Judikát NS 21 Cdo 3227/2018

Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

01/10/2019

Spisová značka:

21 Cdo 3227/2018

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3227.2018.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Náklady řízení
Přípustnost dovolání
Dovolací důvody
Pracovní cesta
Náhrada cestovních, stěhovacích a jiných výdajů
Náhrada mzdy
Mzda (a jiné obdobné příjmy)
Povinnosti zaměstnanců
Povinnosti zaměstnavatelů

Dotčené předpisy:

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 42 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.09.2015
§ 151 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.09.2015
§ 152 písm. a) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.09.2015
§ 156 odst. 1 písm. d) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.09.2015
§ 163 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.09.2015
§ 163 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.09.2015
§ 163 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.09.2015
§ 183 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.09.2015
§ 184 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.09.2015
§ 348 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.09.2015

Kategorie rozhodnutí:

B


21 Cdo 3227/2018-240


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Miloslavou Šmokovou, advokátkou se sídlem v Uherském Brodě, 28. října č. 976, proti žalovanému GRAFIKO PRINT s. r. o. se sídlem v Táboře, Soběslavská č. 2090/28, IČO 25193741, zastoupenému JUDr. Pavlem Šonkou, advokátem se sídlem v Táboře, nám. F. Křižíka č. 2840, o pracovněprávní nároky, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 27/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. dubna 2018 č. j. 15 Co 103/2018-209,

takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu (s výjimkou části směřující do výroku o věci samé v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 21. prosince 2017 č. j. 7 C 27/2015-183 v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do stravného ve výši 21 000 Kč, a v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do „dlužné mzdy“ ve výši 39 482,50 Kč a co do náhrady mzdy za dovolenou ve výši 30 227 Kč) se odmítá.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části směřující do výroku o věci samé v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 21. prosince 2017 č. j. 7 C 27/2015-183 v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do stravného ve výši 21 000 Kč, se zamítá.
III. Rozsudek krajského soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 21. prosince 2017 č. j. 7 C 27/2015-183 v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do „dlužné mzdy“ ve výši 39 482,50 Kč a co do náhrady mzdy za dovolenou ve výši 30 227 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 21. prosince 2017 č. j. 7 C 27/2015-183 v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba co do „dlužné mzdy“ ve výši 39 482,50 Kč a co do náhrady mzdy za dovolenou ve výši 30 227 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Dopisem ze dne 11. 3. 2015, který byl žalobci doručen dne 17. 3. 2015, sdělil žalovaný žalobci, že s ním podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr z důvodu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, neboť žalobce dlouhodobě neplní své povinnosti a nejméně od 26. 2. 2015 do systému nezadal žádné hlášení o plnění svých pracovních povinností, nesdělil žádnou informaci o jednání se zákazníky, nezadal žádnou objednávku, na výzvu jednatele společnosti, aby se dne 26. 2. 2015, 6. 3. 2015 a 10. 3. 2015 dostavil do provozovny společnosti, nereagoval a bez omluvy se nedostavil, nevyplnil knihu jízd za měsíc únor 2015 a nesdělil ani žádné důvody, které by mu v jejím vyplnění bránily, v období od 26. 2. 2015 pro společnost nevykázal žádnou pracovní činnost a ničím nedoložil žádné důvody, které by mu bránily ve výkonu sjednané práce; tuto nečinnost žalobce v období od 26. 2. 2015 do 10. 3. 2015 žalovaný posoudil jako neomluvenou absenci.

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Táboře dne 8. 4. 2015 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, aby byla žalovanému uložena povinnost doplatit žalobci „dlužné mzdy“ za měsíce únor, březen a duben 2015 ve výši 90 000 Kč „hrubého“, proplatit mu dovolenou v částkách 21 136 Kč (15,5 dne z roku 2014) a 9 091 Kč (6,6 dne z roku 2015) a stravné za služební cesty v částkách 18 000 Kč za rok 2014 a 3 000 Kč za leden a únor roku 2015, doplatit zdravotní a sociální pojištění v částkách 5 484 Kč a 15 238 Kč, zaplatit žalobci odstupné ve výši 90 000 Kč „hrubého“, vyplatit mu „provizi“ ve výši 24 369 Kč, zaplatit mu náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč a zaplatit žalobci 1 600 Kč za tankování pohonných hmot a aby se jednatel žalovaného M. J. žalobci osobně a veřejně omluvil za nevhodné jednání a výroky o žalobci a rozeslal tuto omluvu všem zákazníkům žalovaného. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval od roku 2011 jako obchodní zástupce pro XY, že koncem února 2015 začal nátlak od žalovaného s cílem donutit žalobce podepsat dohodu o rozvázání pracovního poměru, že mu žalovaný dne 26. 2. 2015 oznámil, že od tohoto data bude jeho pracoviště XY a pro cesty do zaměstnání a zpět domů mu zakazuje využívat „služební auto“, že od 1. 3. 2015 mu stanovil novým mzdovým výměrem měsíční základní mzdu na 15 100 Kč, tedy snížil mu mzdu na polovinu, že dne 2. 3. 2015 mu žalovaný zablokoval CCS kartu „k tankování“ a žalobce musel ze svých peněz zaplatit „natankování do služebního auta“, že jej žalovaný u obchodních partnerů pomlouval, aby se žalobcem už nespolupracovali, že mu přesměroval jeho mobilní telefon a zákazníci ani další obchodní partneři se mu nedovolali, přestaly mu chodit „maily“ a „fungovat pošta“, že seznam svěřených věcí, které chce žalovaný od žalobce vrátit, neodpovídá žalobcem skutečně převzatým věcem a že po tomto všem (poté, co mu „vše znemožnil“) žalovaný řekl žalobci, že jsou jeho „firemní“ aktivity „na nule“ a ať doveze všechny věci vrátit, jinak to bude brát jako „vážné porušení pracovní morálky“. Dále (mimo jiné) uvedl, že žalovaný na webových stránkách www.XY uváděl lživé a nepravdivé informace, které „je možno brát jako lež a pomluvu“, že mu nebyla zaslána mzda za období února 2015 a „výplatní lístky“ za několik měsíců nazpět, že mu nebyla proplacena dovolená, kterou mu žalovaný neumožnil vybrat, že mu žalovaný nezaplatil stravné za cestovní příkazy z roku 2014 a z roku 2015 a že mu nevyplatil „provizi“ za sjednanou obchodní transakci, kterou sehnal nad rámec výkonu práce, přičemž „byli domluveni“, že půlku mu „z toho“ vyplatí.

