21 Cdo 2964/2023-1670

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobců a) D. V., a b) J. V., proti žalované Vyšší odborné škole a Střední zemědělské škole, Benešov, Mendelova 131, příspěvkové organizaci, se sídlem v Benešově, Mendelova č. 131, IČO 61664651, zastoupené Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí č. 225, o zaplacení doplatku platu s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 90/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2023, č. j. 23 Co 119/2022-1608, takto:

I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 3. 2022, č. j. 6 C 90/2018-1490, ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá; jinak se dovolání zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

1. Právní předchůdce žalobců J. V. se žalobou podanou dne 29. 3. 2018 u Okresního soudu v Benešově (doplněnou dne 7. 7. 2018 a částečně vzatou zpět na jednání dne 23. 10. 2018) domáhal zaplacení doplatku platu ve výši 191 478 Kč s příslušenstvím za období od 1. 2. 2015 do 1. 3. 2018. Uvedl, že je na základě pracovní smlouvy ode dne 1. 9. 2012 zaměstnancem žalované jako učitel všeobecně vzdělávacích předmětů, od 1. 6. 2013 zastává funkci metodika ICT, na 1 pracovní úvazek (40 hodin týdně) a že je mu poskytován plat v nižší výši, než na jaký mu vznikl zákonný nárok. Jedná se o chybně počítané a následně špatně placené přespočetné hodiny, náhradu platu za dovolenou, návštěvy lékaře, nemoc a práci přesčas, kdy dlužná částka za celé období za přespočetné hodiny (vzniklá jako rozdíl mezi zákonným způsobem stanovenou výší odpracovaných a zaplacených přespočetných hodin v příslušných měsících) činí částku 152 173 Kč, za dovolenou (vzniklou jako rozdíl mezi zákonným způsobem stanovenou výší a vyplacenou náhradou platu v příslušných měsících) částku 18 615 Kč, za návštěvu lékaře (vzniklou jako rozdíl mezi zákonným způsobem stanovenou výší náhrady platu a vyplacenou náhradou platu v příslušných měsících) částku 8 525 Kč, za přesčasovou práci (vzniklou jako součet platu a příplatku za práci přesčas a rozdíl mezi zákonným způsobem stanovenou výší a vyplaceným příplatkem za práci v sobotu v příslušných měsících) částku 9 686 Kč a za náhradu platu za nemoc (vzniklou jako rozdíl mezi zákonným způsobem stanovenou výší a vyplacenou náhradou v příslušných měsících) částku 2 478 Kč.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť je nárok nedůvodný a částečně promlčený. Uvedla, že právní předchůdce žalobců nesprávně interpretuje institut přespočetných hodin, směšuje institut týdenní doby a doby výkonu přímé pedagogické činnosti, přespočetná hodina je pouze „odučená“ hodina nad rámec stanoveného rozvrhu přímé pedagogické činnosti. Žalovaná si zvolila nerovnoměrné rozložení přímé vyučovací povinnosti a proplácí přespočetné hodiny převážně až za 5 měsíců. Právní předchůdce žalobců nepředložil žalované potvrzení o návštěvě lékaře ani ničím nedoložil náhradu za práci přesčas. Přespočetné hodiny byly řádně proplaceny podle evidence žalované.

3. Okresní soud v Benešově (poté, co usnesením ze dne 2. 8. 2021, č. j. 6 C 90/2018
-1441, rozhodl, že na straně žalobce bude pokračováno s D. V. aj. V., s pozůstalými dědici zůstavitele) rozsudkem ze dne 17. 3. 2022, č. j. 6 C 90/2018-1490, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 190 105,37 Kč (výrok I.) a zákonný úrok jdoucí z jednotlivých dílčích měsíčních částek (výrok II.), zamítl žalobu na zaplacení 1 372,63 Kč s úrokem z prodlení (výrok III.), zastavil řízení na základě částečného zpětvzetí žaloby co do částky ve výši 28 317 Kč (výrok IV.), a uložil žalované nahradit náklady řízení státu (výrok V.) a zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 17 512 Kč (výrok VI.). Z obsáhlého dokazování dovodil, že právní předchůdce žalobců řádně vykonával svou práci, přestože docházel k lékařům a v průběhu trvání pracovního poměru byl několikrát v pracovní neschopnosti, za kterou pobíral nemocenskou, že žalované tak muselo být známo, že právní předchůdce žalobců je nemocný vzhledem k jeho častým návštěvám různých lékařů a různých lékařských zařízení. Dále vzal za prokázaný rozsah odpracované doby právním předchůdcem žalobců v žalovaném období, a to jak přímou pedagogickou činností, tak prací související s přímou pedagogickou činností, dobu strávenou návštěvami lékařů, dobu nepřítomnosti v práci pro nemoc, čerpání dovolené. Dospěl k závěru, že žalovaná postupovala chybně při výpočtu přespočetných hodin přímé vyučovací činnosti, zejména pokud prováděla zápočty odučených a neodučených hodin za období, kdy byl právní předchůdce žalobců u lékaře, v pracovní neschopnosti či čerpal dovolenou, kdy hodiny přímé pedagogické činnosti za tato období převáděla a požadovala po právním předchůdci žalobců odučení těchto hodin. Z dokazování nevyplynulo, že by v dostatečném předstihu dvou týdnů žalovaná s právním předchůdcem žalobců projednala a oznámila mu změny v rozvrhu ohledně jeho hodin přímé pedagogické činnosti. Nelze připustit výklad, že lze započítávat hodiny přímé pedagogické činnosti za celé vyrovnávací období pěti měsíců s obdobími, kdy zaměstnanec čerpá dovolenou anebo je v dočasné pracovní neschopnosti, a tyto hodiny převádět do dalších týdnů, kdy zaměstnanec opět nastoupí do výkonu práce. Soud nesouhlasil s tvrzením žalované, že lékařská vyšetření nebyla řádně nahlášena či omluvena, neboť z dokazování vyplynulo, že právní předchůdce žalobců musel často absolvovat vyšetření a lze si jen těžko představit, že by takto časté absence mohly být uskutečňovány bez vědomí žalované, z dokazování vyplynulo, že svého zaměstnavatele o nepřítomnosti na pracovišti informoval. Uplatněné nároky soud považoval za oprávněné, ohledně konkrétní výše jednotlivých nároků vycházel především ze znaleckého posudku, který byl pro tento účel zpracován.

4. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2023, č. j. 23 Co 119/2022-1608, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., V. a VI. potvrdil a uložil žalované zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni i žalobci, každému 1 800 Kč. Dovodil, že mezi účastníky není v zásadě sporu o počtu v zažalovaném období právním předchůdcem žalobců odučených hodin, hodin čerpání dovolené či hodin jeho nepřítomnosti pro překážky v práci, sporným je především způsob, jakým žalovaná tyto hodiny vyhodnocovala a na základě svého vyhodnocení vypočítala a vyplácela právnímu předchůdci žalobců jeho náhradu platu. Ke sporné otázce řádného dokládání návštěv lékaře po doplnění dokazování odvolací soud dovodil, že bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobců své návštěvy u lékaře v souladu se zavedenou praxí žalované nejen předem ohlásil, ale následně i řádně dokládal (žalovaná za celou dobu nezpochybnila důvod jeho nepřítomnosti v práci, námitku nedoložených návštěv lékaře vznesla až poté, co poukázal na nesrovnalosti ve výši náhrady mzdy za dobu těchto překážek, žalující strana předložila lékařem potvrzenou propustku ze dne 26. 8. 2013, kterou právní předchůdce žalobců nepoužil, neboť vyšetření proběhlo mimo dobu vyučování, což vyvrací tvrzení žalované, že si právní předchůdce žalobců nikdy žádnou propustku ani nevyzvedl, přehled odučených hodin a mzdové listy bývalé zaměstnankyně B. R. z podzimu 2013 svědčí o tom, že bez ohledu na řádně doloženou návštěvu lékaře 19. 9. 2013 žalovaná postupovala stejným, namítaným způsobem). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná využívá možnosti rozvrhovat rozsah přímé pedagogické činnosti svých učitelů nerovnoměrně (na jednotlivé týdny tak, aby nebyl překročen průměrný stanovený týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti za období nejdéle 5 po sobě následujících měsíců), ovšem způsob, kterým tak činí, odporuje účelu, pro který je tato možnost zřízena. Tímto účelem je především umožnění přizpůsobení rozvržení přímé pedagogické činnosti specifickým provozním potřebám škol tam, kde například osnovy nezahrnují jen v pravidelném týdenním cyklu konanou výuku, ale také třeba odbornou praxi, konanou jen v některých týdnech. Žalovaná ale nerovnoměrný rozsah přímé vyučovací činnosti měnila i na základě předem oznámené individuální nepřítomnosti učitelů (právního předchůdce žalobců), a to i v případě, že důvodem této předem avizované nepřítomnosti byly skutečnosti předvídané pracovněprávními předpisy (dovolená, překážky v práci aj.). Tím, že v takovém případě provedla změnu v rozvrhu přímé vyučovací činnosti a na dobu avizované nepřítomnosti právního předchůdce žalobců mu přímou vyučovací činnost neurčila, fakticky předcházela tomu, aby právní předchůdce žalobců zameškal (neodučil) hodiny přímé vyučovací činnosti, které mu převáděla do jiných období. Takové zneužití nerovnoměrného rozvržení přímé vyučovací činnosti vede k poškozování učitele jednak tehdy, pokud předem avizuje svou nepřítomnost a neodučí hodiny přímé vyučovací činnosti z důvodu překážek v práci, které by byly jinak posuzovány jako odučené hodiny (a také propláceny), a také v situaci, kdy učitel následně v jiný týden odučil přespočetné hodiny, které však nebyly žalovanou posouzeny jako přespočetné s poukazem na dorovnání hodin přímé vyučovací činnosti v rámci pětiměsíčního vyrovnávacího období. Předem známá (omluvená) individuální nepřítomnost učitele z důvodů, které se posuzují jako výkon práce, nemůže být jediným důvodem k tomu, aby došlo ze strany zaměstnavatele k jednostranné změně v rozvržení jeho přímé vyučovací činnosti. Jestliže návštěva lékaře zasahovala do přímé vyučovací povinnosti, příslušela právnímu předchůdci žalobců náhrada platu ve výši platu jako za skutečně odučenou dobu. Hodiny přímé vyučovací činnosti neodučené v důsledku překážek v práci se posuzují jako odučené, což ale žalovaná nečinila, to se pak následně promítlo do celkového počtu neodučených hodin přímé vyučovací činnosti, mělo vliv na vznik a počet přespočetných hodin a mělo dopad i na výši platu právního předchůdce žalobců. Podobně je třeba nahlížet i na žalovanou uplatňovanou praxi přesunování neodučených hodin přímé vyučovací povinnosti v období školních prázdnin či za dobu čerpání dovolené. Dobu, kterou právní předchůdce žalobců strávil podle pokynů zaměstnavatele