21 Cdo 30/2023-126

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Z. B., narozeného dne XY, bytem ve XY, proti žalovanému m. N. se sídlem městského úřadu v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Radoslavem Bolfem, advokátem se sídlem v Mělníku, Zádušní č. 2590/2, o doplnění výpovědi dohody o pracovní činnosti o výpovědní důvod a o neplatnost výpovědi dohody o pracovní činnosti, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 64/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2022, č. j. 23 Co 103/2022-101, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radoslava Bolfa, advokáta se sídlem v Mělníku, Zádušní č. 2590/2.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. 23 Co 103/2022-101, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozsudek odvolacího soudu (jeho závěry, že výpověď dohody o pracovní činnosti byla žalobci dána k tomu oprávněnou osobou a že požadavek žalobce, aby byly do výpovědi dohody o pracovní činnosti dané mu žalovaným doplněny konkrétní důvody, je neopodstatněný) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Nejvyšší soud již dříve, ve vztahu k právní úpravě v předchozím zákoníku práce (zákoně č. 65/1965 Sb.), ve své judikatuře dovodil, že samotná okolnost, že listina, v níž je zachycen projev vůle, který podle svého obsahu jednoznačně směřuje ke skončení pracovního poměru se zaměstnancem výpovědí, nese nesprávné označení zaměstnavatele, může být důvodem neplatnosti tohoto (existujícího) právního úkonu, když ani výkladem projevu vůle s přihlédnutím ke všem okolnostem, za nichž byl projev vůle učiněn, nebylo možno objasnit, kdo (který subjekt) výpověď zaměstnanci dává (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1118/2008). Rovněž ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňoval, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy, a že o absolutně neplatné smlouvě by se zřetelem k tomu bylo možné hovořit, jen bylo-li by označení účastníka natolik neurčité či nesrozumitelné, že pochybnosti o tom, kdo jím je, nebylo možno odstranit ani výkladem právního úkonu (srov. § 37 obč. zák.) [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněný pod č. 46/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněný pod č. 9/2001 Sb. rozh. obč.].

Uvedené závěry dovolacího soudu týkající se povinnosti soudu pokusit se odstranit případné nedostatky (vady) v označení jednajícího výkladem právního úkonu (nyní právního jednání) nepochybně obstojí i ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), která opouští důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (k výkladu právních jednání srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, publikovaný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč.). Judikatura dovolacího soudu je též ustálena v závěru, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019).

K postavení tajemníka obecního (městského) úřadu v pracovněprávních vztazích pak dovolací soud již v minulosti zaujal stanovisko, že jedná-li obec (město) v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatel, je jejím statutárním orgánem tajemník obecního (městského) úřadu (magistrátu), popřípadě, nebyl-li tajemník ustanoven, starosta (zástupce starosty), který je oprávněn činit jménem obce (města) veškeré právní úkony (nyní právní jednání) týkající se pracovněprávních vztahů (kupř. uzavírání a ukončování pracovních poměrů) mezi obcí (jako zaměstnavatelem) a zaměstnanci obce (města) [k tomu srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1332/2001, a ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 850/2002, anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4521/2011, uveřejněného pod č. 23/2013 Sb. rozh. obč.]. Tyto závěry ostatně dovolatel v rámci své dovolací argumentace nezpochybňuje [naopak v dovolání sám poukazuje na to, že za obec (město) v pracovněprávních vztazích jedná ve smyslu § 103 odst. 4 písm. b) a § 110 odst. 4 písm. d) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), tajemník].

