21 Cdo 3212/2019-397

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. D., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Nocarovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jirchářích č. 148/4, proti žalované M. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Bc. Patrikem Frkem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Karla Engliše č. 3201/1, o neplatnost odvolání z funkce tajemníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 82/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2019 č. j. 62 Co 37/2019-344, takto:


I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části směřující do výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení, a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. října 2018 č. j. 10 C 82/2015-301 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 2. 3. 2015, který žalobce převzal dne 13. 3. 2015, sdělil starosta XY P. Š., žalobci, že jej se souhlasem ředitelky M. M. D., odvolává z funkce tajemníka XY z důvodu, že „závažným způsobem porušil svoje zákonem stanovené povinnosti“, neboť „po dobu své pracovní neschopnosti“, kterou nastoupil dne 14. 7. 2014, tedy po období delší než 6 měsíců, „nezajistil“ svého zástupce, k zastupování ve funkci tajemníka pověřuje jednotlivé pracovníky úřadu bez projednání v XY, čímž za použití ustanovení § 103 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, žalobce porušuje povinnost danou ustanovením § 81 odst. 5 písm. c) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, v době své pracovní neschopnosti dochází na úřad a vykonává pracovní a úřední činnost, podepsal např. užití sociálního fondu, dále činil úkony v rámci zadávacího řízení na „zajištění externího správce, tj. outsourcing informačních technologií a služeb“, a to tak, že se např. zúčastnil jako člen komise pro otvírání obálek a člen hodnotící komise jednání těchto komisí a podepsal příslušné protokoly a informaci o nabídkové ceně a údajích z nabídek.

