Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

28.05.2021

Spisová značka:

21 Cdo 314/2021

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.314.2021.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Výpověď z pracovního poměru
Doručování
Poštovní služby

Dotčené předpisy:

§ 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.01.2018
§ 73a odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.01.2018
§ 336 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.01.2018
§ 334 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.01.2018
§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Kategorie rozhodnutí:

C



21 Cdo 314/2021-239


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce B. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Dominikem Brůhou, advokátem se sídlem v Praze 3, Koněvova č. 1107/54, proti žalované R. s. s. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 1788/60, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 346/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2020, č. j. 30 Co 175/2020-189, takto:

odmítá; v dalším se dovolání žalobce zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Sokola, advokáta se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 1788/60.


Odůvodnění:



Dopisem ze dne 19. 1. 2018 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť dne 13. 12. 2017 byl žalobce odvolán z funkce ředitele právního odboru (dopis o odvolání z funkce poslala žalovaná žalobci prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, žalobce si však písemnost v zákonné lhůtě nevyzvedl, proto se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty, tj. 13. 12. 2017), o nabídku žalované na změnu dalšího pracovního zařazení žalobce neprojevil zájem a žalovaná nemá pro žalobce žádnou jinou vhodnou práci.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že mu nebylo řádně doručeno odvolání z vedoucího pracovního místa, neboť žalovaná je doručovala poštou, ač nic nebránilo osobnímu doručení, a provozovatel poštovních služeb žalobce neinformoval o pokusu o doručení písemnosti žalované, ani ho nepoučil o následcích jejího nepřevzetí. Protože nedošlo k platnému odvolání žalobce z vedoucího pracovního místa, nemohl tak být ani naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že oznámení o odvolání z vedoucího pracovního místa bylo žalobci doručováno poštou z důvodu, že v dané době byl v pracovní neschopnosti a že adresa jeho trvalého bydliště, kde se zdržoval, je odlišná od sídla žalované. Zásilka byla žalobci řádně doručena fikcí ve smyslu § 336 odst. 4 zákoníku práce, neboť žalobce nebyl při doručování zastižen, byla uložena u provozovatele poštovních služeb, což bylo žalobci sděleno, a kdy a v jakou dobu si může zásilku vyzvednout a též byl poučen o následcích nepřevzetí zásilky.

