Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

06.05.2021

Spisová značka:

21 Cdo 3338/2020

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.3338.2020.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Náhrada mzdy

Dotčené předpisy:

§ 69 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.09.2015
§ 69 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.09.2015

Kategorie rozhodnutí:

B



21 Cdo 3338/2020-238


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně K. B., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Martinem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená č. 84/5, proti žalované V. C. R. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na strži č. 2102/61a, o 4 171 391 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 52/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2019 č. j. 30 Co 315/2019-185, takto:

odmítá.

II. Rozsudek městského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 1 902 433,40 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 ve výši 355 953,76 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 902 433,40 Kč od 10. 3. 2018 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. června 2019 č. j. 11 C 52/2018-147 v části, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 1 902 433,40 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 ve výši 355 953,76 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 902 433,40 Kč od 10. 3. 2018 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.


Odůvodnění:



Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 9. 3. 2018 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 4 171 391 Kč s úrokem z prodlení ve výši 864 301 Kč za období od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 a ve výši 8,05 % p. a. z částky 4 171 391 Kč za období od 10. 3. 2018 do zaplacení s tím, že od 1. 9. 2007 byla u žalované zaměstnána jako viceprezident oddělení lidí. Dne 12. 11. 2014 jí byla dána výpověď z pracovního poměru, avšak soudy – rozhodnutí dovolacího soudu nabylo právní moci dne 15. 1. 2018 – byla určena neplatnost výpovědi. Ačkoliv se sdělením ze dne 13. 11. 2014 domáhala po žalované dalšího zaměstnávání, žalovaná jí práci nepřidělovala a žalobkyni tak vznikl nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za období od 1. 2. 2015 do pravomocného ukončení řízení ve věci neplatnosti skončení pracovního poměru, přičemž průměrný hodinový výdělek žalobkyně činil ke dni 1. 2. 2015 částku 2 181,69 Kč. Předmětem řízení učinila žalobkyně období od 1. 2. 2015 do 31. 12. 2015.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 6. 2019 č. j. 11 C 52/2018-147 žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 514 942 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Vališe. Vyšel z toho, že pravomocně (dnem 15. 1. 2018) bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni dána neplatně, a že žalobkyně žalované dopisem ze dne 12. 11. 2014 oznámila, že trvá na tom, aby ji žalovaná dále zaměstnávala. Vzal za prokázané, že žalobkyně o návrat na svoji pozici opakovaně usilovala. Při průměrném hodinovém výdělku žalobkyně ve výši 2 181,69 Kč činil nárok žalobkyně na náhradu mzdy za období od 1. 2. 2015 do 31. 7. 2015 částku 2 268 957,60 Kč. K návrhu žalované na snížení náhrady mzdy za období od 1. 8. 2015 do 31. 12. 2015 soud prvního stupně uvedl, že nepřihlížel k nabídkám volných pracovních míst, které byly až z období ledna 2016 a pozdějších. Žalobkyně se sice účastnila druhého kola výběrového řízení u Sberbank CZ, a. s., ale „oznámila, že na místo nereflektuje, neboť již jednala o nástupu se společností Solar Turbines EAME s. r. o.“ Na místo u Sberbank CZ, a. s., byl přijat kandidát, který měl kromě zkušeností v oblasti lidských zdrojů též patnáctileté zkušenosti v bankovním sektoru. Nástup do zaměstnání by byl stejně až v únoru 2016, tedy po období, které bylo předmětem žaloby. Ke společnosti Solar Turbines EAME s. r. o. nastoupila žalobkyně 1. 9. 2015 na místo s prakticky stejnou náplní práce jako u žalované a s místem výkonu práce rovněž v Praze. Na nové pozici měla však méně přímých podřízených (5 na rozdíl od 33 u žalované) a rovnocenný nebyl ani její nový příjem (94 000 Kč „hrubého měsíčně“, s benefity v průměru 112 904 Kč „hrubého“). Soud prvního stupně uzavřel, že v rozhodném období se žalobkyně nemohla zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných, či dokonce výhodnějších, než by měla při výkonu práce podle pracovní smlouvy u žalované. Skutečnost, že se v rozhodném období žalobkyně zapojila do pracovního procesu, byť za nižší příjem, jí nemůže být dávána k tíži a „snížit jí z tohoto důvodu náhradu mzdy“.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2019 č. j. 30 Co 315/2019-185 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 1 138 320 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu o zaplacení 1 138 320 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 10. 3. 2018 do zaplacení a s úrokem z prodlení z této částky od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 ve výši 5 021 Kč zamítl, ohledně částky 3 033 071 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 ve výši 859 280 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 10. 3. 2018 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 327 701 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Vališe. Podle názoru odvolacího soudu pouze ze skutečnosti, že žalobkyně od září 2015 byla zaměstnána u společnosti Solar Turbines EAME s. r. o., nelze dovodit závěr, že by nebyla ochotna a připravena konat práci u žalované, a to zejména v situaci, kdy jí žalovaná neumožnila konat práce podle pracovní smlouvy. Ani odvolací soud neshledal důvod pro přiměřené snížení povinnosti žalované k náhradě mzdy. V řízení podle jeho názoru nebylo nutné provádět rozsáhlé dokazování k různým manažerským pozicím, které byly v roce 2015 v Praze k dispozici. Neaktivita žalobkyně v tomto směru by stejně nebyla důvodem pro přiměřené snížení náhrady mzdy, neboť tyto pozice nelze považovat za konkrétní (skutečnou) možnost žalobkyně zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za rovnocenných či výhodnějších podmínek než u žalované. Ani z pouhé účasti ve výběrovém řízení u Sberbank CZ, a. s., neplyne podle odvolacího soudu skutečná možnost žalobkyně zapojit se do práce u této společnosti. Stejně tak nebylo na místě „provádět podrobnější dokazování“ k nabídce pracovní pozice zaslané žalobkyni v únoru 2015 ze strany společnosti „Amrop Dr. Kaufmann & Partner“, neboť „při posuzování návrhu na přiměřené snížení náhrady mzdy může soud přihlížet jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být náhrada mzdy zaměstnanci poskytnuta (v daném případě tedy až k okolnostem nastalým po 1. 8. 2015)“. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že výkon práce u společnosti Solar Turbines EAME s. r. o. nebyl za podmínek srovnatelných ani výhodnějších, než jaké by měla žalobkyně při výkonu práce podle pracovní smlouvy u žalované. Odvolací soud shledal důvodnou námitku započtení, neboť vyplacené odstupné představuje s ohledem na určenou neplatnost výpovědi z pracovního poměru bezdůvodné obohacení žalobkyně. Započtení provedla sama žalobkyně dopisem ze dne 14. 2. 2018 a proti pohledávce žalované započetla část svého nároku na náhradu mzdy, a to 349 070,40 Kč za měsíc únor 2015, částku 383 977,44 Kč za měsíc březen 2015, částku 383 977,44 Kč za měsíc duben 2015 a částku 21 294,72 Kč jako část náhrady za měsíc květen 2015. V rozsahu částky 1 138 320 Kč tak nárok žalobkyně na náhradu mzdy zanikl započtením.