Okresní soud v Táboře částečným rozsudkem ze dne 15. 2. 2016 č. j. 7 C 27/2015-67 rozhodl, že „návrh na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru mezi účastníky provedené dopisem žalovaného ze dne 11. 3. 2015 je neplatné, se zamítá“ a že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vycházel (mimo jiné) ze zjištění, že žalobce byl žalovaným „prokazatelně opakovaně vyzván“, aby se dostavil do provozovny žalovaného, tedy vlastně do místa výkonu práce sjednaného v pracovní smlouvě, ovšem žalobce na toto nijak nereagoval. Námitka žalobce, že k cestě do XY ze svého bydliště XY nemohl použít služební automobil, protože mu byla zablokována „tankovací karta“, podle názoru soudu prvního stupně nemůže obstát, neboť žalobce si musel být vědom, že má skutečně v pracovní smlouvě řádně sjednané místo výkonu práce v XY, a že tedy jeho povinností bylo pracovní smlouvu plnit a respektovat pokyny zaměstnavatele (žalovaného). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, jaké objektivní důvody mu bránily, aby si plnil své povinnosti podle pracovní smlouvy, že nečinností žalobce jako zaměstnance, tedy neplněním toho, co ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce bylo mezi účastníky sjednáno v pracovní smlouvě a jaké pokyny žalobce obdržel od žalovaného, žalobce zvlášť hrubým způsobem porušil své povinnosti zaměstnance podle ustanovení § 301 písm. a) a b) zákoníku práce, a okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele tak bylo zcela důvodné.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 12. 7. 2016 č. j. 15 Co 248/2016-98 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že bylo prokázáno, že výzvy, aby se žalobce dostavil do provozovny žalovaného, byly žalobci doručeny aspoň potud, že se dostaly do jeho dispozice, a že se tedy žalobce mohl seznámit s jejich obsahem, a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že zvlášť hrubým porušením povinností je už samotná skutečnost, že žalobce opakovaně ignoroval pokyny žalovaného, aby se dostavil na schůzku do XY, neboť respektování pokynů zaměstnavatele je podle § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce jednou ze základních povinností zaměstnance. Jestliže se žalobce za situace, kdy mu bylo známo, že má žalovaný proti jeho práci výhrady a chce je s ním projednat, rozhodl těchto pokynů opakovaně neuposlechnout a nedostavil se do místa, které bylo sjednáno jako místo výkonu jeho práce, lze podle názoru odvolacího soudu toto porušení povinností kvalifikovat jako zvlášť hrubé, jež zakládá důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 5. 2017 č. j. 21 Cdo 266/2017-134 odmítl dovolání žalobce proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, neboť jednak neobsahovalo způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z hlediska námitky dovolatele, že při doručování výzev žalovaného, aby se dostavil do jeho provozovny v XY, prostřednictvím elektronické pošty nebyly dodrženy podmínky uvedené pro tento způsob doručení v ustanovení § 335 zákoníku práce, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou a jednotnou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Žalovaný se poté vzájemným návrhem domáhal, aby mu žalobce zaplatil 35 462,50 Kč. Vzájemný návrh zdůvodnil zejména tím, že žalobce měl v období od března 2015 do 15. 9. 2015 ve svém držení „služební vozidlo“, které měl žalobce původně svěřeno k plnění pracovních úkolů, že žalovaný musel zajistit jeho kontrolu a odtah a musel si vozidlo u žalobce převzít, za což zaplatil 1 331 Kč, že navíc musel podle leasingové smlouvy měsíčně za pronájem tohoto vozidla, které užíval žalobce, platit 5 251 Kč (za dobu od března 2015 do 15. 9. 2015, po kterou měl žalobce předmětné vozidlo ve svém držení, tedy uhradil 34 131,50 Kč), a že tedy celkem uhradil částku 35 462,50 Kč, čímž mu vznikla škoda, kterou požaduje od žalobce uhradit.