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 7 C 346/2018-159, žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru doručené dne 19. 1. 2018 zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 33.880,-Kč k rukám zástupce žalované. Dovodil, že žalobce pracoval u žalované jako vedoucí zaměstnanec - ředitel právního odboru, že žalovaná (její statutární orgán) rozhodla o odvolání žalobce z funkce dne 14. 11. 2017 (poté co mezi žalobcem a předsedou představenstva žalované proběhlo dne 9. 11. 2017 ústní jednání, při němž bylo žalobci sděleno, že bude odvolán z funkce), že o odvolání z funkce byl žalobce informován dopisem ze dne 24. 11. 2017, který žalovaná zaslala žalobci poštou na adresu jeho trvalého bydliště v XY, kde se žalobce po dobu pracovní neschopnosti (která trvala od 13. 11. 2017 do 3. 1. 2018) zdržoval a kde žalovaná nemá sídlo, ani organizační složku. Žalobce nebyl dne 27. 11. 2017 při doručování písemnosti zastižen, proto byla zásilka uložena na poště a žalobci byly ve schránce zanechány jednak výzva k vyzvednutí zásilky, která obsahovala informaci o tom, kdy a kde si lze zásilku vyzvednout a že je tak možno učinit do 12. 12. 2017, a dále oznámení a poučení, z něhož bylo patrné, že byla doručována písemnost podle § 334 a 336 zákoníku práce. Žalobce si zásilku v úložní době nevyzvedl, proto byla vrácena dne 13. 12. 2017 zpět žalované. Dne 4. 1. 2018 žalovaná předala na pracovišti žalobci nabídku volných pracovních míst, k níž se však žalobce nevyjádřil. Dne 19. 1. 2018 předala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru z důvodu jiných organizačních změn podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že písemnost o odvolání z funkce byla žalobci řádně doručena, že žalovaná nebyla povinna doručovat žalobci osobně, neboť žalobce byl v dané době v pracovní neschopnosti a nacházel se v XY, zatímco sídlo žalované je v Praze a žalovaná nemá v XY ani organizační složku. Žalobce měl v době pracovní neschopnosti povoleny vycházky, takže měl možnost si zásilku na poště vyzvednout. Ačkoliv na výzvě k vyzvednutí zásilky chyběl údaj o odesílateli a na oznámení a poučení nebylo uvedeno, kdy, kde a do jakého data si lze písemnost vyzvednout, žalobci se přesto dostalo náležitého poučení podle zákoníku práce, na tom nic nemění skutečnost, že potřebné informace byly obsaženy na dvou samostatných dokumentech. Žalobce byl u žalované celá léta zaměstnán jako právník na vedoucí pozici, přicházel do kontaktu i s případy z oblasti pracovního práva, a proto musel vědět, jakým způsobem se pracovněprávní dokument doručuje a jaké právní následky nastanou, když si zaměstnanec písemnost nevyzvedne, musel znát podobu poučení a výzev při doručování pošty. Žalobci muselo být jasné, že oba dokumenty patří k sobě, že si tedy pracovněprávní písemnost může vyzvednout na poště v časech uvedených a nejpozději do 12. 12. 2017. Protože si žalobce zásilku nevyzvedl, považuje se zásilka posledním dnem lhůty za doručenou, následujícím dnem 13. 12. 2017 pak došlo k odvolání žalobce z vedoucí funkce. Neakceptoval-li žalobce žádnou nabídku volné pracovní pozice od žalované, byl naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 30 Co 175/2020-189, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.776,- Kč k rukám JUDr. Tomáše Sokola. Dospěl k závěru, že podmínky pro doručování žalobci poštou byly splněny. Žalobci nebylo možné písemnost doručit prostřednictvím sítě elektronických komunikací, neboť žalobce neměl datovou schránku a s takovým způsobem doručení nedal souhlas. S ohledem na pracovní neschopnost žalobce pak nebylo možné ani přistoupit k doručení přímo na pracovišti, za případ, kdy je zaměstnanec pro zaměstnavatele nedosažitelný (kdy by nebylo osobní doručení možné), je třeba považovat i situaci, kdy žalobce byl v pracovní neschopnosti a nacházel se v místě svého bydliště, v obci, v níž žalovaná neměla své sídlo ani organizační jednotky (není možné dovozovat, že by právní úprava kladla na zaměstnavatele natolik nepřiměřenou zátěž, že by z něj činila „poštovního doručovatele“ a vyžadovala, aby zásilky zaměstnanci, který je v pracovní neschopnosti, osobně doručoval do jeho bydliště). Při poštovním doručování předmětné písemnosti žalobci byly dodrženy i všechny požadavky podle zákoníku práce. Písemnost byla poslána na poslední známou adresu bydliště žalobce, protože žalobce nebyl zastižen, byla písemnost uložena v provozovně pošty a žalobce byl vyzván k jejímu vyzvednutí, bylo mu rovněž sděleno, kde a kdy si může písemnost vyzvednout, a byl řádně poučen o následcích odmítnutí převzetí písemnosti nebo neposkytnutí součinnosti nezbytné k doručení. Porušení § 336 odst. 3 zákoníku práce nelze spatřovat ve skutečnosti, že písemné oznámení o neúspěšném doručení obsahující výzvu k vyzvednutí písemnosti a poučení o následcích odmítnutí převzetí nebo neposkytnutí součinnosti bylo obsaženo ve dvou listinách, neboť řádnou výzvu a poučení žalobce je možné dovodit právě ze vzájemné souvislosti obou listin. Z ničeho nelze dovozovat, že by výzva a poučení musely být uvedeny současně na jediné listině. Žalobce si musel být dobře vědom, že je mu doručována pracovněprávní písemnost, kdy a kde si ji může vyzvednout a jaké následky bude mít případné její nepřevzetí. Žalobce již předem věděl o svém plánovaném odvolání z místa vedoucího a s ohledem na jeho právní vzdělání mu musel být zřejmý význam „oznámení a poučení“. K námitkám žalobce odvolací soud uvedl, že porušením zákona není ani skutečnost, že pošta poskytla žalobci (v jeho prospěch) delší lhůtu k vyzvednutí, než požaduje zákon, že poučení o odmítnutí převzetí písemnosti nemůže proběhnout, a nemůže o něm být učiněn ani záznam, pokud doručovatel zaměstnance vůbec nezastihl tak, jak tomu bylo v projednávaném případě, a že o tom, že zásilka odeslaná žalobci dne 24. 11. 