21 Cdo 2738/2017-416

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Janem Károu, advokátem se sídlem v Kaplici, Dlouhá č. 154, proti žalovanému SLR – CZECHIA s. r. o. se sídlem v Bujanově, Zdíky č. 34, IČO 48201243, zastoupenému JUDr. Stanislavem Mikyškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, tř. 28. října č. 1295/19, o 120 589 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 115/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. října 2016 č. j. 19 Co 1786/2016-380, takto:


I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu v části směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 13. července 2016 č. j. 9 C 115/2014-324 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 120 589 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 6. 2013 do zaplacení. Žalobu (podanou u Okresního soudu v Českém Krumlově dne 8. 4. 2014) odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 9. 2010 pracoval u žalovaného jako „vedoucí provozu“ ve sjednaném místě výkonu práce Zdíky až do 31. 7. 2012, kdy pracovní poměr účastníků skončil na základě dohody ze dne 27. 7. 2012. Přímým nadřízeným žalobce byl jednatel společnosti H. N. Jedná se o konfliktního člověka, který nedokáže jednat s lidmi, jeho jednání je často přezíravé, hrubé, mnohdy až vulgární. Na pracovních poradách, které byly neúměrně dlouhé, často používal (ve vztahu k žalobci i ostatním zaměstnancům) křik, sprostá slova a vulgární urážky, velmi často vyhrožoval okamžitým zrušením pracovního poměru, což u zaměstnance H. dne 11. 3. 2011 vyvolalo stresový šok. Žalobce tato jednání (vzhledem k tomu, že H. N. neumí česky) na poradách překládal ostatním zaměstnancům. Na žalobce byla postupně přenášena činnost zaměstnanců, kteří s ohledem na chování H. N. z firmy odcházeli. Psychická zátěž žalobce se proto postupně zvyšovala, žalobce začal mít problémy se spánkem, v rodinném životě a přestal mít zájem o své dosavadní záliby. Žalobce se proto s žádostí o řešení této situace obrátil na druhého jednatele společnosti, s nímž o záležitosti jednal. Další pracovní den však absolvoval „pohovor“ s H. N. v délce 4 hodin, při kterém mu bylo vyčteno, že usiluje o jeho místo, a naznačeno, že jeho řešení situace s druhým jednatelem pro něj bude mít osobní následky. V důsledku tohoto „pohovoru“ se žalobce psychicky zhroutil a nastoupil pracovní neschopnost od 8. 2. 2012 do 31. 10. 2012. U žalobce byla diagnostikována porucha přizpůsobení F 43.2 (vážná duševní porucha vzniklá působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací). Lékařským posudkem bylo bodové ohodnocení bolestného stanoveno ve výši 1 000 bodů. Vzhledem k uvedenému žalobce uplatnil na bolestném 120 000 Kč a náhradě nákladů na lékařský posudek 589 Kč.

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 3. 8. 2015 č. j. 9 C 115/2014-231 řízení co do částky 60 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 12. 6. 2013 do zaplacení zastavil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 60 589 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 12. 6. 2013 do zaplacení; žalovaný byl současně zavázán k náhradě nákladů řízení žalobci a státu a k zaplacení soudního poplatku. Soud prvního stupně (poté, co na základě zpětvzetí žaloby se souhlasem žalovaného řízení částečně zastavil) dospěl k závěru, že žalobce v důsledku negativního chování H. N. utrpěl pracovní úraz spočívající v náhlém poškození duševního zdraví (lékaři u žalobce diagnostikovali poruchu přizpůsobení F43.2 pod obrazem úzkostně depresivního syndromu). Žalobci proto byla přiznána náhrada za bolest (podle bodového ohodnocení stanoveného znaleckým posudkem 500 body) ve výši 60 000 Kč a náhrada nákladů na lékařský posudek ve výši 589 Kč.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 10. 12. 2015 č. j. 19 Co 2220/2015-267 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o částečném zastavení řízení potvrdil a ve výrocích o věci samé, nákladech řízení a soudním poplatku jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu z provedeného dokazování dostatečně nevyplývá, co bylo krátkodobým, náhlým a násilným zevním vlivem, který byl příčinou poruchy přizpůsobení F43.2 pod obrazem úzkostně depresivního syndromu, a to i vzhledem ke skutkovému závěru soudu prvního stupně o tom, že psychická zátěž žalobce se postupně zvyšovala, žalobce začal mít problémy se spánkem a v rodinném životě a přestal mít zájem o své dřívější záliby.