činností, která šla nad rámec rozvržení pracovního týdne a svým charakterem (náplní) úplně nezapadala do prací souvisejících s přímou pedagogickou činností (např. den otevřených dveří), soud prvního stupně správně posoudil jako práci přesčas, za kterou náleží příplatek. Soud prvního stupně rovněž nepochybil, pověřil-li znalkyni samotným výpočtem konkrétní výše toho, kolik mělo být právnímu předchůdci žalobců na pracovní odměně a náhradách platu v zažalovaném období správně vyplaceno (oč bylo vyplaceno méně), když po provedeném dokazování měl za prokázaný rozsah (počet hodin v zažalovaném období) u jednotlivých nároků, byla prokázána výše platu podle platových výměrů vystavených žalovanou a žalovaná postupovala při výpočtu platu v důsledku chybné praxe nesprávně.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a že v praxi dovolacího soudu nebyly dosud řešeny otázky, zda „je zaměstnavatel oprávněn měnit rozvržení přímé pedagogické činnosti pedagogického pracovníka dle aktuální provozní potřeby zajištění výuky“, zda „je zaměstnavatel oprávněn změnit rozvržení přímé pedagogické činnosti pedagogického pracovníka, když se dozví o jeho plánované nepřítomnosti (dovolená, návštěva lékaře) tak, že mu na dobu jeho nepřítomnosti nenařídí přímou pedagogickou činnost, ačkoliv je jinak součástí jeho běžného rozvrhu“, zda „je zaměstnavatel povinen v týdenním rozvržení přímé pedagogické činnosti označit hodinu, kterou považuje za přespočetnou“ a zda „musí zaměstnanec jakožto žalobce v občanském soudním řízení pro unesení důkazního břemene doložit před soudem potvrzení o návštěvě lékaře. Žalovaná namítá extrémní rozpor zjištěného skutkového stavu s provedenými důkazy“. Žalovaná dále nesouhlasí s výkladem odvolacího soudu, že „nerovnoměrné rozvržení přímé pedagogické činnosti musí být odůvodněno specifikem provozu konkrétní školy a nemůže být využito například pro změnu přímé pedagogické činnosti při plánované návštěvě lékaře pedagogickým pracovníkem“. Namítá, že „postup, kdy žalovaná v případě předem známé nepřítomnosti právního předchůdce žalobců provedla změnu v rozvrhu přímé vyučovací povinnosti a na dobu jeho avizované nepřítomnosti mu přímou vyučovací činnost neurčila, fakticky předcházela tomu, aby z jakéhokoliv důvodu zmeškal-neodučil hodiny přímé vyučovací činnosti, které mu převáděla do jiných období, je v souladu se zákonem a příslušnou vyhláškou“. „Zákon takovýmto způsobem stanovení přímé vyučovací činnosti umožňuje, opačný výklad odvolacího soudu je nepřípustným dotvářením významu a účelu zákona.“ Zákon o pedagogických pracovnících počítá se změnami v přímé pedagogické činnosti v kratší době než 14 dnů. V období od 1. 9. do 30. 6. je ve školních vzdělávacích programech počítáno s 40 týdny výuky, počet týdnů v tomto období je ale 43, 3 týdny (období vánočních prázdnin a jarní prázdniny) se do úvazku učitele nezapočítávají. Pokud žalobci požadují tyto hodiny zaplatit, musely by být skutečně odučeny a byly by propláceny jako přespočetné. „Protože výuka neprobíhala, nemohl právní předchůdce tyto hodiny odučit.“ Dále je nesprávný názor soudů, že 5měsíční období je pouze vyrovnávacím obdobím, v němž je ustanovení o průměrné pracovní době využíváno, ale nemá vztah k proplácení přespočetných hodin. „Dané ustanovení bylo přijato právě proto, aby se proplatily opravdu odučené nadúvazkové hodiny.“ „Přespočetné hodiny není nutné v rozvrhu hodin označovat“, „při nerovnoměrném rozvrhu vyučovacích hodin se vypočte za 5 měsíců počet hodin, které bylo třeba odučit v základním úvazku a všechny hodiny odučené nad tento počet jsou na konci 5měsíčního vyrovnávacího období proplacené jako přespočetné“. „Nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobců dokládal vyplněné propustky a potvrzení od lékaře“, „soudy tento nedostatek nahradily svou úvahou“, „což je nepřípustné“. „Žalovaná svá tvrzení prokázala výslechy svědků, v rámci hodnocení důkazů je nedostačující vyvrácení tvrzení žalované jednou doloženou propustkou od strany žalující“. Rozsudek odvolacího soudu je rovněž „nepřezkoumatelný, neboť z něj nejsou zřejmé úvahy, které vedly soudy k přijetí závěru, že přiznaný nárok skutečně vznikl, zejména nárok na přespočetné hodiny“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalobkyně i žalobce navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl nebo zamítl. Rozsudek odvolacího soudu považují za správný.