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 21. 12. 2017 č. j. 7 C 27/2015-183 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci „částku dlužné mzdy“ 6 969,50 Kč, ve zbývající části žalobu zamítl, vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 57 289 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Šonky. Ve vztahu ke mzdovým nárokům žalobce soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že mzda za měsíc leden 2015 byla žalobci uhrazena, že v měsíci únoru 2015 žalobce odpracoval z fondu pracovní doby 18 dní a že 2 dny jsou vykázány jako neomluvená absence (přičemž podle názoru soudu prvního stupně je označení nečinnosti zaměstnance za neomluvenou absenci „výhradní právo zaměstnavatele“, a proto soud vycházel z toho, že 2 dny v měsíci únoru 2015 měl žalobce skutečně neomluvenou absenci), a dovodil, že kvůli tomu se mu sjednaná mzda 30 000 Kč zkrátila na 27 000 Kč, tedy „v čistém“ na 18 600 Kč. Tato částka však žalobci skutečně vyplacena celá nebyla, neboť žalovaný ji „pokrátil“ o částku 6 969,50 Kč, která měla představovat vyúčtování „neoprávněných cest“ v rozsahu 744 km „vykázaných“ jako soukromé, a vyplatil žalobci pouze 11 630,50 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že částka 6 969,50 Kč byla žalovaným žalobci sražena ze mzdy neoprávněně „pouze na základě vlastní úvahy“, a že proto žalobce má nárok na její zaplacení. V měsíci březnu 2015 pak žalobce podle výplatního listu fakticky neodpracoval nic a 12 dnů z fondu pracovní doby žalovaný vykázal jako neomluvenou absenci. Žalovaný tedy podle názoru soudu prvního stupně správně „vypočetl“ žalobci pouze náhradu za dovolenou v rozsahu 4,5 dne ve výši 5 164 Kč, která byla žalobci uhrazena 22. 4. 2016. Pokud jde o další žalobcem uplatněné nároky na „proplacení dovolené“, žalovaný argumentoval tím, že dovolenou žalobci krátil pro neomluveně zameškané směny (absence), což je podle názoru soudu prvního stupně „opět právo zaměstnavatele“ zakotvené v ustanovení § 223 odst. 2 zákoníku práce. K žalobcem uplatněným nárokům na stravné soud prvního stupně uvedl, že žalobce nebyl schopen předložit jakýkoli doklad o tom, kam byl v rozhodném období vyslán zaměstnavatelem na pracovní cestu, jak dlouho tato pracovní cesta trvala a jak ji vyúčtoval, když žalovaný se brání tím, že za celou dobu trvání pracovního poměru žalobce nikdy nic žalovanému nepředložil, a uzavřel, že žalobce ke svým tvrzením nepředložil jakýkoli důkaz, ač k tomu byl soudem řádně vyzván a poučen. Pokud jde o nárok na doplacení zdravotního a důchodového pojištění, srážky ze mzdy byly žalovaným provedeny, a soud tedy předpokládá, že tyto částky byly také odvedeny příslušným institucím. Ve vztahu k žalobcem požadovanému nároku na odstupné pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že žádný nárok na odstupné podle § 67 zákoníku práce žalobci nevznikl. Protože žalovaný odmítl, že by mezi účastníky byla sjednána „provize“ ve výši 24 369 Kč, a protože žalobce opět žádné skutečnosti ke svému nároku nedoplnil, včetně jakéhokoli vyčíslení způsobu jeho výpočtu, a neprokázalo se, že by v rámci pracovního poměru mezi účastníky bylo sjednáno i poskytování „provizí“ na nějakou další činnost nad rámec sjednaného pracovního poměru, soud prvního stupně i tento nárok zamítl. Totéž se týká i „nároku na nemajetkovou újmu“ a požadavku na omluvu, které žalobce opět v dalším průběhu řízení po pravomocném částečném rozsudku nijak nedoplnil a nevylíčil k nim žádné další rozhodující skutečnosti. Soud prvního stupně zamítl rovněž žalobcem požadovaný nárok na zaplacení 1 600 Kč, které měl žalobce vynaložit za „tankování pohonných hmot do služebního vozidla“, neboť soudu není jasné, proč „tankoval“ pohonné hmoty v takovém rozsahu, když pracovní povinnosti podle žalovaného již neplnil a do místa výkonu práce se na výzvu žalovaného nedostavil. Ve vztahu k vzájemnému návrhu žalovaného pak soud prvního stupně uzavřel, že z ustanovení § 69 zákoníku práce nevyplývá nárok zaměstnance na to, aby si ponechal a nadále užíval nebo jakýmkoli způsobem zadržoval věci zaměstnavatelem mu svěřené, že od 17. 3. 2015 tak žalobce zadržoval žalovanému zcela neoprávněně osobní automobil, který měl žalovaný pořízený na leasing, že takové jednání žalobce nelze označit jiným způsobem, než že jde o úmyslné zavinění, kterým vznikla žalovanému škoda, neboť nemohl automobil používat pro svoji potřebu, přičemž byl povinen hradit sjednané leasingové splátky a po dlouhém odstavení musela být provedena kontrola stavu vozidla a jeho částečný odtah, a že žalobce je proto povinen nahradit žalovanému způsobenou škodu řádně vyčíslenou v částce 35 462,50 Kč.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 19. 4. 2018 č. j. 15 Co 103/2018-209 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba částečně zamítnuta, ve výroku, jímž bylo vyhověno vzájemnému návrhu žalovaného, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 792,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Šonky. Uvedl, že žalobce uplatnil současně větší počet samostatných nároků, které zůstávají stále předmětem řízení bez ohledu na to, že ty z nich, které žalobce spojoval s přesvědčením, že jeho pracovní poměr trvá i nadále, mu za situace, kdy byla žaloba o určení neplatnosti skončení pracovního poměru pravomocně zamítnuta, logicky nelze přiznat, a že za situace, kdy žalobce nevzal žalobu částečně zpět, soudu prvního stupně nezbylo než žalobu ohledně těchto nároků zamítnout. Ve vztahu k nárokům žalobce na doplacení mzdy a na „proplacení dovolené“ odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně poznamenal, že podle § 348 odst. 3 zákoníku práce přísluší rozhodnutí o tom, zda se jedná o neomluvené zameškání práce, výhradně zaměstnavateli; jestliže z dokazování jasně vyplynulo, že žalovaný určil, že v uvedených celkem 14 dnech žalobce neomluveně zameškal práci, je podle názoru odvolacího soudu nutno z této skutečnosti vycházet a námitka žalobce, že soud prvního stupně neprovedl důkazy k tomu, že ve skutečnosti odpracoval celý únor a poměrnou část března 2015, je bezpředmětná. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná měla zákonný důvod jak ke krácení mzdy, tak i ke krácení dovolené, a dovodil, že za únor 2015 náležela žalobci zkrácená mzda 18 600 Kč, z níž mu soud prvního stupně část přiznal a zbývajících 11 630,50 Kč žalobce obdržel 22. 4. 2016, že za březen 2015 žalobci nárok na mzdu nevznikl a protože ani ve vztahu k nároku na zaplacení mzdy za „zbytek března“ a duben 2015 žalobce nevzal žalobu zpět, byla žaloba o 83 030,50 Kč zamítnuta právem. K žalobcem uplatněnému nároku na zaplacení „provize“ za činnost, kterou měl žalobce pro žalovaného vykonat nad rámec povinností z pracovního poměru, odvolací soud uvedl, že nezbývá než souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce v tomto ohledu neunesl důkazní břemeno. Pokud jde o žalobcem uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo spočívat v tom, že žalobce dne 2. 