21 Cdo 3458/2022-579

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce A. G. (dříve D. B. Č.) se sídlem v XY, IČO XY, proti žalovanému M. T., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Zbyňkem Láníkem, advokátem se sídlem v Brně, Sochorova č. 3221/1, o 416 624 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 44/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2022, č. j. 49 Co 20/2021-547, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části směřující do výroku o věci samé v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba co do 97 259 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2013 do zaplacení, se odmítá.

II. Rozsudek krajského soudu (s výjimkou části výroku o věci samé, v níž byla zamítnuta žaloba co do 97 259 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2013 do zaplacení) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u Okresního soudu v Břeclavi dne 15. 4. 2013 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 416 624 Kč a „zákonný úrok z prodlení“ z této částky „od 26. 3. 2013 do zaplacení ve výši 7,05 %“. Žalobu zdůvodnil tím, že žalovaný u něj byl zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 10. 1993, na jejímž základě vykonával „zookonzultantskou“ a obchodní činnost, že v souvislosti s výkonem své pracovní pozice používal k pracovním cestám své soukromé vozidlo, že v souladu s vnitřní směrnicí žalobce č. 2–2012/2013 „Zásady pro poskytování cestovních náhrad“ mají zaměstnanci žalobce, kteří používají soukromé vozidlo k pracovním účelům, stanoveny cestovní náhrady formou paušálních částek, které jsou vypočteny vždy na základě počtu ujetých kilometrů soukromým vozidlem, počtu dnů a doby trvání pracovní cesty za 3 měsíce, že podle této směrnice jsou v případech, kdy měl zaměstnanec v určitém kalendářním měsíci dovolenou, byl nemocen či z jiných důvodů nevykonával pracovní činnost pro zaměstnavatele, danému zaměstnanci paušální cestovní náhrady kráceny (1 týden – paušál nekrácen, 2 týdny – paušál krácen o 25 %, 3 týdny – paušál krácen o 50 %, 4 týdny – zaměstnanec nemá nárok na paušální cestovní náhrady), že žalovaný byl od 20. 11. 2012 do 6. 2. 2013 dočasně práce neschopen a že pracovní poměr žalovaného u žalobce skončil v souladu s ustanovením § 70 odst. 2 písm. b) zákoníku práce fikcí dohody dne 24. 1. 2013. Žalovanému byla na období, po které byl v dočasné pracovní neschopnosti, resp. po které nebyl v pracovním poměru, vyplacena záloha na paušální cestovní náhrady určená na měsíc prosinec 2012 ze dne 21. 8. 2012 ve výši 42 208 Kč, záloha na paušální cestovní náhrady určená na měsíc leden 2013 ze dne 14. 9. 2012 ve výši 37 208 Kč a záloha na paušální cestovní náhrady určená na měsíc únor 2013 ze dne 16. 10. 2012 ve výši 37 208 Kč. Žalobce dále žalovanému poskytl také zálohové platby ve výši 300 000 Kč (dne 25. 10. 2011 částku ve výši 150 000 Kč a dne 31. 10. 2011 částku ve výši 150 000 Kč). Jelikož žalovaný u žalobce v měsících prosinci 2012 a lednu 2013 nepracoval z důvodu dočasné pracovní neschopnosti a v měsíci únoru 2013 již nebyl u žalobce v pracovním poměru, nárok na výše uvedené a vyplacené částky mu nevznikl. Žalovaný se tak bezdůvodně obohatil na úkor žalobce a je povinen toto bezdůvodné obohacení vydat. K vrácení uvedených částek byl žalovaný vyzván výzvou k úhradě dluhu ze dne 12. 3. 2013 doručenou dne 20. 3. 2013, ke splnění této povinnosti mu byla poskytnuta lhůta v délce 5 dnů od doručení výzvy, avšak žalovaný žalobci z výše uvedených částek „neuhradil ničeho“.

2. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 26. 9. 2016, č. j. 6 C 44/2013-304, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci „na nákladech řízení, na soudním poplatku částku 16 670 Kč a za právní zastoupení advokátem Mgr. Vratislavem Urbáškem částku 195 266,42 Kč, vše k jeho rukám“. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že žalobce poskytoval nejen žalovanému, ale i ostatním pracovníkům, kteří byli vyslechnuti jako svědci, paušální cestovní náhrady a že s těmito náhradami byli pracovníci včetně žalovaného „vždy seznamováni na příslušné období v budoucnu“. Nepřisvědčil žalovanému, že by vrácení částek vyplacených žalovanému dne 21. 8. 2012 ve výši 42 208 Kč, dne 14. 9. 2012 ve výši 37 208 Kč a dne 16. 10. 2012 ve výši 37 208 Kč bránilo započtení nároku ze strany žalovaného vůči žalobci za paušální náhrady za měsíc březen a červenec až listopad 2012 namítané pouze do výše, kterou uplatnil za měsíce prosinec 2012 až únor 2013 žalobce, neboť náhrady v této výši za žalovaným uvedené měsíce mu byly žalobcem vyplaceny. Pokud jde o částky vyplacené žalobcem žalovanému dne 25. 10. a 31. 10. 2011, vždy po 150 000 Kč, soud prvního stupně se po provedení „rozsáhlého“ dokazování neztotožnil s tvrzením žalovaného, že se jednalo o jeho finanční prostředky, které byly z paušálních cestovních náhrad sráženy zaměstnancům do tzv. černého fondu, z něhož se potom přispívalo zaměstnancům na nákup osobního automobilu (že to nebyly běžné náhrady, nýbrž deponovaná částka), a dospěl k závěru, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen vrátit.