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 13. 5. 2015 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené odvolání žalobce z funkce tajemníka XY je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jeho pracovní poměr u žalované byl založen jmenováním do funkce tajemníka ze dne 18. 10. 2007, že v červnu 2014 utrpěl krvácení do mozku, že od té doby až do svého odvolání z funkce tajemníka byl v pracovní neschopnosti, že jeho ošetřující lékař mu povolil vykonávat i v době nemoci některé lehčí administrativní psychicky méně náročné úkony jako jsou konzultace, porady či účast na formálním zasedání některých orgánů, že tyto činnosti byly omezeny časově na dobu povolených vycházek či „v nestresovém prostředí doma“, že nebyly splněny hmotněprávní předpoklady pro jeho odvolání z funkce tajemníka, neboť ve skutečnostech, v nichž žalovaná spatřuje skutkový důvod odvolání, nelze spatřovat porušení některé zákonem stanovené povinnosti závažným způsobem, že veškeré úkony, ať už pracovní, nebo úřední, prováděl zcela v souladu s doporučením lékaře a v době, kdy mu byly „v rámci režimu práce neschopného“ povoleny vycházky, že odvolání z funkce tajemníka je navíc nedostatečně určité a učiněné v rozporu s právem, neboť žalovaná „formálně odkazuje na zákonný důvod spočívající v odkazu na § 12 odst. 1 zákona č. 312/2002 Sb., ovšem toto porušení neprecizovala konkrétním písmenem v marginální rubrice právní normy“, že i důvody, ve kterých mělo spočívat závažné porušení jeho povinností, jsou vymezeny „velmi vágně až účelově“ a že nebyly splněny ani podmínky ustanovení § 97 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, neboť ze souhlasu zástupkyně ředitele XY ze dne 19. 2. 2015 není patrné, z jakých důvodů je souhlas s odvoláním tajemníka žalované dáván. Žalobce je přesvědčen, že uvedené odvolání z funkce tajemníka je neplatné a že bylo pouze „účelovým a politickým krokem“.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 9. 2015 č. j. 10 C 82/2015-40 žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 7 600 Kč k rukám advokátky JUDr. Zdeňky Maršíkové Nocarové, Ph.D. Dovodil, že „námitka žalobce, že předchozí souhlas není dostatečně odůvodněn, není rozhodná za situace, kdy dostatečně podrobně je odůvodněna žádost o udělení souhlasu“, že zaměstnanci nelze vytknout, že během pracovní neschopnosti neplnil své povinnosti, které souvisí s výkonem práce, neboť zaměstnanec během pracovní neschopnosti žádnou takovou povinnost nemá, že účelem zákona není uložit tajemníku povinnost „zajistit“ si svého zástupce během své pracovní neschopnosti, ale že zákon předpokládá, že tajemník zástupce jmenuje předem (před „možným zahájením“ pracovní neschopnosti), že je sice pravdou, že žalobce to po svém jmenování do funkce neučinil, avšak že to mu žalovaná v odvolání nevytkla, že úmyslem žalované bylo vytknout žalobci, že nejmenoval zástupce až po zahájení pracovní neschopnosti, že tato výtka je formulována zcela jednoznačně, konkrétně a že jiný výklad nepřipouští, že žalobce nebyl povinen projednat pověřování zástupců v radě, že neměl ani povinnost o tom radu informovat, neboť povinnost daná ustanovením § 81 odst. 5 písm. c) zákona o hlavním městě Praze se netýká pověřování jednotlivých zaměstnanců zastupováním, ale jmenování zástupců, což je odlišné právní jednání, že pověření je jednání méně formální, kterým se řeší dočasný zástup např. po dobu nepřítomnosti vedoucího zaměstnance, že pojem „jmenování“ pak značí dočasné nebo trvalé zmocnění zaměstnance výkonem určité pracovní pozice, které je upraveno zákonem, a že samotná skutečnost, že žalobce v době dočasné pracovní neschopnosti docházel na úřad a vykonával pracovní a úřední činnost, přičemž žalovaná o docházkách žalobce do zaměstnání věděla (byť ne předem) a věděla též, že činí jednotlivá právní jednání, k jeho odvolání z funkce tajemníka nestačí, neboť žalobce neporušil žádnou povinnost uloženou mu organizačním řádem žalované, zákonem o hlavním městě Praze ani zákoníkem práce, a žalovaná, která si pouze nevěděla rady s „chaosem“, který žalobce údajně svévolnou činností přivodil, netvrdila, že by žalobce svým jednáním způsobil nějakou škodu nebo že by jednotlivá právní jednání činil v rozporu s jejími zájmy. Soud prvního stupně má za to, že žalovaná měla využít jiné právní prostředky, jak žalobce přimět, aby dodržoval „režim pracovní neschopnosti“, a jak jej za nedodržování postihnout, že případně mohla iniciovat kroky vedoucí k ukončení pracovní neschopnosti, pokud ji shledala účelovou, a že (vedle toho) měla využít jiné právní prostředky k zajištění bezproblémového chodu úřadu po dobu nepřítomnosti žalobce.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2016 č. j. 62 Co 99/2016-129 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení „před soudy obou stupňů“ 2 000 Kč k rukám advokáta Mgr. Bc. Patrika Frka. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že po dobu pracovní neschopnosti zaměstnanec není povinen plnit své povinnosti, které souvisí s výkonem práce, že v tom, že žalobce v době pracovní neschopnosti docházel na úřad a vykonával některé činnosti, nelze bez dalšího spatřovat porušení zákonem stanovené povinnosti a že žalovaná měla využít jiné právní prostředky, jak přimět žalobce k tomu, aby dodržoval „léčební režim“ v době dočasné pracovní neschopnosti, a jak ho za jeho případné nedodržování postihnout, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud „s použitím výkladových pravidel“ uvedených v ustanovení § 556 občanského zákoníku dovodil, že žalovaná žalobci nevytýká to, že „nezajistil“ svého zástupce v době, kdy byl „dočasně uznán práce neschopným“, ale právě to, že tohoto zástupce „nezajistil“ dříve, tedy ještě před započetím této pracovní neschopnosti, fakticky tedy od 18. 10. 2007, kdy funkci tajemníka XY vykonával. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že právní jednání žalované vyložil pouze jazykovým a gramatickým výkladem, aniž by použil též výklad logický a systematický se zaměřením na posouzení obsahu tohoto právního jednání a zkoumání vůle žalované. Odvolací soud má za to, že v daném případě nelze právní jednání obsažené v odvolání z funkce vyložit různým způsobem, kdy by bylo na místě použít výklad pro žalobce nejpříznivější, neboť i když „výklad důvodu odvolání pod bodem 1 není zcela jednoznačný a určitý“, tak ho „nelze vyložit tak, že žalovaná žalobci vytýká buď to, že žalobce nejmenoval svého zástupce v době své pracovní neschopnosti, nebo to, že svého zástupce nejmenoval před započetím pracovní neschopnosti“. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce tím, že nejmenoval svého zástupce po dobu svého působení ve funkci tajemníka, porušil svoji povinnost uloženou § 81 odst. 5 písm. c) zákona o hlavním městě Praze a že za situace, kdy žalobce vykonával funkci tajemníka od roku 2007 a svého zástupce nejmenoval za celou tuto dobu, je nutno uvedené jednání žalobce kvalifikovat jako závažné porušení zákonem stanovené povinnosti, které „samo o sobě opravňovalo žalovanou k tomu, aby žalobce odvolala z funkce“, a to se zřetelem k tomu, že dočasná pracovní neschopnost započatá dne 14. 7. 2014 trvala více než půl roku a že žalobce, který nemohl funkci tajemníka vykonávat, neměl svého zástupce a činnost úřadu tak „fakticky paralyzoval“. Tím, že po dobu své pracovní neschopnosti pověřoval různé zaměstnance úřadu k výkonu různých činností, žalobce podle názoru odvolacího soudu fakticky obcházel svoji povinnost uloženou § 81 odst. 5 písm. c) zákona o hlavním městě Praze za použití § 103 tohoto zákona jmenovat svého zástupce.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2017 č. j. 21 Cdo 5281/2016-184 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že není-li z textu odvolání z funkce tajemníka XY ze dne 2. 3. 2015 jednoznačně zřejmé, zda žalovaná žalobci vytýká to, že „nezajistil“ svého zástupce až po začátku své pracovní neschopnosti, nebo to, že svého zástupce „nezajistil“ dříve, tedy ještě před započetím pracovní neschopnosti, měly soudy přistoupit k výkladu projevu vůle vyjádřeného v písemném odvolání z funkce tajemníka za účelem objasnění jeho obsahu podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 občanského zákoníku a § 18 zákoníku práce, přičemž měly klást důraz na zjištění skutečné vůle žalované, kterou v projednávané věci projevil starosta XY P. Š. Protože odvolací soud v projednávané věci výklad projevu vůle žalované prováděl pouze pomocí interpretace písemného textu, aniž by se při výkladu tohoto právního jednání pokusil zjistit, jaká byla skutečná vůle žalované, kterou navenek projevil starosta XY P. Š., a zda úmysl (záměr) jednajícího byl nebo musel být žalobci znám, a aniž by náležitě reflektoval odlišnosti pravidel výkladu projevu vůle vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016, od pravidel výkladu projevu vůle obsažených v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (zejména v ustanovení § 35 odst. 2 tohoto zákona), nemůže být podle názoru dovolacího soudu (zatím) správný závěr odvolacího soudu, že žalovaná žalobci nevytýká to, že „nezajistil“ svého zástupce v době, kdy byl „dočasně uznán práce neschopným“, ale právě to, že tohoto zástupce „nezajistil“ dříve, tedy ještě před započetím této pracovní neschopnosti, a že formulace „po dobu své pracovní neschopnosti, kterou jste nastoupil dne 14. července 2014, tedy po období delší než 6 měsíců“ vyjadřuje právě to, že v době, kdy byl žalobce takto „dočasně uznán práce neschopným“, tento zástupce u žalované nepůsobil právě proto. Dovolací soud dále vytkl odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že oba důvody pro odvolání z funkce uvedené v ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících územních samosprávných celků mohou být použity, jen porušil-li vedoucí úředník nebo vedoucí úřadu jemu zákonem stanovené povinnosti v době posledních 6 měsíců předtím, než k odvolání z funkce pro takové porušení došlo, a že při posuzování otázky, zda je odvolání žalobce z funkce tajemníka XY ze dne 2. 3. 2015 platným právním jednáním, tento hmotněprávní předpoklad pro odvolání vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce pominul.

Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 10. 7. 2017 č. j. 62 Co 99/2016-193 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu důvody, které vedly dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 4. 2016, „lze vztáhnout“ i na napadený rozsudek soudu prvního stupně, neboť soud prvního stupně výklad projevu vůle obsažený v listině o odvolání žalobce z funkce tajemníka XY ze dne 2. 3. 2015 rovněž neprováděl a vyšel pouze z listinných důkazů. Protože podle přesvědčení odvolacího soudu předpokládaný rámec dokazování „přesahuje meze funkční působnosti odvolacího soudu, jehož činnost je především přezkumná, nikoliv nalézací“, odvolacímu soudu „nezbylo“, než rozsudek soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. b) a odst. 2 občanského soudního řádu zrušit a věc mu vrátit podle § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 12. 2017 č. j. 10 C 82/2015-232 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 30 492 Kč k rukám advokáta Mgr. Bc. Patrika Frka. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaná byla nespokojena s postupem žalobce v průběhu jeho pracovní neschopnosti a jeho dopady na fungování úřadu a mínila žalobci vytýkat právě tento postup spíše než případné pochybení v době před nástupem na pracovní neschopnost, že v souladu s výkladovým pravidlem obsaženým v § 18 zákoníku práce je na místě se přiklonit k užšímu skutkovému vymezení pochybení žalobce v právním jednání žalované, a tedy k závěru, že žalovaná žalobci vytkla, že nejmenoval svého zástupce v době, kdy byl v pracovní neschopnosti, že pokud jde o první dva důvody odvolání, lze tato vytýkaná pochybení považovat za porušení § 81 odst. 5 písm. c) zákona o hlavním městě Praze ve spojení s ustanovením § 103 tohoto zákona, že obě uvedená porušení zákona jsou přitom závažnými porušeními ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících územních samosprávných celků, že pokud jde o třetí důvod odvolání, podle něhož žalobce v době dočasné pracovní neschopnosti docházel na úřad a vykonával pracovní a úřední činnost, v tomto bodě naopak závažné porušení povinností žalobce spatřovat nelze, že tedy dvě ze tří vytýkaných pochybení žalobce představují závažné porušení zákonných povinností podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících územních samosprávných celků, a zakládají tak důvod pro odvolání žalobce, přičemž tato pochybení žalovaná žalobci vytkla v zákonné šestiměsíční lhůtě.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2018 č. j. 62 Co 127/2018-282 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro konečné rozhodnutí ve věci, neboť jednání soudu prvního stupně dne 20. 12. 2017 sice řádně proběhlo, avšak v jiném složení senátu než jednání dne 22. 11. 2017 (namísto přísedícího Vlastimila Zíty se jednání účastnila přísedící Hana Petrová), přičemž z protokolu o jednání nelze dovodit, že by soud prvního stupně postupoval podle § 119 odst. 3 občanského soudního řádu, který ukládá předsedovi senátu v případě, že dojde ke změně v obsazení soudu, sdělit na začátku dalšího jednání obsah přednesů a provedených důkazů. Soud prvního stupně tak pochybil, když při jednání nepostupoval podle ustanovení § 119 odst. 3 občanského soudního řádu, a řízení před soudem prvního stupně je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž nápravu nelze zjednat v průběhu odvolacího řízení.