3. 2015 zaplatil za čerpání pohonných hmot do služebního automobilu 1 600 Kč, odvolací soud uvedl, že jestliže bylo v řízení zjištěno, že žalobce se do XY ve skutečnosti nedostavil a že v březnu 2015 už vykazoval pouze neomluvené absence, je zřejmé, že žalovaný se popsaným způsobem nemohl nikterak obohatit a že uplatněný nárok nemůže mít už z tohoto důvodu zákonný podklad. Ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na zaplacení stravného za vykonané pracovní cesty v letech 2014 a 2015 v celkové výši 21 000 Kč pak odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobce sice v podání ze dne 25. 8. 2017, jímž reagoval na výzvu soudu prvního stupně podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, nenavrhl výslech žádných svědků, ale že je pravdou, že v něm uvedl, že veškeré podklady odevzdal jednateli žalovaného před dvěma či třemi lety a že se vše dá zjistit z výpisu GPS a knihy jízd, neboť za každou jízdu podle knihy náleží stravné, a že by proto měl být žalovaný požádán o předložení knihy jízd. Dospěl však k závěru, že tento důkaz je z hlediska prokázání nároku žalobce na stravné bez významu, neboť podle § 183 odst. 3 a § 184 zákoníku práce je povinností zaměstnance předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad, na jejichž základě jsou následně náhrady vypláceny, že žalovaný se od počátku brání tvrzením, že mu žalobce nikdy žádné doklady nepředložil, a že tak je na žalobci, aby prokázal nejen to, kde se v ten který den nacházel, ale též skutečnost, že tam vykonával práci a hlavně že tvrzené pracovní cesty řádně vyúčtoval, přičemž takovýto důkaz samotná kniha jízd podat nemůže a žádný jiný důkaz konkrétním způsobem označen nebyl. Odvolací soud tedy shledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalobce ve vztahu k tomuto nároku neunesl své důkazní břemeno. Pokud jde o vzájemný návrh žalovaného, odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně vychází z § 250 odst. 1 zákoníku práce, že povinností žalobce bylo poté, co skončil jeho pracovní poměr, vrátit žalovanému věci, které od něj převzal za účelem plnění pracovních povinností, tedy i osobní automobil, že tuto povinnost evidentně dobrovolně nesplnil, neboť vrácení věcí, jež od žalovaného převzal, žalobce podmiňoval uspokojením svých domnělých pracovněprávních nároků, a že žalovaný se proto musel domáhat vydání věcí v soudním řízení a vozidlo fakticky převzal až 15. 9. 2015. To, že se tak stalo svémocně proti vůli žalobce (a že si takto mohl automobil převzít dříve), podle názoru odvolacího soudu na faktu porušení povinností žalobce a na příčinné souvislosti mezi ním a vznikem majetkové újmy nic nemění; žalovaný zároveň řádně doložil i výši škody.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že pokud jde o „provizi“ ve výši 24 369 Kč, jednalo se fakticky o činnost prováděnou v rámci dohody o pracovní činnosti, neboť dovolatel není živnostníkem, že je pravda, že taková dohoda nebyla uzavřena písemně, ale že písemné uzavření této dohody zajišťuje zaměstnavatel, a že pokud žalovaný přiznává, že dovolatel pro něj vykonával práce nad rámec pracovní smlouvy a zaměstnavatel měl z té práce finanční prospěch, bylo zejména na zaměstnavateli, aby si po formální stránce splnil veškeré potřebné náležitosti; to, že zaměstnavatel nezajistil písemné uzavření této smlouvy, nemůže jít k tíži dovolatele. Vytkl soudům, že se vůbec nezabývaly činností dovolatele, kterou prováděl nad rámec pracovního poměru, v jakém rozsahu a jaký byl finanční prospěch zaměstnavatele a že se „formálně spokojily s tím závěrem, že provize nebyla sjednána“. Podle názoru dovolatele se jednalo o „faktickou dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr“, přičemž „taková otázka o faktických pracovních poměrech/dohodě o pracích konaných mimo pracovní poměr byla již Nejvyšším soudem řešena“, a soudy se v této věci odchýlily od ustálené rozhodovací praxe. Dále namítá, že řádně uplatnil nárok na úhradu stravného za rok 2014 v celkové výši 18 000 Kč a za rok 2015 v celkové výši 3 000 Kč, že je běžnou praxí, že zaměstnanec vyúčtuje stravné (cestovní náhrady), ale od zaměstnavatele již potvrzení o tom, že stravné vyúčtoval, neobdrží, a že za takové situace může zaměstnavatel vždycky popřít, že cestovní náhrady vyúčtovány byly. Pokud tedy dovolatel navrhl, aby žalovaný doložil elektronickou knihu jízd, neboť vozidlo mělo GPS, bylo by touto knihou potvrzeno, zda nárok na stravné dovolateli vznikl či nikoliv. Dovolatel má za to, že předpokladem pro vyplacení stravného je to, zda pracovník vykonal takovou pracovní cestu, při které mu nárok na stravné vzniká; pokud tedy dovolatel vykonával pro žalovaného práce podle pracovní smlouvy (obchodní zastoupení v rámci XY), bezpochyby konal pracovní cesty a nárok na vyplacení stravného mu vznikl. Soudy se však blíže nezabývaly otázkou, zda a v jakém rozsahu dovolatel vykonával pro žalovaného práci, a rozhodnutí o „zamítnutí stravného“ opřely pouze o konstatování, že dovolatel nedoložil, že stravné vyúčtoval, ačkoliv dovolatel navrhl, aby žalovaný předložil elektronickou knihu jízd. Dovolatel tedy provedení důkazu navrhl, ale soud takový důkaz neprovedl, čímž došlo ze strany soudu k porušení „zásady na spravedlivý proces“; soud se tedy „odchýlil od rozhodovací praxe ústavního soudu“, neboť neprovedl důkazy, jejichž provedení navrhoval dovolatel, který je nemohl sám předložit, neboť je neměl k dispozici. Dovolatel měl být taktéž „krácen na svých právech, kde soud nijak nepoložené argumenty a jen tvrzení zaměstnavatele mu stačilo a soud se opíral jen o tato tvrzení, kde odvolatel byl neprávem krácen na řádné dovolené a mzdě; toto tvrzení zaměstnavatele mělo být alespoň něčím podloženo“. Ve vztahu k povinnosti nahradit žalovanému škodu dovolatel uvedl, že osobní vůz zaměstnavatel dovolateli „nijak dokladem nepředal, nesvěřil“ a že dovolatel za tento vůz „nenesl žádnou odpovědnost“, že tato situace byla „uměle vytvořena zaměstnavatelem, kde vůz si mohl mnohem dříve převzít“, že tato věc byla dříve řešena jiným soudem, u kterého „žalovaný“ učinil zpětvzetí žaloby, a že dvakrát stejnou věc projednávat „narušuje spravedlivý postup řízení“. Porušení práva na spravedlivý proces dovolatel spatřuje též v tom, že jednání soudu byla nařizována tak, že dovolatel neměl možnost dostavit se na soud prostředky hromadné dopravy, ačkoli dovolatel soud žádal, aby jednání nařídil v čase, kdy bude jeho účast u soudu možná. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, dovolatel má za to, že se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, neboť uložil dovolateli povinnost nahradit žalovanému náklady řízení, ačkoliv byl dovolatel po celou dobu osvobozen od soudních poplatků a „částečně žalobu vyhrál“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud dovolání žalobce v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a v části směřující proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