3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 4. 2018, č. j. 49 Co 317/2016-372, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá požadavkům uvedeným v § 157 odst. 2 věty první před středníkem občanského soudního řádu, neboť z něj není zřejmé, na základě jakých skutečností a důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že vyplacené částky 42 208 Kč a 2x 37 208 Kč byly paušální cestovní náhradou a že se jednalo o náhrady právě na měsíce prosinec 2012 a leden a únor 2013, nevyplývá z něj, k jakým závěrům (a na základě jakých skutečností a důkazů) soud prvního stupně dospěl, jde-li o důvod vyplacení částky 2x 150 000 Kč žalobcem žalovanému, a není z něj zřejmé ani to, zda soud prvního stupně posuzoval důvodnost nároku žalobce na vydání žalovaných částek též z hlediska § 331 zákoníku práce. Odvolací soud měl dále za to, že žalobce důvod vyplacení těchto částek žalovanému ani v řízení netvrdil a že soud prvního stupně nepostupoval správně, pokud žalobce nevyzval podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu k doplnění skutkových tvrzení o skutečnosti, z nichž by důvod jejich vyplacení vyplýval, a k prokázání doplněných tvrzení. Přezkoumat pro nedostatek důvodů podle odvolacího soudu nešlo ani rozhodnutí soudu prvního stupně o nároku žalobce na zaplacení úroku z prodlení, a to pro absenci zjištění o tom, zda, kdy a na základě jakých skutečností nastala splatnost žalobou uplatněných částek. Odvolací soud dále vytkl soudu prvního stupně, že posuzoval žalovaným uplatněnou námitku započtení, aniž by žalovaného podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu vyzval k doplnění námitky započtení o skutečnosti (a jejich následnému prokázání), z nichž by vyplývalo, které své konkrétní pohledávky uplatňuje k započtení (o jaké pohledávky se jedná, jaká je jejich výše, kdy nastala jejich splatnost, případně zda byly uplatněny k zápočtu též jinak než u jednání soudu prvního stupně dne 16. 3. 2015).

4. Rozsudkem ze dne 11. 2. 2019, č. j. 6 C 44/2013-439, Okresní soud v Břeclavi uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 397 259 Kč „se 7,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2013“, zamítl žalobu v části, v níž žalobce požadoval po žalovaném zaplatit částku 19 365 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2013 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci „na nákladech řízení na soudním poplatku částku 15 003 Kč a za právní zastoupení žalobce advokátem Mgr. Vratislavem Urbáškem částku 262 575,69 Kč, vše k jeho rukám“. Dospěl k závěru, že obě částky, které byly žalobcem v řízení uplatněny, jsou bezdůvodným obohacením na straně žalovaného (na něž je třeba aplikovat ustanovení § 451 a § 456 občanského zákoníku), které je žalovaný povinen žalobci vydat, a proto (kromě části nároku ve výši 19 365 Kč, kde vyhověl započtení za částky nevyplacené v souladu se směrnicí na cestovních náhradách v plné výši) žalobě vyhověl.

5. K odvolání žalobce a žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 5. 2020, č. j. 49 Co 98/2019-476, tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud, aniž by rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal věcně, dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro jeho zrušení podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť v řízení před soudem prvního stupně docházelo ke změnám ve složení senátu, avšak protokoly o jednotlivých ústních jednáních nezaznamenávají to, že změněný senát se (ve smyslu § 119 odst. 3 občanského soudního řádu) seznámil se všemi přednesy a provedenými důkazy tak, aby odročené jednání při změněném senátu mohlo navázat na provedené důkazy a výsledky dosavadního řízení.