Obvodní soud pro Prahu 4 pak rozsudkem ze dne 17. 10. 2018 č. j. 10 C 82/2015-301 žalobu znovu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 44 044 Kč k rukám advokáta Mgr. Bc. Patrika Frka. Z výpovědí žalobce a svědka P. Š., soud prvního stupně (mimo jiné) zjistil, že důvodem pro odvolání žalobce z funkce tajemníka pro starostu byla především nepřehledná a nejistá situace vyvolaná skutečností, že žalobce byl v pracovní neschopnosti a neměl zástupce, přičemž k různým úkolům pověřoval vždy jednotlivé zaměstnance a příležitostně do práce sám docházel, že žalobce text odvolání z funkce tajemníka pochopil tak, že mu bylo vytčeno, že si neurčil zástupce v době, kdy byl na „dlouhodobé nemocenské“, že v průběhu jednání mezi žalobcem a starostou žalované nebylo zmíněno nic dalšího rozhodného pro výklad právního jednání spočívajícího v odvolání žalobce a že mezi účastníky nebyla žádná zavedená praxe využitelná pro výklad právního jednání ze dne 2. 3. 2015. Soud prvního stupně neprovedl žalobcem navržený důkaz prohlášením členů rady XY k prokázání tvrzení, že členy rady informoval o tom, že jeho agenda bude po dobu pracovní neschopnosti vyřizována prostřednictvím pověření jednotlivým pracovníkům, s odůvodněním, že tento důkaz je nadbytečný, neboť žalobce nemá povinnost informovat radu XY o tom, koho pověří vyřizováním své agendy; v řízení tedy „zůstalo neprokázáno, zda žalobce informoval členy rady XY o tom, že bude pověřovat jednotlivé zaměstnance výkonem své funkce“. Poté, co dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, se soud prvního stupně, pokud jde o první z důvodů uvedených v odvolání z funkce (že žalobce po dobu své pracovní neschopnosti, na kterou nastoupil dne 14. 7. 2014, tedy po dobu delší než šest měsíců, nezajistil svého zástupce), přiklonil „k výkladu pro zaměstnance příznivějšímu“, kterým je v daném případě „výklad vedoucí k užšímu skutkovému vymezení pochybení žalobce v právním jednání žalované“, a tedy že žalovaná žalobci vytkla, že nejmenoval svého zástupce v době, kdy byl v pracovní neschopnosti. Podle názoru soudu prvního stupně však s ohledem na specifické okolnosti projednávaného případu nelze dovodit, že v době pracovní neschopnosti žalobce byla suspendována též zákonná povinnost žalobce jmenovat svého zástupce, neboť tato povinnost „není povinností vykonávat práci, ale zvláštní povinností plynoucí žalobci jakožto tajemníkovi úřadu městské části přímo ze zákona“. Protože povinnost tajemníka jmenovat zástupce slouží mimo jiné právě k řešení situace překážky v práci na straně zaměstnance, bylo by podle názoru soudu prvního stupně „protismyslné dovozovat, že okamžikem, kdy překážka v práci nastane, povinnost jmenovat zástupce dočasně zanikne“; v projednávané věci bylo navíc prokázáno, že překážka v práci žalobci nikterak nebránila, aby docházel do práce a vykonával některé své pracovní povinnosti a aby opakovaně pověřoval jednotlivé zaměstnance svým zastupováním. Pokud jde o druhý důvod odvolání, podle něhož žalobce pověřoval jednotlivé pracovníky úřadu k zastupování bez projednání v XY, soud prvního stupně dovodil, že sice nelze spatřovat porušení § 81 odst. 5 písm. c) zákona o hlavním městě Praze ve skutečnosti, že jednotlivá pověření žalobce nenavrhl k projednání v radě XY, neboť tato povinnost se netýká pověřování jednotlivých zaměstnanců zastupováním, ale jmenování zástupců, což je odlišné právní jednání, avšak že žalobce pověřováním jednotlivých pracovníků úřadu obcházel svou zákonnou povinnost jmenovat svého zástupce, tím současně obcházel i „nutnost, aby osoba, která jej bude na úřadě fakticky zastupovat, byla schválena radou městské části“, přičemž tak činil soustavně a vědomě; toto jeho jednání je proto nutné považovat za porušení povinnosti žalobce stanovené ustanovením § 81 odst. 5 písm. c) ve spojení s ustanovením § 103 zákona o hlavním městě Praze. Protože nejmenováním svého zástupce a obcházením této povinnosti žalobce žalované způsobil závažné důsledky spočívající ve významném ztížení chodu úřadu, jedná se o závažná porušení zákonem stanovených povinností, která zakládají důvod pro odvolání žalobce z funkce tajemníka, přičemž žalovaná „uvedená pochybení“ žalobci vytkla v zákonné šestiměsíční lhůtě. Závažné porušení povinností naopak podle názoru soudu prvního stupně nelze spatřovat ve třetím důvodu odvolání z funkce, podle něhož žalobce v době dočasné pracovní neschopnosti docházel na úřad a vykonával pracovní a úřední činnost.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2019 č. j. 62 Co 37/2019-344 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení „jen tak, že náklady řízení činí 4 400 Kč“, jinak jej i v tomto výroku potvrdil, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč k rukám advokáta Mgr. Bc. Patrika Frka. Poukázal na to, že žalobce byl tajemníkem XY od roku 2007, svoji funkci tedy vykonával dlouhá léta a musel si dobře být vědom svých povinností, kdy jmenovat svého zástupce ve smyslu § 81 odst. 5 písm. c) a § 103 zákona o hlavním městě Praze bylo jeho základní povinností. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na specifické skutkové okolnosti projednávaného případu nelze dovodit, že by v době dočasné pracovní neschopnosti žalobce byla suspendována též zákonná povinnost žalobce jmenovat svého zástupce, a „sdílí důvody, které prvostupňový soud uvedl“, tedy že se jedná o zvláštní povinnost plynoucí žalobci přímo ze zákona, přičemž za stavu, kdy žalobce po dobu své dočasné pracovní neschopnosti do úřadu, byť dobrovolně a ze své iniciativy, docházel, je zřejmé, že mu v plnění této povinnosti jeho zdravotní stav nijak nebránil. Neshledal relevantní obranu žalobce, že v době své pracovní neschopnosti musel své cesty do úřadu a plnění některých pracovních povinností podřídit svému zdravotnímu stavu, režimu vycházek, atd., neboť jmenování zástupce není natolik složitým úkonem, aby ho žalobce za dané situace nezvládl (vlastního jednání rady, která by jmenování zástupce projednávala, se ostatně účastnit osobně ani nemusel). Podle přesvědčení odvolacího soudu pro právní posouzení není až tak relevantní to, kdy se žalobce měl porušení této povinnosti dopustit (žalobce mohl jmenovat svého zástupce po projednání v radě kdykoliv před započetím své dočasné pracovní neschopnosti, měl na to dostatečný časový prostor a neobstojí ani jeho případná námitka, že do započetí dlouhodobé pracovní neschopnosti žalobce v červenci 2014 to nebylo třeba). Odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně o tom, že porušení této povinnosti je třeba kvalifikovat jako závažné porušení povinnosti. Pokud žalobce svého zástupce nejmenoval, ačkoli od roku 2007 měl k tomu dostatečný prostor více než 8 let, lze přisvědčit argumentaci žalované, že tím byl chod úřadu podstatným způsobem ohrožen, v úřadu byl po dobu dočasné pracovní neschopnosti žalobce chaos a na tom nic nemění to, že žalobce k zastupování pověřoval jednotlivé zaměstnance úřadu ad hoc. Odvolací soud souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce tím, že k výkonu různých činností pověřoval různé zaměstnance úřadu, fakticky obcházel zákon, který ukládá žalobci povinnost jmenovat po projednání v radě svého zástupce, jakož i s tím, že se jedná o závažné porušení zákonem stanovených povinností. Obrana žalobce, že k pověřování jednotlivých zaměstnanců úřadu byl oprávněn podle organizačního řádu žalované, podle názoru odvolacího soudu neobstojí, neboť organizační řád žalobci jako tajemníkovi neumožňoval tímto způsobem přenášet na jednotlivé zaměstnance úřadu činnosti, k nimž je povinen tajemník úřadu ve smyslu § 81 odst. 5 za použití § 103 zákona o hlavním městě Praze. K třetímu důvodu odvolání žalobce z funkce odvolací soud shodně se soudem prvního stupně i se žalobcem konstatoval, že „toto jednání nelze považovat za porušení zákonem stanovené povinnosti, když žalovaná měla za účelem zajištění toho, aby žalobce dodržoval léčebný režim, postupovat jiným způsobem“. Protože žalobce se dopustil dvou závažných porušení zákonem stanovených povinností, dospěl odvolací soud k závěru, že důvod pro jeho odvolání z funkce tajemníka je naplněn a že jeho odvolání z funkce je platným právním jednáním.