Judikát NS 21 Cdo 2980/2018

Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

10/09/2018

Spisová značka:

21 Cdo 2980/2018

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2980.2018.1

Typ rozhodnutí:

USNESENÍ

Heslo:

Právní nástupnictví
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů
Neplatnost právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ]
Smlouva o vkladu

Dotčené předpisy:

§ 107a o. s. ř.
§ 2 odst. 3 předpisu č. 98/1987Sb.
§ 21 odst. 1 předpisu č. 90/2012Sb.
§ 2175 o. z.
§ 338 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 580 o. z.
§ 586 o. z.
§ 588 o. z.
§ 1a odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb.

Kategorie rozhodnutí:

D


21 Cdo 2980/2018-55



USNESENÍ



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. S., zastoupeného JUDr. Miroslavem Richterem, advokátem se sídlem v Karviné, Ciolkovského č. 282/24, proti žalovanému Správa pohledávek OKD, a. s. (dříve OKD, a. s.) se sídlem v Karviné, Stonavská č. 2179, IČO 26863154, zastoupenému JUDr. Renatou Kadlubcovou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Hradišťská č. 119, o 22 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 188/2017, o dovolání žalobce a žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2018 č. j. 16 Co 91/2018-34, takto:


Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.



Odůvodnění:


Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné dne 11. 8. 2017 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 22 800 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení ode dne následujícího po doručení žaloby žalovanému do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalovaného od 1. 11. 1987 do 31. 1. 2016 jako horník v podzemí hlubinného dolu, že toto zaměstnání je pro účely zvláštního příspěvku horníkům posuzováno jako zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí hlubinného dolu a že vzhledem k tomu, že na tomto pracovišti odpracoval více než 15 let, za jeho konání dosáhl věku 51 let a výkon tohoto povolání skončil, má za to, že má nárok na zvláštní příspěvek horníkům podle § 2 odst. 3 zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům. Uvedl, že požádal žalovaného dopisem ze dne 10. 5. 2017, aby mu tento příspěvek přiznal od 1. 2. 2016, že žalovaný žalobci zvláštní příspěvek nepřiznal s odůvodněním, že i když z formálního hlediska splnil všechny podmínky pro jeho přiznání, ustanovení § 2 odst. 3 zákona o zvláštním příspěvku horníkům je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a že toto tvrzení žalovaného je zcela účelové a nemá na zákonem stanovenou povinnost žádný vliv. Dále uvedl, že výše zvláštního příspěvku činí 1 900 Kč měsíčně, a že proto požaduje za období od 1. 7. 2016 do 30. 6. 2017 zaplacení částky 22 800 Kč s příslušenstvím.

Žalovaný učinil nespornými skutková tvrzení žalobce, avšak uvedl mimo jiné, že podle jeho názoru je celý zákon č. 98/1987 Sb. nebo přinejmenším jeho ustanovení § 2 odst. 3 v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, že je subjektem soukromého práva a nevidí důvod, proč by měl nahrazovat roli státu - poskytovat zaměstnancům či bývalým zaměstnancům sociální dávky, a to tím spíše, že náklady s tím spojené nejsou státem hrazeny, a navrhl, aby soud v souladu s § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. podal návrh na zrušení zákona č. 98/1987 Sb. nebo ustanovení § 2 odst. 3 tohoto zákona.

