Judikát NS 21 Cdo 2640/2017

Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

11/09/2017

Spisová značka:

21 Cdo 2640/2017

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2640.2017.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Narovnání
Daň z příjmů
Pojistné na sociální zabezpečení
Pojistné na zdravotní pojištění
Mzda (a jiné obdobné příjmy)
Bezdůvodné obohacení

Dotčené předpisy:

§ 585 odst. 1 obč. zák. ve znění do 13.06.2012
§ 585 odst. 3 obč. zák. ve znění do 13.06.2012
§ 451 obč. zák.
§ 1 písm. a) předpisu č. 586/1992Sb.
§ 38h předpisu č. 586/1992Sb.
§ 5 odst. 1 předpisu č. 589/1992Sb.
§ 3 odst. 1 předpisu č. 592/1992Sb.
§ 8 odst. 1 předpisu č. 589/1992Sb.

Kategorie rozhodnutí:

C


21 Cdo 2640/2017-418



ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Bothe-Schnitzius CZ, spol. s r.o., se sídlem v Přerově, Kabelíkova č. 2975/1a, IČO 47668610, zastoupené Mgr. Veronikou Zavadilovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Čechova č. 1184/2, proti žalovanému M. H., zastoupenému JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T.G.Masaryka č. 195/18, o 134.605,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 16 C 209/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 10. ledna 2017 č.j. 60 Co 376/2016-383, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.085,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Veroniky Zavadilové, advokátky se sídlem v Přerově, Čechova č. 1184/2.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí 92.737,- Kč spolu s 7,75% úrokem z prodlení od 6.4.2012 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný u ní pracoval od 12.9.2005 jako řidič a že dne 31.5.2010 dala žalovanému výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, která byla pravomocným rozhodnutím soudu určena neplatnou. Po právní moci tohoto rozhodnutí rozvázali účastníci pracovní poměr dohodou ke dni 31.1.2012 a dne 2.3.2012 uzavřeli „dohodu o poskytnutí náhrady mzdy“, v níž se žalobkyně zavázala vyplatit žalobci v souladu s ustanovením § 69 zák. práce náhradu mzdy za období od 4.6.2010 do 31.1.2012 ve výši 298.140,- Kč. Tato částka měla být poskytnuta „jako tzv. hrubá mzda“, ze které neměly být sraženy odvody a uhrazena daň, neboť tuto povinnost měl splnit žalovaný, na což byl právním zástupcem žalobkyně upozorněn. Na mzdovém oddělení žalobkyně však došlo k situaci, kdy pověřená zaměstnankyně postupovala rutinně a dle příslušných právních předpisů odvedla z hrubé mzdy veškeré povinné platby, tj. na sociální pojištění 19.380,- Kč, na zdravotní pojištění 13.417,- Kč a na daň 59.940,- Kč, tedy celkem 92.727,- Kč, a na depozitní účet právnímu zástupci žalovaného odeslala 205.403,- Kč. Žalovaný (prostřednictvím právního zástupce) však s tímto nesouhlasil a vyzval žalobkyni k doplacení částky 92.737,- Kč s tím, že pokud se tak nestane, od předmětné dohody odstoupí. V reakci na takto formulovaný požadavek žalobkyně uvedenou částku žalovanému doplatila. Protože však žalobkyně namísto dohodnuté částky 298.140,- Kč uhradila ve prospěch žalovaného částku 390.877,- Kč, vzniklo podle jejího názoru na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve výši 92.737,- Kč, které je povinen žalobkyni vydat, neboť si byl vědom, že povinné odvody byly v jeho prospěch provedeny administrativní chybou.

Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 15.5.2014 č.j. 16 C 209/2013-105 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobkyni náklady řízení ve výši 30.578,- Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Nováka. Vycházel ze zjištění, že při uzavírání dohody ze dne 2.3.2012 týkající se náhrady mzdy za období od 4.6.2010 do 31.1.2012 ve výši 298.140,- Kč byl oběma účastníkům znám obsah přílohy, která je nedílnou součástí dohody a jejímž „obsahem je výpočet tzv. náhrady mzdy určené v hrubém, bez zákonných povinných srážek, které zaměstnavatel musí ze mzdy zaměstnance odvést“. Protože z této přílohy je „jednoznačně zjistitelné, že částka 298.140,- Kč je částka v hrubém, nikoliv v čistém“, neobstojí podle názoru soudu prvního stupně tvrzení žalovaného, že předpokládal či byl v dobré víře, že se jedná o čistou částku, kterou mu žalobkyně vyplatí. Za tohoto stavu je tedy „plnění žalobkyně co do výše představující zákonné srážky ze mzdy plněním bez právního důvodu, neboli bezdůvodným obohacením, neboť o tuto částku se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil“, a je povinen je žalobkyni v celém rozsahu (ve výši žalované částky) vydat. Kompenzační námitku žalovaného z titulu náhrady škody způsobené chováním žalobkyně při neplatné výpovědi odmítl jako právně neúčinnou s odůvodněním, že v okamžiku, kdy byl úkon směřující k započtení žalovaným učiněn, nebyla jeho pohledávka dosud splatná a způsobilá k započtení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 18.11.2014 č.j. 60 Co 328/2014-126 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že jednak je jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, a jednak na počátku jednání konaného dne 18.2.2014 nebyl v rozporu s ustanovením § 119 odst. 3 o.s.ř. sdělen předsedou senátu podstatný obsah přednesů a dříve provedených důkazů, ačkoliv oproti předchozímu jednání došlo ke změně v obsazení senátu. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v naznačeném směru zjednal nápravu.

Okresní soud v Kroměříži (poté, co žalobkyně rozšířila žalobu o částku 41.868,- Kč se zákonným úrokem z prodlení požadovanou též z titulu bezdůvodného obohacení, představující zákonné odvody, které byla žalobkyně povinna srazit z žalovanému dodatečně zaplacené částky 92.737,- Kč) rozsudkem ze dne 12.11.2015 č.j. 16 C 209/2013-253 žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil 92.737,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 6.4.2012 do zaplacení, žalobu co do částky 41.868,- Kč zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že v souvislosti s ukončením pracovního poměru byla mezi účastníky dne 2.3.2012 uzavřena platná dohoda o narovnání označená jako „dohoda o poskytování náhrady mzdy“, jejímž obsahem byla „hrubá mzda za období od 4.6.2010 do 31.1.2012 v celkové výši 298.140,- Kč hrubého, což je zcela srozumitelně uvedeno v příloze k dohodě“, a „nelze mít pochybnosti, zda se jedná o hrubou či čistou mzdu“. Žalobkyně proto z dohodnuté částky důvodně srazila a odvedla příslušným orgánům celkem 92.737,- Kč, neboť povinnost k provedení zákonných odvodů ze mzdy zaměstnance „tíží“ zaměstnavatele, který by se v případě jejich neprovedení „vystavoval riziku sankcí v podobě penále“. Pokud však žalovanému přesto zaplatila celých 298.140,- Kč, vzniklo na straně žalovaného (plněním žalobkyně bez právního důvodu) bezdůvodné obohacení ve výši 92.737,- Kč, které je povinen žalobkyni vydat. Jestliže však chybou žalobkyně došlo k doplacení částky 92.737,- Kč a následně žalobkyně z této částky dopočetla a odvedla příslušným orgánům zákonné odvody ve výši 41.868,- Kč, jde o částku, kterou byla povinna zaplatit, a proto se jejího vrácení nemůže domáhat po žalovaném; v této části je proto žaloba neopodstatněná. Kompenzační námitku žalovaného z titulu náhrady škody způsobené chováním žalobkyně při neplatné výpovědi soud prvního stupně opětovně odmítl jako právně neúčinnou s odůvodněním, že v okamžiku, kdy byl úkon směřující k započtení žalovaným učiněn, nebyla jeho pohledávka dosud splatná a způsobilá k započtení.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 31.3.2016 č.j. 60 Co 71/2016-287 rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že v rámci svého rozhodnutí ve věcí samé bez připuštění navržené změny žaloby vycházel z rozšířeného předmětu řízení, čímž zatížil řízení procesní vadou, jež má zásadní vliv na správnost jeho meritorního rozhodnutí. Kromě toho mu opětovně vytkl, že odůvodnění jeho rozhodnutí je „v příkrém rozporu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.“, neboť se v něm „neuvádí závěry o skutkovém stavu a absentuje i právní posouzení“. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v dalším řízení nejprve usnesením rozhodl o změně žaloby a následně eventuelně doplnil potřebná skutková zjištění, v naznačeném směru věc hmotněprávně posoudil a rozhodl o celém projednávaném nároku.