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým tento rozsudek napadl „v celém jeho rozsahu“. Namítá, že ustanovení § 81 odst. 5 ve spojení s ustanovením § 103 zákona č. 131/2000 Sb. je vágní a že z něj není zřejmé, v jaké lhůtě a jakým způsobem má tajemník jmenovat po projednání v radě své zástupce. Podle názoru dovolatele se jmenování zástupce rozhodně nepojí s dočasnou pracovní neschopností tajemníka či s jeho dočasnou nepřítomností, a žalobci tak nevznikla povinnost jmenovat svého zástupce tím, že bylo rozhodnuto o dočasné pracovní neschopnosti. Neztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, že „pro právní posouzení není až tak relevantní to, kdy se žalobce měl poru��ení této povinnosti dopustit“, neboť tato skutečnost je naopak zásadní, a to v souvislosti s ustanovením § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., podle kterého lze úředníka odvolat z funkce pouze ve lhůtě 6 měsíců od porušení povinnosti. Dovolatel poukazuje na to, že vykonával funkci tajemníka v době odvolání z funkce 8 let, během kterých žalovaná nepožadovala po žalobci jmenovat svého zástupce „po projednání rady“, ani mu toto nijak nevytýkala. Má za to, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením § 556 odst. 2 občanského zákoníku, když při rozhodování o platnosti odvolání z funkce vůbec nezohlednily zavedenou praxi mezi účastníky včetně toho, co právnímu jednání předcházelo, ani předchozí chování účastníků (dlouhodobou pasivitu žalované vůči údajně nezákonnému jednání žalobce). Dále namítá, že „nebylo prokázáno, že by žalobce v době, kdy do práce docházel, měl možnost projednat jmenování svého zástupce v radě“, a že vzhledem k tomu, že v důsledku pracovní neschopnosti po žalobci není možné vyžadovat, aby se v konkrétní den (tj. např. v den, kdy rada zasedá) dostavil na pracoviště, „nemohl se ani z principu dopustit porušení povinnosti stanovené výše citovanými ustanoveními“. Podle názoru dovolatele by porušení povinnosti jmenovat svého zástupce mohlo být důvodem pro odvolání z funkce, nicméně pouze v období prvních 6 měsíců ve funkci žalobce, odvolací soud však v této otázce rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4123/2013); žalobce tedy „možná mohl porušit tvrzenou povinnost jmenovat svého zástupce, avšak tento důvod pro odvolání z funkce nebyl uplatněn v zákonné lhůtě, což činí tento uplatněný důvod pro odvolání z funkce až po letech v době pracovní neschopnosti neplatným“. K druhému důvodu odvolání z funkce dovolatel uvádí, že nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že se nechal zastupovat jinými zaměstnanci v určitých právních jednáních ad hoc s úmyslem obcházet zákon. Dovolatel je přesvědčen, že tak činil v souladu s organizačním řádem, že úmysl žalobce v řízení ani nebyl zjišťován a prokázán a že nelze zaměňovat povinnost tajemníka jmenovat svého zástupce s pověřením konkrétního zaměstnance, aby jej zastupoval po dobu jeho nepřítomnosti v určitých záležitostech. O pověřování jiných osob přitom žalovaná věděla, nijak se proti tomu nevymezila a tento postup akceptovala. Nelze ani uzavřít, že v době, kdy byl tajemník v dočasné pracovní neschopnosti, byla činnost úřadu paralyzována, neboť „pokud vnitřní předpis rady neurčuje k zastupování tajemníka jiného zaměstnance a zároveň tajemník obecního úřadu sám nepověří určitou osobu k zastupování po dobu jeho nepřítomnosti, je k určení osoby zastupující tajemníka v době jeho nepřítomnosti příslušný starosta, jakožto nadřízený tajemníka“; žalovaná tedy mohla využít jiné právní prostředky, jak zajistit bezproblémový chod úřadu. Protože cílem jednání žalobce bylo minimalizovat následky své dočasné nepřítomnosti, přičemž tak činil v souladu s právními předpisy, jeví se mu uvedení tohoto jednání jako důvodu pro odvolání z funkce ze strany žalované jako ryze účelové a „nemá náležité právní opodstatnění“; toto jednání žalované „lze vyhodnotit jako diskriminační vůči loajálnímu zaměstnanci, který jednal ve prospěch žalované, aniž by měl takovou povinnost ve vytýkaném období“. Podle názoru dovolatele „není závažným porušením povinností ve smyslu ust. § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002, pokud vedoucí úředník v době své dočasné nepřítomnosti pověří konkrétního zaměstnance ke svému zastupování“. Dovolatel má dále za to, že podle ustálené judikatury v případě podstatné překážky v práci na straně zaměstnance dochází k suspenzi pracovního závazku, a zaměstnanec se tak nemůže dopustit porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, a že ustálená judikatura Nejvyššího soudu nepřipouští, že by zaměstnanec v době pracovní neschopnosti omisivním jednáním porušil své zákonné povinnosti. Závěr soudu prvního stupně, k němuž se přiklonil i odvolací soud, že nelze dovodit, že by u žalobce došlo k suspenzi povinnosti jmenovat svého zástupce, neboť se nejedná o povinnost vykonávat práci, ale o zvláštní povinnost, která vyplývá přímo ze zákona, je podle mínění dovolatele „v rozporu s judikaturou v napadeném rozsudku citovanou“, neboť povinnost tajemníka jmenovat svého zástupce vyplývá z předpisu vztahujícího se k jím vykonávané práci. Žalobce tedy nemohl svým zákonným jednáním v zájmu žalované v době pracovní neschopnosti porušit své povinnosti a být za to platně odvolán z funkce, neboť „pokud je na straně úředníka důležitá osobní překážka v práci ve smyslu § 191 zákoníku práce, dochází k suspenzi práv a povinností i v případě, že v zájmu zaměstnavatele nahodile a omezeně vykonává pro zaměstnavatele práci, za kterou nedostává plat“. Dovolatel soudům vytýká též nesprávné právní posouzení intenzity údajného porušení povinností, neboť nebraly v potaz všechna „hodnotící kritéria“ a intenzitu údajného porušení povinnosti odvozovaly toliko od důležitosti funkce. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání „jako bezdůvodné“ odmítl, případně dovolání zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné a se všemi námitkami, které žalobce přináší, se již vypořádaly oba nalézací soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Podle názoru žalované žalobce zcela pomíjí závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1688/2004, z něhož vyplývá, že zaměstnanec po dobu své dočasné pracovní neschopnosti není povinen vykonávat práci podle pracovní smlouvy a zaměstnavatel není povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou práci mzdu, avšak vykonává-li zaměstnanec po dobu dočasné pracovní neschopnosti pro zaměstnavatele práci podle druhu práce sjednaného pracovní smlouvou z vlastní iniciativy, je povinen postupovat podle právních předpisů vztahujících se k této práci. Pokud se tedy žalobce rozhodl ze své vlastní iniciativy v době své pracovní neschopnosti vykonávat pro žalovanou práci, pak byl povinen tak činit podle právních předpisů vztahujících se k jeho práci.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 18. 10. 2007 byl žalobce jmenován do funkce tajemníka XY s účinností od 19. 10. 2007, že žalobce po dobu výkonu své funkce nejmenoval žádného svého zástupce a že od 14. 7. 2014 nejméně do 31. 3. 2015 byl žalobce v dočasné pracovní neschopnosti, přičemž po dobu své dočasné pracovní neschopnosti docházel příležitostně, podle svého uvážení, do zaměstnání. Žalovaná o jeho přítomnosti věděla, nevěděla o ní však předem. Během dočasné pracovní neschopnosti žalobce uděloval písemná „pověření k zastupování“ několika zaměstnancům. Ve 14 případech se jednalo o „obecné pověření“ na určité kratší období, obvykle dvou týdnů až jednoho měsíce, v 5 případech šlo o pověření k určitému právnímu jednání – mimořádným odměnám pro zaměstnance a organizačním změnám. Zaměstnanci udělené „pověření“ přijali. Žalobce dále během pracovní neschopnosti udělil souhlas s uvolněním finančního příspěvku ve výši 10 000 Kč ze sociálního fondu na pohřeb zemřelé zaměstnankyně dne 21. 1. 2015, účastnil se jednání komise pro otevírání obálek dne 6. 1. 2015 a jednání hodnotící komise dne 6. 1. 2015. Ředitelka XY udělila dne 19. 2. 2015 souhlas s odvoláním žalobce z funkce tajemníka.

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda a popřípadě za jakých podmínek se zaměstnanec může dopustit porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci v době, kdy byl uznán dočasně práce neschopným. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti odvolání z funkce tajemníka XY dopisem ze dne 2. 3. 2015, který žalobce převzal dne 13. 3. 2015 – podle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o úřednících“), podle zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 24. 11. 2015 (dále jen „zákon o hlavním městě Praze“), podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále též „o. z.“).

Podle ustanovení § 1 odst. 2 zákona o úřednících se na pracovněprávní vztahy úředníků územních samosprávných celků vztahuje zákoník práce, nestanoví-li tento zákon jinak.

Podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o úřednících vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu lze z funkce odvolat, jen

a) pozbyl-li některý z předpokladů podle § 4 zákona o úřednících,

b) porušil-li závažným způsobem některou ze svých zákonem stanovených povinností nebo dopustil-li se nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností v době posledních 6 měsíců, nebo

c) neukončil-li vzdělávání vedoucích úředníků ve lhůtě podle § 27 odst. 1 zákona o úřednících.

Podle ustanovení § 12 odst. 3 zákona o úřednících odvolání nebo vzdání se funkce musí být písemné a doručené druhému účastníku, jinak je neplatné; odvolání z funkce musí navíc obsahovat důvody podle odstavce 1, jinak je neplatné; výkon funkce končí dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se funkce, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se funkce uveden den pozdější.

Podle ustanovení § 2 odst. 7 zákona o úřednících vedoucím úřadu se pro účely tohoto zákona rozumí vedoucí úředník, který vykonává funkci tajemníka obecního úřadu, tajemníka magistrátu statutárního města, tajemníka úřadu městského obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města, ředitele krajského úřadu, ředitele Magistrátu hlavního města Prahy nebo tajemníka úřadu městské části hlavního města Prahy.

Podle ustanovení § 97 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze starosta městské části jmenuje a odvolává tajemníka úřadu městské části po předchozím souhlasu ředitele Magistrátu a stanoví jeho plat podle zvláštních právních předpisů, je-li tato funkce zřízena; jmenování nebo odvolání tajemníka úřadu městské části bez předchozího souhlasu ředitele Magistrátu je neplatné.

Ustanovení § 12 odst. 1 zákona o úřednících je ve vztahu k právní úpravě odvolání zaměstnance z funkce obsažené v § 73 zák. práce (srov. § 1 odst. 2 zákona o úřednících) ustanovením speciálním. Zákonné vymezení důvodů, pro něž (jedině) lze vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce odvolat, obsažené v ustanovení § 12 odst. 1 zákona o úřednících nepochybně nelze vykládat jako pouhou deklaraci mající jen proklamativní význam, neboť v porovnání s relativně nejistým postavením ostatních vedoucích zaměstnanců, jejichž pracovní poměr byl založen jmenováním, představuje stanovení podmínek, za nichž lze vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce odvolat, výraz zvýšené ochrany jejich postavení, a z tohoto důvodu je vyloučeno odvolat vedoucího úředníka (vedoucího úřadu) územního samosprávného celku z funkce, jestliže nejsou splněny stanovené hmotněprávní předpoklady pro tento postup.

Povinnost dodržovat zákonem stanovené povinnosti patří k základním povinnostem úředníka vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 1 odst. 1 a 2 zákona o úřednících, § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny zejména ustanoveními § 301a a § 302 zák. práce a § 16 zákona o úřednících.

Povinnosti ředitele Magistrátu hlavního města Prahy a tajemníka úřadu městské části hlavního města Prahy jsou dále stanoveny v ustanovení § 81 odst. 5 (ve spojení s ustanovením § 103) zákona o hlavním městě Praze.

Podle ustanovení § 103 věty první zákona o hlavním městě Praze se na postavení a jednání úřadu městské části, na práva a povinnosti tajemníka a zaměstnanců městské části zařazených do úřadu městské části obdobně použijí ustanovení vztahující se na postavení a jednání Magistrátu, na práva a povinnosti ředitele Magistrátu a zaměstnanců hlavního města Prahy zařazených do Magistrátu, není-li stanoveno zákonem jinak.

Podle ustanovení § 81 odst. 5 písm. c) zákona o hlavním městě Praze ředitel Magistrátu jmenuje po projednání v radě hlavního města Prahy své zástupce.

Z uvedeného vyplývá, že povinnost tajemníka úřadu městské části hlavního města Prahy jmenovat po projednání v radě městské části své zástupce je zákonem stanovenou povinností, jejíž dodržování patří k základním povinnostem tajemníka úřadu městské části hlavního města Prahy vyplývajícím z pracovního poměru.