2017 skutečně obsahovala odvolání žalobce z funkce, svědčí blízká časová souvislost s vlastním rozhodnutím představenstva žalované o odvolání žalobce, jakož i obsah dokumentů doručených žalobci v lednu 2018. Odvolací soud uzavřel, že žalobci bylo odvolání z funkce vedoucího zaměstnance řádně doručeno, že žalovaná po odvolání žalobce řádně splnila svou nabídkovou povinnost, žalobce však nabízená pracovní místa nepřijal, proto byl naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti výrokům I. a II.) podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud „nesprávně vyložil právní úpravu povinností zaměstnavatele na úseku doručování zaměstnanci prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dle § 336 zákoníku práce“, neboť podmínkou vzniku fikce doručení je splnění veškerých požadavků stanovených zákoníkem práce, nestačí splnit jen některé požadavky (viz „rozhodnutí NS 21 Cdo 1350/2009 a 21 Cdo 2928/2014“). „Výzva k vyzvednutí zásilky, kterou žalobce nalezl v poštovní schránce, neobsahovala na rubové straně políčko o kvalifikovaném poučení a na prázdném (nevyplněném) ústřižku oznámení a poučení nebyl vyplněn žádný z povinných údajů“. Podle dovolatele „nelze tyto dokumenty, a to ani ve spojení, považovat za písemné oznámení o neúspěšném doručení stanovené jako podmínku doručování fikcí podle § 336 odst. 3 zákoníku práce“. „Oba dokumenty vykazují z hlediska právní úpravy tak podstatné vady, že nelze po zaměstnanci požadovat, aby z nich sám detektivně dovozoval závěry, které v nich po obsahové stránce nejsou.“ Případná vědomost žalobce o možném záměru žalované odvolat jej z vedoucího místa „je pro posouzení řádnosti doručení písemnosti irelevantní, neboť neplatí jiné podmínky pro doručování písemnosti tomu zaměstnanci, který může tušit, že bude odvolán, oproti zaměstnanci nic netušícímu“. Rovněž „není rozhodné, zda žalobce měl nebo neměl právní vzdělání“. „Žalovaná nesplnila ani povinnost, dle níž musí být zaměstnanec doručovatelem poučen o následcích odmítnutí převzetí písemnosti a o poučení musí být proveden písemný záznam.“ Odvolací soud rovněž „nesprávně dovodil z časové souvislosti s jiným jednáním žalované, že písemnost byla obsažena v předložené zásilce – prázdné obálce, pokud měla obálka sloužit jako důkaz, měla být otevřena v rámci dokazování v řízení, což se ale nestalo, a skutečný obsah obálky tak zůstává sporný“. Dovolatel dále nesouhlasí s tím, že v projednávané věci nebylo možné doručovat žalobci osobně, a proto byly splněny podmínky pro doručování písemnosti poštou. Odvolacím soudem „aplikovaná doručovací kritéria se odchylují od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2036/2017)“. „Odvolací soud opomenul, že žalovaná neučinila (ani v době pracovní neschopnosti, ani po jejím skončení) žádný pokus o osobní doručení žalobci a že měla mít pochybnosti o úspěšnosti pokusu doručení prostřednictvím pošty, když zjistila, že doručovací poštou žalobce je pošta Říčany, nacházející se v jiné obci odlišné od obce bydliště žalobce, a že k vyzvednutí písemnosti tak nemusí dojít.“ „Bylo jistě možné a také účelné, aby žalovaná písemnost žalobci doručila do vlastních rukou sama“, jedná se o velikého zaměstnavatele, který disponuje rozsáhlou sítí poradenských míst. Dovolatel se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které nebyly dosud zcela vyřešeny, a to „jaké jsou minimální obsahové náležitosti oznámení o neúspěšném doručení písemnosti ve smyslu § 336 odst. 3 zákoníku práce, aby bylo doručení účinné, zda je či není povinnou náležitostí oznámení o neúspěšném doručení také identifikace zásilky, k níž se oznámení, a to alespoň co do specifikace odesílatele nebo č. j. či podacího čísla zásilky, zda je či není přípustné, aby poučení o následcích odmítnutí převzetí písemnosti nebo neposkytnutí součinnosti nezbytné k doručení bylo obsaženo v jiném dokumentu odděleném od oznámení o neúspěšném doručení, a pokud ano, jaké jsou minimální náležitosti takového odděleného poučení“, „zda lze obsahové náležitosti oznámení o neúspěšném doručení písemnosti ve smyslu § 336 odst. 3 zákoníku práce nahrazovat nebo doplňovat tím, že zaměstnanec věděl nebo mohl předpokládat, že se jedná o písemnost odeslanou zaměstnavatelem ve kvalifikovaném právním režimu, nebo že zaměstnanec má či nemá právnické nebo jiné vzdělání“, „zda povinnost zaměstnavatele zajistit, že zaměstnanec musí být doručovatelem poučen o následcích odmítnutí převzetí písemnosti, o poučení musí být proveden písemný záznam, se vztahuje také na případ, kdy zaměstnanec nebyl při doručování zásilky zastižen“, a „zda lze na zaměstnanci požadovat, aby si v době trvání pracovní neschopnosti, v době povolených vycházek byl povinen vyzvednout poštovní zásilku uloženou na poště“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť považuje rozsudek odvolacího soudu za správný.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Žalobce podaným dovoláním rozsudek odvolacího soudu napadl v obou výrocích, tedy ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, jakož i ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v části směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl u žalované zaměstnán jako vedoucí zaměstnanec - ředitel právního odboru a že statutární orgán žalované rozhodl o odvolání žalobce z funkce vedoucího zaměstnance dne 14. 11. 2017 (poté co mezi žalobcem a předsedou představenstva žalované proběhlo dne 9. 11. 2017 ústní jednání, při němž bylo žalobci sděleno, že bude odvolán z funkce). O odvolání z funkce byl žalobce informován dopisem ze dne 24. 11. 2017, který žalovaná zaslala žalobci poštou na adresu jeho trvalého bydliště v XY, kde se žalobce po dobu pracovní neschopnosti (která trvala od 13. 11. 2017 do 3. 1. 2018) zdržoval. Sídlo žalované se nachází v Praze a žalovaná nemá v XY ani organizační složku. Žalobce nebyl dne 27. 11. 2017 při doručování písemnosti zastižen, proto byla zásilka uložena na poště a žalobci byly ve schránce zanechány jednak výzva k vyzvednutí zásilky, která obsahovala informaci o tom, kdy a kde si lze zásilku vyzvednout a že je tak možno učinit do 12. 12. 2017, a dále oznámení a poučení, z něhož bylo patrné, že byla doručována písemnost podle § 334 a § 336 zákoníku práce. Žalobce si zásilku v úložní době nevyzvedl, proto byla vrácena dne 13. 12. 2017 zpět žalované. Dne 4. 1. 2018 žalovaná předala na pracovišti žalobci nabídku volných pracovních míst, k níž se však žalobce nevyjádřil. Dne 19. 1. 2018 předala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru z důvodu jiných organizačních změn podle § 52 písm. c) zákoníku práce ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce.

