21 Cdo 3265/2023-398

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce R. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Durďákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7, proti žalované Oracle Czech s. r. o. se sídlem v Praze 5 – Jinonicích, U Trezorky č. 921/2, IČO 61498483, zastoupené JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a, o 4 658 237 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 77/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2023, č. j. 30 Co 25/2023-344, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 32 960 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Nataši Randlové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a.

Odůvodnění:

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2023, č. j. 30 Co 25/2023-344, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel ohledně předpokladů uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky „do kdy je zaměstnavatel oprávněn u nenárokové složky mzdy učinit rozhodnutí o jejím (i částečném) přiznání či nepřiznání za předpokladu, že v pracovní smlouvě není vymezen časový rámec pro učinění takového rozhodnutí, a to za situace, kdy v pracovní smlouvě je stanovená splatnost takové složky mzdy. To vše za situace, kdy splatnost mzdy, stanovená v pracovní smlouvě, nastane dříve než případné rozhodnutí o nepřiznání složky mzdy v plné výši, kdy dále praxe u zaměstnavatele je dlouhodobě taková, že fakticky nikdy žádná (a to jak pozitivní, tak negativní) rozhodnutí vydávána nebyla“.

Předestřená otázka vychází z předpokladu, že splatnost nenárokové (fakultativní) složky mzdy byla stanovena v pracovní smlouvě a nastala dříve, než zaměstnavatel rozhodl o výši této složky mzdy.

Podle obsahu spisu dovolatel k časovým aspektům uplatněného nároku v žalobě tvrdil pouze, že „dle smluvních ujednání byly provize vypláceny 3 měsíce po uzavření smlouvy“. V článku III dovolání, nadepsaném jako „Shrnutí skutkových okolností a předchozích řízení“, pak uvedl: „Dle FY18 měly být všechny provize vyplaceny do 3 měsíců po uzavření smlouvy. Provize za HCI tak měla být dovolateli vyplacena do konce roku 2017.“

Skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací (viz odstavec 8 odůvodnění napadeného rozsudku), však nezahrnují žádný poznatek o tom, že by pracovní smlouva dovolatele obsahovala ujednání o termínu splatnosti pohyblivé složky mzdy nebo o způsobu jeho stanovení, případně že by takové ujednání bylo obsaženo v jiném právním jednání účastníků, a jaký byl obsah takového ujednání. Soud prvního stupně naopak učinil mj. zjištění, že: „O příslušných podmínkách provizních plánů, bonusových plánů či plánu motivačních schémat žalované rozhodovala žalovaná a zveřejňovala je dle vlastního uvážení, rovněž výplatní termíny určovala žalovaná dle vlastního uvážení.“ (srov. odstavec 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), dále že: „Žalobce potvrdil, že si přečetl podmínky FY18 a souhlasil s jejich dodržováním. Žalobce vzal na vědomí, že mu nevzniká nárok na provize ani bonusy, dokud společnost nevydá všechna konečná rozhodnutí a neprovede úpravy nebo změny popsané v podmínkách FY18. Jakékoliv takové úpravy nebo změny budou představovat aplikaci podmínek uvedených v Plánu, nikoli jednostrannou změnu Plánu, tyto změny jsou pro žalobce závazné.“ (srov. odstavec 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a že: „Podle čl. 13 podmínek FY18, provize za transakci je obvykle vyplacena do 45/90 dnů po konci měsíce, ve kterém dojde ke spuštění výpočtu vyplácené částky.“ (srov. odstavec 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových tvrzení, která v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 668/2024, nebo ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 21 Cdo 217/2024).

Odvolací soud stran splatnosti pohyblivé složky mzdy žalobce dospěl k závěru, že nevznikl-li žalobci nárok na provizi ve výši 4 658 237 Kč, resp. 7 643 199 Kč, nemohla nastat ani splatnost tohoto nároku, a byla-li po stanovení kompenzačního faktoru stanovena provize ve výši 2 984 962 Kč, nedošlo tím ke změně provize po její splatnosti, ale k vlastnímu vzniku nároku na provizi v uvedené výši. Dovolatelem předloženou otázku proto neřešil.

Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Pro úplnost lze uvést, že ve vztahu ke shora uvedeným závěrům odvolacího soudu, tj. k otázce vztahu mezi vznikem nároku a jeho splatností, dovolatel žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nevymezil.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani argumentace dovolatele, podle níž z ustálené judikatury dovolacího soudu „je patrné, že nároková složka mzdy zaměstnanci náleží vždy, když splní všechny předpoklady předem stanovené zaměstnavatelem, aniž by bylo třeba dodatečného rozhodnutí zaměstnavatele“, doplněná odkazy na závěry přijaté v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3167/2013, a ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2860/2004. Jednak dovolatel i v této části staví svou argumentaci na tvrzení o splatnosti provize „v prosinci 2017“, které – jak je vyloženo shora – neodpovídá skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, jednak se odvolací soud nemohl namítané odchylky od označených judikaturních závěrů dopustit proto, že jeho rozsudek je založen na závěru, že provize ve fiskálním roce 2018 byla stanovena, resp. sjednána jako složka mzdy nenároková (fakultativní). Dospěl-li odvolací soud k tomuto závěru za situace, kdy využití možnosti snížit, resp. nevyplatit provizi na základě rozhodnutí zaměstnavatele o kompenzačním faktoru stanovily mezi účastníky ujednané Podmínky 2018 a dohoda ICA, je toto jeho právní posouzení oproti mínění dovolatele s označenými závěry judikatury v souladu.

K závěru o přípustnosti dovolání nelze dospět ani na základě námitek dovolatele, že upravují-li podmínky FY18 tzv. kompenzační faktor, jedná se „o neurčité ustanovení, kdy tato neurčitost způsobuje neplatnost daného ustanovení“, a že odvolací soud dospěl k chybným závěrům, že „soud nemá oprávnění přezkoumávat správnost (přiměřenost) použití kompenzačního faktoru“ a že žalovaná se vůči žalobci nedopustila porušení povinnosti rovného zacházení. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

V části, ve které směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3265/2023

www.nsoud.cz