V části, v níž dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo vyhověno vzájemnému návrhu žalovaného, dovolání žalobce neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, z jejichž odůvodnění vyplývá, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně, a že má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od kterého svého řešení (nikoli řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit], a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Nejvyšší soud proto rovněž v této části dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé založit ani námitky dovolatele směřující proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku o věci samé, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení „provize“ 24 369 Kč, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (dovolatel zpochybňuje skutkový závěr soudů, že nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že mezi účastníky bylo sjednáno poskytování „provizí“ za nějakou další činnost nad rámec sjednaného pracovního poměru, přičemž k tomuto svému tvrzení, ze kterého žalobce dovozoval vznik nároku na „provizi“, v řízení nepředložil žádný důkaz a v odvolání už se o této části svého nároku ani nezmiňoval). Nejvyšší soud tedy i v této části dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolatel rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu, tedy i v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba co do povinnosti žalovaného doplatit zdravotní a důchodové pojištění 5 484 Kč a 15 238 Kč, nároku žalobce na zaplacení odstupného ve výši 90 000 Kč, nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, povinnosti zveřejnit omluvu žalovaného za nevhodné jednání a výroky o žalobci a rozeslat ji všem zákazníkům žalovaného, nároku žalobce na zaplacení 1 600 Kč a nároku žalobce na zaplacení „dlužné mzdy“ za „zbytek března“ a duben 2015 (tj. i za dobu po skončení pracovního poměru okamžitým zrušením doručeným žalobci dne 17. 3. 2015) ve výši 43 548 Kč (13 548 Kč jako poměrné části měsíční mzdy ve výši 30 000 Kč za dobu od 18. 3. 2015 do 31. 3. 2015 a 30 000 Kč za měsíc duben 2015). Dovolání však ve vztahu k této části rozsudku odvolacího soudu postrádá jakoukoliv věcnou argumentaci, ze které by vyplývalo, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání, tj. právní otázku (otázky), na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu v uvedené části závisí [vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 11. 3. 2015 dnem 17. 3. 2015, kdy byla tato písemnost žalobci doručena, nezávisí závěr odvolacího soudu, že žaloba na zaplacení „dlužné mzdy“ za „zbytek března“ a duben 2015 (ve výši 43 548 Kč) byla zamítnuta správně, nevzal-li žalobce poté, co byla zamítnuta žaloba o neplatnost uvedeného okamžitého zrušení pracovního poměru, žalobu v tomto rozsahu zpět, na vyřešení právních otázek (vyplývajících z obsahu dovolání žalobce ve vztahu k nároku na zaplacení „dlužné mzdy“ za měsíce únor a část měsíce března 2015 do 17. 3. 2015), zda byla žalobci žalovaným právem krácena mzda z důvodu neomluvené absence a zda může soud přezkoumávat správnost závěru zaměstnavatele o neomluveném zameškání práce zaměstnancem (o neomluvené absenci zaměstnance)]. Tento nedostatek dovolání představuje vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení (za absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání), a nelze ho již odstranit, neboť lhůta, ve které tak bylo možné učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V části výroku o věci samé, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do nároku žalobce na zaplacení stravného v celkové výši 21 000 Kč, závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek je při pracovní cestě zaměstnavatel povinen provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit právo zaměstnance na náhradu zvýšených stravovacích výdajů (stravné). V části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba co do nároků žalobce na zaplacení „dlužné mzdy“ za měsíc únor a část měsíce března 2015 do 17. 3. 2015 ve výši 39 482,50 Kč a náhrady mzdy za dovolenou ve výši 30 227 Kč, pak napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení právní otázky, zda soud může přezkoumávat správnost závěru zaměstnavatele o neomluveném zameškání práce zaměstnancem (o neomluvené absenci zaměstnance). Protože první z uvedených právních otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena a protože při řešení druhé z nich se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v těchto částech podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je částečně opodstatněné.

