co 22/2021-530, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč k rukám JUDr. Jany Marečkové, advokátky se sídlem v Praze 3, Ondříčkova č. 2167/16.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30.8.2022 č.j. 23 Co 22/2021-530 ve věci samé není podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné, neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.

Ačkoli dovolatelka vytyčuje celou řadu „dovolacích otázek a podotázek“, při jejichž řešení se odvolací soud podle jejího názoru „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo taková právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, podstatou většiny jejích námitek je nesouhlas se skutkovými zjištěními, na jejichž podkladě odvolací soud učinil právní závěr, že žalobkyně nemá nárok na mzdu za dobu, kterou se „nad rámec sjednané (kratší) pracovní doby“ věnovala činnostem, které žalobkyně (ve svém vyjádření ze dne 15.6.2022 i v dovolání) konkrétně popsala jako „práce dlouhodobého charakteru z předchozích grantových projektů a vědeckých spoluprací, jejich výsledky byly publikovány“ ve dvou (konkrétně označených) odborných článcích. V tomto směru dovolatelka na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu [že „žalovaný se důsledně držel rozsahu pracovního úvazku sjednaného v pracovní smlouvě“, a že „nebylo (ani doplněným dokazováním) prokázáno, že by zaměstnavatel (žalovaný) výslovně či konkludentně projevil souhlas s aktivitami žalobkyně činěnými mimo rámec sjednané pracovní smlouvy, ani že by převzal a ke svému prospěchu využil výsledky této činnosti žalobkyně“] předestírá vlastní skutkové závěry (že „jí bylo přikázáno, aby stíhala zcela identický rozsah práce jako před formálním omezením pracovní doby“, že zaměstnavatel i po 1.1.2016 trval na stejném rozsahu práce, že tento rozsah práce nijak neomezil, a že převzal a zhodnotil výsledky práce činěné žalobkyní pro žalovaného mimo rozsah pracovní smlouvy), a rovněž vytýká odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné (zejména namítá-li že „v Evidenci docházky jsou zaznamenány údaje, které zjevně zakládají skutkové zjištění o zřetelné nerovnosti mezi zaměstnanci“, a že „v této listině dokáže identifikovat osoby, které vykazují denní přítomnost na pracovišti, kam ale vůbec nedocházejí“). Tím, že dovolatelka na podkladě těchto námitek předkládá své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci o opodstatněnosti uplatněného nároku, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale toliko jeho skutková zjištění, která byla pro posouzení věci rozhodující. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2021 sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).

Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že – aniž by zopakoval dokazování – nesprávně spojoval „akt“ převzetí výsledků práce žalobkyně činěných pro žalovaného mimo rozsah pracovní smlouvy (publikovaných ve dvou žalobkyní konkrétně označených odborných článcích) se zanesením těchto výsledků do evaluační databáze (ačkoli podle mínění dovolatelky již z předešlých výsledků dokazování vyplynulo, že žalovaný tyto výsledky práce žalobkyně převzal a využil tím, že tyto články vykázal v Rejstříku informací o výsledcích), potom nedostatečně reflektuje, že ona sama ve svém vyjádření ze dne 15.6.2022 (podaném prostřednictvím advokáta) v rámci podrobného popisu, jakým způsobem podle jejího názoru funguje proces převzetí výsledků práce žalovaným, zdůraznila především význam evaluační databáze. Kromě toho (bez ohledu na to, co žalobkyně tvrdí o vlivu zanesení dotčených článků do Rejstříku informací o výsledcích na výši finančních prostředků čerpaných žalovaným od Akademie věd ČR) nelze přehlédnout, že uvedené články byly v Rejstříku informací o výsledcích (RIV) vykázány nejen žalovaným, ale také druhým souběžným zaměstnavatelem žalobkyně (Ústavem experimentální botaniky AV ČR, v.v.i.). Proto není zřejmé, zda tyto články jsou skutečně výsledkem práce pro žalovaného, tedy zda tento „akt“ převzetí je skutečně navázán na práci žalobkyně vykonanou pro žalovaného.