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v řešení právní otázky, jak konkrétní a skutečná musí být pro účely aplikace § 69 odst. 2 zákoníku práce nabídka práce, kterou zaměstnanec nepřijal; tato otázka byla podle žalované vyřešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe, resp. nebyla dosud komplexně vyřešena. Žalobkyně měla možnost již v roce 2015 přijmout srovnatelnou pracovní pozici ve společnosti Sberbank CZ, a. s., kde postoupila do druhého kola výběrového řízení, nicméně před sdělením výsledků z výběrového řízení odstoupila, přičemž žalovaná v řízení tvrdila, že u této společnosti by podmínky pro žalobkyni byly srovnatelné nebo výhodnější než u žalované, a k prokázání tohoto tvrzení označila důkazy. Dosavadní soudní praxe dosud neřešila aplikaci § 69 odst. 2 zákoníku práce v případě, že uchazeč o zaměstnání sdělí potenciálnímu zaměstnavateli svůj nezájem přijmout zcela konkrétní pracovní pozici v situaci, kdy by tato pozice byla (bez takového sdělení nezájmu) zaměstnavatelem uchazeči nabídnuta. Za otázku, která nebyla v praxi dovolacího soudu dosud komplexně vyřešena, považuje dovolatelka dále to, zda jsou z hlediska aplikace ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce relevantní nabídky srovnatelných pracovních pozic, které jsou sice učiněny před uplynutím šesti měsíců od (neplatného) skončení pracovního poměru, ale žalobkyně by na těchto pozicích pracovala i po 1. 8. 2015. Konečně žalovaná formuluje otázku, která je sice již vyřešená, ale měla by být dovolacím soudem posouzena jinak, totiž zda má být zaměstnanci přiznána náhrada mzdy v plné výši bez ohledu na jeho příjmy z jiného pracovního poměru, který po neplatném rozvázání stávajícího pracovního poměru přijal a který nemá srovnatelné pracovní podmínky. Stávající praxe odporuje podle žalované principu rovného zacházení jak z hlediska ostatních zaměstnanců žalované, tak z hlediska ostatních zaměstnanců společnosti Solar Turbines EAME s. r. o., a vede dále ke znevýhodnění zaměstnanců, kteří vyvinou vlastní aktivitu a zajistí si zaměstnání na srovnatelné pracovní pozici. Prostřednictvím stávajícího výkladu je zasahováno i do práva žalované vlastnit majetek, neboť je nucena nejen kompenzovat výpadek v příjmech žalobkyně, ale úhradou nesnížené náhrady mzdy i bezdůvodně obohacovat žalobkyni na úkor svého vlastního majetku. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Namítá-li dovolatelka, že dosud nebyla komplexně vyřešena otázka, jak konkrétní a skutečná musí být nabídka práce zaměstnanci pro účely aplikace ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce s tím, že žalobkyně postoupila do druhého kola výběrového řízení ve společnosti Sberbank CZ, a. s., nicméně před sdělením výsledků z výběrového řízení odstoupila, pak přehlíží, že na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu ve výsledku nezáviselo. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně [která odvolací soud jako správná převzal (srov. bod 13 odůvodnění jeho rozsudku)] totiž vyplývá, že na toto místo byl vybrán jiný kandidát a že nástup do zaměstnání byl až v únoru 2016; rozhodné období, které je předmětem tohoto řízení, však bylo v žalobě vymezeno pouze od 1. 2. 2015 do 31. 12. 2015. Vychází-li dovolatelka při formulaci dovolacího důvodu odpovídajícího uvedené právní otázce z toho, že žalobkyně měla možnost nastoupit na srovnatelnou pracovní pozici ve společnosti Sberbank CZ, a. s., již v roce 2015, předestírá tím nepřípustně skutečnost, která v řízení nebyla zjištěna a která je naopak v rozporu se skutkovými závěry učiněnými soudy.