Žalobce se v projednávané věci domáhá po žalovaném (mimo jiné) zaplacení stravného ve výši 21 000 Kč (18 000 Kč za rok 2014 a 3 000 Kč za měsíce leden a únor roku 2015). Otázku, za jakých podmínek je při pracovní cestě zaměstnavatel povinen provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit právo zaměstnance na náhradu zvýšených stravovacích výdajů (stravné), je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá zaplacení stravného za rok 2014 a za leden a únor 2015 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 151 zák. práce je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci, není-li v zák. práce dále stanoveno jinak, náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce, v rozsahu a za podmínek stanovených v této části zák. práce.

Podle ustanovení § 152 písm. a) zák. práce cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní náhrady, se rozumí výdaje, které vzniknou zaměstnanci při pracovní cestě (§ 42 zák. práce).

Podle ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce se pracovní cestou rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce; zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním; zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal.

Zaměstnavatel, který není uveden v § 109 odst. 3 zák. práce, je povinen za podmínek stanovených v části sedmé, hlavě II zák. práce poskytnout zaměstnanci při pracovní cestě náhradu zvýšených stravovacích výdajů (dále též jen „stravné“) [§ 156 odst. 1 písm. d) zák. práce]. Pro účely poskytování cestovních náhrad se za pracovní cestu považuje i cesta mimo pravidelné pracoviště a mimořádná cesta v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště [§ 156 odst. 2, § 152 písm. b) a c) zák. práce].

Stravné je poskytováno jako paušální částka (bez ohledu na zaměstnancem skutečně vynaložené náklady). Za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší zaměstnanci stravné nejméně ve výši

a) 69 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
b) 104 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
c) 163 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.

Tato výše stravného se mění v závislosti na vývoji cen prováděcím právním předpisem (vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí) vydaným podle ustanovení § 189 zák. práce [srov. § 163 odst. 1 zák. práce].

Podle ustanovení § 163 odst. 2 zák. práce bylo-li zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá (dále jen „bezplatné jídlo“), přísluší zaměstnanci stravné snížené za každé bezplatné jídlo až o hodnotu

a) 70 % stravného, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
b) 35 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
c) 25 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.

Podle ustanovení § 163 odst. 3 zák. práce nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí před vysláním zaměstnance na pracovní cestu vyšší stravné, než je stanovené v odstavci 1, přísluší zaměstnanci stravné podle odstavce 1; nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí před vysláním zaměstnance nižší hodnotu snížení stravného, přísluší zaměstnanci stravné snížené o nejvyšší hodnotu stanovenou v odstavci 2.

Podle ustanovení § 183 odst. 3 zák. práce jestliže se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne na jiné době, je zaměstnanec povinen do 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad a vrátit nevyúčtovanou zálohu; částka, kterou má zaměstnanec zaměstnavateli vrátit v české měně, se zaokrouhlí na celé koruny směrem nahoru.