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 14. 2. 2018 č. j. 24 C 188/2017-23 rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 22 800 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení od 13. 9. 2017 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 10 420 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Richtera. Dospěl k závěru, že žalobci vznikl nárok na poskytování zvláštního příspěvku horníkům podle § 2 odst. 3 zákona o zvláštním příspěvku horníkům, a to ve výši 1 900 Kč měsíčně, což za období od 1. 7. 2016 (za předchozí období bylo možné nárok uplatnit přihláškou v rámci insolvenčního řízení) do 30. 6. 2017 činí 22 800 Kč. Dodal, že soudu není známá judikatura, která by dospěla k závěru, že „zvláštní příspěvek horníkům je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, byť je o příspěvku rozhodováno na všech stupních“.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání a v průběhu řízení před odvolacím soudem navrhl žalobce podáním ze dne 30. 4. 2018, aby na místo žalovaného vstoupila do řízení společnost OKD Nástupnická, a. s. (nyní OKD, a. s.) se sídlem v Karviné, Stonavská č. 2179, IČO 05979277, do jejíhož základního kapitálu byl jako nepeněžitý vklad vnesen smlouvou o vkladu obchodního závodu ze dne 27. 3. 2018 obchodní závod žalovaného, včetně pohledávky uplatňované v tomto řízení.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 5. 2018 č. j. 16 Co 91/2018-34 návrhu žalobce, aby na místo dosavadního žalovaného vstoupila do řízení společnost OKD, a. s., se sídlem v Karviné, Stonavská č. 2179, IČO 05979277, nevyhověl. Vyšel ze zjištění, že dne 27. 3. 2018 došlo k uzavření smlouvy o vkladu obchodního závodu mezi žalovaným jako vkladatelem a společností OKD Nástupnická, a. s. (nyní OKD, a. s.), na základě které žalovaný vložil svůj obchodní závod do základního kapitálu společnosti OKD Nástupnická, a. s., a to s výjimkou ve smlouvě uvedených položek, které zůstaly ve vlastnictví žalovaného, a že podle čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu jsou součástí obchodního závodu práva a povinnosti vůči bývalým zaměstnancům vkladatele, pokud jejich pracovní poměr zanikl do okamžiku nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu společností OKD Nástupnická, a. s. Dovodil, že v případě smlouvy o vkladu závodu se použijí ustanovení občanského zákoníku o koupi závodu, že koupě závodu se považuje za převod činnosti zaměstnavatele, že na přejímajícího zaměstnavatele přecházejí, nestanoví-li zákon jinak, veškerá práva a povinnosti, a to včetně nároku na přiznání zvláštního příspěvku horníkům, jen vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovní poměr do dne převodu neskončil, a že smlouva o tom, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí na někoho jiného, aniž by šlo o případ stanovený zákoníkem práce nebo zvláštními právními předpisy, je nepřípustná. Dospěl proto k závěru, že ujednání obsažené v čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27. 3. 2018 je pro rozpor s ustanovením § 338 odst. 4 zákoníku práce a pro zjevné narušení veřejného pořádku, neboť odporuje zásadě zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance podle § 1a odst. 2 zákoníku práce, neplatné, že k této neplatnosti je třeba podle § 588 občanského zákoníku přihlédnout i bez návrhu a že v posuzované věci - vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil 31. 1. 2016, tj. před okamžikem rozhodným pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů – nenastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva nebo povinnosti, o něž v tomto řízení jde.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali dovolání žalobce a žalovaný.