Dočasná pracovní neschopnost je jednou z důležitých osobních překážek v práci na straně zaměstnance, jejíž příčina spočívá v dočasné zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu sjednané práce. Skutečnost, že je zaměstnanec uznán dočasně neschopným práce, má za následek, že zaměstnavatel je povinen omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti podle zvláštních právních předpisů (srov. ustanovení § 191 zák. práce). Vlastní podstatou (nejen této) překážky v práci však je, že představuje právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností, a vzhledem k tomu rovněž suspenzi pracovního závazku po dobu, po kterou překážka trvá; zaměstnanec po tuto dobu není povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru [§ 38 odst. 1 písm. b) zák. práce], a zaměstnavatel není povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat [§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce], přičemž hmotné zabezpečení zaměstnance je zajištěno jiným způsobem; po dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti má zaměstnanec nárok na dávky nemocenského pojištění [srov. § 5 písm. a) bod 1, § 23 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů]. Zaměstnanec, který v době, kdy byl ošetřujícím lékařem, popřípadě lékařem orgánu nemocenského pojištění, uznándočasně práce neschopným, nevykonává práce dohodnuté v pracovní smlouvě, se proto nedopouští (nemůže dopustit) porušení povinností, které mu vyplývají z pracovního poměru.

Jestliže však zaměstnanec v době, kdy byl uznán dočasně práce neschopným, osobně vykonává pro zaměstnavatele podle jeho pokynů (s jeho vědomím) ve stanovené pracovní době a ve sjednaném místě práce podle pracovní smlouvy nebo vykonává-li v době trvání této překážky v práci pro zaměstnavatele práci podle druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě z vlastní iniciativy, ačkoliv tak v době této překážky v práci zaměstnanec není povinen činit, musí při tom dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru (dodržovat předpisy vztahující se k jím vykonávané práci); jestliže tak nečiní, dopouští se porušení těchto povinností (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1688/2004, který byl uveřejněn pod č. 189 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).

V projednávané věci soudy shledaly, že s ohledem na specifické skutkové okolnosti projednávaného případu „nelze dovodit, že v době pracovní neschopnosti žalobce byla suspendována též zákonná povinnost žalobce jmenovat svého zástupce“, neboť se jedná o zvláštní povinnost plynoucí žalobci přímo ze zákona, přičemž za stavu, kdy žalobce po dobu své dočasné pracovní neschopnosti docházel, byť dobrovolně a ze své iniciativy, do úřadu, je zřejmé, že mu v plnění této povinnosti jeho zdravotní stav nijak nebránil. S uvedeným závěrem soudů však dovolací soud nemůže souhlasit. Dovolatel správně poukazuje na to, že „povinnost jmenovat svého zástupce“ vyplývá z právního předpisu vztahujícího se k jím vykonávané práci (ze zákona o hlavním městě Praze). Dodržování této povinnosti žalobce patřilo – jak již bylo uvedeno výše – k základním povinnostem žalobce vyplývajícím z jeho pracovního poměru. V době, kdy byl žalobce uznán dočasně práce neschopným a kdy (jak dovolatel správně uvádí) došlo k suspenzi jeho pracovního závazku, tedy došlo i k suspenzi povinnosti žalobce jmenovat po projednání v radě XY svého zástupce. Žalobce se proto nemohl dopustit porušení zákonem stanovené povinnosti ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících tím, že v době, kdy byl uznán dočasně práce neschopným, „nezajistil svého zástupce“. Závěr soudů, že žalobce porušil svou zákonem stanovenou povinnost tím, že po dobu své pracovní neschopnosti „nejmenoval svého zástupce“, proto nemůže být správný.

Docházel-li však žalobce v době, kdy byl uznán dočasně práce neschopným, příležitostně (podle svého uvážení) do zaměstnání a uděloval-li písemná „pověření k zastupování“ několika zaměstnancům, bylo – jak vyplývá z výše uvedeného – jeho povinností postupovat při tom podle právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci.

Dovolatel ve svém dovolání uvádí, že nelze zaměňovat povinnost tajemníka jmenovat svého zástupce, jak ukládá ustanovení § 81 odst. 5 písm. c) zákona o hlavním městě Praze, s „pověřením konkrétního zaměstnance, aby jej zastupoval po dobu jeho nepřítomnosti v určitých záležitostech“ a že „nelze považovat jednání žalobce, který za sebe pověřoval k určitým právním jednáním jiné zaměstnance v souladu se zákonem a vnitřním předpisem, za závažné porušení povinností“. S tímto jeho názorem dovolací soud nesouhlasí.

O jmenování zástupce tajemníka úřadu městské části hlavního města Prahy ve smyslu ustanovení § 81 odst. 5 písm. c) ve spojení s ustanovením § 103 zákona o hlavním městě Praze totiž jde nejen tehdy, jestliže tajemník úřadu městské části svůj projev vůle takto označí, ale za jmenování zástupce ve smyslu uvedených zákonných ustanovení lze považovat – s ohledem na to, že zákon o hlavním městě Praze, zákon o úřednících, ani zákoník práce „neznají“ pojem „pověření k zastupování“ – též takový projev vůle, kterým byla určitá osoba (zaměstnanec městské části) tajemníkem úřadu městské části „pověřena k zastupování“ tajemníka úřadu městské části hlavního města Prahy (ať dočasně, nebo trvale, v plném rozsahu, nebo jen pro určité oblasti nebo úkony, v nichž jej zastupuje); rozhodujícím tu je, že tajemník úřadu městské části hlavního města Prahy projevil vůli směřující k určení osoby, která jej bude (v době jeho nepřítomnosti) zastupovat, a že tajemníkem určená osoba s tím projevila souhlas.