Okresní soud v Českém Krumlově nato rozsudkem ze dne 13. 7. 2016 č. j. 9 C 115/2014-324 žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 60 589 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 18. 6. 2013 do zaplacení a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci k rukám jeho zástupce 112 108,25 Kč a státu 18 037,80 Kč. Soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil skutková zjištění zcela odpovídající skutkovým tvrzením žalobce. Skutkový stav podřadil pod ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce a na jeho základě dospěl k závěru, že k poškození psychického zdraví žalobce (porucha přizpůsobení F43.2 pod obrazem úzkostně depresivního syndromu – vážná duševní porucha vzniklá působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací) došlo v příčinné souvislosti s „negativním chováním H. N.“ (k poškození zdraví nedošlo náhle, ale „dlouhodobým negativním působením, popsaným ve skutkových zjištěních soudu, které již žalobce nebyl dále schopen vydržet“). Žalobci proto byla opětovně přiznána náhrada za bolest (podle bodového ohodnocení stanoveného znaleckým posudkem 500 body) ve výši 60 000 Kč a náhrada nákladů na lékařský posudek ve výši 589 Kč.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 10. 2016 č. j. 19 Co 1786/2016-380 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výrocích o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci k rukám jeho zástupce 77 841 Kč a státu 21 881,30 Kč, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Českém Krumlově soudní poplatek 3 030 Kč a žalobci k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení 9 946,20 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se s jeho závěrem o tom, že v posuzovaném případě nepřipadá v úvahu odškodnění pracovního úrazu, neboť k poškození zdraví žalobce nedošlo krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Žalobce byl stresu vystaven dlouhodobě a spouštěcím mechanismem bylo trvalé napětí, jemuž byl žalobce vystaven vlivem dlouhodobého negativního působení jednatele žalovaného H. N. (nadřízeného žalobce), jehož jednání bylo často arogantní, přezíravé, hrubé až vulgární (používal křik, sprostá slova a vulgární urážky). Odvolací soud proto dospěl – ve shodě se soudem prvního stupně – k závěru, že nárok žalobce na odškodnění újmy vyplývá z ustanovení § 265 zákoníku práce, neboť k poškození zdraví žalobce (poruše přizpůsobení F43.2 pod obrazem úzkostně depresivního syndromu) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním došlo v příčinné souvislosti s úmyslným jednáním proti dobrým mravům, jehož se H. N. dopustil.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání směřující proti všem jeho výrokům. Namítá, že odvolací soud při aplikaci ustanovení § 265 zákoníku práce nesprávně právně posoudil otázku porušení právních povinností, resp. úmyslného jednání proti dobrým mravům bývalým jednatelem žalovaného H. N. a otázku příčinné souvislosti mezi tímto porušením (jednáním proti dobrým mravům) a vznikem škody, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4394/2014). Připustil, že žalobci vznikla škoda na zdraví, nesouhlasí však s tím, že se tak stalo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. K poškození zdraví žalobce mohlo dojít v důsledku jiných skutečností, např. nepříznivé rodinné situace žalobce, neboť zde nelze pominout „významnou časovou disproporci“ mezi vznikem dočasné pracovní neschopnosti žalobce a uplatněním nároku na náhradu škody. Jednatel H. N. žádnou povinnost, jak má na mysli ustanovení § 265 zákoníku práce, neporušil, vytýkal-li žalobci řadu věcí, např. potvrzení záznamu o pracovním úrazu jednoho ze zaměstnanců žalovaného, protože výtky a upozornění ze strany zaměstnavatele jsou jednáním, které právo připouští (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2263/11). Dovolatel připustil, že někteří svědci (H., M., Š., N., Ch., M., K. a D.) označili H. N. za člověka, který se choval způsobem, jak je popisováno v žalobě, ovšem pokud vytýkal chyby nebo nedostatky v práci. Na druhé straně jiní svědci (D., Š., J., Š., G., G., Ž. a B.) uvedli, že jednání H. N. bylo odpovídající reakcí na vytýkaná pochybení, odpovídalo jeho pozici krizového manažera snažícího se zachránit firmu ve značných