Žalobce namítá, že po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku nebyla otázka aplikace § 2175 odst. 1 a 2 občanského zákoníku ve spojitosti s ustanovením § 338 zákoníku práce v judikatuře dovolacího soudu řešena, že novela zákoníku práce zakotvila princip zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance (§ 1a odst. 1 a 2 zákoníku práce) a že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že ujednání obsažené v čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27. 3. 2018 je neplatné pro rozpor s ustanovením § 338 odst. 4 a § 1a odst. 1 a 2 zákoníku práce. Má za to, že k „převodu“ práv a povinností z pracovněprávních vztahů došlo v tomto případě podle § 338 odst. 2 zákoníku práce, který stanoví, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí na přebírajícího zaměstnavatele v plném rozsahu, že se - na rozdíl od ustanovení § 338 odst. 4 zákoníku práce – jedná o ustanovení, kterým se do našeho právního řádu zapracovávají předpisy Evropské unie, a že ustanovení § 338 odst. 4 není možné vykládat v návaznosti na § 1a odst. 1 a 2 zákoníku práce tak, že jediným odpovědným za závazky vůči bývalým zaměstnancům z pracovněprávních vztahů je pouze dosavadní zaměstnavatel. Namítá, že žalovaný má fungovat pouze pro vymáhání sporných pohledávek a uspokojování sporných závazků, a to jiných než pracovněprávních, že jeho schopnost plně uspokojit pohledávky z pracovněprávních vztahů bude zřejmě nedostatečná, a že předmětná pohledávka se tak může stát nedobytnou, což není v souladu se zvláštní zákonnou ochranou postavení zaměstnance. Dodal, že za situace, kdy sám podal návrh na tuto změnu a společnost OKD Nástupnická, a. s., je s tím srozuměna, dochází zamítnutím návrhu k porušení jeho základních práv a svobod a že § 338 odst. 4 zákoníku práce lze vyložit tak, že bývalý zaměstnanec se může domáhat svých práv i vůči bývalému zaměstnavateli, došlo-li by vkladem závodu ke znevýhodnění jeho právního postavení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný namítá, že pojem pracovněprávní vztahy je širší, než pojem pracovní poměr, že chtěl-li by zákonodárce vyjádřit, že nedotčena zůstávají práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele pouze vůči zaměstnancům, jejichž pracovní poměr do dne převodu zanikl, nic by mu nebránilo, aby ustanovení § 338 odst. 4 zákoníku práce v podobném duchu formuloval (místo termínu pracovněprávní vztahy použil například termín základní pracovněprávní vztahy). Má za to, že ustanovení smlouvy upravující převzetí závazků z pracovněprávních vztahů i vůči bývalým zaměstnancům žalovaného lze považovat za ujednání o převzetí dluhu a podání žalobce podle § 107a občanského soudního řádu, kterým navrhl, aby na místo dosavadního žalovaného vstoupila společnost OKD Nástupnická, a. s., za souhlas věřitele s převzetím dluhu, že převzetí dluhu podle ustanovení § 1888 občanského zákoníku je nutné posoudit jako právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, a že názoru žalovaného, že k přechodu práv a povinností došlo nezávisle na zákoníku práce v důsledku smlouvy o vkladu obchodního závodu, svědčí i stanoviska Ústavního soudu. Namítá, že cílem převodu bylo zajistit i bývalým zaměstnancům větší právní jistotu, neboť společnost OKD Nástupnická, a. s., je aktivním ekonomickým subjektem, který pokračuje v původní činnosti žalovaného, dále těží uhlí a zaměstnává tisíce zaměstnanců, na rozdíl od žalovaného, který je v insolvenci a žádnou aktivní hospodářskou činnost nevyvíjí ani v budoucnu vyvíjet nebude, naopak jeho aktivita se soustředí na výplatu věřitelům a vedení soudních sporů s tím, že v horizontu několika let bude přistoupeno k jeho likvidaci. Dále uvádí, že ustanovení čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27. 3. 2018 nelze považovat za absolutně neplatné podle § 588 občanského zákoníku, neboť se nepříčí dobrým mravům, neodporuje zákonu a zjevně nenarušuje veřejný pořádek, a že i kdyby ustanovení § 338 odst. 4 zákoníku práce na tento případ dopadalo, lze se o něj odchýlit ve prospěch zaměstnance. Dodává, že zvláštní příspěvek horníkům je sociální dávkou, kterou vyplácí zaměstnavatel nikoli podle zákoníku práce, ale podle zákona č. 98/1987 Sb., a je proto otázkou, zda vztahy vznikající mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem při poskytování tohoto příspěvku jsou vztahy pracovněprávními. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že návrhu žalobce se vyhovuje.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že podaná dovolání je třeba - vzhledem k tomu, že je jimi napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno po 29. 9. 2017 - projednat (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvlá��tních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) a že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a jsou přípustná podle ustanovení § 238a o. s. ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce a žalovaného jsou opodstatněná.

Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 o. s. ř. (srov. § 107a odst. 1 o. s. ř.). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (srov. § 107a odst. 2 větu první o. s. ř.).

Navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo, soud - jak vyplývá z ustanovení § 107a o. s. ř. - ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práv (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek převod nebo přechod práv), zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek převod nebo přechod práv (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, které bylo uveřejněno pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).

Právo na zvláštní příspěvek horníkům ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, ve znění pozdějších předpisů, jehož zaplacení se žalobce po žalovaném v projednávané věci domáhá, vzniká zaměstnanci, který byl zaměstnán celkem nejméně 15 let v zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech, dosáhl za jeho trvání věku aspoň 50 let a přestal je vykonávat. Vzhledem k tomu, že právo na zvláštní příspěvek horníkům vzniká (po splnění vymezených podmínek) v souvislosti s výkonem závislé práce [má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu závislé práce], je vztah, jenž vzniká mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem při jeho poskytování, vztahem pracovněprávním (k tomu srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001 sp. zn. 21 Cdo 615/2001 uveřejněného pod č. 60 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 385/2014 uveřejněného pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015).

K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“) nebo zvláštním právním předpisem (srov. § 338 odst. 1 zák. práce). Dochází-li k převodu činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo k převodu úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů v plném rozsahu na přejímajícího zaměstnavatele; práva a povinnosti z kolektivní smlouvy přecházejí na přejímajícího zaměstnavatele na dobu účinnosti kolektivní smlouvy, nejdéle však do konce následujícího kalendářního roku (srov. § 338 odst. 2 zák. práce). Práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly, zůstávají nedotčeny, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak (srov. § 338 odst. 4 zák. práce). Zaniklými pracovněprávními vztahy, z nichž práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům zůstávají ve smyslu ustanovení § 338 odst. 4 zák. práce nedotčeny, je třeba rozumět základní pracovněprávní vztahy (pracovní poměr, popřípadě právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr - srov. § 3 zák. práce) [k tomu srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2124/99, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1422/2000 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1367/2015].

Vzhledem k tomu, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele může dojít jen na základě právního předpisu, je vyloučeno, aby nastal jen na základě smluvního ujednání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 1999 sp. zn. 21 Cdo 253/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, č. 9, roč. 1999, s. 300, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995). Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů v důsledku smlouvy mezi zaměstnavateli je možný - jak vyplývá z výše uvedeného - jen tehdy, jestliže právní předpisy s uzavřením smlouvy určitého typu takový následek - vyplývající ze zákona, nikoliv ze smlouvy samotné - spojují. Jedním z takových případů je uzavření smlouvy o vkladu závodu do základního kapitálu obchodní korporace, na kterou se použijí přiměřeně ustanovení občanského zákoníku o koupi [srov. § 21 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů a § 2175 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)], neboť vklad závodu se považuje za převod činnosti zaměstnavatele (srov. § 2175 odst. 2 o. z.). Smlouva o vkladu obchodního závodu uzavřená dne 27. 3. 2018 mezi žalovaným jako vkladatelem a společností OKD Nástupnická, a. s. (nyní OKD, a. s.), na základě které žalovaný vložil svůj obchodní závod do základního kapitálu společnosti OKD Nástupnická, a. s., proto představuje právní skutečnost, která je způsobilá mít za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů z žalovaného jako dosavadního zaměstnavatele na společnost OKD Nástupnická, a. s., jako přejímajícího zaměstnavatele.