Námitky dovolatele, že „bylo jistě možné a také účelné, aby žalovaná písemnost žalobci doručila do vlastních rukou sama“, a že nebyly splněny podmínky pro doručování písemnosti poštou“, nejsou způsobilé k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť závěr odvolacího soudu o tom, že podmínky pro doručování žalobci poštou byly splněny, když žalobci nebylo možné písemnost doručit prostřednictvím sítě elektronických komunikací, neboť žalobce neměl datovou schránku a s takovým způsobem doručení nedal souhlas, a s ohledem na pracovní neschopnost žalobce pak nebylo možné ani přistoupit k doručení přímo na pracovišti, a že za případ, kdy je zaměstnanec pro zaměstnavatele nedosažitelný, je třeba považovat i situaci, kdy žalobce byl v pracovní neschopnosti a nacházel se v místě svého bydliště, v obci, v níž žalovaná neměla své sídlo ani organizační jednotky, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu [srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3663/2014, který byl uveřejněn pod č. 25/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 361/2018, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2036/2017, a v nich vyjádřený závěr, že při výběru způsobu doručení do vlastních rukou zaměstnavatel nepostupuje podle vlastní úvahy; k doručení prostřednictvím držitele poštovní licence nebo jiného provozovatele poštovních služeb smí přistoupit, jen není-li možné, aby písemnost doručil zaměstnanci sám na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen, popřípadě aby mu písemnost doručil prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací, kdy není možné, aby zaměstnavatel písemnost určenou do vlastních rukou doručil zaměstnanci sám, (podmínky pro doručení prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací jsou uvedeny v ustanovení § 335 zákoníku práce); k ustanovení § 334 odst. 2 části věty za středníkem zákoníku práce je tak třeba přistupovat jako k právní normě s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právní normě, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, pro posouzení, zda v konkrétním případě nebylo (bylo) možné, aby zaměstnavatel písemnost určenou do vlastních rukou doručil zaměstnanci sám; soud tak může přihlédnout například k tomu, zda zaměstnanec byl vůbec (objektivně) prostředky zaměstnavatele dosažitelný, zda zaměstnavatel takový pokus učinil, co bylo důvodem případně neúspěšného doručení, zda mělo nějaký smysl učinit další pokus o doručení, jak naléhavé bylo doručení písemnosti, zda bylo možné očekávat, že doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb bude úspěšnější, než opakované doručování zaměstnavatelem, apod.; smyslem právní úpravy doručování písemností zaměstnanci totiž je, aby se písemnost skutečně dostala do dispozice zaměstnance, a nikoli jen naplnění formálních postupů, o nichž je předem zřejmé, že sledovaný cíl nemohou naplnit.] Z uvedených hledisek odvolací soud náležitě vycházel.

Pakliže obstojí z hlediska souladu s judikaturou dovolacího soudu závěr odvolacího soudu o přípustnosti doručování písemnosti (odvolání z funkce) prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, nemohou přípustnost dovolání založit ani námitky dovolatele, že „žalovaná neučinila (ani v době dočasné pracovní neschopnosti ani po jejím skončení a návratu žalobce na pracoviště) žádný pokus o osobní doručení předmětné písemnosti do vlastních rukou žalobce“, a o pochybnostech žalované o „úspěšnosti pokusu doručení prostřednictvím pošty“ s ohledem na odlišnost bydliště žalobce a sídlo doručovací pošty, neboť na těchto okolnostech již rozhodnutí odvolacího soudu nemůže záviset.

Přípustnost dovolání též nemůže založit ani odkaz na „rozhodnutí“ (správně rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2036/2017, neboť, jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je v obecné rovině s citovaným rozhodnutím v souladu, v konkrétní rovině Nejvyšší soud v odkazované věci posuzoval zcela odlišný skutek, než ve věci této [v odkazované věci bylo vycházeno ze zjištění, že v den, kdy se žalovaný rozhodl pro doručení písemnosti žalobci, měl žalobce dovolenou a nemohlo mu tak být doručeno na pracovišti, jednalo se o pátek a žalovaný se (teoreticky) mohl pokusit o doručení do bydliště žalobce (i v sobotu a neděli), že předáním zásilky k doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nemohlo k doručení dojít dříve než v pondělí; v tento den však mohl žalovaný učinit pokus o doručení žalobci sám a na pracovišti].

Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, jaké náležitosti musí obsahovat oznámení o neúspěšném doručení písemnosti, kterou doručuje zaměstnavatel zaměstnanci do vlastních rukou prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, neboť tato otázka nebyla ve všech souvislostech v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru doručené dne 19. 1. 2018 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 1. 2018, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 148/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále též jen „zák. práce“, nebo „zákoník práce“).

Podle ustanovení § 334 zák. práce platí

1) Písemnosti týkající se vzniku, změn a skončení pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance, důležité písemnosti týkající se odměňování, jimiž jsou mzdový výměr (§ 113 odst. 4) nebo platový výměr (§ 136) a záznam o porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce (dále jen "písemnost"), musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou.

2) Písemnost doručuje zaměstnavatel zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen anebo prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací; není-li to možné, může zaměstnavatel písemnost doručit prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.

3) Nedoručuje-li zaměstnavatel písemnost prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, považuje se písemnost za doručenou také tehdy, jestliže zaměstnanec přijetí písemnosti odmítne.

4) Je-li písemnost doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, vybere zaměstnavatel takovou poštovní službu, aby z uzavřené poštovní smlouvy vyplývala povinnost doručit poštovní zásilku obsahující písemnost za podmínek stanovených tímto zákonem.

5) Podmínky doručení písemnosti advokátovi se řídí § 48 občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 336 zák. práce platí:

1) Písemnost, kterou doručuje zaměstnavatel prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, zasílá zaměstnavatel na poslední adresu zaměstnance, která je mu známa. Písemnost může být doručena také tomu, koho zaměstnanec k přijetí písemnosti určil na základě písemné plné moci s úředně ověřeným podpisem zaměstnance.

2) Doručení písemnosti zaměstnavatele doručované prostřednictvím provozovatele poštovních služeb musí být doloženo písemným záznamem o doručení.