ekonomických potížích, jeho věku a určitému zdravotnímu hendikepu (nedoslýchavost). V takovém případě nebylo na místě hodnotit (bez dalšího) jednání H. N. jako úmyslné jednání proti dobrým mravům; žalobce sám jednání H. N. takto nikdy neoznačil a neoznačil v tomto směru ani žádné důkazy. Přezkum jednání H. N. z hlediska jeho souladu s dobrými mravy vůbec nebyl proveden; podle Ústavního soudu dojde k porušení práva na spravedlivý proces, není-li námitka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy dostatečně vypořádána v rámci širšího kontextu projednávané věci a chování účastníků sporu (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2700/15). Dovolatel proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že ke škodě žalobce došlo v příčinné souvislosti s úmyslným jednáním proti dobrým mravům, jehož se H. N. dopustil. Bylo na žalobci, aby – s ohledem na uvedený rozpor ve výpovědích dvou skupin svědků o jednání H. N. – nabídl důkaz, který by zpochybňoval výpovědi svědků vypovídajících ve prospěch dovolatele. Pokud tak žalobce neučinil a odvolací soud přesto dospěl k závěru, že „provedeným dokazováním bylo zjištěno, že H. N. se jako jednatel žalovaného a přímý nadřízený žalobce choval v rozporu s dobrými mravy“, a na tomto základě žalobě vyhověl, postupoval v rozporu s ustanovením § 213 občanského soudního řádu a současně porušil zásadu zákazu vydávání překvapivých rozhodnutí; úmyslem ve smyslu ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce se odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval vůbec. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „změnil a žalobu žalobce v plném rozsahu zamítl“, nebo aby uvedené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 – posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (měnícím výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a výroku o nákladech odvolacího řízení) a ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek. Dovolání proti výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť soudní poplatek, jehož zaplacení bylo žalovanému uloženo, nepřevyšuje 50 000 Kč. V části směřující proti výrokům o nákladech řízení dovolání postrádá jakoukoliv věcnou argumentaci, ze které by vyplývalo, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání, tj. právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení závisí; nedostatek dovolání zde představuje vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení (za absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání), a nelze ho již odstranit, neboť lhůta, ve které tak bylo možné učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce (zaměstnanec) na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 9. 2010 od téhož dne do 31. 7. 2012, kdy jeho pracovní poměr skončil na základě dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 27. 7. 2012, pracoval u žalovaného (zaměstnavatele) ve sjednaném druhu práce vedoucí provozu. Přímým nadřízeným žalobce byl jednatel společnosti H. N., který při jednání se zaměstnanci žalovaného se choval přezíravě, hrubě a vulgárně, na pracovních poradách, které trvaly i několik hodin, se často (ve vztahu k žalobci i jiným zaměstnancům) uchyloval ke křiku, používání sprostých slov a vulgárním nadávkám. Psychická zátěž žalobce se postupně zvyšovala také proto, že na žalobce byly přesouvány úkoly zaměstnanců, kteří z důvodu chování H. N. u žalovaného ukončili pracovní poměr. Vše vyvrcholilo tím, že po ústním pohovoru u H. N. v délce 4 hodin, v jehož průběhu bylo žalobci vytknuto, že usiluje o místo H. N., a naznačeno, že ponese osobní následky řešení situace s druhým jednatelem společnosti, na kterého se obrátil, se žalobce „psychicky zhroutil“ a nastoupil pracovní neschopnost od 8. 2. 2012 do 31. 10. 2012; lékaři u žalobce diagnostikovali poruchu přizpůsobení F43.2 pod obrazem úzkostně depresivního syndromu, tedy vážnou duševní poruchu vzniklou působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací. Znaleckým posudkem v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Lenky Fiedlerové bylo v souvislosti s touto zdravotní újmou žalobce stanoveno bodové ohodnocení bolesti ve výši 500 bodů. Na lékařský posudek o stanovení bolestného MUDr. Gábora Nagyho žalobce vynaložil 589 Kč.