7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu
– dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

10. Žalovaná dovolání podala proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy i proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení; dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti těmto výrokům (části výroku) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

11. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky dovolatelky, prostřednictvím nichž vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními, ze kterých odvolací soud vycházel (namítá-li, že „žalobci neprokázali, že by jejich právní předchůdce dokládal vyplněné propustky a potvrzení od lékaře“, že „žalovaná prokázala navrženými výslechy svědků, že právní předchůdce žalobců své povinnosti nesplnil“, že „tvrzení žalované má být údajně vyvráceno jednou doloženou propustkou, což je v rámci hodnocení důkazů nedostačující k popření důkazní váhy svědeckých výpovědí svědků“ a že „jde o extrémní rozpor zjištěného skutkového stavu s provedenými důkazy“), na základě čehož činí své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci, neboť jimi uplatňuje jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden jako jediný přípustný v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). V odůvodnění rozhodnutí soudy přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely (srov. bod 88. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. bod 9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), odvolací soud po doplnění dokazování dovodil, že právní předchůdce žalobců své návštěvy u lékaře v souladu se zavedenou praxí žalované nejen předem ohlásil, ale následně i řádně dokládal, že žalovaná za celou dobu nezpochybnila důvod jeho nepřítomnosti v práci, námitku nedoložených návštěv lékaře vznesla až poté, co poukázal na nesrovnalosti ve výši náhrady mzdy za dobu těchto překážek, že žalující strana předložila lékařem potvrzenou propustku ze dne 26. 8. 2013, kterou právní předchůdce žalobců nepoužil, neboť vyšetření proběhlo mimo dobu vyučování, což vyvrací tvrzení žalované, že si právní předchůdce žalobců nikdy žádnou propustku ani nevyzvedl, přehled odučených hodin a mzdové listy bývalé zaměstnankyně B. R. z podzimu 2013 svědčí o tom, že bez ohledu na řádně doloženou návštěvu lékaře 19. 9. 2013 žalovaná postupovala stejným, namítaným způsobem. V projednávané věci proto nelze shledávat tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, o němž lze učinit závěr jen tehdy, vykazuje-li zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, neboť z obsahu spisu lze dovodit, že skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, jsou vadná a ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

12. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že právní předchůdce žalobců byl zaměstnancem žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 6. 2012, ode dne 1. 9. 2012 na pozici učitel všeobecně vzdělávacích předmětů, od 1. 6. 2013 zastával funkci metodika ICT, na 1 pracovní úvazek (40 hodin týdně – 17 hodin přímé vyučovací činnosti a 23 hodin činnosti související). Právní předchůdce žalobců především nesouhlasil se způsobem, jakým žalovaná vyhodnocuje hodiny přímé pedagogické činnosti nad stanovený rozsah, tzv. přespočetné hodiny, a podle toho vypočítává odměnu, potažmo náhradu platu. Žalobci požadují za chybně počítané a následně špatně placené tzv. přespočetné hodiny doplatek platu, náhradu platu za dovolenou, návštěvy lékaře, nemoc a práci přesčas, vše za období od 1. 2. 2015 do 1. 3. 2018.

13. Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, kdy (za jakých podmínek) je zaměstnavatel povinen proplatit odučenou hodinu přímé pedagogické činnosti nad stanovený rozsah (tzv. přespočetná hodina) v případě nerovnoměrně rozvržené přímé pedagogické činnosti. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

15. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobci domáhají zaplacení doplatku platu a náhrady platu za období od 1. 2. 2015 do 1. 3. 2018 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2018 (dále jen „zák. práce“), podle zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 8. 2023 (dále jen „zákon o pedagogických pracovnících“), podle vyhlášky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 263/2007 Sb., kterou se stanoví pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení zřízených Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí (dále jen „vyhláška“), a podle nařízení vlády č. 75/2005 Sb., o stanovení rozsahu přímé vyučovací, přímé výchovné, přímé speciálně pedagogické a přímé pedagogicko-psychologické činnosti pedagogických pracovníků ve znění účinném do 31. 8. 2019 (dále jen „nařízení vlády“).

16. Podle ustanovení § 84 zák. práce je zaměstnavatel povinen vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby a seznámit s ním nebo s jeho změnou zaměstnance nejpozději 2 týdny a v případě konta pracovní doby 1 týden před začátkem období, na něž je pracovní doba rozvržena, pokud se nedohodne se zaměstnancem na jiné době seznámení.