6. Okresní soud v Břeclavi poté rozsudkem ze dne 21. 12. 2020, č. j. 6 C 44/2013-500, znovu uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 397 259 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2013 do zaplacení a zamítl žalobu v části, v níž žalobce požadoval po žalovaném zaplatit částku 19 365 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2013 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 306 266 Kč k rukám advokáta Mgr. Vratislava Urbáška a že v protokolu o jednání ze dne 21. 12. 2020 č. l. 490 se v závěrečné řeči zástupce žalovaného opravuje text tak, že se na třetím řádku vypouští slovo „možné“ a nahrazuje se slovem „dlužné“. S odkazem na výslech jednatele žalobce B. „Š.“ (správně Š.) a svědkyň P. O. a M. S. a na knihu analytických účtů (výpis ze dne 17. 11. 2012), kde je jako důvod uvedeno „zálohy na paušál“, se ztotožnil s tvrzením žalobce, že důvodem vyplacení částek 2x 150 000 Kč vyplacených žalovanému žalobcem dne 25. 10. 2011 a 31. 10. 2011 byla nepříznivá osobní, resp. životní situace žalovaného, který potřeboval finanční prostředky, a že tyto finanční prostředky byly zálohou na budoucí cestovní náhrady, které měly být ze strany žalovaného „vráceny“ až v období po měsíci dubnu 2013. Soud prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že se „v podstatě jednalo o jeho finanční prostředky“, které byly z paušálních cestovních náhrad sráženy zaměstnancům, tedy i jemu, do tzv. černého fondu, z něhož se potom přispívalo na nákup osobního automobilu zaměstnancům, a že to tedy nebyly běžné náhrady, nýbrž deponovaná částka, neboť (soudem prvního stupně vyjmenovaní) svědci, kteří pobírali cestovní náhrady, potvrdili informovanost o cestovních náhradách, v jaké výši mají být paušály vypláceny, že tyto paušály byly vypláceny zálohově měsíčně dopředu, a všichni vyloučili, že by existoval nějaký „černý fond“ na účel tvrzený žalovaným. Soud prvního stupně má tedy (i s ohledem na to, že žalobce a žalovaný se shodli, že se u těchto dvou částek nejednalo o půjčku) za to, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobci vydat.

7. Pokud jde o částku 116 624 Kč, tedy o částky 42 208 Kč a 2x 37 208 Kč vyplacené dne 21. 8. 2012, 14. 9. 2012 a 16. 10. 2012, které podle tvrzení žalobce představují paušální cestovní náhrady určené na měsíce prosinec 2012, leden 2013 a únor 2013, soud prvního stupně konstatoval, že sám žalovaný uznal, že se jedná o náhrady za uvedené tři měsíce, za které je žalobce požaduje vrátit, a nepopřel, že tyto částky přijal, přičemž žalobce prokázal, že žalovaný v měsíci prosinci 2012, a lednu a únoru 2013 již nepracoval, a že mu proto cestovní náhrady za tyto měsíce nenáleží. Žalovaný však vznesl námitku započtení nevyplacených částek za měsíce březen 2012 a červenec až listopad 2012, přičemž v březnu 2012 měla být v souladu se směrnicí žalobce vyplacena celá stanovená částka 45 618 Kč, avšak byla vyplacena částka 39 893 Kč (rozdíl činí 5 725 Kč), a za měsíce červenec až říjen činí rozdíl mezi částkou, kterou přiznává směrnice (45 618 Kč), a skutečně vyplacenou částkou 42 208 Kč vždy 3 410 Kč, což za všechny měsíce činí dohromady 19 365 Kč. Pokud jde o listopad 2012, zde žalovaný nepracoval 10 dnů, a krácení proto bylo oprávněné. Soud prvního stupně má za to, že uvedené částky v celkové výši 19 365 Kč měly být žalovanému vyplaceny, a proto tuto částku „uznal vůči nároku žalobce, tedy vůči částce 116 624 Kč, jako částku důvodně uplatněnou a za uvedené 3 měsíce, tedy prosinec 2012, leden a únor 2013, proto k vrácení byla přiznána pouze částka 97 259 Kč“. Soud prvního stupně však nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že „na cestovních náhradách dluží žalobce od počátku pracovního poměru žalovaného u žalobce“.

8. Ve vztahu k aplikaci ustanovení § 331 zákoníku práce pak soud prvního stupně uvedl, že žalovaný s určitostí věděl, že dostává sice paušálně, ale zálohy na náhradu cestovních výdajů, a že proto musel vědět, nebo minimálně předpokládat, že v případě, že nebude pracovat, a tedy že nebude žádný výkon práce pro žalovaného, což se stalo za měsíc prosinec 2012, leden 2013 a únor 2013, mu tyto částky nenáleží, i když byly vyplaceny s tříměsíčním předstihem. Žalovaný věděl, že směrnice č. 2–2012/2013 „Zásady pro poskytování cestovních náhrad“ ze dne 1. 1. 2012 upravující způsob krácení paušálu na cestovní náhrady (což ostatně odpovídá § 182 odst. 1 zákoníku práce) existuje. Nemohl tedy být v dobré víře, že (pokud nastane situace, kterou předpokládají předpisy) by tato částka nemohla být požadována zpět, přičemž toto je možno obdobně aplikovat pro částku 2x 150 000 Kč poskytnutou žalovanému v roce 2011. Soud prvního stupně uzavřel, že obě částky, které byly žalobcem v řízení uplatněny, jsou bezdůvodným obohacením na straně žalovaného (na něž je třeba aplikovat ustanovení § 451 a § 456 občanského zákoníku), které je žalovaný povinen žalobci vydat, a proto (kromě části nároku, kde vyhověl započtení za částky nevyplacené v souladu se směrnicí na cestovních náhradách v plné výši) žalobě vyhověl.

9. K odvolání žalovaného (směřujícímu proti žalobě vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 3. 2022, č. j. 49 Co 20/2021-547, změnil rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujícím výroku o věci samé tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 397 259 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2013 do zaplacení, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 349 028 Kč k rukám advokáta Mgr. Zbyňka Láníka. Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) neshledal nároky žalobce na zaplacení částky 397 259 Kč důvodnými. Zrekapituloval, že mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaný byl od 20. 11. 2012 do 6. 2. 2013 dočasně práce neschopen, že pracovní poměr žalovaného skončil fikcí dohody ke dni 24. 1. 2013 a že žalobce žalovanému na základě jeho žádosti odůvodněné momentální finanční tísní dne 25. 10. 2011 vyplatil částku 150 000 Kč a dne 31. 10. 2011 další částku 150 000 Kč. Poté, co zopakoval dokazování směrnicí žalobce o paušálních náhradách, listinou označenou jako „paušál pro vyplácení náhrad žalovaného v letech 2008–2012“, výpisy z účtu žalobce za měsíc říjen 2011 a dále za období 12/2009–10/2012 a přehledem plateb záloh na paušální cestovní náhrady, a co u jednání konaného dne 23. 2. 2022 vyzval žalobce postupem podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, z nichž bude vyplývat, na jaké konkrétní období (měsíce) žalobce zaplatil žalovanému zálohy na paušální cestovní náhrady částkami 2x 150 000 Kč, a aby doplnil tvrzení o důvody, na základě kterých po vyplacení těchto částek i nadále proplácel pravidelné měsíční zálohy na paušální cestovní náhrady, odvolací soud zjistil, že u prvního jednání ve věci žalobce uvedl, že se mělo jednat o období 4–12/2013, avšak podle odvolacího soudu „výplata paušálu pro toto konkrétní období nebyla ničím prokázána“. Odvolací soud dále zjistil, že paušál stanovený žalobcem pro žalovaného činil od 1. 1. 2008 částku 50 533 Kč, od 1. 3. 2008 částku 51 308 Kč a od 1. 1. 2012 částku 45 618 Kč, že žalovanému byl paušál na cestovní náhrady dlouhodobě vyplácen v nižší výši, že pravidlem bylo, že k výplatě docházelo měsíc dopředu, a že za období 9–11/2012 žalovanému zálohy nebyly vyplaceny. Obdržel-li tedy žalovaný částku 42 208 Kč dne 21. 8. 2012 (podle variabilního symbolu na měsíc prosinec 2012), částku 37 208 Kč dne 14. 9. 2012 (podle variabilního symbolu na měsíc leden 2013) a částku 37 208 Kč dne 16. 10. 2012 (podle variabilního symbolu na měsíc únor 2013), mohl se oprávněně domnívat, že se jedná o úhradu cestovních náhrad za období 9/2012–11/2012, kdy u žalobce pracoval a cestovní náhrady mu vyplaceny nebyly, a uvedené částky tak přijal v dobré víře, že se se jedná o dlužné cestovní náhrady právě za měsíce 9–11/2012.

10. Ve vztahu k nároku žalobce na zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím pak odvolací soud uvedl, že žalobce, pokud jde o skutková tvrzení, na základě kterých zaplacení této částky po žalovaném požadoval, nebyl v řízení konzistentní (nejprve uváděl, že se mělo jednat o půjčku, následně důvod výplaty částky 2x 150 000 Kč označil jako zálohu na cestovní náhrady pro období 4–12/2013 a současně tvrdil, že se vyplacené částky měly vracet někdy v roce 2013 či se měly umořovat někdy v budoucnu), a dovodil, že tvrzení žalobce je „samo o sobě rozporné a nelogické, když zálohy na cestovní náhrady se nevrací“, že „je nepravděpodobné, že by v takovém případě neexistovala dohoda účastníků (žalobcem nebyla existence takové dohody ani tvrzena), ze které by vyplýval účel vyplacených částek 2x 150 000 Kč, případně způsob, jakým budou vyplacené částky umořovány“, a že si navíc „lze stěží představit výplatu takové částky jako zálohy na cestovní náhrady na dobu cca 1,5 roku předem za situace, kdy žalobce nemohl dopředu vědět, zda v uvedené době bude u něj žalovaný ještě pracovat a jaká bude v budoucím období výše paušálu“ (v případě výplaty paušálních náhrad za tvrzené období by pak mělo být vyplaceno 461 772 Kč, a nikoliv 300 000 Kč). Odvolací soud uzavřel, že tvrzení žalovaného (správně žalobce) o tom, že částky 2x 150 000 Kč měly představovat paušální náhrady „hotových výdajů“ žalovaného na období 4–12/2013, nebylo prokázáno ani výpovědí slyšených svědků, kteří se vyjadřovali pouze obecně ve smyslu, že se snad mělo vyjít žalovanému vstříc ohledně vyplacení záloh pro nějaké budoucí období, a že k tomuto závěru nelze dospět ani z knihy analytických účtů, v níž žalobce vykázal částky 2x 150 000 Kč účetně jako „zálohy na paušál“, ovšem „bez další specifikace a bez bližšího vztahu k časovému intervalu“. Žalobce tedy neprokázal, že částky 2x 150 000 Kč vyplacené v říjnu 2011 byly zálohami na paušální cestovní náhrady za období 4–12/2013. V řízení nicméně bylo „nesporné, že žalovaný tyto dvě částky 2x 150 000 Kč přijal, a tudíž se soud odvolací dále zabýval otázkou dobré víry žalovaného ve smyslu ustanovení § 331 zákoníku práce, tedy zda žalovaný musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené“. Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že zálohy na paušální cestovní náhrady byly na účet žalovaného vypláceny dlouhodobě v nižší výši, než kterou určil sám žalobce (přičemž žalobce nepředložil ani jeden doklad o vyplacení části cestovních náhrad v hotovosti žalovanému oproti jeho podpisu, a jeho tvrzení, že část cestovních náhrad byla vyplácena v hotovosti, je tak podle odvolacího soudu „značně nedůvěryhodným“), převzal žalovaný částky 2x 150 000 Kč od žalobce v říjnu 2011 „v dobré víře, že se jedná o částky, o které mu byly kráceny vyplácené cestovní náhrady“ (pokud totiž bylo v řízení zjištěno, že žalobce žalovanému dlouhodobě a neoprávněně krátil paušální náhrady a z tohoto titulu žalovanému dlužil, „není možno dojít k jinému závěru, než že žalovaný mohl předpokládat, že mu uvedené částky po právu náleží“). Odvolací soud dodal, že nelze přehlédnout tvrzení žalovaného o tom, že žalobce žádal o vyplacení neoprávněně krácených částek, ani to, že jak jednatel žalovaného, tak svědkyně P. O. potvrdili, že žalovaný po žalobci finanční prostředky před výplatou částek 2x 150 000 Kč požadoval, a to z důvodu složité životní situace, a že „pokud za trvání pracovního poměru zaměstnanec po zaměstnavateli dlužné částky nepožadoval, automaticky to neznamená, že je neevidoval a že neměl v úmyslu je po žalobci v průběhu dalších let v různé formě nárokovat, což se nakonec částečně v říjnu 2011 ve vztahu k částce 300 000 Kč stalo“. Námitku započtení ze strany žalovaného odvolací soud hodnotil jako neurčitou, a tudíž neplatnou, a vzhledem k tomu, že žalovaný následně „změnil procesní stanovisko (namítal převzetí částek ze strany zaměstnavatele v dobré víře) a námitku započtení již dále netvrdil“, odvolací soud se touto námitkou dále nezabýval.

11. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (který byl při podání dovolání zastoupen advokátem Mgr. Vratislavem Urbáškem) dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného práva, zda může být aplikováno ustanovení § 331 zákoníku práce v případě po právu a záměrně zaměstnanci vyplacených částek a zda může být zaměstnanec (jako průměrně rozumná osoba) v dobré víře při přijetí finančních prostředků v situaci, kdy tento netvrdil existenci jakéhokoliv dluhu, naopak sám žádal, s ohledem na svou tíživou životní situaci, o vyplacení finančních prostředků (zálohy) navíc. Podle názoru dovolatele ze skutkových zjištění plyne, že peněžní prostředky 2x 150 000 Kč byly žalovanému vyplaceny na jeho výslovnou žádost z důvodu jím tvrzené nepříznivé finanční situace, a to jako mimořádná záloha na cestovní náhrady, což bylo potvrzeno svědeckými výpověďmi např. P. O., M. S. a výslechem jednatele žalobce B. Š. Namítá, že žalovaný v dané době nikdy netvrdil ani nežádal po žalobci úhradu jakéhokoliv dluhu vůči jeho osobě (rovněž to ani v soudním řízení nikterak neprokázal), že žalovaný částky 2x 150 000 Kč obdržel na svou výslovnou žádost jako zálohu na cestovní náhrady, nikoliv omylem či neprávem, a že aplikoval-li soud za zjištěného skutkového stavu ustanovení § 331 zákoníku práce, jedná se o nesprávné právní posouzení věci. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2171/2003, pak dovolatel uvedl, že Nejvyšší soud se ve své konstantní judikatuře vyjádřil tak, že tam, kde je poskytnuta záloha na mzdu (či v řešeném případě na cestovní náhrady), která potom není kryta vykonanou prací, získává zaměstnanec bezdůvodné obohacení, přičemž nepřichází v úvahu, že by takové plnění přijal v dobré víře. Dovolatel má tedy za to, že zálohy byly žalovanému vyplaceny po právu, ovšem že následně právní důvod pro jejich výplatu odpadl, čímž se z uvedených plateb stalo bezdůvodné obohacení (zálohy již nemohly být kryty vykonanou prací), u kterého nepřichází dobrá víra zaměstnance (žalovaného) v úvahu, a je tedy povinen je vyplatit zaměstnavateli (žalobci) zpět. Dále poukazuje na to, že dobrá víra, resp. postoj žalovaného, musí být hodnocen objektivně, že nestačí pouze jeho subjektivní tvrzení, že měl za to, že mu peníze náleží, a že modelovou osobou pro posouzení dobré víry je osoba průměrně rozumná, tak jak ji definuje občanský zákoník v § 4 odst. 1 (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016), a uzavírá, že z předložených důkazů a svědeckých výpovědí je patrné, že žalovaný nemohl být ohledně dvou přijatých plateb v celkové výši 300 000 Kč v dobré víře, že mu toto plnění po právu náleží, stejně jako si nemohl myslet, že šlo o plnění vyplacené omylem. Dobrá víra se podle konstantní judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3599/2013) uplatní jedině, jestliže jde o částky vyplacené neprávem, k čemuž v řešeném případě podle dovolatele nedošlo. Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že v rozporu se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně dovodil dobrou víru žalovaného pro teoreticky možný dluh na straně žalobce, když primárně přisvědčil (tendenčním a nekonzistentním) tvrzením žalovaného, a že výpovědím svědků a předloženým důkazům, které toto vyvracely, nedal potřebnou váhu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

12. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl buď jako nepřípustné, nebo jako zjevně bezdůvodné, neboť žalobce ve skutečnosti toliko polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, které nemohou být předmětem přezkumu v dovolacím řízení, a “šroubuje“ jím poukazovanou judikaturu dovolacího soudu na skutkový stav, který ve skutečnosti vůbec neodpovídá skutkovým závěrům odvolacího soudu. Žalobcem poukazovaná judikatura dovolacího soudu tak není vůbec přiléhavá, neboť neodpovídá skutkovým závěrům, které odvolací soud v dané věci reálně učinil. Žalovaný má za to, že v řízení nebylo ani prokázáno, že by vůbec šlo o neoprávněně vyplacenou částku, tedy o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, a že „otázka dobré víry žalovaného by byla až subsekventním kritériem z hlediska úspěchu žalobce, kterým se odvolací soud (právě vzhledem k neunesení důkazního břemene ze strany žalobce) ani nemusel zabývat“. Podle mínění žalovaného se odvolací soud od žádné judikatury dovolacího soudu, na niž žalobce v podaném dovolání odkazuje, neodchýlil.

13. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

14. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

15. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

16. V části směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba co do 97 259 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2013 do zaplacení, dovolání žalobce postrádá vymezení dovolacího důvodu (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), tedy jakoukoliv věcnou argumentaci, ze které by vyplývalo právní posouzení věci odvolacím soudem, jež dovolatel pokládá za nesprávné, a vymezení, v čem podle mínění dovolatele spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Nedostatek dovolání zde představuje vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, a nelze ho již odstranit, neboť lhůta, ve které tak bylo možné učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

17. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaný byl u žalobce zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 10. 1993, že od 20. 11. 2012 do 6. 2. 2013 byl dočasně práce neschopen, že jeho pracovní poměr u žalobce skončil fikcí dohody ke dni 24. 1. 2013, že žalobce žalovanému na základě jeho žádosti odůvodněné momentální finanční tísní dne 25. 10. 2011 vyplatil částku 150 000 Kč a dne 31. 10. 2011 další částku 150 000 Kč, že část výplaty paušálu na cestovní náhrady u některých zaměstnanců byla prováděna v hotovosti oproti podpisu, že způsob krácení paušální částky cestovních náhrad byl stanoven směrnicí žalobce č. 2-2012/2013 účinnou od 1. 1. 2012, podle níž ke krácení cestovních náhrad docházelo v případě absence zaměstnance delší než 2 týdny, že k úhradě paušálních částek cestovních náhrad žalobci mělo docházet vždy k 15. dni každého měsíce na následující měsíc, přičemž paušál stanovený žalobcem pro žalovaného činil od 1. 1. 2008 částku 50 533 Kč, od 1. 3. 2008 částku 51 308 Kč a od 1. 1. 2012 částku 45 618 Kč, a že žalovanému byl paušál na cestovní náhrady dlouhodobě vyplácen v nižší výši (na paušálních zálohách byly na účet žalovaného zasílány částky nižší, než jak stanovil „paušál pro vyplácení cestovních náhrad zaměstnanci M. T.“). Podle názoru odvolacího soudu žalobce „neprokázal“, že částky 2x 150 000 Kč, obě vyplacené v říjnu 2011, byly zálohami na paušální cestovní náhrady za období 4–12/2013.

18. V posuzované věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba co do 300 000 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2013 do zaplacení, (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek je zaměstnanec podle § 331 zákoníku práce povinen zaměstnavateli vrátit vyplacené částky. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v této části výroku o věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

19. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je v uvedené části opodstatněné.

20. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že podle tvrzení žalobce mělo žalovanému vzniknout bezdůvodné obohacení tím, že mu v říjnu 2011 byly vyplaceny zálohy na paušální cestovní náhrady na období 4–12/2013, které následně „nebyly kryty vykonanou prací“, neboť pracovní poměr žalovaného u žalobce skončil fikcí dohody dne 24. 1. 2013 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 7. 2013 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně (srov. § 4 zák. práce) též podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].

21. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (§ 451 odst. 1 obč. zák.).

22. Podle ustanovení § 331 zák. práce vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty.

23. Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že zaměstnavatel nebo zaměstnanec, který se v pracovněprávních vztazích bezdůvodně obohatil na úkor druhé smluvní strany základních pracovněprávních vztahů, musí obohacení vydat. V pracovněprávních vztazích je ovšem povinnost vydat bezdůvodné obohacení modifikována tehdy, je-li obohaceným zaměstnanec, který by měl vrátit zaměstnavateli neprávem vyplacené částky; v tomto případě musí bezdůvodné obohacení vydat zaměstnavateli, jen jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, přijal-li však plnění v „dobré víře“ (protože nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), smí si je ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu; rozhodné skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5285/2016, uveřejněného pod č. 31/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 839/2015, uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, č. 10/2016, s. 321, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1775/2013).

24. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve zdůraznil, že je třeba mít na zřeteli, že tzv. dobrá víra se může uplatnit jedině, jestliže jde o částky vyplacené neprávem. Tam, kde zaměstnanec pobíral určité plnění po právu a v době jejich výplaty nejde ani o částky nesprávně určené ani o částky omylem vyplacené, se tato subjektivní kategorie nemůže uplatnit, neboť by bylo nelogické a protismyslné zabývat se tím, zda zaměstnanec věděl a mohl z okolností předpokládat, že částky, které legitimně pobírá (které jsou mu vypláceny z legitimního právního důvodu), jsou zároveň nesprávně určené nebo omylem vyplacené. K posouzení, zda byl zaměstnanec v tzv. dobré víře při přijetí „neprávem vyplacených částek“, může soud přistoupit teprve tehdy, má-li na jisto postaveno, že šlo o částky neprávem vyplacené (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3599/2013, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2801/2021).

25. Rozhodovací praxe dovolacího soudu ve vztahu k předchozí obdobné právní úpravě obsažené v ustanovení § 243 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, účinného do 31. 12. 2006, dospěla rovněž k závěru, že je-li zaměstnanci poskytnuta nějaká peněžitá částka jako záloha, nemůže přicházet v úvahu aplikace ustanovení § 243 odst. 3 zákoníku práce (nyní § 331 zák. práce) v tom smyslu, že by totiž zaměstnanec přijal takovou zálohu v dobré víře; zaměstnanec si tu musí být vědom, že jde o zálohu, která bude později zúčtována [srov. například závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR přijaté ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu (nyní bezdůvodné obohacení) ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněné pod č. 26/1975 Sb. rozh. obč., odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2171/2003, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3435/2009].

26. V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že částky 2x 150 000 Kč vyplacené žalovanému v říjnu 2011 byly zálohami na paušální cestovní náhrady za období 4–12/2013. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však není zřejmé, na základě čeho (zda vůbec) odvolací soud dospěl k závěru, že v případě těchto dvou částek šlo o částky vyplacené neprávem (o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), a že je proto v projednávané věci namístě posuzovat otázku dobré víry žalovaného ve smyslu ustanovení § 331 zák. práce. Dovodil-li odvolací soud, že „v řízení bylo nesporné, že žalovaný tyto dvě částky 2x 150 000 Kč přijal“, a zabýval-li se „tudíž“ dále „otázkou dobré víry žalovaného ve smyslu ustanovení § 331 zák. práce, tedy zda žalovaný musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené“, aniž by měl najisto postaveno, že částky 2x 150 000 Kč (které byly žalobcem žalovanému podle zjištění odvolacího soudu poskytnuty na základě žádosti žalovaného odůvodněné jeho „momentální finanční tísní“) byly žalovanému vyplaceny neprávem (byly nesprávně určené nebo omylem vyplacené), je závěr odvolacího soudu, že žalobce nemůže na žalovaném požadovat vrácení těchto částek, neboť žalovaný je „převzal v dobré víře, že se jedná o částky, o které mu byly kráceny vyplácené cestovní náhrady“ – jak vyplývá z výše uvedeného – předčasný, a tedy nesprávný.

27. Protože dovolání žalobce je (v jeho výše specifikované části) přípustné, přihlédl dovolací soud rovněž k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

28. Ustanovení § 213 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. ukládá odvolacímu soudu, jak má nakládat s důkazy, které již byly v řízení před soudem prvního stupně provedeny a ze kterých soud prvního stupně učinil skutková zjištění (dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně), a ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř. stanoví, jak nakládat s provedenými důkazy, z nichž soud prvního stupně žádná skutková zjištění neučinil (odvolací soud k nim nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel).

29. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 5121/2008), že postup odvolacího soudu, který se odchýlí od skutkových zjištění soudu prvního stupně bez zopakování dokazování (nejde-li pouze o důkazy listinné), představuje porušení práva na spravedlivý proces (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 993/2018) a že jde-li o výslech svědka (§ 126 o. s. ř.), musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.), a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností; obdobné platí i v případě výslechu účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3872/2010].

30. Soud prvního stupně své skutkové závěry, že důvodem vyplacení částky 2x 150 000 Kč žalobcem žalovanému byla nepříznivá osobní, respektive životní situace žalovaného, který potřeboval finanční prostředky, že to, že mu takovéto finanční prostředky byly vyplaceny, vyplývá z toho, že se jednalo o dlouholetého zaměstnance společnosti, že tyto finanční prostředky byly zálohou na budoucí cestovní náhrady a že pokud jde o to, kdy tyto prostředky, mimo běžně vyplacené náhrady, by měly být ze strany žalovaného „vráceny“, jednalo se až o období po měsíci dubnu 2013, založil (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku) nejen na základě hodnocení důkazu knihou (výpisem) analytických účtů, ale i na základě hodnocení dalších důkazů, a to zejména výpovědí svědkyň P. O. a M. S. a výpovědi jednatele žalobce B. Š. (který byl soudem prvního stupně vyslechnut jako účastník řízení).

31. Odvolací soud naproti tomu uzavřel, že tvrzení žalovaného, že částky 2x 150 000 Kč měly představovat paušální náhrady „hotových výdajů“ (správně zálohy na paušální cestovní náhrady) na období 4–12/2013, „nebylo prokázáno ani výpovědí slyšených svědků, kteří se vyjadřovali pouze obecně ve smyslu, že se snad mělo vyjít žalovanému vstříc ohledně vyplacení záloh pro nějaké budoucí období,“ a že pokud soud prvního stupně učinil závěr o tom, že výše uvedené částky představují „zálohy na paušál“, z knihy analytických účtů, v níž žalobce tyto částky účetně vykázal jako „zálohy na paušál“, ovšem bez další specifikace a „bez bližšího vztahu k časovému intervalu“, „nelze z tohoto účetního zápisu dospět k závěru, že vyplacené částky byly skutečně zálohami na cestovní náhrady žalovaného za žalobcem tvrzené období 4–12/2013“. Na rozdíl od soudu prvního stupně tedy odvolací soud dospěl k závěru, že „žalobce neprokázal“, že částky 2x 150 000 Kč, obě vyplacené v říjnu 2011, byly zálohami na paušální cestovní náhrady za období 4–12/2013 (srov. bod 16 odůvodnění jeho rozsudku).

32. Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud se mohl od skutkových zjištění soudu prvního stupně odchýlit, ale toliko za podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2 větě za středníkem o. s. ř. (za podmínky zopakování provedených důkazů, z nichž učinil soud prvního stupně své skutkové závěry). V projednávané věci však odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně, aniž by zopakoval důkazy, z nichž soud prvního stupně dovodil své skutkové závěry. Odvolací soud – jak vyplývá z přepisů zvukových záznamů o jednáních před odvolacím soudem konaných dne 23. 2. 2022 a dne 16. 3. 2022 (č. l. 566 a násl. spisu) a z bodu 5 odůvodnění jeho rozsudku – sice zopakoval dokazování, avšak pouze některými listinnými důkazy. Postupoval tak v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. a řízení před odvolacím soudem zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

33. Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba co do 300 000 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2013 do zaplacení není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (v této části), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v uvedeném rozsahu (včetně akcesorického výroku o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

34. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 5. 2023

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3458/2022

www.nsoud.cz