V souvislosti s projevy nespokojenosti dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu, ve kterém spatřuje „akt hlubokého nepochopení specifických poměrů mezi žalobkyní a žalovaným“ a „odmítnutí poskytnutí pracovněprávní ochrany konkrétnímu pracovněprávnímu vztahu vědeckého pracovníka“, dovolací soud poukazuje na své vyjádření, vyslovené v této věci v jeho předešlém kasačním rozsudku, k povaze a specifikům práce „vědeckého pracovníka“ z hlediska časové náročnosti této práce (resp. její časové neměřitelnosti), ze kterého odvolací soud vycházel ve svých úvahách o významu „sledování (vykazování) fyzické přítomnosti zaměstnanců na pracovišti“ v případě vědeckovýzkumných institucí, a pro obsah pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovaným důvodně považoval za rozhodující rozsah práce (pracovního úvazku), tak jak byl mezi účastníky vymezen v „Dodatku č. 3 k pracovní smlouvě uzavřené dne 6.8.2009“ ze dne 10.12.2015. Vzhledem k uvedenému proto předpokladem úspěchu žalobkyně v dané věci bylo – jak ostatně též vyplývá z obsahu již zmíněného kasačního rozsudku dovolacího soudu – prokázání jejího tvrzení, že činnosti nad aktuálně sjednaný rozsah práce vykonávala v rozhodné době skutečně se souhlasem žalovaného, případně že žalovaný výsledky takové práce žalobkyně převzal a využil (zhodnotil). Žádné z těchto tvrzení se však žalobkyni (jak vyplývá z výše citovaných skutkových zjištění odvolacího soudu, která žalobkyně zpochybňuje) přes veškerou snahu prokázat nepodařilo. Dovolací soud přitom neshledal žalobkyní tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.

K opětovně akcentovanému názoru dovolatelky, že v projednávané věci došlo podle ustanovení § 39 odst. 5 věty první zák. práce počínaje dnem 1.1.2016 ke změně jejího původního pracovního poměru, sjednaného pracovní smlouvou ze dne 6.8.2009 na dobu určitou, na pracovní poměr na dobu neurčitou, i když žádný z účastníků pracovního poměru nepodal u soudu žalobu podle ustanovení § 39 odst. 5 věty druhé zák. práce, se dovolací soud v této věci již podrobně vyjádřil v předešlém rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2021 č.j. 21 Cdo 2141/2021-466. Dovolací soud znovu opakuje, že i přes závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 8.12.2015 sp. zn. II ÚS 3323/14 setrvává na svém stanovisku, že sjednání trvání pracovního poměru na dobu určitou je v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 až 4 zák. práce, jen jestliže to bylo určeno pravomocným rozhodnutím soudu. Chce-li proto zaměstnanec dosáhnout změny pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou na základě fikce podle ustanovení § 39 odst. 5 věty první zák. práce, nestačí pouze, aby zaměstnavateli písemně oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, ale musí též ve dvouměsíční prekluzívní lhůtě podle ustanovení § 39 odst. 5 věty druhé zák. práce podat u soudu žalobu o určení, zda byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zák. práce. Nebyla-li taková žaloba podána (nebo byla podána po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty), skončí pracovní poměr účastníků uplynutím sjednané doby, i kdyby trvání pracovního poměru na dobu určitou bylo skutečně sjednáno v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 až 4 zák. práce. Důvody pro setrvání na tomto stanovisku dovolací soud podrobně vysvětlil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2017 sp. zn. 21 Cdo 1211/2017, a ani nyní neshledává žádné důvody se od něho jakkoli odchylovat.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. nejsou způsobilé ani námitky žalobkyně, jimiž vytýká odvolacímu soudu „povrchní znalost spisu“ s ohledem na „permanentní střídání soudců v senátu“, že „dokazování mělo být doplněno rozsáhleji“, že napadený rozsudek „vykazuje veškeré prvky překvapivého rozhodnutí“, že je „šitý horkou jehlou“ a že procesní postup odvolacího soudu v dovolatelce zanechává „dojem hluboké procesní nespravedlnosti“. Uvedené výtky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., ale mohly by (kdyby byly opodstatněné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání však může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).

Nadto je třeba připomenout, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a odst. 2 ve vazbě na ustanovení § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Uvedené stanovisko přitom sdílí i Ústavní soud, který např. v usnesení ze dne 28.4.2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“.

Závěrem dovolací soud podotýká, že pokud se dovolatelce „jeví, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o tom, jak odvolací soud naložil s odvoláním žalobkyně proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně“, pak zřejmě přehlédla, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2021 č.j. 21 Cdo 2141/2021-466 byl rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6.4.2021 č.j. 23 Co 22/2021-418 zrušen pouze částečně, a to právě s výjimkou části, v níž odvolací soud (k odvolání žalobkyně) potvrdil zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně; proto v této části (ve výroku I.) zůstal rozsudek soudu prvního stupně pravomocný, a tudíž v následném rozsudku odvolacího soudu, který je nyní napaden dovoláním žalobkyně, již nebylo (ani nemohlo být) o této části předmětu řízení rozhodováno.

Z výslovného vyjádření dovolatelky, že podává dovolání „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, je zřejmé, že žalobkyně napadá dovoláním rovněž část rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Ani v tomto směru však není její dovolání přípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.].

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 2. 2023

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3685/2022

www.nsoud.cz