Podle ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

Podle ustanovení § 78 odst. 1 písm. i) zák. práce pro účely úpravy pracovní doby a doby odpočinku je prací přesčas práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn.

Podle ustanovení § 348 odst. 1 zák. práce za výkon práce se považuje doba a) kdy zaměstnanec nepracuje pro překážky v práci, s výjimkou doby pracovního volna poskytnutého na žádost zaměstnance, bylo-li předem sjednáno jeho napracování, a doby, po kterou byla práce přerušena pro nepříznivé povětrnostní vlivy, b) dovolené, c) kdy si zaměstnanec vybírá náhradní volno za práci přesčas nebo za práci ve svátek, d) kdy zaměstnanec nepracuje proto, že je svátek, za který mu přísluší náhrada mzdy, popřípadě za který se mu jeho mzda nebo plat nekrátí.

Podle ustanovení § 199 odst. 1 zák. práce nemůže-li zaměstnanec konat práci pro jiné důležité osobní překážky v práci týkající se jeho osoby, než jsou uvedeny v § 191, je zaměstnavatel povinen poskytnout mu nejméně ve stanoveném rozsahu pracovní volno a ve stanovených případech i náhradu mzdy nebo platu podle odstavce 2. Náhrada mzdy nebo platu přísluší ve výši průměrného výdělku.

17. Podle ustanovení § 22a odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících pedagogičtí pracovníci vykonávají v pracovní době a) přímou pedagogickou činnost, b) práce související s přímou pedagogickou činností.

Podle ustanovení § 23 zákona o pedagogických pracovnících týdenní rozsah hodin přímé pedagogické činnosti stanoví ředitel školy pedagogickému pracovníkovi na období školního vyučování nebo na pololetí školního vyučování (odst. 1). Ředitel školy zřizované ministerstvem, krajem, obcí a svazkem obcí stanoví týdenní rozsah hodin přímé pedagogické činnosti podle prováděcího právního předpisu (odst. 2). Ředitel školy nebo ředitel zařízení sociálních služeb může nařídit pedagogickému pracovníkovi konání přímé pedagogické činnosti nad jemu stanovený rozsah nejvýše v rozsahu 4 hodin týdně, další hodiny s ním může dohodnout (odst. 3). Za přímou pedagogickou činnost nad rozsah hodin stanovený ředitelem školy nebo zařízením sociálních služeb se považuje vykonaná přímá pedagogická činnost podle odstavce 3 i v případě, že pedagogický pracovník nesplnil ředitelem stanovený týdenní rozsah hodin přímé pedagogické činnosti vyplývající z týdenního rozvrhu přímé pedagogické činnosti, protože v době, která se posuzuje jako výkon práce, přímou pedagogickou činnost nevykonával (odst. 4). Vláda stanoví nařízením rozsah přímé pedagogické činnosti pedagogických pracovníků škol zřizovaných ministerstvem, krajem, obcí a svazkem obcí (odst. 5).

Podle ustanovení § 3 vyhlášky v pracovní době pedagogičtí pracovníci vykonávají a) přímou pedagogickou činnost, b) další práce související s přímou pedagogickou činností dohodnuté s pedagogickým pracovníkem, například příprava na přímou pedagogickou činnost, příprava učebních pomůcek, hodnocení písemných, grafických a jiných prací žáků a dále práce, které vyplývají z organizace vzdělávání a výchovy ve školách a školských zařízeních, jako je dohled nad dětmi a nezletilými žáky (dále jen "žáci") ve škole a při akcích organizovaných školou, spolupráce s ostatními pedagogickými pracovníky, s výchovným poradcem, se školním metodikem prevence, s metodikem informačních a komunikačních technologií, spolupráce se zákonnými zástupci žáků, odborná péče o kabinety, knihovny a další zařízení sloužící potřebám vzdělávání, výkon prací spojených s funkcí třídního učitele a výchovného poradce, účast na poradách svolaných vedoucím zaměstnancem školy nebo školského zařízení, studium a účast na dalším vzdělávání pedagogických pracovníků (odst. 1). Při rozvržení pracovní doby do směn rozvrhne ředitel školy nebo školského zařízení současně též přímou pedagogickou činnost (odst. 3). Je-li s pedagogickým pracovníkem dohodnuta jiná doba k jeho seznámení s rozvržením pracovní doby do směn, oznámí mu ředitel školy nebo školského zařízení toto rozvržení pracovní doby nejpozději 3 dny předem; v případě změny v rozvržení přímé pedagogické činnosti mu to oznámí zpravidla 3 dny předem (odst. 4). V evidenci odpracované pracovní doby se uvádí též počet hodin přímé pedagogické činnosti vykonaných nad týdenní rozsah hodin stanovený ředitelem školy nebo školského zařízení (odst. 5).

Podle ustanovení § 2 odst. 3 nařízení vlády týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti lze rozvrhnout nerovnoměrně na jednotlivé týdny tak, aby nebyl překročen průměrný stanovený týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti za období nejdéle 5 po sobě následujících měsíců.

18. Rozvržení pracovní doby je výlučným právem zaměstnavatele. Působí-li u zaměstnavatele odborová organizace, musí zaměstnavatel o rozvržení pracovní doby (týkajícího se většího počtu zaměstnanců) rozhodnout po projednání s příslušným odborovým orgánem (srov. § 99 zák. práce). Zaměstnavatel, u kterého odborová organizace nepůsobí, rozhoduje o rozvržení týdenní pracovní doby samostatně. V širším slova smyslu rozvržení pracovní doby v sobě zahrnuje rozhodnutí o tom, zda pracovní doba bude rozvržena rovnoměrně či nerovnoměrně, jak dlouhý bude pracovní týden, jaký bude pracovní režim, od kdy do kdy bude stanoven počátek a konec pracovních směn, jaký bude nepřetržitý odpočinek mezi směnami v týdnu atd. S písemně vypracovaným rozvrhem týdenní pracovní doby a jeho změnou je zaměstnavatel povinen zaměstnance seznámit nejpozději 2 týdny a v případě konta pracovní doby 1 týden před začátkem období, na něž je pracovní doba rozvržena. Dohodou lze dobu seznámení zkrátit, popřípadě prodloužit. Forma dohody není zákonem stanovena, může být uzavřena písemně nebo ústně (výslovně), popřípadě jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel projevit (konkludentně). Zkrácení nebo prodloužení doby seznámení může být dohodnuto jak pro seznámení s konkrétním rozvržením pracovní doby, tak obecně pro seznámení s jakýmkoli dalším rozvržením pracovní doby, k němuž zaměstnavatel v průběhu pracovního poměru přistoupí. Způsob a formu seznámení zaměstnance s rozvrhem týdenní pracovní doby a jeho změnou zákoník práce nestanoví. Mělo by se tak stát způsobem, který je s ohledem na konkrétní podmínky jeho fungování u zaměstnavatele obvyklý. Povinnost zaměstnavatele vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby a seznámit s ním nebo s jeho změnou zaměstnance ve stanovené (dohodnuté) době před začátkem období, na něž je pracovní doba rozvržena, je stanovena na ochranu zaměstnance; v ustanovení § 84 zák. práce se zde promítá základní zásada pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance [§ 1 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Účelem je, aby (nové) rozvržení pracovní doby bylo jednoznačné a nezpochybnitelné a zaměstnanec měl dostatečný časový prostor přizpůsobit mu úpravu svých osobních a rodinných poměrů. Dokud nejsou splněny obě podmínky stanovené ustanovením § 84 zák. práce spočívající v zaměstnavatelem vypracovaném písemném rozvrhu týdenní pracovní doby a v seznámení zaměstnance s jeho obsahem ve stanovené, popřípadě zaměstnavatelem a zaměstnancem dohodnuté době, ke změně v rozvržení týdenní pracovní doby zaměstnance nedochází (nové rozvržení týdenní pracovní doby nenabývá účinnosti) a zaměstnanec se nevykonáváním práce v takto neúčinně rozvržené týdenní pracovní době nemůže ani dopustit neomluveného zameškání práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 631/2019).

19. Pracovní doba pedagogického pracovníka se skládá ze dvou částí – z výkonu přímé pedagogické činnosti a z výkonu prací souvisejících s touto přímou pedagogickou činností (§ 22a odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících). Při rozvržení pracovní doby do směn rozvrhne ředitel školy nebo školského zařízení též přímou pedagogickou činnost (§ 3 odst. 3 vyhlášky). Je-li s pedagogickým pracovníkem (veřejných škol) dohodnuta jiná doba k jeho seznámení s rozvržením pracovní doby do směn (sjednaná doba seznámení podle ustanovení § 84 zák. práce), je ředitel školy nebo školského zařízení seznámení s rozvržením pracovní doby provést nejpozději 3 dny předem a změny v rozvržení přímé pedagogické činnosti oznámí ředitel školy nebo školského zařízení pedagogickému pracovníkovi zpravidla 3 dny předem (§ 3 odst. 4 vyhlášky). Nelze proto provádět úpravy v rozvržení pracovní doby se zpětnou platností, tj. po uplynutí příslušného pracovního týdne. Rozvržení celkové týdenní pracovní doby a stanovení týdenního rozsahu přímé pedagogické činnosti každému pedagogickému pracovníkovi je rovněž postaveno na týdenních intervalech a provádí je ředitel školy nebo školského zařízení na období školního vyučování nebo pololetí školního vyučování. Od výkonu přímé pedagogické činnosti nelze oddělit výkon prací souvisejících. Nedílnou součástí rozvrhu pracovní doby pedagogického pracovníka do směn musí být vedle rozvrhu přímé pedagogické činnosti také rozvržení prací souvisejících s touto přímou pedagogickou činností, především v případě sjednané kratší týdenní pracovní doby nebo – jak je tomu v předmětné věci – v případě nerovnoměrného rozvržení týdenní pracovní doby. Právo zaměstnance (pedagogického pracovníka) na rozvržení doby před zahájením práce musí být realizováno i vůči druhé části jeho pracovní doby (srov. § 84 zák. práce). Těsný vztah těchto dvou částí pracovní doby má také vliv na zvýšení počtu hodin přímé pedagogické činnosti ředitelem školy pedagogickému pracovníkovi nad jemu stanovený rozsah (tzv. přespočetná hodina), změní se tím vzájemný poměr dvou částí pracovní doby a zmenší se prostor pro výkon prací souvisejících s přímou pedagogickou činností (Valenta, J. Rozvržení týdenní pracovní doby pedagogických pracovníků, Práce a mzda, dostupné v systému ASPI, LIT215970CZ).

20. Týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti lze rozvrhnout i nerovnoměrně na jednotlivé týdny tak, aby nebyl překročen průměrný stanovený týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti za období nejdéle 5 po sobě následujících měsíců (§ 2 odst. 3 nařízení vlády). Nerovnoměrné rozvržení přímé pedagogické činnosti může ředitel školy provést i v rámci rovnoměrného rozvržení jeho celkové týdenní pracovní doby, uvedené ustanovení dává řediteli školy kompetenci v jednotlivých týdnech měnit vzájemný poměr dvou částí pracovní doby pedagogického pracovníka, přímé pedagogické činnosti a prací souvisejících. Délka období (jedná se o vyrovnávací období), za něž musí průměrný týdenní počet hodin přímé pedagogické činnosti odpovídat stanovenému rozsahu, nesmí být delší než pět měsíců. V případě využití uvedeného ustanovení je třeba stanovit nerovnoměrné rozvržení přímé pedagogické činnosti důsledně a jednoznačně na jednotlivé týdny, nelze počítat skutečně odučené hodiny za jednotlivé týdny, a tím stanovovat jejich průměrný týdenní počet, zejména s ohledem na stanovení nároku na proplacení příplatku za přímou pedagogickou činnost vykonanou nad stanovený rozsah – tzv. přespočetné hodiny (Valenta, J. Rozvržení týdenní pracovní doby pedagogických pracovníků, Práce a mzda, dostupné v systému ASPI, LIT215970CZ).

21. Týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti je u veřejných škol stanoven nařízením vlády, není-li stanoven, stanoví jej pedagogickému pracovníkovi ředitel školy. Podle zákona o pedagogických pracovnících může ředitel školy nařídit pedagogickému pracovníkovi konání přímé pedagogické činnosti nad jemu stanovený rozsah nejvýše 4 hodiny týdně, další hodiny s ním může dohodnout (§ 23 odst. 3 zákona o pedagogických pracovnících). Za každou hodinu přímé pedagogické činnosti nad rozsah hodin stanovený ředitelem školy (tzv. přespočetnou hodinu) přísluší pedagogickému pracovníkovi příplatek ve výši dvojnásobku průměrného hodinového výdělku (§ 132 zák. práce). Pravidelné tzv. přespočetné hodiny nařízené ředitelem (nebo po dohodě s pedagogickým pracovníkem) vyznačí ředitel v rozvrhu hodin přímé pedagogické činnosti v rámci stanovených pracovních směn. Pokud budou tyto vyznačené hodiny skutečně odučeny, bude pedagogickému pracovníkovi příplatek za přímou pedagogickou činnost nad stanovený rozsah proplacen, a to i v případě, že po zbývající dobu v pracovním týdnu neodpracoval všechny hodiny přímé pedagogické činnosti ze základního rozsahu z důvodů uvedených v § 348 odst. 1 zák. práce, tedy v době, která se posuzuje jako výkon práce (tedy v době, kdy zaměstnanec nepracuje pro překážky v práci, s výjimkou doby pracovního volna poskytnutého na žádost zaměstnance, bylo-li předem sjednáno jeho napracování, a doby, po kterou byla práce přerušena pro nepříznivé povětrnostní vlivy, po dobu dovolené, po dobu, kdy si zaměstnanec vybírá náhradní volno za práci přesčas nebo za práci ve svátek, kdy zaměstnanec nepracuje proto, že je svátek, za který mu přísluší náhrada mzdy, popřípadě za který se mu jeho mzda nebo plat nekrátí).

22. Hodina přímé pedagogické činnosti, která je konána nad stanovený týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti, se označuje jako tzv. přespočetná hodina (je to hodina přesahující počet hodin rozsahu přímé pedagogické činnosti, může být „pevně“ označená v rozvrhu, nebo se může jednat o „neplánované suplování“, např. za nemocného kolegu). Aby mohla být pedagogickému pracovníkovi tzv. přespočetná hodina proplacena příplatkem ve výši dvojnásobku průměrného hodinového výdělku (§ 132 zák. práce), musí být tato hodina skutečně odpracována v rámci přímé pedagogické činnosti a musí se jednat o hodinu, která je vykonána nad týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti, přičemž týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti musí být odpracován jako přímá pedagogická činnost (odučen), nebo musí mít podobu překážek v práci, náhradního volna, dovolené nebo svátku (pedagogický pracovník neodpracuje některé nebo i všechny hodiny rozsahu přímé pedagogické činnosti v daném týdnu, protože je stráví např. v pracovní neschopnosti a vyšetřením u lékaře, čerpáním náhradního volna, dovolené nebo z důvodu svátku).