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek je dána obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu na zdraví zaměstnance. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že k jednání žalovaného (jeho jednatele H. N.), ze kterého žalobce dovozuje svůj nárok na náhradu škody, mělo docházet v době od 15. 9. 2010 do 8. 2. 2012 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb. a č. 367/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 285/2009 Sb., č. 155/2010 Sb., č. 28/2011 Sb., č. 132/2011 Sb., č. 139/2011 Sb. a č. 420/2011 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 13. 6. 2012 (dále jen „obč. zák.“).

Podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

Podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.

Obě citovaná ustanovení upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci. Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu však upravují rozdílně. Podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům. Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti dobrým mravům zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele jeho zaměstnanci, kteří jednají jeho jménem.

Obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 zák. práce není vyloučena ani v případě, že škoda spočívá v poškození zdraví zaměstnance. Domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že zaměstnavatel porušoval právní předpisy nebo úmyslně jednal proti dobrým mravům, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení § 265 zák. práce. V takovém případě je třeba prokázat porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům, které mělo za následek vznik škody zaměstnance na zdraví, a příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti (jednáním proti dobrým mravům) a vznikem škody (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 8. 1971 sp. zn. 3 Cz 22/71, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972); pro způsob a rozsah náhrady této škody na zdraví platí ustanovení o pracovních úrazech (srov. § 384 odst. 3 zák. práce). Také v řízení o náhradu škody na zdraví podle ustanovení § 265 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu. To se týká též úmyslu toho, kdo jednal v rozporu s dobrými mravy, neboť zákon zde úmysl nepresumuje. O úmyslné jednání proti dobrým mravům, které je předpokladem odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce, jde přitom tehdy, jestliže jednající věděl, že jedná v rozporu s dobrými mravy a že tím může způsobit škodu, a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že jedná v rozporu s dobrými mravy a že tím může způsobit škodu, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý).

Soudy v projednávané věci dospěly ke správnému závěru, že okolnosti, které podle jejich zjištění byly příčinou duševního (psychického) onemocnění žalobce [dlouhodobý stres vyvolaný dlouhodobým negativním působením jednatele žalovaného H. N. (nadřízeného žalobce), jehož jednání bylo často arogantní, přezíravé, hrubé až vulgární (používal křik, sprostá slova a vulgární urážky) vůči žalobci a ostatním zaměstnancům žalovaného, jemuž byl žalobce od počátku pracovního poměru vystaven], nelze považovat za pracovní úraz, neboť žádná z nich (jednotlivě i jako celek) nemá charakter úrazového děje, který by byl svou povahou krátkodobý, náhlý a násilný (srov. § 380 odst. 1 zák. práce), a že zde proto nejsou splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4394/2014). Za těchto okolností soudy postupovaly správně, zabývaly-li se tím, zda v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky odpovědnosti zaměstnavatele zaměstnanci za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§ 265 odst. 2 zák. práce), popřípadě podmínky odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům (§ 265 odst. 1 zák. práce). Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že v posuzovaném případě se může jednat o škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a uplatněný nárok (na rozdíl od soudu prvního stupně, který jej podřadil pod ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce) posuzoval podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce. Zjištěné dlouhodobé negativní působení jednatele žalovaného H. N. ve vztahu k žalobci a ostatním zaměstnancům žalovaného, v důsledku kterého podle jeho závěru došlo k poškození zdraví žalobce, potom kvalifikoval jako úmyslné jednání proti dobrým mravům.

Výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy [srov. ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., jehož úlohu v pracovněprávních vztazích za právní úpravy účinné před 1. 1. 2012, tj. před nabytím účinnosti zákona č. 365/2011 Sb., plnilo ustanovení § 14 odst. 1 zákoníku práce]. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1582/2012).

Rozhodovací praxe soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003) se ustálila na výkladu, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka pracovněprávního vztahu je v souladu, či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Obdobně i podle Ústavního soudu (na jehož rozhodovací praxi poukázal dovolatel) dobré mravy musí být posuzovány „z hlediska konkrétního případu také v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97), resp. „v rámci širšího kontextu projednávané věci a chování účastníků sporu“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15).

Korektivem dobrých mravů je možné poměřovat též jednání zaměstnavatele při výkonu jeho práva organizovat, řídit a kontrolovat práci svých zaměstnanců a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny, které zaměstnavatel vykonává buď sám (je-li zaměstnavatelem fyzická osoba), resp. svými orgány (je-li zaměstnavatelem právnická osoba), nebo prostřednictvím svých vedoucích zaměstnanců (srov. § 11 a § 302 zák. práce), popřípadě fyzické osoby, která není ve vztahu k zaměstnavateli v pracovním poměru, ale jedná jménem zaměstnavatele jako jeho zástupce na základě dohody o plné moci (§ 22 a 23 obč. zák.). Soulad s dobrými mravy se zde – jak vyplývá ze shora uvedeného – neposuzuje jen na základě samotného jednání zaměstnavatele, vedoucího zaměstnance nebo třetí osoby jednající jménem zaměstnavatele (jeho obsahu a zvoleného způsobu komunikace), ale též s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k tomuto jednání došlo (k době, místu, povaze a důležitosti řešeného pracovního úkolu nebo jiné záležitosti, jakož i k postavení a chování zaměstnanců, kterých se týká).

Odvolací soud – posuzoval-li, zda jednání H. N. při organizování, řízení a kontrole práce zaměstnanců žalovaného a udělování pokynů těmto zaměstnancům bylo v souladu s dobrými mravy – v souladu s uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu nepostupoval. Závěr o tom, že jednání H, N. naplňuje znaky úmyslného jednání proti dobrým mravům, učinil jen na základě skutkových zjištění o jeho obsahu a zvoleného způsobu komunikace [o tom, že jednání H. N. bylo přezíravé, hrubé a vulgární, že na pracovních poradách, které trvaly i několik hodin, se často (ve vztahu k žalobci i jiným zaměstnancům) uchyloval ke křiku, používání sprostých slov a vulgárním nadávkám], aniž by zohlednil okolnosti (situace), za nichž k tomuto jednání v jednotlivých případech došlo. O těchto okolnostech ani neučinil žádná (popřípadě zcela nedostatečná) skutková zjištění a žalobci, který v tomto směru nesplnil povinnost tvrzení, neposkytl s ohledem na shora uvedenou možnost právního posouzení poučení, aby skutková tvrzení doplnil a označil k nim důkazy (§ 118a odst. 2 a 3 a § 213b o. s. ř.). Přisvědčit je třeba i dovolací námitce, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nijak nezdůvodnil svůj závěr o úmyslu H. N. (o tom, že H. N. jednal v příčinné souvislosti s poškozením zdraví žalobce proti dobrým mravům úmyslně, tj. v přímém nebo nepřímém úmyslu způsobit žalobci škodu). Postupoval-li odvolací soud uvedeným (nesprávným) způsobem, zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž dovolací soud přihlédl (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že na straně žalovaného byly naplněny předpoklady obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce, nemůže za současného stavu řízení obstát.

Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. května 2018

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

www.nsoud.cz