V projednávané věci odvolací soud vycházel (mimo jiné) ze zjištění (uvedených v bodě 6 odůvodnění jeho rozsudku, kde odvolací soud pomocí uvozovek označil části žalobci doručené písemnosti, na které zjevně při výkladu tohoto právního jednání kladl důraz), že žalobci byla dne 9. 9. 2020 doručena listina z téhož dne nazvaná „Výpověď dohody o pracovní činnosti“, že v úvodu je konstatováno, že žalobce je „u nás“ na základě dohody o pracovní činnosti ze dne 23. 1. 2017 zaměstnán na pozici referent odboru kanceláře tajemníka úřadu – právník, a že v dalším textu je žalobci s odkazem na ustanovení § 77 odst. 4 zákoníku práce sděleno, že je mu „tímto“ dána výpověď z uvedené dohody o pracovní činnosti s tím, že pracovněprávní vztah na základě této výpovědi zanikne ke dni 14. 12. 2020. Mezi účastníky pak nebylo sporu, že P. S., který „s žalobcem uzavřel dne 23. 1. 2017 dohodu o pracovní činnosti“, podepsal její výpověď ze dne 9. 9. 2020 a osobně ji žalobci předal, je tajemníkem Městského úřadu XY. Dospěl-li tedy v posuzované věci odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) na základě výkladu tohoto právního jednání k závěru, že skutečnost, že výpověď byla „napsána na hlavičkovém papíře městského úřadu (nikoliv města)“ a opatřena otiskem úředního razítka s malým státním znakem, „nevyvolává žádné faktické pochybnosti o tom, kým byla výpověď žalobci dána, a že se jednalo o k tomu oprávněnou osobu“, postupoval tak v souladu s (výše uvedenou) ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nelze též přehlédnout, že v dohodě o pracovní činnosti ze dne 23. 1. 2017, na kterou je ve výpovědi doručené žalobci dne 9. 9. 2020 odkazováno, byl – jak podotýká sám dovolatel ve svém dovolání (byť má za to, že tato skutečnost podporuje jeho opačnou argumentaci) – zaměstnavatel označen zcela správně jako město XY. Název města („XY“) byl ostatně (byť jako součást označení městského úřadu coby orgánu této obce) spolu s vyobrazením znaku města XY uveden i v záhlaví písemnosti doručené žalobci dne 9. 9. 2020, nazvané „Výpověď dohody o pracovní činnosti“.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani dovolatelem předestřená otázka, zda „je v žalobě o určení neplatnosti výpovědi z pracovní činnosti pro zaměstnavatelem tvrzený výpovědní důvod obecný soud povinen přezkoumávat oprávněnost (pravdivost) výpovědního důvodu obdobně jako by tomu bylo při uvedení důvodu výpovědi z pracovního poměru, nesouhlasí-li s výpovědním důvodem zaměstnanec, který jej považuje za nepravdivý“, neboť na vyřešení této otázky dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu – již s ohledem na to, že ve výpovědi dohody o pracovní činnosti doručené žalobci 9. 9. 2020, určení jejíž neplatnosti se žalobce domáhá, žádný výpovědní důvod uveden nebyl – nezávisí.

Namítá-li přitom žalobce ve vztahu k takto formulované právní otázce, že se odvolací soud odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1633/2009, „podle kterého je možné přezkoumávat výpověď z dohody o pracovní činnosti v řízení o určení její neplatnosti“, a srovnává-li (ve snaze podpořit svůj právní názor, že soud je v řízení o neplatnost výpovědi dohody o pracovní činnosti povinen přezkoumávat „pravdivost“ výpovědního důvodu) výpověď dohody o pracovní činnosti a řízení o určení její neplatnosti s výpovědí z pracovního poměru a s okamžitým zrušením pracovního poměru (a s řízením o určení neplatnosti těchto rozvazovacích právních jednání), činí tak neopodstatněně.

V tomto dovolatelem citovaném rozsudku sice Nejvyšší soud dospěl k závěru, že neplatnost zrušení dohody o pracovní činnosti mohou zaměstnanec i zaměstnavatel uplatnit u soudu na základě ustanovení § 77 odst. 1 (nyní § 77 odst. 2) části věty před středníkem zákoníku práce způsobem, který pro výkon práce v pracovním poměru upravuje ustanovení § 72 zákoníku práce, ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měla práce konaná na základě dohody o pracovní činnosti skončit tímto rozvázáním. Dovolatel však nebere náležitě v úvahu, že na rozdíl od výpovědi z pracovního poměru a okamžitého zrušení pracovního poměru, které zaměstnavatel může dát zaměstnanci jen z důvodů výslovně stanovených v § 52 a v § 55 zákoníku práce a u nichž je vymezení výpovědního důvodu (důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru) hmotněprávní podmínkou platné výpovědi (platného okamžitého zrušení pracovního poměru) [srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35/1998 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2521/2013], jsou dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr podle části třetí zákoníku práce (dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti) specifickými pracovněprávními vztahy, které mají vlastní právní úpravu a jsou volnější, než je tomu u pracovního poměru. Větší pružnost zákonné úpravy se projevuje mimo jiné v otázce ukončení pracovněprávního vztahu vzniklého na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, které je méně formální, než je tomu v případě pracovního poměru. Zákon (srov. § 77 odst. 4 zákoníku práce) především umožňuje účastníkům tohoto pracovněprávního vztahu, aby si způsob zrušení právního vztahu založeného dohodou o pracovní činnosti sjednali dohodou, a v tomto směru není jejich smluvní volnost žádným způsobem omezována. Není-li předem sjednán konkrétní způsob zrušení právního vztahu založeného dohodou o pracovní činnosti, je možné ho zrušit dohodou účastníků ke sjednanému dni; jednostranně může být zrušen výpovědí danou z jakéhokoli důvodu nebo bez uvedení důvodu s patnáctidenní výpovědní dobou, která začíná dnem, v němž byla výpověď doručena druhé smluvní straně, nebo okamžitým zrušením; okamžité zrušení právního vztahu založeného dohodou o pracovní činnosti však může být sjednáno jen pro případy, kdy je možné okamžitě zrušit pracovní poměr. Ustanovení § 77 odst. 4 zákoníku práce je ve vztahu k obecným ustanovením o rozvázání a skončení pracovního poměru (§ 48 zákoníku práce) ustanovením speciálním, které je v porovnání s úpravou rozvázání pracovního poměru zjevně volnější (flexibilnější), jak ostatně odpovídá povaze dohody o pracovní činnosti jako volnějšího pracovněprávního vztahu vykonávaného mimo pracovní poměr. Tato výlučná povaha je pro případy zrušení právního vztahu založeného dohodou o pracovní činnosti zdůrazňována ustanovením § 77 odst. 2 písm. g) zákoníku práce, které výslovně nepřipouští, aby na práci konanou na základě dohody o pracovní činnosti byla aplikována právní úprava pro výkon práce v pracovním poměru, pokud jde – kromě jiného – o skončení pracovního poměru [srov. (mutatis mutandis) např. odůvodnění žalobcem zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1633/2009, uveřejněného pod č. 114/2011 v časopise Soudní judikatura].