23. Rozvržení celkové týdenní pracovní doby a stanovení týdenního rozsahu přímé pedagogické činnosti každému pedagogickému pracovníkovi (i stanovení pevných tzv. přespočetných hodin) je postaveno na týdenních intervalech a provádí je ředitel školy nebo školského zařízení na období školního vyučování nebo pololetí školního vyučování. Nedílnou součástí rozvrhu pracovní doby pedagogického pracovníka do směn musí být vedle rozvrhu přímé pedagogické činnosti také rozvržení prací souvisejících s touto činností (především v případě nerovnoměrně rozvržené přímé pedagogické činnosti). Ředitel školy může vždy (v závislosti na potřebách školy) změnit písemný rozvrh týdenní pracovní doby pedagogickému pracovníkovi (včetně doby přímé pedagogické činnosti, a to i při nerovnoměrném rozvržení jejího rozsahu) pouze do budoucna (tedy i na dobu ohlášené nepřítomnosti pedagogického pracovníka např. z důvodu ošetření u lékaře nebo dovolené), ale jen za podmínek ustanovení § 84 zák. práce, tj. seznámení pedagogického pracovníka se změnou nejpozději 2 týdny předem, pokud se zaměstnavatel nedohodne s pedagogickým pracovníkem na jiné době seznámení. Je-li s pedagogickým pracovníkem (veřejných škol) dohodnuta jiná doba k jeho seznámení s rozvržením pracovní doby do směn, změny v rozvržení přímé pedagogické činnosti oznámí ředitel školy nebo školského zařízení pedagogickému pracovníkovi v dohodnuté době, zpravidla nejpozději však 3 dny předem. Pedagogický pracovník má právo na oznámení rozvržení jeho pracovní doby předem, před započetím práce, s ohledem na rozvržení pracovní doby na týdny (a teprve poté do směn) je nutné výše uvedené oznámení změn sdělit pedagogickému pracovníkovi nejpozději na konci předchozího pracovního týdne. Nelze proto provádět změnu rozvrhu uprostřed pracovního týdne, např. z důvodu onemocnění nebo návštěvy lékaře.

24. Z uvedeného vyplývají následující závěry.

25. Pakliže nedošlo mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobců k dohodě o jiné době seznámení žalobce se změnou rozvrhu týdenní pracovní doby (výkonu přímé pedagogické činnosti) a žalovaná neseznámila právního předchůdce žalobce se změnami rozvrhu ohledně jeho hodin přímé pedagogické činnosti nejpozději 2 týdny předem (viz bod 88. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), nemohly být (následné) změny rozvrhu týkající se doby jeho ohlášené nepřítomnosti účinné (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 631/2019), a uplatní se postup podle ustanovení § 23 odst. 4 zákona o pedagogických pracovnících (za přímou pedagogickou činnost nad rozsah hodin stanovený ředitelem školy se považuje vykonaná přímá pedagogická činnost i v případě, že pedagogický pracovník nesplnil ředitelem stanovený týdenní rozsah hodin přímé pedagogické činnosti vyplývající z týdenního rozvrhu přímé pedagogické činnosti, protože v době, která se posuzuje jako výkon práce, přímou pedagogickou činnost nevykonával). Žalovaná tak nesprávně prováděla úpravy v rozvržení pracovní doby se zpětnou platností (účinností), na konci období „po 3 měsících“ prováděla „zápočet“ odučených a neodučených hodin v tomto uplynulém období a podle tohoto vzájemného započítávání teprve rozhodla o vzniku nároku na příplatek za přímou pedagogickou činnost nad stanovený rozsah (tzv. přespočetné hodiny).

26. Závěr odvolacího soudu, že právnímu předchůdci žalobců příslušel v rozhodném období příplatek za hodinu výkonu přímé pedagogické činnosti nad rozsah hodin stanovený ředitelem školy (§ 132 zák. práce) v rozsahu, jak byl soudem prvního stupně (podle výsledku dokazování) stanoven s ohledem na ustanovení § 23 odst. 4 zákona o pedagogických pracovnících, je tak správný.

27. K dalším námitkám žalované především dovolací soud neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu byl nepřezkoumatelný. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá žalovaná, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které bylo žalobě vyhověno. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně těmto požadavkům zcela vyhovují. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl jasně a srozumitelně všechny skutečnosti pro rozhodnutí významné, např. skutková zjištění o odučených hodinách právního předchůdce žalobců (bod 25. a 47.), o jeho docházce a odpracovaných hodinách (bod 49.), odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí (bod 26.) odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a vysvětlil, proč výpočtem výše nároku soud pověřil znalkyni.

28. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

29. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná neměla ve věci úspěch, a proto je povinna nahradit žalobkyni a žalobci jejich náklady potřebné k bránění práva v dovolacím řízení, tj. paušální náhradu ve výši 300 Kč každému z nich za vyjádření k dovolání podle ustanovení § 1 a § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 11. 2024

JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu

Citace:
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2964/2023

www.nsoud.cz