Podle ustanovení § 183 odst. 5 zák. práce nedohodnou-li se smluvní strany na jiné době, je zaměstnavatel povinen do 10 pracovních dnů ode dne předložení písemných dokladů zaměstnancem provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit jeho práva; částka, kterou má zaměstnavatel zaměstnanci poskytnout v české měně, se zaokrouhlí na celé koruny směrem nahoru.

Podle ustanovení § 184 zák. práce při poskytování cestovních náhrad, na které nebyla poskytnuta záloha, se přiměřeně použije § 183 zák. práce s tím, že pro přepočet měn se použijí kurzy vyhlášené Českou národní bankou a platné v den nástupu zahraniční pracovní cesty.

Z citovaných ustanovení (mimo jiné) vyplývá, že nebyla-li zaměstnanci poskytnuta zúčtovatelná záloha na cestovní náhrady podle ustanovení § 183 odst. 1 zák. práce
a přísluší-li zaměstnanci po ukončení pracovní cesty cestovní náhrady za splnění zákonem stanovených, sjednaných nebo zaměstnavatelem určených podmínek, použije se při poskytování těchto cestovních náhrad přiměřeně § 183 zák. práce. Přiměřenost použití tohoto ustanovení se vztahuje jak na lhůtu 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu, ve které je zaměstnanec povinen předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad, tak na lhůtu 10 pracovních dnů ode dne předložení písemných dokladů zaměstnancem, ve které je zaměstnavatel povinen provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit práva zaměstnance.

Lhůta 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu stanovená zaměstnanci k předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnavateli je lhůtou pořádkovou, jejíž nedodržení neznamená zánik této povinnosti zaměstnance ani zánik práva zaměstnance na cestovní náhradu. Smyslem a účelem ustanovení § 183 odst. 3 a 5 zák. práce ukládajících zaměstnancům a zaměstnavatelům ke splnění jejich povinností lhůtu 10 pracovních dnů (nedohodnou-li se zaměstnavatel se zaměstnancem jinak), je (mimo jiné) zabránit tomu, aby docházelo k předkládání písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnavateli, k vyúčtování pracovních cest a k uspokojení práv zaměstnanců až se značným časovým odstupem od ukončení pracovní cesty.

Nepředloží-li zaměstnanec ve lhůtě 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad, jeho povinnost tak učinit ani jeho právo na cestovní náhrady – jak bylo uvedeno výše – nezaniká. Dokud však zaměstnanec tuto svou povinnost nesplní, není (nemůže být) zaměstnavatel v prodlení s plněním své povinnosti vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit práva zaměstnance, neboť povinnost zaměstnavatele vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit práva zaměstnance vzniká až po předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnancem, a to ve lhůtě 10 pracovních dnů od jejich předložení (nedohodne-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem jinak).

Právními předpisy není stanoveno, jaké konkrétní písemné doklady je zaměstnanec povinen zaměstnavateli předložit. V ustanovení § 183 odst. 3 zák. práce je uvedeno, že jimi mají být písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad. Bude se jednat zejména o příslušné účetní doklady prokazující oprávněnost požadovaných náhrad, avšak zaměstnanec současně musí zaměstnavateli sdělit i další údaje podstatné pro určení výše cestovních náhrad. Ve vztahu ke stravnému zaměstnanec musí zaměstnavateli sdělit zejména dobu trvání pracovní cesty (kdy pracovní cesta začala a kdy skončila). Pro určení výše stravného je podstatná též skutečnost, že bylo zaměstnanci během pracovní doby poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá (srov. ustanovení § 163 odst. 2 zák. práce). Ke splnění povinnosti zaměstnance předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad lze využít například běžně dostupné tiskopisy (zpravidla označené jako „cestovní příkaz“); zaměstnanec (popřípadě zaměstnavatel) však může za účelem splnění uvedené povinnosti zvolit (stanovit) i jakoukoli jinou podobu této písemnosti.

Povinnost zaměstnavatele vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit právo zaměstnance na stravné tedy vzniká až po předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnancem, a to ve lhůtě 10 pracovních dnů od jejich předložení (nedohodl-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem na jiné době). Dokud zaměstnanec nesplní svou povinnost předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování stravného (k určení výše stravného), není zaměstnavatel povinen provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit právo zaměstnance na stravné.

Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že odvolací soud dospěl ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na zaplacení stravného za vykonané pracovní cesty ve výši 18 000 Kč za rok 2014 a 3 000 Kč za leden a únor 2015 ke správnému závěru, že je povinností zaměstnance předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad, na jejichž základě jsou následně cestovní náhrady vypláceny, že brání-li se žalovaný od počátku tvrzením, že mu žalobce nikdy žádné doklady nepředložil, je na žalobci, aby řádné vyúčtování tvrzených pracovních cest prokázal,
a že - vzhledem k tomu, že kromě knihy jízd, která samotná takovýto důkaz podat nemůže, žádný jiný důkaz konkrétním způsobem neoznačil - je závěr soudu prvního stupně, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, správný.