Z uvedeného je zřejmé, že právní jednání žalobce („pověření a plné moci k zastupování tajemníka XY v době jeho nepřítomnosti“), kterými žalobce „pověřoval“ jednotlivé zaměstnance XY zastupováním tajemníka XY, představují (podle svého obsahu) jmenování jeho zástupců ve smyslu ustanovení § 81 odst. 5 písm. c) ve spojení s ustanovením § 103 zákona o hlavním městě Praze, kterým podle uvedených ustanovení zákona o hlavním městě Praze musí předcházet projednání v radě XY. Tímto projednáním se rozumí jednání mezi tajemníkem úřadu městské části a radou, vzájemná výměna jejich stanovisek a vysvětlení s cílem dosáhnout shody ohledně osoby, která bude tajemníka úřadu městské části zastupovat. Účelem projednání v radě XY je především to, aby rada XY byla informována o tom, koho (kterou konkrétní osobu) tajemník XY zamýšlí jmenovat svým zástupcem, a aby měla možnost k tomu vyjádřit své stanovisko, které by tajemník mohl při svém rozhodování o jmenování zástupce vzít v úvahu.

Prováděl-li by žalobce jmenování svých zástupců bez projednání v XY, porušoval by tak svou zákonem stanovenou povinnost jmenovat své zástupce po projednání v radě XY (byť tak činil v době, kdy byl uznán dočasně práce neschopným).

Protože tím, zda žalobce výše uvedeným způsobem jmenoval své zástupce po projednání v radě XY (zda jmenování každého konkrétního zaměstnance svým zástupcem projednal v radě XY), nebo bez projednání v radě, se soudy – vedeny nesprávným právním názorem, že povinnost daná ustanovením § 81 odst. 5 písm. c) zákona o hlavním městě Praze „se netýká pověřování jednotlivých zaměstnanců zastupováním“, ale že se týká jmenování zástupců, což je odlišné právní jednání – řádně nezabývaly, jejich závěr, že „druhý důvod odvolání žalobce z funkce tajemníka“ (pověřování jednotlivých „pracovníků úřadu“ k zastupování ve funkci tajemníka bez projednání v radě XY) lze považovat za porušení zákonem stanovených povinností, nemůže být (zatím) správný. Vzhledem k tomu, že tvrzení žalobce v tomto směru, učiněná v průběhu řízení, nebyla jednoznačná, bylo na místě vyzvat žalobce podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby svá tvrzení ohledně této rozhodné skutečnosti doplnil, poučit jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy, vyzvat jej, aby bez zbytečného odkladu označil důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, a poučit jej o následcích nesplnění této výzvy. Protože soudy tak v projednávané věci neučinily a protože – vedeny svým nesprávným právním názorem – neprovedly žalobcem navržený důkaz „prohlášením členů rady XY“, neboť jej považovaly za nadbytečný, zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud naopak souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že obrana žalobce, že k „pověřování“ jednotlivých zaměstnanců úřadu byl oprávněn podle organizačního řádu žalované, neobstojí, neboť organizační řád žalované žalobci neumožňoval tímto způsobem přenášet na jednotlivé zaměstnance městské části činnosti, k nimž je povinen tajemník úřadu, ve smyslu ustanovení § 81 odst. 5 ve spojení s ustanovením § 103 zákona o hlavním městě Praze.

Dovolatel dále odvolacímu soudu sice správně vytýká, že jeho závěr, že „pro právní posouzení není až tak relevantní to, kdy se žalobce měl porušení této povinnosti dopustit“, je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud již v předchozím rozhodnutí vydaném v této věci (v rozsudku ze dne 25. 4. 2017 č. j. 21 Cdo 5281/2016-184) vytkl odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že oba důvody pro odvolání z funkce uvedené v ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících mohou být použity, jen porušil-li vedoucí úředník nebo vedoucí úřadu jemu zákonem stanovené povinnosti v době posledních 6 měsíců předtím, než k odvolání z funkce pro takové porušení došlo, že tedy (jinak řečeno) v souladu se zákonem (z hlediska lhůty pro jeho použití) je jen takové odvolání z funkce vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu, které zaměstnavatel učinil z důvodu, že se vedoucí úředník nebo vedoucí úřadu dopustil porušení jemu zákonem stanovených povinností závažným způsobem nebo nejméně ve dvou případech méně závažným způsobem v období 6 měsíců před tím, než k odvolání z funkce pro takové porušení jemu zákonem stanovených povinností došlo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4123/2013, který byl uveřejněn pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2016), a že při posuzování otázky, zda je odvolání žalobce z funkce tajemníka XY ze dne 2. 3. 2015 platným právním jednáním, tento hmotněprávní předpoklad pro odvolání vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce pominul. Soud prvního stupně však v dalším řízení tento hmotněprávní předpoklad pro odvolání vedoucího úřadu z funkce nepominul a v odůvodnění svého rozsudku (bod 59) se s ním (ve vztahu k „pověřování jednotlivých zaměstnanců zastupováním žalobce“) náležitě vypořádal.

Dovolatel soudům vytýká též to, že při posuzování intenzity (údajného) porušení jeho povinností postupovaly „v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 422/2017“ (podle kterého musí soud v každém jednotlivém případě zkoumat intenzitu porušení zákonem stanovené povinnosti a především může přihlédnout k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení zákonem stanovené povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení zákonem stanovené povinnosti pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu apod.), neboť nebraly vůbec v potaz hodnotící kritéria přednesená v uvedeném rozsudku dovolacího soudu. Přehlíží však, že dovolací soud ve své ustálené judikatuře dospěl k závěru, že výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (porušení zákonem stanovené povinnosti) není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější) soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012). V projednávané věci by to v případě, že by soudy dospěly k závěru o porušení povinnosti žalobce jmenovat své zástupce po projednání v XY, mohla být například soudy zmiňovaná povaha a význam funkce tajemníka XY, soustavnost a četnost porušování povinnosti, skutečnost, že žalobce o této své povinnosti věděl (měl vědět) a že již předtím, než byl uznán dočasně neschopným práce, dlouhodobě neplnil svou povinnost jmenovat svého zástupce zákonným způsobem, jakož i důsledky jeho jednání spočívající ve ztížení chodu úřadu apod.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že žalobce porušil svou zákonem stanovenou povinnost tím, že po dobu své pracovní neschopnosti „nejmenoval svého zástupce“, není správný a že obstát (zatím) nemůže ani jeho závěr, že „druhý důvod odvolání žalobce z funkce tajemníka“ (pověřování jednotlivých „pracovníků úřadu“ k zastupování ve funkci tajemníka bez projednání v XY) lze považovat za porušení zákonem stanovených povinností; správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na těchto závěrech založen. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (v části směřující do výroku o věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2020

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

www.nsoud.cz