Namítá-li dále dovolatelka, že mají být zohledněny příjmy z jiného pracovního poměru, přestože v něm zaměstnanec nemá srovnatelné pracovní podmínky, a že tedy má být tato dovolacím soudem již vyřešená otázka posouzena jinak, pak nebere náležitě v úvahu, že poskytnutí náhrady mzdy je důsledkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci trvajícímu na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněné pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). Ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce je projevem zásady ochrany práv zaměstnance a má jak sankční, tak i satisfakční povahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1161/2015). K přiměřenému snížení náhrady mzdy může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena. V případě, že zaměstnanec u jiného zaměstnavatele dosáhl nižší výdělek a že tedy nelze dovodit, že se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, nejsou splněny podmínky ke snížení náhrady mzdy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný pod č. 30 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4124/2014). Přitakání názoru dovolatelky by naopak vedlo k absurdní situaci, že zaměstnanci, který nepracuje z důvodu porušování povinnosti zaměstnavatele přidělovat mu práci, by bylo možné přičítat k tíži, že nepřijal jakoukoliv práci, která byla v rozhodné době k dispozici, protože o výdělek z takové práce by bylo možné snížit náhradu mzdy, k níž je povinen zaměstnavatel. K jinému posouzení této již vyřešené právní otázky nemůže vést ani argumentace dovolatelky, že je porušován princip rovného zacházení z hlediska jejích ostatních zaměstnanců i z hlediska zaměstnanců společnosti Solar Turbines EAME s. r. o. Kromě paradoxu, že se zaměstnavatel dovolává vůči zaměstnanci zásady rovného odměňování, musí být poukázáno na to, že v dané věci nejde o mzdu za vykonanou práci, ale o náhradu mzdy náležející z důvodu nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci. Rovněž úvahy žalované o bezdůvodném obohacení žalobkyně na její úkor nejsou na místě, neboť zde zákon jednoznačně stanoví právní důvod pro plnění, jehož se má žalobkyni dostat.

Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dovolání žalované v části, v níž směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě mzdy uplatněné žalobkyní za dobu prvních šesti měsíců po jejím oznámení žalované, že trvá na dalším zaměstnávání (od 1. 2. 2015 do 31. 7. 2015), neboť žádná z námitek dovolatelky nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. v této části rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud vyčíslil tuto část předmětu řízení podle údajů uvedených v bodě 30 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které nikdo z účastníků nezpochybňoval.

Rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž byla posuzována obrana žalované spočívající v jejím návrhu na přiměřené snížení náhrady mzdy uplatněné žalobkyní za dobu přesahující šest měsíců, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda při rozhodování o přiměřeném snížení náhrady mzdy za dobu přesahující šest měsíců podle ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce lze zohlednit nabídky zaměstnání učiněné zaměstnanci před touto dobou. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je v této části opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na okamžik, kdy žalobkyni mělo vzniknout právo na náhradu mzdy – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

Podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

„Zmírňovací“ ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce nemá zabránit tomu, aby zaměstnavatel byl za svůj nesprávný postup postižen tím, že zaměstnanci zajistí stejné plnění, jako kdyby práci vykonával, nýbrž neodůvodněnému zvýhodňování zaměstnance. Po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, tak ustupuje sankční a satisfakční povaha náhrady mzdy (platu) do pozadí a oproti tomu se zvýrazňuje její sociální funkce. Jde tedy především o to, zda chování zaměstnance při zajišťování si dalšího výdělku (jiného příjmu) je korektní; krácení přichází v úvahu, jestliže vlastní vinou zanedbal možnost vydělat si a tak alespoň z části nahradit ušlý příjem, nebo si naopak někde vydělával tolik, že újmu neutrpěl (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1746/2001, který byl uveřejněn pod č. 26 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).

Zaměstnanci lze tedy přičítat k tíži, že se nezapojil do práce po uplynutí doby (prvních) šesti měsíců, za kterou mu přísluší náhrada mzdy na základě jeho oznámení zaměstnavateli, že trvá na svém dalším zaměstnávání. O zapojení (možnosti zapojení) zaměstnance do práce je možné uvažovat až od nástupu do práce, tedy od okamžiku, od něhož probíhá (mohl probíhat) výkon práce, za který náleží mzda nebo plat. Zapojením se zaměstnance do práce není naopak možné rozumět již samotné vyjednávání o uzavření pracovní smlouvy. K přiměřenému snížení náhrady mzdy (platu) je tedy možné přistoupit i tehdy, nevyužije-li zaměstnanec nabídky jiné práce za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, dané mu ještě před uplynutím doby (prvních) šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, má-li zaměstnanec možnost na základě této nabídky nastoupit do práce u jiného zaměstnavatele až v době po uplynutí těchto šesti měsíců (např. proto, že nabídka práce stále trvá, nebo proto, že zaměstnanec má možnost si sjednat pozdější den nástupu do práce); zaměstnanec tak má zachovánu možnost využít celou dobu, po kterou mu ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce poskytuje zvýšenou ochranu v situaci, do níž se dostal pro porušení povinnosti zaměstnavatele. Z uvedeného vyplývá, že je nesprávný právní názor odvolacího soudu, že není třeba „provádět podrobnější dokazování“ k nabídce pracovní pozice ze strany společnosti „Amrop Dr. Kaufmann & Partner“ (a tedy zabývat se návrhem žalované na přiměřené snížení náhrady mzdy z tohoto důvodu), byla-li nabídka této pracovní pozice učiněna žalobkyni ještě před uplynutím doby šesti měsíců z celkové doby, za niž by jí měla být poskytnuta náhrada mzdy (před 1. 8. 2015).

Dovolací soud však nesouhlasí s názorem dovolatelky, že k „aplikaci“ ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce by stačila pouhá možnost, že žalobkyně na nabídnuté pracovní pozici mohla působit již před uplynutím oněch prvních šesti měsíců, neboť pak by na ní (podle vlastních závěrů dovolatelky „pochopitelně“) působila i po uplynutí těchto šesti měsíců. Tento přístup by se totiž míjel s účelem výše uvedených ustanovení zákoníku práce, neboť by v podstatě nutil zaměstnance začít vykonávat práci u jiného zaměstnavatele bezprostředně poté, co by svému zaměstnavateli oznámil, že trvá na svém dalším zaměstnávání, tedy již v době, kdy zákon přiznává náhradě mzdy satisfakční (vůči zaměstnanci) a sankční (vůči zaměstnavateli) povahu.

V části týkající se náhrady mzdy za dobu přesahující prvních šest měsíců není tedy rozsudek odvolacího soudu správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v této části zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídající části rovněž jeho rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 6. 5. 2021



JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3338/2020

www.nsoud.cz