Namítá-li dovolatel, že jím k důkazu navrženou elektronickou knihou jízd vozidla, které mělo GPS, by bylo potvrzeno, zda mu nárok na stravné vznikl či nikoliv, a že předpokladem pro vyplacení stravného je to, zda pracovník vykonal takovou pracovní cestu, při které mu vzniká nárok na stravné, pak přehlíží, že povinnost zaměstnavatele vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit právo zaměstnance na stravné vzniká až po předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnancem, a to ve lhůtě 10 pracovních dnů od jejich předložení (nedohodl-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem na jiné době), nikoli již v okamžiku, kdy zaměstnanec takovou pracovní cestu vykonal. Elektronická kniha jízd nemůže sloužit k prokázání skutečnosti, že žalobce splnil svou povinnost uvedenou v ustanovení § 183 odst. 3 zák. práce ve spojení s ustanovením § 184 zák. práce a žalovanému po ukončení pracovní cesty předložil písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad (k určení výše stravného), a sama o sobě nemůže sloužit ani k prokázání skutečnosti, že žalobce při každé jízdě „služebním automobilem“ opatřeným GPS skutečně konal pracovní (a nikoli soukromé) cesty. Provedení důkazu touto elektronickou knihou jízd proto nemůže splnění uvedené povinnosti žalobce předložit žalovanému písemné doklady nahradit.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v části výroku o věci samé, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do nároku žalobce na stravné ve výši 21 000 Kč, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (takovou vadou není ani dovolatelem namítaná okolnost, že jednání soudu byla nařizována tak, že dovolatel neměl možnost dostavit se na soud prostředky hromadné dopravy, neboť jednání soudu prvního stupně i soudu odvolacího byla nařizována v obvyklých denních dobách a nevyhovoval-li dovolateli žádný dopravní spoj tak, aby do místa jednání soudu mohl přicestovat v bezprostřední časové návaznosti na určenou dobu jednání, mohl využít dopravního spoje dřívějšího, a to i případně den předem s noclehem v místě jednání soudu), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v této části podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

Důvodné je však dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba co do nároků žalobce na zaplacení „dlužné mzdy“ za měsíc únor a část měsíce března 2015 do 17. 3. 2015 ve výši 39 482,50 Kč a náhrady mzdy za dovolenou ve výši 30 227 Kč.

Judikatura soudů již dříve dovodila, že rozhodnutí zaměstnavatele o tom, že nepřítomnost zaměstnance v práci je neomluveným zameškáním práce, nepředstavuje takové opatření, kterým by byl soud vázán, a že je proto v pravomoci soudu posoudit správnost závěru zaměstnavatele o neomluveném zameškání práce konkrétním zaměstnancem, a to jak na základě žaloby o určení této mezi účastníky sporné skutečnosti, tak i jako předběžnou otázku v řízení o jiném nároku (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce a prováděcích předpisech například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1435/2000, uveřejněný pod č. 136 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2740/2000 nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 1995 sp. zn. 6 Cdo 210/94, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 2/1997, s. 90).

V projednávané věci však soudy při posuzování nároků žalobce na zaplacení „dlužné mzdy“ za měsíc únor a část měsíce března 2015 do 17. 3. 2015 a náhrady mzdy za dovolenou vycházely ze zjištění, že žalobce v únoru 2015 neomluveně zameškal 2 pracovní dny a v březnu 2015 12 pracovních dnů, neboť – v rozporu s uvedenou judikaturou dovolacího soudu – dovodily, že podle § 348 odst. 3 zák. práce přísluší rozhodnutí o tom, zda se jedná o neomluvené zameškání práce, výhradně zaměstnavateli, a že jestliže žalovaný určil, že v uvedených celkem 14 dnech žalobce neomluveně zameškal práci, je nutno z této skutečnosti vycházet. Podle názoru odvolacího soudu je proto námitka žalobce, že soud prvního stupně neprovedl důkazy k tomu, že ve skutečnosti odpracoval celý únor a poměrnou část března 2015, bezpředmětná.

Protože odvolací soud ani soud prvního stupně se – vedeny nesprávným právním názorem, že určil-li žalovaný, že v uvedených celkem 14 dnech žalobce neomluveně zameškal práci, je nutno z této skutečnosti vycházet – řádně nezabývaly tím, zda žalobce skutečně v uvedené dny neomluveně zameškal práci, a (bez dalšího) vycházely z rozhodnutí žalovaného o tom, že žalobce v uvedených 14 dnech neomluveně zameškal práci, aniž by posoudily správnost závěru žalovaného o neomluveném zameškání práce žalobcem, přestože žalobce tvrdil, že ve skutečnosti odpracoval „celý únor a poměrnou část března 2015“, nemůže být závěr odvolacího soudu, že žalovaný „měl zákonný důvod jak ke krácení mzdy, tak ke krácení dovolené“, a že tedy za únor 2015 náležela žalobci krácená mzda 18 600 Kč a za měsíc březen 2015 žalobci nárok na mzdu nevznikl, a že zkrácení dovolené proběhlo v souladu s § 223 odst. 2 zák. práce, (zatím) správný.

Protože v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba co do nároků žalobce na zaplacení „dlužné mzdy“ za měsíc únor 2015 a část měsíce března 2015 do 17. 3. 2015 ve výši 39 482,50 Kč a náhrady mzdy za dovolenou ve výši 30 227 Kč, rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej v této části a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do nároků žalobce na zaplacení „dlužné mzdy“ za měsíc únor a část měsíce března 2015 do 17. 3. 2015 ve výši 39 482,50 Kč a náhrady mzdy za dovolenou ve výši 30 227 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 1. 2019



JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu