21 Cdo 3338/2022-1156

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. Č., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1015/55, proti žalovanému Pražská teplárenská a. s. se sídlem v Praze 7, Partyzánská č. 1/7, IČO 45273600, zastoupenému Mgr. Jiřím Sixtou, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova č. 240/5, o ochranu proti diskriminaci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 25/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2022, č. j. 54 Co 64/2022-1098, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 925,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Sixty, advokáta se sídlem v Praze 1, Husova č. 240/5.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022, č. j. 54 Co 64/2022-1098, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu [jeho závěr, že přiměřeným zadostiučiněním je částka 300 000 Kč, která „je schopna žalobkyni (spolu se zveřejněnou omluvou) vzniklou nemajetkovou újmu reparovat“], který vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, jenž byl v této věci vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, č. j. 21 Cdo 2770/2019-795, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2770/2019, vyslovil právní názor, že smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 7 odst. 5 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006 (popřípadě podle ustanovení § 4 odst. 11 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2011) je zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy, že toto peněžité zadostiučinění tedy plní především satisfakční funkci (i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat), že při stanovení výše peněžitého zadostiučinění, která závisí na posouzení soudu, soud podle ustanovení § 7 odst. 6 zákoníku práce (ustanovení § 4 odst. 12 zákona o zaměstnanosti) přihlíží k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo, a že je třeba přitom vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, neboť jen tak lze vytvořit záruky, že určením výše přiznaného peněžitého zadostiučinění dojde k zákonem požadovanému přiměřenému zmírnění nastalé závažné nemajetkové újmy.

Dovolací soud v tomto rozsudku dále uvedl, že s ohledem na smysl (účel) náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 7 odst. 5 zákoníku práce, jímž je zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy, přičemž – jak je uvedeno výše – toto peněžité zadostiučinění plní především satisfakční funkci, soudy správně dospěly k závěru, že při posuzování otázky, zda žalobkyni vedle přiměřeného zadostiučinění ve formě omluvy náleží též náhrada nemajetkové újmy v penězích, není relevantní tvrzení žalobkyně, že žalovaný je bohatou společností, takže zaplacení částky 1 000 000 Kč pro něj nebude velký problém, a že z téhož důvodu nejsou podstatné ani žalobkyní tvrzené okolnosti, že se jedná o jeden z prvních případů diskriminace v zaměstnání, jenž je projednáván před soudy, že hodlá poukázat na tento problém a motivovat tím i ostatní zaměstnavatele, aby se vůči zaměstnancům a uchazečům o zaměstnání diskriminačního jednání nedopouštěli, a že získané prostředky hodlá poskytnout na obecně prospěšné účely.

Ve vztahu k dovolatelkou akcentované preventivní funkci náhrady nemajetkové újmy v penězích pak Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že preventivní funkce peněžité náhrady sice není vyloučena, nelze jí však bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady. Nelze ji tedy chápat v tom smyslu, že by účelem uložení peněžité náhrady bylo exemplární potrestání původce zásahu, a tedy požadavek, aby náhrada byla natolik vysoká, aby se porušování právní normy původci zásahu „nevyplácelo“ [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3858/2020, uveřejněný pod č. 84/2022 Sb. rozh. obč., jejichž závěry – byť byly přijaty ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a v zákoně č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů – lze (obdobně) aplikovat rovněž na poměry projednávané věci].

Judikatura Nejvyššího soudu je též ustálena v závěru, že český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční náhrady škody (újmy) a že sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, uveřejněný pod č. 73/2021 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020).

Poukazuje-li dovolatelka ve svém dovolání na to, že „současně i veřejný ochránce práv dlouhodobě zdůrazňuje (zejména vůči orgánům inspekce práce) nutnost přijetí takových opatření, aby sankce za diskriminaci v pracovněprávních vztazích byly účinné, přiměřené a odrazující – jak předpokládá právo EU“, a uvádí-li, že „argumentace veřejného ochránce práv je k dispozici např. v závěrečném stanovisku ochránce sp. zn. 5112/2014/VOP ze dne 4. září 2018“, z něhož dovolatelka cituje v něm obsaženou větu (vytrženou z kontextu celého stanoviska), že „aby měla sankce odrazující povahu, měla by být především citelná, nikoliv symbolická či zanedbatelná s ohledem na hospodářské výsledky a jmění zaměstnavatele“, pak nebere náležitě v úvahu, že toto stanovisko se týkalo postupu Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj při kontrole rovného zacházení na pracovišti a (ne)zahajování správních řízení, a nikoliv soukromoprávního nároku zaměstnance vůči zaměstnavateli na náhradu nemajetkové újmy. Dovolatelkou citovaná část výše uvedeného stanoviska veřejného ochránce práv [vydaného již za účinnosti zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a antidiskriminačního zákona] se pak konkrétně týkala pokut ukládaných zaměstnavatelům za diskriminaci oblastním inspektorátem práce, přičemž veřejný ochránce práv tuto část svého stanoviska sám uvedl tím, že „povinností každého členského státu EU je zajistit ukládání účinných, přiměřených a odrazujících sankcí za porušení zákazu diskriminace v oblasti pracovněprávních vztahů na základě důvodů uvedených v antidiskriminačním zákoně“ a že „tuto povinnost Česká republika naplňuje tím, že umožňuje orgánům inspekce práce ukládat za přestupky na úseku rovného zacházení pokuty až do výše 1 mil. Kč“ (viz https://www.ochrance.cz/uploads-import/ESO/5112-2014-VOP_4084-2016-VOP-ZSO.pdf).

Ustanovení § 7 odst. 5 a 6 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, účinného do 31. 12. 2006 (jakož i ustanovení § 4 odst. 11 a 12 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2011) patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích (která se se odvíjí od skutkových okolností každého konkrétního případu) je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, jaká konkrétní výše peněžité náhrady je v daném případě přiměřená veškerým relevantním zjištěným okolnostem, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (obdobně srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3858/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněný pod č. 85/2019 Sb. rozh. obč.; k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou pak srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.). O takový případ se však v projednávané věci nejedná [dovolací soud v posuzované věci neshledal, že by úvahy odvolacího soudu o výši žalobkyni přiznané náhrady nemajetkové újmy v penězích – s ohledem na soudy učiněná skutková zjištění – byly (zjevně) nepřiměřené].

Odvolací soud se v projednávané věci neodchýlil ani od závěrů uvedených v dovolatelkou citovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2875/2007, a ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008. Dovolacímu soudu z obsahu dovolání žalobkyně (která v této části namítá pouze to, že se podle jejího názoru jednalo o „značně závažnou“, nikoli „pouze“ o „poměrně“ značně závažnou újmu, jak ji hodnotí odvolací soud v bodě 17 odůvodnění svého rozsudku) není ani zřejmé, v jakém smyslu (zda vůbec) se měl odvolací soud v projednávané věci – podle mínění dovolatelky – odchýlit od (dovolatelkou reprodukovaných) závěrů vyslovených v těchto rozhodnutích dovolacího soudu.

Pokud jde o námitku dovolatelky, že částka 300 000 Kč „absolutně nemůže s ohledem na svou výši, uplynutí času a inflaci být přiměřenou“ a že „odškodnit diskriminovaného částkou 300 000 Kč v roce 2006 a 2022 je kardinální rozdíl, když v roce 2022 lze za uvedenou částku pořídit samozřejmě méně než v roce 2006“, je třeba přisvědčit žalovanému, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by soud vycházel v jakémkoli ohledu z nějakého cenového či mzdového údaje z roku 2006, který je dovolatelkou v této souvislosti zmiňován.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. 6. 2023

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3338/2022

www.nsoud.cz