21 Cdo 3503/2022-180

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce D. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Patrikem Šorfem, advokátem se sídlem v Praze – Kolodějích, V Lipách č. 30/10, proti žalované L. S., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, o určení pracovněprávního vztahu, vedené o Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 102/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. června 2021, č. j. 61 Co 66/2021-111, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 8. října 2020, č. j. 6 C 102/2019-87, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Rokycanech k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Rokycanech dne 17. 5. 2019 domáhal, aby bylo určeno, že „dne 1. 5. 2005 byla právně platně uzavřena pracovní smlouva mezi žalovanou jako zaměstnavatelkou žalobce a žalobcem jako zaměstnancem žalované“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že „v souvislosti se soudním sporem s žalovanou o výživné na dítě“ zjistil, že jej „nepřihlásila jako svého zaměstnance k sociálnímu a zdravotnímu pojištění“, že dne 26. 4. 2018 podal Okresní správě sociálního zabezpečení Plzeň-sever návrh na zahájení správního řízení o určení „pracovně právního vztahu a o správnost v evidenčním listu“ a že ho „k podání žaloby vyzvala Okresní správa sociálního zabezpečení Plzeň-sever“, jelikož žalovaná „pracovně právní vztah popřela“. Naléhavý právní zájem na určení, že se „jedná o pracovně právní vztah“, zdůvodnil tím, že doba zaměstnání u žalované „v letech 2005–2014“ se mu bude „započítávat pro vznik nároku na starobní důchod“, přičemž nezapočtením tak dlouhé doby by jeho „materiální postavení výrazně utrpělo“.

2. Žalovaná zejména namítala, že na straně žalobce absentuje naléhavý právní zájem pro podání žaloby, že s žalobcem nikdy neuzavřela pracovní smlouvu a ani mezi nimi v minulosti nebyl žádný pracovněprávní vztah, a z „opatrnosti“ uplatnila námitku promlčení žalobou vzneseného nároku. Uvedla, že žalobce „při svém účastnickém výslechu v opatrovnickém řízení“ vypověděl, že „od roku 2002 nikdy … nepracoval jako zaměstnanec a že jej v letech 2002 až 2011 živila manželka, tedy žalovaná v tomto řízení“, a že v trestním řízení žalobce jako obžalovaný vypověděl, že „pokud u opatrovnického soudu sdělil, že v těch letech nepracoval, rozuměl tomu tak, že nebyl nikde zaměstnán“; žalobce si tedy byl „velmi dobře vědom“ toho, že nebyl a není jejím zaměstnancem.

3. Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 C 102/2019-87, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 10 164 Kč k rukám advokáta JUDr. Zbyňka Holého. Dovodil, že žalobce svoje právo uplatnil u soudu až po uplynutí tříleté promlčecí doby, která začala běžet od „jara 2015“, kdy již žalobci muselo být zřejmé, že nedostává od žalobkyně (správně žalované) „žádnou výplatu“. Jelikož žalovaná v průběhu řízení vznesla námitku promlčení, „stal se tím nárok žalobce promlčeným a soud nemohl právu žalobce poskytnout ochranu“. Soud prvního stupně uzavřel, že i kdyby nárok žalobce promlčen nebyl, „má za to, že podání žaloby až po 15 letech je v rozporu s dobrými mravy“.

4. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 6. 2021, č. j. 61 Co 66/2021-111, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč k rukám advokáta JUDr. Zbyňka Holého. Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal, že nárok žalobce nemůže být promlčen, neboť zákoník práce promlčení práva na určení existence pracovního poměru neupravuje, ztotožnil se ale s jeho názorem, že „uplatnění práva na určení existence pracovního poměru až přibližně 14 let poté, co dle tvrzení žalobce měl pracovní poměr vzniknout, je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy“. Dodal, že nelze „akceptovat názor, že účastníci pracovněprávních vztahů se mohou bez jakéhokoliv časového omezení domáhat určení existence pracovního poměru, neboť tím by zásadním způsobem byl narušen princip právní jistoty a bez rozumného důvodu by mohlo dojít k závažnému zásahu do práv a oprávněných zájmů dalších účastníků pracovněprávních vztahů“. Lhůta 3 let vycházející „analogicky“ z právní úpravy promlčení je podle názoru odvolacího soudu „dostatečná k uplatnění práva na určení existence pracovního poměru u soudu, když je v zájmu účastníků pracovněprávních vztahů, aby po marném uplynutí této lhůty již nebyly řešeny spory o existenci pracovního poměru“.

5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že žalobu „podle § 80 o. s. ř.“ podal na základě výzvy správního orgánu, že v žalobě mimo jiné tvrdil, že na určení pracovněprávního vztahu má naléhavý právní zájem z důvodu, že doba jeho zaměstnání u žalované trvala „nejméně devět let a tato doba mu bude započítávaná pro vznik nároku na starobní důchod“, že názor odvolacího soudu, že „nelze akceptovat, že by se účastníci pracovněprávních vztahů mohli bez jakéhokoliv časového omezení domáhat určení pracovního poměru“, je v rozporu s platnou právní úpravou, že „výtka“ soudů, že podáním žaloby jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je „nepatřičná“ a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva „na řádné projednání formálně bezchybné určovací žaloby podle § 80 o. s. ř“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 630/2002, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 810/2013, a ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1211/2017, ve kterých se dovolací soud věnoval zejména institutu promlčení, určovací žalobě a naléhavému právnímu zájmu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

9. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení právní otázky, za jakých podmínek lze u soudu uplatnit právo žalobou požadující určení, že dne 1. 5. 2005 byla „právně platně“ uzavřena pracovní smlouva mezi žalovanou jako zaměstnavatelkou žalobce a žalobcem jako zaměstnancem žalované. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

10. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

11. Podle ustanovení § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

12. Žaloba o určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. má především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sb. rozh. obč.). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2137/2005). Pro závěr, zda je na určení právního poměru nebo práva naléhavý právní zájem, je rozhodný stav v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) [srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 667/2011].

13. Podání žaloby o určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, není omezeno žádnou lhůtou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 21 Cdo 487/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2137/2005). Má-li žalobce na takovém určení naléhavý právní zájem, může žalobu podle § 80 o. s. ř. podat kdykoli. Podstatné je, aby naléhavý právní zájem na požadovaném určení byl dán i v době rozhodování soudu. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4232/2019).

14. V projednávané věci se žalobce podanou žalobou domáhá určení, že dne 1. 5. 2005 byla „právně platně“ uzavřena pracovní smlouva mezi žalovanou jako zaměstnavatelkou žalobce a žalobcem jako zaměstnancem žalované, tedy určení právního poměru mezi účastníky ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. Protože podání této žaloby nebylo – jak vyplývá z výše uvedeného – omezeno žádnou lhůtou, mohl ji žalobce podat u soudu kdykoli za předpokladu, že měl na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Závěr odvolacího soudu, že uplatnění práva žalobce na určení „existence pracovního poměru“ je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (jen) proto, že k němu žalobce přistoupil (podáním žaloby dne 17. 5. 2019) až po uplynutí 14 let od vzniku pracovního poměru, proto není správný. Veden tímto nesprávným právním názorem se odvolací soud nezabýval tím, zda žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, přestože žalobce již v žalobě uvedl, v čem tento naléhavý právní zájem spatřuje.

15. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Rokycanech) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

16. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 5. 2023

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3503/2022

www.nsoud.cz