Odvolací soud v projednávané věci správně dovodil, že ujednání obsažené v čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27. 3. 2018, podle něhož jsou součástí (vkládaného) obchodního závodu práva a povinnosti vůči bývalým zaměstnancům vkladatele, pokud jejich pracovní poměr zanikl do okamžiku nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu společností OKD Nástupnická, a. s., je pro rozpor se zákonem neplatné (srov. § 4 zák. práce a § 580 odst. 1 o. z.). Neplatnost tohoto ujednání, které odporuje ustanovení § 338 odst. 4 zák. práce, totiž vyžaduje smysl a účel tohoto kogentního ustanovení, kterým je (obecně vzato) zejména nekomplikovat (neztěžovat) právní postavení zaměstnanců, jejichž pracovněprávní vztahy k dosavadnímu zaměstnavateli do dne převodu jeho činnosti nebo úkolů (jejich části) zanikly, změnou subjektu povinného k uspokojování jejich práv z (již zaniklých) základních pracovněprávních vztahů, v důsledku níž by se se svými nároky byli nuceni obracet na někoho, kdo nebyl jejich zaměstnavatelem, a který vyjadřuje zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, jež je jednou ze základních zásad pracovněprávních vztahů [srov. § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce].

Neplatnost pracovněprávního jednání se rozeznává – jak plyne z ustanovení § 586-588 o. z. (srov. § 4 zák. práce) - absolutní a relativní. Absolutní neplatnost znamená, že nedostatek právních účinků pracovněprávního jednání nastává přímo ze zákona a že k neplatnosti se přihlíží v řízení před soudem, správním úřadem nebo jiným orgánem veřejné moci „i bez návrhu“, tedy bez ohledu na to, zda se jí někdo z účastníků řízení dovolal nebo na ni jinak poukázal (z úřední povinnosti, jakmile vyšla najevo). Relativně neplatné pracovněprávní jednání se považuje – navzdory vadě, kterou je postiženo – za platné, jestliže se neplatnosti nedovolal ten, kdo je k tomu oprávněn; soud, správní úřad a ani nikdo jiný nemůže k relativní neplatnosti přihlížet z úřední povinnosti (a považovat pracovněprávní jednání za neplatné), i kdyby byla vada nepochybná, a vychází z toho, že jde o platné pracovněprávní jednání, dokud neplatnost nebude uplatněna.

Byla-li neplatnost relativně neplatného pracovněprávního jednání řádně uplatněna, nastávají vůči dotčenému právnímu jednání stejné právní následky jako v případě absolutní neplatnosti [právní jednání nemá stranou (stranami) pracovněprávních vztahů sledované (zamýšlené) právní účinky]. Obojí neplatnosti působí s účinky od počátku (ex tunc) a právní význam mají vůči každému, jehož práva a povinnosti (právní sféru) mohou (uvažováno objektivně) ovlivnit. V případě relativní neplatnosti zákon uvedeným způsobem ponechává na oprávněné osobě, aby uvážila, zda je pro její individuální zájmy výhodnější ponechat postižené pracovněprávní jednání nadále platným, nebo se dovolat jeho neplatnosti. Rozhodne-li se (podle vlastního uvážení) neplatnost neuplatnit, má to mimo jiné za následek, že důvod neplatnosti, i kdyby byl založen na porušení kogentního ustanovení zákona, se nemůže prosadit a že právní vztahy stran základních pracovněprávních vztahů (jiných subjektů pracovněprávních vztahů) se nadále řídí (musí řídit) tímto (objektivně vzato vadným) právním jednáním (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Legitimaci (oprávnění) k uplatnění neplatnosti má ten, kdo je pracovněprávním jednáním dotčen ve svých právech nebo povinnostech a v jehož zájmu je neplatnost pracovněprávního jednání stanovena, a to za předpokladu, že nezpůsobil neplatnost pracovněprávního jednání (srov. § 586 odst. 1 a § 579 odst. 1 o. z.).

Je-li pracovněprávní jednání neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., jde o neplatnost absolutní v případě, že právní jednání „zjevně narušuje veřejný pořádek“ (§ 588 věta první o. z.); jestliže takové pracovněprávní jednání veřejný pořádek nenarušuje nebo jestliže se nejedná o narušování „zjevné“, je pracovněprávní jednání i v tomto případě neplatné jen relativně.