Již ze samotného znění ustanovení § 72 zákoníku práce (ve spojení s § 77 odst. 2 části věty před středníkem zákoníku práce) je přitom zřejmé, že zaměstnanec může u soudu způsobem uvedeným v tomto ustanovení uplatnit „neplatnost“ výpovědi dohody o pracovní činnosti, a nikoliv „nepravdivost“ důvodů (pohnutek), které zaměstnavatele k podání této výpovědi vedly, jak předestírá dovolatel v dovolání. Dovolatel však v dovolání neuvádí žádný (zákonný) důvod neplatnosti (srov. především § 580 a násl. o. z.), který by měl být v projednávané věci naplněn tím, že mu (podle jeho přesvědčení) byla dána výpověď z dohody o pracovní činnosti z „nepravdivého“ důvodu, který podle jeho tvrzení měl spočívat v tom, že „odborně při výkonu své práce selhal“, a který mu měl být ústně sdělen tajemníkem městského úřadu.

Dovolateli proto nelze přisvědčit, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od závěrů uvedených v rozsudku ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1633/2009), vyslovil-li v odůvodnění svého rozsudku [navíc jen jako obiter dictum (tzv. na okraj), uvedeno slovy „i kdyby účastník právního vztahu založeného dohodou o pracovní činnosti do písemné výpovědi nějaké důvody uvedl…“ (což se v projednávané věci nestalo)] závěr, že žalobu podle § 72 zákoníku práce nelze pokládat za způsobilý prostředek obrany proti „nepravdivým“ důvodům výpovědi dohody o pracovní činnosti.

K námitce dovolatele, že „jednou ze zásad soukromého práva je, že slib zavazuje“ [ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) o. z.], pak srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5765/2017, a v něm vyslovený právní názor, že úprava obsažená v § 3 odst. 2 písm. d) o. z. kodifikuje právní zásadu pacta sunt servanda, na níž je založeno především fungování závazkových právních vztahů, že smyslem je zajistit i v obecné rovině, aby povinnosti, k nimž se strana smluvně zavázala, byly plněny, že doplňující formulace, že daný slib zavazuje, je pak určitou proklamací, z níž nelze dovozovat konkrétní právní důsledky, neboť zákon stanoví výslovně případy, kdy jednostranné jednání (navenek projevená vůle) skutečně zavazuje v tom smyslu, že nesplnění povinnosti je provázeno nepříznivými právními důsledky, a že má tedy význam spíše morální, neboť spojovat vznik právní povinnosti bez dalšího s jakýmkoliv jednostranným prohlášením ve formě slibu by odporovalo systému vzniku závazkových právních vztahů a vedlo by k závažným důsledkům.

Závěr odvolacího soudu o neopodstatněnosti požadavku žalobce, aby byly do výpovědi dohody o pracovní činnosti doplněny konkrétní (žalobcem tvrzené) důvody [které navíc – jak vyplývá z výše uvedeného a jak správně uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku – nemají žádný dopad na posouzení platnosti tohoto právního jednání], je tak rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Pokládá-li žalobce své dovolání za přípustné pro řešení právní otázky, zda „lze určovací žalobou na ochranu osobnosti podle § 80 o. s. ř. v intencích ust. § 81 odst. 2 o. z. žalovat o určení nepravdivosti (neplatnosti) nařčení uvedených jako výpovědní důvod zaměstnavatelem z dohody o pracovní činnosti (nahradit žalobu podle § 72 zákoníku práce)“, pak přehlíží, že ani na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (odvolací soud se řešením této otázky vůbec nezabýval, neboť pro rozhodnutí projednávané věci není významná).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 6. 2023

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 30/2023

www.nsoud.cz