3) Nebyl-li zaměstnanec, kterému má být písemnost doručena prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, zastižen, uloží se písemnost v provozovně provozovatele poštovních služeb nebo u obecního úřadu. Zaměstnanec se vyzve písemným oznámením o neúspěšném doručení písemnosti, aby si uloženou písemnost do 10 pracovních dnů vyzvedl; zároveň se mu sdělí, kde, od kterého dne a v kterou dobu si může písemnost vyzvednout. V oznámení podle věty druhé musí být zaměstnanec rovněž poučen o následcích odmítnutí převzetí písemnosti nebo neposkytnutí součinnosti nezbytné k doručení písemnosti.

4) Povinnost zaměstnavatele doručit písemnost je splněna, jakmile zaměstnanec písemnost převezme. Jestliže si zaměstnanec uloženou písemnost (odstavec 3) nevyzvedne do 10 pracovních dnů, považuje se za doručenou posledním dnem této lhůty; tato nedoručená písemnost se odesílajícímu zaměstnavateli vrátí. Jestliže zaměstnanec doručení písemnosti prostřednictvím provozovatele poštovních služeb znemožní tím, že poštovní zásilku obsahující písemnost odmítne převzít nebo neposkytne součinnost nezbytnou k doručení písemnosti, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy ke znemožnění doručení písemnosti došlo. Zaměstnanec musí být doručovatelem poučen o následcích odmítnutí převzetí písemnosti; o poučení musí být proveden písemný záznam.

Provozovatel poštovních služeb nemůže, s ohledem na poštovní tajemství, znát obsah poštovní zásilky; i když je v ní obsažena listina uvedená v § 334 odst. 1 zák. práce, nemůže bez dalšího při jejím doručování postupovat podle podmínek stanovených v zákoníku práce. Zaměstnavatel tedy může doručovat listiny určené zaměstnanci prostřednictvím držitele poštovní licence nebo jiného provozovatele poštovních služeb, jen jestliže z vyhlášených poštovních služeb zvolí (popřípadě s provozovatelem poštovních služeb individuálně sjedná) takovou poštovní službu, aby z uzavřené poštovní smlouvy (na jejím základě) vyplývala pro provozovatele poštovních služeb povinnost dodat listinu adresátu za podmínek uvedených v zák. práce (srov. Bělina, Drápal a kol., Zákoník práce, 3. vydání, C. H. Beck, 2019, str. 1368, bod 16.).

V projednávané věci, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, byla žalovanou pro účely doručení odvolání z vedoucího pracovního místa do vlastních rukou žalobce použita podle „Článku 17 Poštovních podmínek“ tzv. zvláštní (červená) obálka, jejíž součástí je útržek „OZNÁMENÍ A POUČENÍ“, který se spolu s formulářem České pošty s. p. nadepsaným „VÝZVA K VYZVEDNUTÍ ZÁSILKY/POTVRZENÍ O PŘEVZETÍ ZÁSILKY“ (takto jsou oznámení i výzva v originále graficky provedeny – pozn. dovolacího soudu) vhazuje v případě fyzického nezastižení adresáta v místě doručování do domovní schránky, náležející prokazatelně adresátovi, jak bylo učiněno i v této věci.

Obsahem formuláře „OZNÁMENÍ A POUČENÍ“ (dále jen „POUČENÍ“) je:

- rubrika s názvem „označení a adresa společnosti, která písemnost odesílá“

- rubrika s názvem „označení písemnosti (č. j. /podací číslo)“

- rubrika s textem „protože adresát nebyl zastižen při doručování zásilky zaměstnavatele, kterou doručuje v souladu s § 334 a 336 zákona č. 262/2006 Sb…. („ZP“) do vlastních rukou adresáta, je zásilka v provozovně pošty…“

- text „Nevyzvedne-li adresát uloženou (zásilku) písemnost ve lhůtě 10 pracovních dnů od jejího uložení, považuje se podle § 336 odst. 4 ZP za doručenou posledním dnem lhůty. Odepřel-li adresát zásilku (písemnost) přijmout, anebo neposkytl-li součinnost nezbytnou k doručení písemnosti, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy ke znemožnění doručení zásilky (písemnosti) došlo“

- rubrika „jméno a příjmení doručovatele…datum…podpis doručovatele“.

Obsahem formuláře „VÝZVA K VYZVEDNUTÍ ZÁSILKY/POTVRZENÍ O PŘEVZETÍ ZÁSILKY“ (dále jen „VÝZVA“) je:

- oznámení o neúspěšném pokusu o doručení a o uložení na poště

- označení adresáta, označení zásilky (v konkrétním případě „doporučené psaní standard, do vlastních rukou jen adresáta, dodejka“)

- označení dodací pošty, podací pošty, možné termíny a časy vyzvednutí a nejzazší termín vyzvednutí zásilky

- na rubové straně dokumentu je dále mimo jiné k vyznačení kolonka „k této výzvě je připojeno poučení o právních důsledcích souvisejících s obsahem zásilky“.

Dovolací soud konstatuje, že v obecné rovině obsah těchto dokumentů zcela vyhovuje požadavkům shora citovaných ustanovení zák. práce o povinných náležitostech poučení zaměstnance o obsahu zaměstnavatelem doručovaných písemností a způsobu jejich doručení, a je tak souladný s podmínkami ustanovení § 336 zák. práce. Jinak řečeno, žalovanou zvolená služba provozovatele poštovních služeb vyhovuje podmínkám zákoníku práce pro doručování písemností, obsahující v ustanovení § 334 odst. 1 zák. práce vyjmenovaná právní jednání zaměstnavatele.

Zbývá posoudit, zda skutečnost, že nejsou vyplněny některé (ve formulářích vložených do poštovní schránky adresáta) předepsané „rubriky“ a že uváděné informace jsou obsaženy na dvou oddělených listinách, způsobuje, že na takovou zásilku je třeba (s důsledky v zák. práce předpokládanými) pohlížet jako na nedoručenou.

Jak již bylo výše uvedeno, smyslem a účelem (přísnější) právní úpravy doručování písemností obsahujících stanovená (obsahově významná) právní jednání v pracovněprávních vztazích je, aby bylo zajištěno, že se tyto listiny dostanou fakticky do reálné dispozice zaměstnance, anebo alespoň vymezit příslušné povinnosti zaměstnavatele a provozovatele poštovních služeb tak, aby byla zajištěna reálná možnost, že se tyto písemnosti do faktické dispozice zaměstnance dostanou. Při posuzování konkrétních okolností doručování těchto písemností je však třeba vycházet z premisy, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat (srov. ustanovení § 4 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 4 zák. práce).

Dovolací soud je přesvědčen, že poskytnutí zákonem vyžadovaných potřebných informací na dvou formulářích, které jsou adresátu doručované písemnosti vloženy do poštovní schránky odděleně, nijak nebrání správnému pochopení jejich obsahu tak, aby informace v nich vtělená nebyla vnímána zkresleně, bezobsažně, či nevyvolala v adresátu jakékoliv pochybnosti v tom, jak správně postupovat, aby se mu doručovaná zásilka fyzicky dostala do rukou, a to i v případě, že doručovatel opomene (jak se stalo v posuzovaném případě) správně na rubové straně formuláře VÝZVA zakřížkovat potřebnou informaci o připojení formuláře POUČENÍ. Především spojitost obou písemností vyplývá ze společné informace, že byl učiněn neúspěšný pokus o osobní doručení zásilky, že se jedná o zásilku určenou do vlastních rukou adresáta s dodejkou a že zásilka je fyzicky uložena na poště. Ani nezakřížkováni příslušné rubriky ve formuláři VÝZVA nezpůsobuje zmatečnost, či nedostatečnost informace; ostatně význam této informace vyvstane pouze v situaci, kdy by (ať již z jakéhokoliv důvodu) doprovodné POUČENÍ ve schránce adresáta chybělo, aby adresát byl alespoň „varován“, že je doručována zásilka „vyšší důležitosti“. Pakliže však POUČENÍ se spolu s VÝZVOU ve schránce nachází, nemůže absence vyznačení v příslušné rubrice VÝZVY znamenat, že by snad adresát k POUČENÍ neměl přihlížet, resp. je mohl ignorovat, a to již s ohledem na zcela zjevnou obsahovou propojenost obou formulářů.

Stejně tak je nutno posoudit, že v POUČENÍ nebyla doručovatelem vyplněná rubrika „označení a adresa společnosti, která písemnost odesílá“, a rubrika „označení písemnosti (č. j. /podací číslo)“, neboť absence těchto údajů z hlediska ustanovení § 334 a § 336 zák. práce význam nemá; skutečnost, že jde o písemnost odesílanou „zaměstnavatelem“ v režimu uvedených ustanovení zákoníku práce, vyplývá z následujícího textu POUČENÍ. Je sice možné, že adresát má více zaměstnavatelů (srov. např. ustanovení § 74a a následující zák. práce), avšak ani tato skutečnost nezpůsobuje nedostatečnost požadovaných informací pro účely posouzení účinnosti doručení, neboť z hlediska uvedeného je postačující informace, že jde o písemnost, kterou odesílá zaměstnavatel v režimu ustanovení § 314 a § 316 zák. práce; adresátu (zaměstnanci) je nepochybně známo, kdo jsou jeho zaměstnavatelé.

Důvodnost dovolání nezakládá ani námitka „chybné délky úložní doby“ vyznačené ve VÝZVĚ. Dovolatel sice správně namítá, že VÝZVA obsahuje údaj, podle kterého si zásilku mohl na poště vyzvednout „nejpozději do 12. 12. 2017“ (s odkazem na „pozn. 1“, podle které bude zásilka „následujícího dne vrácena zpět odesílateli“), který neodpovídá poslednímu dni zákonné lhůty „10 pracovních dnů“ k vyzvednutí písemnosti stanovené ustanovením § 336 odst. 3 věta druhá zák. práce, neboť desátý pracovní den od uložení zásilky u provozovatele poštovních služeb připadl na pondělí 11. 12. 2017. Uvedená diskrepance se však nijak neodporuje smyslu a účelu zákonné úpravy doručování, které spočívají v požadavku, aby se písemnosti uvedené v ustanovení § 334 odst. 1 zák. práce dostaly do reálné dispozice zaměstnance, byl-li žalobce řádně poučen o tom, že zákonná fikce doručení písemnosti podle ustanovení § 336 odst. 4 věty druhé zák. práce nastane „ve lhůtě 10 pracovních dnů od jejího uložení“, kdy každý průměrně rozumný a opatrný člověk, natož žalobce jako osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním, musel seznat, k jakému okamžiku v případě jeho nečinnosti (nevyzvednutí uložené zásilky) účinky doručení nastanou. Tento zjevný omyl pošty (která evidentně na VÝZVĚ poznamenala běžnou patnáctidenní úložní dobu), který však nijak postavení adresáta (zaměstnance) nezhoršuje, proto nemůže účinky doručení podle ustanovení § 336 odst. 4 věty druhé zák. práce zhatit. Jiná situace by samozřejmě nastala v případě, pokud by v důsledku mylného stanovení úložní doby došlo ke zkrácení zákonné desetidenní lhůty k vyzvednutí zásilky, čímž by došlo k nemožnosti vzniku zákonné fikce doručení; uvedená situace samozřejmě při (nesprávném) předepsání běžné patnáctidenní úložní doby mohla nastat (v případě státních svátků apod.), což evidentně reflektoval i zákonodárce v souvislosti s novelou zákoníku práce, provedenou zákonem č. 285/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další související zákony (srov. Důvodová zpráva k zákonu č. 285/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další související zákony, Poslanecká sněmovna, roč. 2019, tisk č. 689/0, bod 78.). Popsaná situace však v projednávané věci nenastala.

Dovolací soud se též ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že povinnost provedení písemného záznamu o poučení v případě odmítnutí převzetí zásilky podle ustanovení § 336 odst. 4 in fine zák. práce přísluší pouze v případě fyzického doručování (kontaktu s adresátem), kdy odvolací soud zcela případně odkázal na komentářovou literaturu k této problematice (srov. Bělina, Drápal a kol., Zákoník práce, 3. vydání, C. H. Beck, 2019, str. 1376, bod 17.).; ostatně dovozovat povinnost poučení a záznamu o něm v případě, kdy k něčemu takovému nemůže dojít, je již za hranou absurdity.

Konečně jako nepřípustná musela být posouzena námitka žalobce, že „…odvolací soud nesprávně dovodil, že písemnost byla obsažena v žalovanou předložené zásilce
– prázdné obálce…“. Z takto formulované námitky především není příliš zřetelné, zda se má na mysli, že byla použita právě taková obálka k doručení písemnosti, anebo jaká vlastně byla do předložené obálky vložena písemnost k doručování. V prvém případě jde o námitku novou, doposud nepřednesenou, a jako takovou ve smyslu ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. nepřípustnou, ve druhém případě o námitku sice v řízení již použitou (srov. protokol o jednání ze dne 6. 1. 2020 a písemné podání ze dne 27. 1. 2020), avšak námitku skutkového charakteru, se kterou se soudy řádně vypořádaly, a jejich hodnocení nenese známky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit žalované náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované, advokát JUDr. Tomáš Sokol, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [21% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], ve výši 1.113,-Kč.

Žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši
6.413,- Kč žalované k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 5. 2021



JUDr. Pavel Malý
předseda senátu


Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 314/2021

www.nsoud.cz