Veřejný pořádek v soukromém právu postihuje především právní základy společenského řádu, prostupuje celý právní řád a představuje jednu z nejpodstatnějších náležitostí právního státu v demokratické společnosti. V pracovněprávních vztazích vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek, v první řadě základní zásady pracovněprávních vztahů, vypočtené v ustanovení § 1a odst. 2 zák. práce, tj. zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého odměňování zaměstnance, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace. Podstatnou hodnotou, na níž je založen demokratický právní řád, je právní jistota; požadavek právní jistoty je proto nepochybně další hodnotou, která chrání veřejný pořádek v pracovněprávních vztazích.

Z hlediska ustanovení § 588 věty první o. z. je významné, zda právní jednání, které odporuje zákonu (a které je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné), narušuje veřejný pořádek „zjevně“. Požadavek na „zjevnost“ narušení veřejného pořádku vyjadřuje určitý stupeň intenzity, které musí dosáhnout narušení hodnot, které chrání veřejný pořádek, aby byl odůvodněn závěr o absolutní neplatnosti pracovněprávního jednání. Okolnost, zda narušení veřejného pořádku dosáhlo ve své intenzitě stupeň „zjevnosti“, nebo zda bylo méně závažné, je třeba hodnotit – s přihlédnutím k tomu, co v konkrétním případě naplňuje hodnoty, které chrání veřejný pořádek – vždy individuálně podle okolností každého případu; na vyhodnocení všech významných hledisek závisí, zda pracovněprávní jednání, které odporuje zákonu (a které je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné), je v konkrétním případě neplatné absolutně, nebo jen relativně.

Pro účely posouzení, zda v případě ujednání obsaženého v čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27. 3. 2018, podle něhož jsou součástí (vkládaného) obchodního závodu práva a povinnosti vůči bývalým zaměstnancům vkladatele, pokud jejich pracovní poměr zanikl do okamžiku nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu společností OKD Nástupnická, a. s., které je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné, jde o neplatnost absolutní, nebo jen relativní, se proto měl odvolací soud zabývat okolnostmi, za kterých byla smlouva o vkladu obchodního závodu uzavřena a za kterých k uvedenému ujednání došlo. Bylo-li vskutku cílem tohoto ujednání zajistit – jak uvádí žalovaný (s odkazem na svůj reorganizační plán schválený insolvenčním soudem) v dovolání - i jeho bývalým zaměstnancům větší právní jistotu, neboť společnost OKD Nástupnická, a. s., je aktivním ekonomickým subjektem, který pokračuje v původní činnosti žalovaného, dále těží uhlí a zaměstnává tisíce zaměstnanců, na rozdíl od žalovaného, který je v insolvenci a žádnou aktivní hospodářskou činnost nevyvíjí ani v budoucnu vyvíjet nebude, naopak jeho aktivita se soustředí na výplatu věřitelům a vedení soudních sporů s tím, že v horizontu několika let bude přistoupeno k jeho likvidaci, bylo by možné jen stěží dovodit, že uvedené ujednání za takových okolností odporuje zásadě zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance (popřípadě jiným základním zásadám pracovněprávních vztahů) do takové míry, že tím zjevně narušuje veřejný pořádek, a že není na místě ponechat na jednotlivých dotčených (bývalých) zaměstnancích žalovaného, aby sami uvážili, zda je pro jejich individuální zájmy výhodnější ponechat předmětné ujednání (v části, která se týká jejich nároků – srov. § 576 o. z.) nadále platným, nebo se dovolat jeho neplatnosti. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se okolnostmi uzavření smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27. 3. 2018 a ujednání obsaženého v čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 této smlouvy z uvedeného pohledu nezabýval, nemůže být jeho závěr, že k neplatnosti tohoto ujednání je třeba přihlédnout i bez návrhu a že v posuzované věci nenastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva nebo povinnosti, o něž v tomto řízení jde, (zatím) správný.

Protože usnesení odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správné a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 10. 2018



JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu