Judikát NS 21 Cdo 3551/2017

Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

11/27/2018

Spisová značka:

21 Cdo 3551/2017

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.3551.2017.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Odstupné
Výpověď z pracovního poměru
Smlouva pracovní

Dotčené předpisy:

§ 67 odst. 1 a4 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2013
§ 52 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2013
§ 34 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2013

Kategorie rozhodnutí:

C


21 Cdo 3551/2017-123



ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. N., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí č. 365/7, proti žalovanému Alvey Manex a. s., se sídlem v Podivíně, Úlehlova č. 36/49, IČO 26291231, zastoupenému Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem v Břeclavi, Jana Palacha č. 121/8, o 75.729 Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 28/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2017, č. j. 49 Co 191/2016-96, takto:

I.  Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.919 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Houžvičky, advokáta se sídlem v Břeclavi, Jana Palacha č. 121/8.


Odůvodnění:


Žalobkyně se domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí 75.729 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 11. 2013 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalovaného pracovala ode dne 6. 8. 2007 jako obchodní manažerka, že sjednaným místem výkonu práce podle dodatku pracovní smlouvy ze dne 28. 2. 2011 byl areál společnosti v XY a současně v místě bydliště v obci XY, odkud žalobkyně zpravidla vyjížděla na pracovní cesty. Dne 15. 10. 2013 účastníci uzavřeli dohodu o rozvázání pracovního poměru, ve které bylo jako důvod rozvázání pracovního poměru uvedeno stěhování sídla žalovaného. Žalovaný také dne 21. 10. 2013 zveřejnil oznámení o tom, že stěhuje svůj hlavní výrobní závod z dosavadního působiště v XY na novou adresu do nedalekého XY Přesun podstatné části výrobního závodu, zahrnující rovněž obchodní oddělení, se bezprostředně dotýká i žalobkyně, neboť zaměstnavatel nemohl žalobkyni přidělovat práci ve sjednaném místě výkonu práce v XY Žalobkyně se proto obrátila na žalovaného s požadavkem na vyplacení odstupného ve výši trojnásobku jejího průměrného výdělku, žalovaný však požadavek žalobkyně odmítl.

Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, č. j. 6 C 28/2014-56, žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit „žalobci“ (správně žalovanému) na nákladech řízení 26.862 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Houžvičky. Vyšel z toho, že žalobkyně jako obchodní zástupkyně, zejména pro Polsko, měla sjednána dvě místa výkonu práce, a to obec XY a obec svého bydliště XY v okrese XY, a že nejprve byla mezi účastníky uzavřena dohoda o skončení pracovního poměru bez uvedení důvodu, avšak k žádosti žalobkyně ještě téhož dne byl text dohody doplněn tak, že důvodem je přemísťování sídla společnosti. Připustil, že žalovaný sice změnil sídlo firmy, ale „měl za to“, že je nutno zkoumat podmínky pro výkon práce na straně žalobkyně v obci XY, které „skutečně zůstaly“, neboť přemístěním sídla firmy nevznikla u žalovaného situace, že by nemohl žalobkyni přidělovat práci, a že by žalobkyně nemohla svou práci nadále vykonávat. Považoval proto využití organizačních důvodů, byť v rámci dohody o skončení pracovního poměru, a s tím související odstupné „spíše jako využití zákona, než jeho naplnění“. Nebyl tak „naplněn důvod přemístění sídla firmy, resp. části firmy, tak jak uvádí zákoník práce v návaznosti na možnost vyplacení odstupného“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 1. 2017, č. j. 49 Co 191/2016-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.073,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Houžvičky. Souhlasil se soudem prvního stupně, že - mimo konání pracovních porad a přijímání pokynů k výkonu práce - nebyl výkon práce žalobkyně vázán na areál žalovaného v XY, kde navíc i po přemístění sídla žalovaného zůstaly zachovány prostory, ve kterých se nadále mohly konat pracovní porady a kde žalobkyně mohla obdržet pokyny pro výkon své práce. Místo výkonu práce žalobkyně navíc nebylo v pracovní smlouvě (jejím dodatku) vymezeno sídlem zaměstnavatele (k opačnému závěru nelze dospět jen na základě skutečnosti, že místem výkonu práce žalobkyně byl též areál v XY, kde se současně nacházelo sídlo žalovaného), takže za přemístění zaměstnavatele (nebo jeho části) ve smyslu ustanovení § 52 písm. b) zák. práce nelze v posuzovaném případě považovat změnu jeho sídla v souvislosti s přemístěním sídla žalovaného, jeho hlavního výrobního závodu a administrativních činností z XY do XY; žalovaný tím nepozbyl možnost přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy. Tuto situaci - s přihlédnutím ke způsobu výkonu práce žalobkyně - by bylo možno řešit v souladu s ustanovením § 42 zák. práce vysláním na pracovní cestu. Nenastaly-li u žalovaného organizační změny, které by ve vztahu k žalobkyni bylo možno považovat za naplnění důvodu výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. a) – d) zák. práce, není pro rozhodnutí o žalobou uplatněnému nároku významné, kdo z účastníků inicioval uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, jakým způsobem se utvářela formulace v ní uvedeného důvodu a jakým způsobem žalobkyně svůj požadavek na jeho uvedení zdůvodnila.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jeho rozsudku ze dne 26. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 730/2000), jestliže dovodil, že v souvislosti s přemístěním sídla žalované společnosti, jejího hlavního výrobního závodu a administrativních činností z XY do XY žalovaný nepozbyl možnost přidělovat dovolatelce práci podle pracovní smlouvy, že tedy ve vztahu k dovolatelce uvedenou organizační změnu na straně zaměstnavatele nelze považovat za naplnění důvodu výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. b) zák. práce a že odvolací soud řešil otázku, na níž dosud není jednotná rozhodovací praxe, resp. která dle dovolatelky dosud nebyla řešena, a to „pokud odvolací soud dospěl k závěru, že změnu místa výkonu práce lze řešit vysláním zaměstnance na pracovní cestu za podmínek ustanovení § 42 zák. práce“. Přemístil-li žalovaný provozování podstatné části svých činností (v případě administrativy všech činností) z XY do XY, pozbyl možnost přidělovat dovolatelce práci v místě, které bylo sjednáno jako místo (místa) výkonu práce, ledaže by původní ujednání o místě (místech) výkonu práce zahrnovalo dosavadní i nové působiště zaměstnavatele nebo došlo-li ke změně pracovního poměru v ujednání o místě (místech) výkonu práce. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně dovolací soud zamítl jako zcela nedůvodné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky podmínek přiznání odstupného podle ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá odstupného, na které jí (podle jeho názoru) vzniklo právo při skončení pracovního poměru, k němuž došlo dohodou účastníků ke dni 7. 11. 2013 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do dne 31. 12. 2013, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 303/2013, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále též jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně
a) jednonásobku jeho průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval méně než 1 rok,
b) dvojnásobku jeho průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 1 rok a méně než 2 roky,
c) trojnásobku jeho průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 2 roky,
d) součtu trojnásobku jeho průměrného výdělku a částek uvedených v písmenech a) až c), jestliže dochází k rozvázání pracovního poměru v době, kdy se na zaměstnance vztahuje v kontu pracovní doby postup podle § 86 odst. 4.

Za dobu trvání pracovního poměru se považuje i doba trvání předchozího pracovního poměru u téhož zaměstnavatele, pokud doba od jeho skončení do vzniku následujícího pracovního poměru nepřesáhla dobu 6 měsíců.

Podle ustanovení § 67 odst. 4 zák. práce odstupné je zaměstnavatel povinen zaměstnanci vyplatit po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy nebo platu, pokud se písemně nedohodne se zaměstnancem na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty.

Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď (mimo jiné též tehdy), přemísťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část [srov. ustanovení § 52 písm. b) zák. práce].

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně jako obchodní zástupkyně žalovaného měla (dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 28. 2. 2011) sjednána dvě místa výkonu práce, a to „v areálu společnosti MANEX & Co a. s. v XY a v místě bydliště v XY“.  Dne 15. 10. 2013 účastníci uzavřeli dohodu o rozvázání pracovního poměru, kterou „na základě přestěhování sídla společnosti“ pracovní poměr rozvázali ke dni 7. 11. 2013. Žalovaný odmítá vyplatit žalobkyni odstupné podle ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce, neboť podle jeho názoru její pracovní poměr neskončil z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. b) zák. práce.

Odstupné při skončení pracovního poměru na základě dohody o jeho rozvázání přísluší zaměstnanci podle ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce jen a právě tehdy, byla-li důvodem (příčinou) rozvázání pracovního poměru se zaměstnavatelem okolnost uvedená v ustanovení § 52 písm. a) až c) zák. práce. Podle ustálené judikatury soudů není pro vznik práva na odstupné rozhodující, zda je v dohodě o rozvázání pracovního poměru uvedena (jako důvod skončení pracovního poměru) okolnost, která zakládá právo na odstupné. Byl-li totiž pracovní poměr rozvázán dohodou (§ 49 zák. práce), má zaměstnanec právo na odstupné podle ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce vždy, jestliže prokáže, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. a) až c) zák. práce; to platí i tehdy, nebyly-li v dohodě uvedeny důvody, pro které se pracovní poměr končí, popřípadě obsahuje-li dohoda v rozporu se skutečností takové důvody rozvázání pracovního poměru, s nimiž zákon nespojuje poskytnutí odstupného podle ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce (srov. též – při obsahově shodné právní úpravě - například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1667/2001, který byl uveřejněn pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4885/2014). Stejně tak platí i obráceně - prokáže-li zaměstnavatel, že dohoda obsahuje v rozporu se skutečností takové důvody rozvázání pracovního poměru, s nimiž zákon nárok spojuje, neboť takový důvod ve skutečnosti neexistoval (nebyl), nárok na odstupné zaměstnanci nevzniká.

Správně se proto soudy zabývaly tím, zda v projednávané věci byl či nebyl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. b) zák. práce (přemísťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část).

Podle ustanovení § 34 odst. 1 zák. práce pracovní smlouva musí obsahovat
a) druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat,
b) místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být práce podle písmene a) vykonávána,
c) den nástupu do práce.

Ustanovení § 34 odst. 1 zák. práce má kogentní povahu (srov. slova: pracovní smlouva „musí“ obsahovat . . . v návětí tohoto ustanovení) v tom smyslu, že zaměstnavatel se zaměstnancem musí dohodnout (aby byla pracovní smlouva z tohoto pohledu platná) alespoň nezbytné náležitosti pracovní smlouvy, kterými jsou druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce. Vlastní obsah těchto ujednání - který druh práce, jaké místo výkonu práce a jaký den nástupu do práce bude sjednán - však zákoník práce neurčuje a nechává je na dohodě účastníků. Ohledně obsahu ujednání o těchto náležitostech pracovní smlouvy se tedy naopak jedná o dispoziční právo účastníků pracovní smlouvy a z hlediska obsahu těchto ujednání proto zákoník práce kogentní povahu nemá.

Ujednání o místu výkonu práce v pracovní smlouvě má svůj význam zejména proto, že zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v jiném místě, než v místě, které bylo jako místo výkonu práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem sjednáno. Přeložit zaměstnance k výkonu práce do jiného místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, je možné pouze s jeho souhlasem a v rámci zaměstnavatele, pokud to nezbytně vyžaduje jeho provozní potřeba (srov. § 43 odst. 1 zák. práce).

Místo výkonu práce může být určeno velmi úzce (např. konkrétní pracoviště) nebo šířeji. Zákoník práce předpokládá, že místem výkonu práce bude obec nebo organizační jednotka, ale nevylučuje, aby místo výkonu práce bylo i jinak určené místo. Jako místo výkonu práce tak může být sjednáno konkrétní pracoviště, sídlo zaměstnavatele, obec, kraj, území ČR apod. Místo výkonu práce by mělo odpovídat potřebě zaměstnavatele a být přiměřené povaze práce. Šířeji může být vymezeno, pokud lze předpokládat, že zaměstnanec skutečně bude práci vykonávat na takto šířeji vymezeném místě (např. stavební, montážní, servisní práce či činnost obchodního zástupce). V rámci sjednaného místa výkonu práce či míst výkonu práce je zaměstnavatel oprávněn práci zaměstnanci přidělovat. Pro posouzení platnosti takového ujednání o místu výkonu práce je rozhodující, zda takové ujednání není v rozporu zejména s ustanovením § 19 zák. práce.

Přemístění zaměstnavatele nelze mechanicky ztotožňovat se změnou zaměstnavatelova sídla zapsaného do veřejného rejstříku nebo skutečného sídla, je-li zaměstnavatel právnickou osobou, nebo sídla podnikatele u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, neboť změna sídla nemusí mít nutně za následek také převedení podnikání nebo provozu jiných činností (úkolů) zaměstnavatele na jiné místo. Přemístění zaměstnavatele nebo jeho části není pracovněprávním, ale tzv. faktickým jednáním, na nějž nedopadají důvody nicotnosti nebo neplatnosti.

Výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. b) zák. práce je naplněn, jen nemá-li zaměstnavatel možnost (vzhledem k ujednání o místu nebo místech výkonu práce obsaženého v pracovní smlouvě) přidělovat zaměstnanci práci nadále v dosavadním (sjednaném) místě výkonu práce nebo v místě, kam byl provoz jeho činnosti (činností) nebo úkolů přemístěn. Při přemístění jen části zaměstnavatele je možné dát výpověď podle ustanovení § 52 písm. b) zák. práce jen tomu zaměstnanci, který pracoval v přemístěné části a kterému proto nelze přidělovat nadále práci na místě (v místech), sjednaném (sjednaných) v pracovní smlouvě.

V projednávané věci soudy z uvedených zásad vycházely. Jejich závěr, že přemístěním sídla žalovaného, jeho hlavního výrobního závodu a administrativních činností z XY do XY žalovaný nepozbyl možnost přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy, je zcela v souladu se skutkovým zjištěním, že mimo konání pracovních porad a přijímání pokynů k výkonu práce nebyl výkon práce žalobkyně vázán na areál žalovaného v XY, kde navíc i po přemístění sídla žalovaného zůstaly zachovány prostory, ve kterých se nadále mohly konat pracovní porady a kde žalobkyně mohla obdržet pokyny pro výkon své práce. Navíc zůstalo plně zachováno sjednané místo výkonu práce žalobkyně v místě jejího bydliště v XY a žalovaný tak neztratil možnost přidělovat nadále žalobkyni práci v dosavadním (sjednaném) místě výkonu práce. Správný je tak i závěr soudů, že přestože v dohodě o rozvázání pracovního poměru mezi účastníky je uvedeno, že je uzavřena „na základě přestěhování sídla společnosti“, nebylo v řízení prokázáno, že dohoda byla skutečně uzavřena z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. b) zák. práce (přemísťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část), a že proto žalobkyni nárok na odstupné podle ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce nevznikl.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalobkyně je proto povinna nahradit žalovanému náklady potřebné k bránění práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 9.550 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného, advokát Mgr. Petr Houžvička, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.069 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Žalobkyně je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 11.919 Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 27. 11. 2018


JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu