21 Cdo 3471/2024-247

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. B., proti žalovanému PETROTRANS, s. r. o., se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Poděbradská č. 538/46, IČO 25123041, zastoupenému JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4 – Michli, Budějovická č. 1550/15a, o 11 285 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 16 C 97/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2024, č. j. 23 Co 108/2024-216, takto:

I. Dovolání žalovaného proti rozsudku městského soudu v části směřující proti výroku III se odmítá.

II. Rozsudek městského soudu se ve výroku II ohledně částky 1 000 Kč mění tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé co do částky 1 000 Kč potvrzuje; v dalším se dovolání žalovaného zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně 3 507 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 472 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 14. 4. 2021 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 11 285 Kč. Žalobu zdůvodnil tím, že pracuje na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 7. 2004 pro žalovaného jako řidič silničního motorového vozidla, že podle čl. XI platné kolektivní smlouvy jsou řidiči odměňování mzdou skládající se z několika částí, mezi které patří i pohyblivá složka mzdy, závislá na počtu ujetých kilometrů a počtu manipulací při vykládce a nakládce pohonných hmot, přičemž bylo sjednáno, že pohyblivá složka mzdy bude řidiči přiznána v závislosti na vyhodnocení ukazatelů plnění kritérií stanovených pro „měsíční vyhodnocení v Lize řidičů“, a že mu zaměstnavatel uvedenou pohyblivou složku mzdy krátil (v srpnu 2020 o 6 409 Kč pro hrubé porušení pracovních povinností, v říjnu 2020 o 1 000 Kč, v listopadu 2020 o 2 576 Kč a v prosinci 2020 o 1 000 Kč pro porušení bezpečnostních předpisů a manuálu řidiče), čímž jednal v rozporu se zákoníkem práce, neboť není možné snížit (odejmout) zaměstnanci mzdu pro porušení „pracovní kázně“. Má za to, že část kolektivní smlouvy, kde byla mezi účastníky dohodnuta možnost pro zaměstnavatele krátit výkonovou část mzdy v závislosti na plnění povinností řidičem, je neplatná. Žalobce se obrátil na žalovaného se žádostí o vyplacení neoprávněně krácených částek mzdy, ovšem žalovaný jeho nároky odmítl.

2. Žalovaný zejména namítal, že sjednaná pohyblivá složka mzdy byla v kolektivní smlouvě sjednaná jako nenároková a že žalobci nebyla v částečné výši přiznána, neboť žalobce v předmětných měsících opakovaně porušil kritéria, jejichž dodržování je jednou z objektivních podmínek vzniku nároku na pohyblivou složku mzdy.

3. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 16 C 97/2021-180, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 9 099,20 Kč k rukám advokátky JUDr. Nataši Randlové, Ph.D. Vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval pro žalovaného jako řidič silničního motorového vozidla od 19. 7. 2004, že v kolektivní smlouvě uzavřené dne 26. 4. 2018 mezi žalovaným a Základní organizací Odborového svazu dopravy PETROTRANS, s. r. o., byla pohyblivá složky mzdy označena jako nenároková s tím, že je součástí měsíčního příjmu zaměstnanců v případě splnění „všech kritérií“ stanovených v příloze č. 1 kolektivní smlouvy označené jako Liga řidičů, že základní pracovní postupy a povinnosti řidiče jsou stanoveny v „Pracovním manuálu řidiče“ a že pro porušení povinností (žalobcem nezpochybněných) mu žalovaný nepřiznal část pohyblivé složky mzdy. Uvedl, že pohyblivá složka mzdy uvedená v kolektivní smlouvě představuje nárokovou složkou mzdy, neboť o ní „nikdo nerozhoduje zvláštním rozhodnutím“, ale náleží zaměstnanci pokaždé, když splní daná kritéria uvedená v kolektivní smlouvě. Pro výpočet pohyblivé složky mzdy je rozhodné, zda řidič postupoval podle „Ligy řidičů“; zatímco částky za manipulace či ujeté kilometry jsou „částkami plusovými“, za „prohřešky dle Ligy řidičů jsou stanoveny částky záporné“. Soud prvního stupně se nepřiklonil k názoru žalobce, že mu žalovaný protizákonně krátí mzdu za porušování pracovních povinností, neboť „prohřešky podle Ligy řidičů jsou toliko jedním z kritérií pro výpočet mzdy a nejde o peněžní postih podle § 346b zákoníku práce“.

4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2024, č. j. 23 Co 108/2024-216, zrušil rozsudek soudu prvního stupně „ve vztahu k částce 300 Kč“ a v tomto rozsahu řízení zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby v této části (výrok I), co do částky 10 985 Kč jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 10 985 Kč (výrok II), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 7 766 Kč (výrok III). Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzovaná pohyblivá složka mzdy sjednaná v kolektivní smlouvě představuje nárokovou složku mzdy, která náleží zaměstnanci při splnění konkrétních objektivně měřitelných, kvantifikovatelných ukazatelů. Na rozdíl od něj však uzavřel, že text smluvních ujednání uvedený v kolektivní smlouvě a v navazující příloze „Liga řidičů“ představuje nepřípustnou a neurčitou dohodu o srážkách ze mzdy a nepřípustné vzdání se práv zaměstnance, že nebyl dán zákonný podklad pro krácení odměny žalobci a že jde o skrytou mzdovou sankci (nepřípustný peněžitý postih zaměstnance podle § 346b zákoníku práce) a možný výraz libovůle zaměstnavatele. Odvolací soud dále dovodil, že ujednání obsažené v příloze č. 1 kolektivní smlouvy, podle něhož za „hrubé“ porušení pracovněprávních povinností, které bude důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, nebude zaměstnanci přiznána „celá odměna až do výše 100 % kalkulované odměny“, je v rozporu s „kogentním zněním ustanovení zákoníku práce“, neboť zaměstnavatel by se v případě „zvlášť hrubého“ porušení pracovněprávních předpisů zaměstnancem [§ 55 odst. 1 písm. b) zák. práce] předem vzdal možnosti využít jednostranného právního „úkonu“, kterým je okamžité zrušení pracovního poměru nebo výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zák. práce. Kromě toho odvolací soud shledal, že žalovaný nesprávně provedl krácení pohyblivé složky mzdy žalobce v „kalkulaci“ mzdy za srpen 2020 (6 409 Kč) a listopad 2020 (2 576 Kč), přestože v těchto měsících se žalobce žádného porušení povinností nedopustil.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu jeho výroků II a III) podal žalovaný dovolání. Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny – a to, zda 1) „může být přiznání pohyblivé složky mzdy, která je vypočtena na základě objektivně měřitelných kritérií, podmíněno rovněž dodržováním pracovních povinností zaměstnance“, 2) zda představují zákonné sankce [např. okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 2 písm. b) zákoníku práce] překážku pro to, aby bylo dodržování povinností stanoveno jako jedno z kritérií pro vznik nároku na výplatu pohyblivé složky mzdy, a 3) „jakou formu musí mít rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání nenárokové složky mzdy“ – a na právní otázce, 4) zda „je pohyblivá složka mzdy, jejíž výše je vypočtena jednak na základě objektivně měřitelných kritérií (počet ujetých km, manipulace v případě nakládky a vykládky) a jednak na základě vyhodnocení kvality pracovního výkonu, kdy zaměstnavatel může v případě porušení povinností ze strany zaměstnance vypočtenou částku snížit, resp. její část nepřiznat, nárokovou či nenárokovou složkou mzdy“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel uvádí, že v případě posouzení „odměny“ jako nárokové je dodržování povinností jednou z podmínek vzniku nároku na pohyblivou složku mzdy (a kritériem pro výpočet výše odměny), a nikoliv krácením již existujícího nároku zaměstnance či vzdáním se budoucího existujícího nároku. Má za to, že zaměstnavatelé by neměli zaměstnance motivovat k dosažení výsledků či k určitému výkonu bez ohledu na způsob jejich dosažení, ba naopak – měli by zaměstnance motivovat, aby výsledku dosáhli při dodržování všech povinností. „Pokud tedy např. bude odměna vyplácena v závislosti na počtu ujetých km, stanoví zaměstnavatel logicky podmínku, že musí být dodržována maximální povolená rychlost, aby zaměstnanec nebyl za účelem zvýšení odměny počtem ujetých km motivován k překračování maximální povolené rychlosti.“ Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku II změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se co do částky 10 985 Kč potvrzuje, popř. aby výroky II a III napadeného rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

9. Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byla žalovanému uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III), podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

10. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno, že žalobce pracoval pro žalovaného od 19. 7. 2004 na základě pracovní smlouvy jako řidič silničního motorového vozidla, že řidiči byli u žalovaného podle čl. XI kolektivní smlouvě uzavřené dne 26. 4. 2018 mezi žalovaným a Základní organizací Odborového svazu dopravy PETROTRANS, s. r. o., odměňováni mimo jiné pohyblivou složkou mzdy („odměny“), která příslušela při odvedení práce provedené v souladu s „Pracovním manuálem řidiče“ a která byla kalkulována na základě počtu a způsobu manipulací (nakládek a vykládek) a počtu ujetých kilometrů v peněžitých částkách za manipulaci a ujetý kilometr. V kolektivní smlouvě bylo dále ujednáno, že plnění jednotlivých kritérií pro přiznání měsíčních pohyblivých složek mzdy je vyhodnocováno „měsíčně samostatně“, že pohyblivá složka mzdy je součástí měsíčního příjmu zaměstnanců v případě splnění „všech kritérií“ stanovených v příloze č. 1 kolektivní smlouvy označené jako Liga řidičů a že „odměna“ je vyplácena na základě vyhodnocení kvality pracovního výkonu a objemu prací za příslušné období. Žalobce v roce 2020 porušil pracovní povinnosti vyplývající též z „Pracovního manuálu řidiče“ (dne 30. 7. zejména při stáčení pohonných hmot nepoužíval ochranné pracovní prostředky, dne 14. 9. zejména změnil trasu určenou dispečerem a vykázal neoprávněnou jízdu, dne 16. 9. telefonoval za jízdy a dne 31. 12. zejména nenahlásil výpadek elektronického měřícího systému na cisternovém závěsu a po jeho restartu pokračoval v procesu stáčení). Žalovaný nepřiznal žalobci v roce 2020 část pohyblivé složky mzdy ve výši 6 409 Kč při kalkulaci mzdy za měsíc srpen, ve výši 1000 Kč při kalkulaci mzdy za měsíc říjen, ve výši 2 576 Kč při kalkulaci mzdy za měsíc listopad a ve výši 1000 Kč při kalkulaci mzdy za měsíc prosinec.

11. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda zaměstnavatel může přiznání pohyblivé (pobídkové) složky mzdy, jejíž výše se určuje na základě objektivně měřitelných kritérií, podmínit dodržováním pracovních povinností zaměstnance. Protože tato právní otázka dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, je dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je částečně opodstatněné.

13. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se po žalovaném domáhá složky mzdy za období od srpna 2020 do prosince 2020 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zák. práce“).

14. Zaměstnanci přísluší za práci vykonanou v pracovním poměru pro zaměstnavatele, který není uveden v ustanovení § 109 odst. 3 zák. práce, za podmínek stanovených v zákoníku práce mzda, nestanoví-li zákoník práce nebo zvláštní právní předpis jinak (srov. § 109 odst. 1 zák. práce). Mzda je v ustanovení § 109 odst. 2 zák. práce definována jako peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci.

15. Mzda se sjednává v kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě, popřípadě ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem nebo určí mzdovým výměrem (srov. § 109 odst. 1, § 113 odst. 1 zák. práce); mzdu lze sjednat, stanovit nebo určit například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, nebo jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod. Uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5984/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3660/2020). Jednotlivé složky mzdy přitom mohou mít různou povahu. Ustálená soudní praxe (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod č. 28/2005 Sb. rozh. obč.) v tomto směru rozlišuje mezi tzv. nárokovou (obligatorní) složkou mzdy, kterou je zaměstnavatel povinen poskytnout vždy (tato složka bývá označována jako „základní“ či „pevná“ mzda), případně tehdy, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky, a tzv. nenárokovou (fakultativní) složkou mzdy, na kterou vzniká zaměstnanci nárok – bez ohledu na splnění dalších stanovených či sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí – až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání, které závisí jen na úvaze zaměstnavatele (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2392/2023).

16. Uplatněním nárokových nebo nenárokových pobídkových složek mzdy je vyjádřena stimulační a motivační funkce mzdy spočívající ve spojení určité formy mzdy s pracovním výkonem zaměstnance. Závislost mzdy na žádoucím výkonu práce v předpokládaném množství a kvalitě pak bývá vyjádřena stanovením předpokladů, které musí být splněny, aby zaměstnanec mohl tuto mzdovou složku obdržet. Z hlediska míry konkrétnosti jejich obsahu se úprava těchto předpokladů pohybuje v širokém rozpětí, od stanovení naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů až po zcela obecně postulovaný příslib odměn (pobídkových složek mzdy), kupř. za „dlouhodobě dosahované kvalitní výsledky práce“, kdy je okolnost, zda zaměstnanec obdrží odměnu (pobídkovou složku mzdy), závislá na zhodnocení dosažených pracovních výsledků na základě úvahy příslušného nadřízeného vedoucího zaměstnance a jeho rozhodnutí má v tomto smyslu konstitutivní význam. Na druhé straně pak mohou jít předpoklady vzniku nároku na pobídkovou složku mzdy až po stanovení naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů a stanovení konkrétní výše odměny přislíbené zaměstnanci v případě jejich dosažení, kdy je zjištění výše této části mzdy již jen věcí pouhého aritmetického výpočtu. V takovém případě, jsou-li reálné předpoklady pro vznik nároku naplněny, je třeba posuzovat rozhodnutí příslušného vedoucího zaměstnance o přiznání odměny jen jako formální stvrzení těchto předpokladů, nikoliv jako reálný předpoklad sám, a v tomto smyslu má uvedené rozhodnutí pouze deklaratorní význam (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 810/2010).

17. Závislost pobídkové složky mzdy na žádoucím výkonu práce nemusí být při stanovení předpokladů a podmínek, které musí být splněny, aby zaměstnanec tuto mzdovou složku obdržel, vyjádřena jen předpoklady a podmínkami, které se váží na množství a kvalitu práce. Zaměstnavatelé mají zpravidla zájem na tom, aby zaměstnanci při výkonu práce dodržovali právní a ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, zejména předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které je povinností zaměstnavatele [srov. § 301 písm. c), § 349 odst. 1 a § 101 odst. 1 zák. práce], a aby žádoucího množství a kvality práce nedosahovali na úkor těchto předpisů (jejich porušováním). Tento zájem zaměstnavatele může nalézt výraz v předpokladech pro vznik nároku zaměstnanců na pobídkovou složku mzdy, které mohou být sjednány ve smlouvě, popřípadě stanoveny vnitřním předpisem zaměstnavatele nebo určeny jeho mzdovým výměrem, nejen za použití objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů a ukazatelů vázaných na množství a kvalitu práce, ale i tak, že vznik nároku zaměstnanců na pobídkovou složku mzdy (popřípadě na její určitou výši) je podmíněn též tím, že zaměstnanec neporušil právní a ostatní předpisy vztahující se k jím vykonávané práci, neboť tak může být zajištěna jeho motivace k tomu, aby neusiloval jen o co nejvyšší míru splnění (dosažení) objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů a ukazatelů (a tím zpravidla o dosažení maximální výše pobídkové složky mzdy), ale aby dbal i na to, aby při své práci neporušoval předpisy, které se k ní vztahují. V takovém případě ke vzniku nároku na pobídkovou složku mzdy (popřípadě na její určitou výši) nepostačuje jen splnění (dosažení) stanovených cílů a ukazatelů vázaných na množství a kvalitu práce zaměstnance.

18. V projednávané věci byl žalobce jako řidič silničního motorového vozidla v pracovním poměru u žalovaného na základě čl. XI kolektivní smlouvě uzavřené dne 26. 4. 2018 mezi žalovaným a Základní organizací Odborového svazu dopravy PETROTRANS, s. r. o., odměňován mimo jiné pohyblivou složkou mzdy („odměny“), která byla kalkulována na základě počtu a způsobu manipulací (nakládek a vykládek) a počtu ujetých kilometrů v peněžitých částkách za manipulaci a ujetý kilometr a která byla dále podmíněna provedením práce v souladu s „Pracovním manuálem řidiče“ a splněním „všech kritérií“ stanovených v příloze č. 1 kolektivní smlouvy označené jako Liga řidičů, v níž byly uvedeny částky, o které může být kalkulovaná pohyblivá složka mzdy („odměna“) snížena v případě tam popsaných jednání řidiče představujících porušení právních a ostatních předpisů vztahujících se k práci vykonávané řidiči [zejména dopravních předpisů, které patří mezi předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (srov. § 349 odst. 1 zák. práce), a „Pracovního manuálu řidiče“]. Pohyblivá složka mzdy vypočtená na základě počtu a způsobu manipulací (nakládek a vykládek) a počtu ujetých kilometrů v hodnoceném měsíčním období (plnění jednotlivých kritérií pro přiznání měsíčních pohyblivých složek mzdy bylo podle uvedené kolektivní smlouvy vyhodnocováno „měsíčně samostatně“) tak žalobci v plné (nesnížené) výši příslušela (nárok na ni v této výši žalobci vznikl) jen v případě, že se v hodnoceném období nedopustil žádného z jednání popsaných v příloze č. 1 kolektivní smlouvy označené jako Liga řidičů.

19. Snížení pohyblivé složky mzdy (nepřiznání její části) řidiči v měsíčním období, ve kterém se dopustil jednání popsaného v příloze č. 1 kolektivní smlouvy označené jako Liga řidičů, nepředstavuje peněžní postih uložený zaměstnavatelem zaměstnanci za porušení povinnosti vyplývající mu ze základního pracovněprávního vztahu, který je ustanovením § 346b odst. 1 zák. práce zakázán. Tento zákaz, který brání zaměstnavateli v tom, aby zaměstnanci za porušení pracovní povinnosti odňal mzdu nebo její část, na niž mu již vzniklo právo, nelze zaměňovat s tím, že zaměstnanci v důsledku porušení jeho povinností ze základního pracovněprávního vztahu právo na mzdu, popřípadě její část, vůbec nevznikne (shodně v odborné literatuře srov. Valentová, K., Procházka, J., Janšová, M., Odrobinová, V., Brůha, D. a kol. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1124–1127, nebo Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1575). Ujednání o podmínkách pro snížení pohyblivé složky mzdy (nepřiznání její části) řidiči obsažená v kolektivní smlouvě a její příloze č. 1 nelze považovat ani za „nepřípustnou a neurčitou dohodu o srážkách ze mzdy“, a to již proto, že dohoda o srážkách ze mzdy [§ 146 písm. b) zák. práce] se může týkat jen mzdy, na kterou zaměstnanci vzniklo nebo v budoucnu vznikne právo, a tato ujednání, která jsou součástí podmínek pro vznik nároku na pohyblivou složku mzdy řidičů u žalovaného, nepředstavují ani nepřípustné vzdání se práva zaměstnance na mzdu (srov. § 346c zák. práce).

20. Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že ujednání obsažené v příloze č. 1 kolektivní smlouvy, podle něhož za „hrubé“ porušení pracovněprávních povinností, které bude důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, nebude zaměstnanci přiznána „celá odměna až do výše 100 % kalkulované odměny“, je v rozporu se zákoníkem práce, neboť zaměstnavatel by se v případě „zvlášť hrubého“ porušení pracovněprávních předpisů zaměstnancem [§ 55 odst. 1 písm. b) zák. práce] předem vzdal možnosti využít jednostranného právního jednání, kterým je okamžité zrušení pracovního poměru nebo výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zák. práce. Odvolací soud zde nebere náležitě v úvahu, že snížení (nepřiznání) pohyblivé složky mzdy („odměny“) zaměstnanci, který se dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, podle uvedeného ujednání kolektivní smlouvy nijak nevylučuje, aby s ním zaměstnavatel z důvodu téhož jednání okamžitě zrušil pracovní poměr nebo mu dal výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zák. práce.

21. Z uvedeného vyplývá, že porušil-li žalobce dne 31. 12. 2020 své povinnosti vyplývající z „Pracovního manuálu řidiče“ tím, že zejména nenahlásil výpadek elektronického měřícího systému na cisternovém závěsu a po jeho restartu pokračoval v procesu stáčení, byl žalovaný oprávněn při vyhodnocování podmínek pro přiznání pohyblivé složky mzdy žalobce za měsíc prosinec 2020 tuto složku mzdy po vypočtení její výše v závislosti na počtu a způsobu manipulací (nakládek a vykládek) a počtu ujetých kilometrů snížit podle přílohy č. 1 kolektivní smlouvy o 1 000 Kč, a že právo na pohyblivou složky mzdy žalobci v rozsahu této částky nevzniklo.

22. Právo na pohyblivou složky mzdy v plné (nekrácené) výši žalobci naopak vzniklo v měsících srpnu, říjnu a listopadu 2020, neboť v těchto obdobích se žalobce žádného z jednání popsaných v příloze č. 1 kolektivní smlouvy podle skutkových zjištění soudů nedopustil. Zkrátil-li žalovaný pohyblivou složku mzdy příslušející žalobci v těchto měsících o celkovou částku 9 985 Kč za jednání, kterých se žalobce dopustil v jiných měsíčních obdobích (dne 30. 7. 2020, dne 14. 9. 2020 a dne 16. 9. 2020), postupoval v rozporu s kolektivní smlouvou, v níž bylo ujednáno, že plnění jednotlivých kritérií pro přiznání měsíčních pohyblivých složek mzdy je vyhodnocováno měsíčně a že pohyblivá složka mzdy je součástí měsíčního příjmu zaměstnanců a je vyplácena na základě vyhodnocení kvality pracovního výkonu a objemu prací za příslušné období.

23. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobci vzniklo právo na pohyblivou složky mzdy v plné výši (též) v měsíci prosinci 2020 a že snížení této složky mzdy žalobce o 1 000 Kč bylo ze strany žalovaného neoprávněné, není správný. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, změnil Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku II ohledně částky 1 000 Kč tak, že rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu v tomto rozsahu správně zamítl, se ve výroku o věci samé co do částky 1 000 Kč potvrzuje (§ 219 o. s. ř.).

24. Ve zbývající části výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 9 985 Kč z důvodu neoprávněného snížení pohyblivé složky mzdy, na niž žalobci vzniklo právo v měsících srpnu, říjnu a listopadu 2020, je naopak rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v této části podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolacího bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že žalobce měl v těchto řízeních úspěch v rozsahu 88,5 % (tato míra úspěchu je vyjádřena poměrem částky 11 285 Kč, která byla předmětem řízení, a částky 9 985 Kč, která byla žalobci přiznána), je žalovaný povinen nahradit žalobci 77 % nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva. Dovolací soud proto žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, které žalobci vznikly ve výši 4 555 Kč (viz odst. 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), částku 3 507 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení, které žalobci vznikly ve výši 3 211 Kč (viz rovněž odst. 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), částku 2 472 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

26. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný měl v dovolacím řízení převážný neúspěch a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 4. 2025

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3471/2024

www.nsoud.cz