Okresní soud v Kroměříži (poté, co usnesením ze dne 16.8.2016 č.j. 16 C 209/2013-319 připustil změnu - rozšíření žaloby o částku 41.868,- Kč se zákonným úrokem z prodlení) rozsudkem ze dne 16.8.2016 č.j. 16 C 209/2013-319 žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil 92.737,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 6.4.2012 do zaplacení (výrok I.), žalobu co do částky 41.868,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Z výsledků provedeného dokazování dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena platná dohoda o ukončení pracovního poměru, avšak s účinky nikoli k datu 31.1.2012, nýbrž až ke dni 2.3.2012. Dne 2.3.2012 pak byla mezi účastníky uzavřena platná dohoda o narovnání označená jako „dohoda o poskytování náhrady mzdy“, na jejímž základě „vznikl mezi účastníky nový závazek, který způsobil zánik původního sporného závazku, kterým byla výše nároku žalovaného na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru“. Obsahem této dohody byla „hrubá mzda za období od 4.6.2010 do 31.1.2012 v celkové výši 298.140,- Kč hrubého, což je zcela srozumitelně uvedeno v příloze k dohodě“, a podle názoru soudu prvního stupně „nelze mít pochybnosti, zda se jedná o hrubou či čistou mzdu“. Žalobkyně proto postupovala správně, jestliže jako plátce daně a plátce pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění za zaměstnance z dohodnuté částky srazila a odvedla příslušným orgánům celkem 92.737,- Kč, jinak by jí hrozila sankce v podobě penále. Jestliže však žalovanému přesto zaplatila celých 298.140,- Kč, soud prvního stupně dospěl k závěru, že za této situace vzniklo na straně žalovaného (plněním žalobkyně bez právního důvodu) bezdůvodné obohacení ve výši 92.737,- Kč, „když tuto částku nebyla žalobkyně povinna vyplatit žalovanému, ale byla povinna odvést tuto částku na zákonné odvody“. Protože žalovaný nemohl být v dobré víře, že dohodnutá částka 298.140,- Kč je „čistou“ mzdu, a tedy se nemohl domnívat, že mu plnění nad rámec „čisté“ mzdy náleží, je povinen částku 92.737,- Kč, o niž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, žalobkyni vydat. Jestliže však chybou žalobkyně došlo k doplacení částky 92.737,- Kč a následně žalobkyně z této částky dopočetla a odvedla příslušným orgánům zákonné odvody ve výši 41.868,- Kč, jde o částku, kterou byla povinna zaplatit, a proto tato částka nemůže představovat bezdůvodné obohacení žalovaného; v rozsahu částky 41.868,- Kč je tudíž žaloba neopodstatněná. Kompenzační námitku žalovaného z titulu náhrady škody způsobené chováním žalobkyně při neplatné výpovědi soud prvního stupně znovu odmítl jako právně neúčinnou s odůvodněním, že v okamžiku, kdy byl úkon směřující k započtení žalovaným učiněn, nebyla jeho pohledávka dosud splatná a způsobilá k započtení.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 10.1.2017 č.j. 60 Co 376/2016-383 rozsudek soudu prvního stupně „v části výroku I. co do jistiny 92.737,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 13.4.2012 do zaplacení“ a ve výroku II. o zamítnutí žaloby co do částky 41.868,- Kč s příslušenstvím potvrdil, v části výroku I. ohledně 7,75% úroku z prodlení z částky 92.737,- Kč od 6.4.2012 do 12.4.2012 tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 64.215,- Kč k rukám zástupce žalobkyně. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že dohodou o narovnání ze dne 2.3.2012, jejímž předmětem byla náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, „vznikla žalobkyni povinnost vyplatit žalovanému 298.140,- Kč, když výše této částky byla určena zcela jednoznačně a srozumitelně, z čehož 205.403,- Kč měla žalobkyně zaplatit k rukám žalovaného a zbylou část 92.737,- Kč měla [ve smyslu ustanovení § 145 odst. 2 písm. b) zák. práce] uhradit jako zákonné odvody k rukám finančního úřadu, zdravotní pojišťovny a České správě sociálního zabezpečení“. Povinnost žalobkyně provést tyto odvody na daň z příjmu fyzické osoby (žalovaného) a na pojistné na sociální a zdravotní pojištění žalovaného „je dána ust. § 146 odst. 1 písm. a), § 147 odst. 1 písm. a), b) zák. práce ve spojení s § 2 odst. 1, § 3 odst. 1, § 38c odst. 1, § 38h odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., § 5 písm. a), § 6 zákona č. 48/1997 Sb., § 3 odst. 1, § 5 odst. 1 zákona č. 582/1992 Sb. a § 5 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb.“. Odvolací soud „na základě toho dovozuje, že nebyla dána povinnost žalobkyně zaplatit žalovanému částku 92.737,- Kč k jeho rukám“. Protože mezi účastníky je nesporné, že i tato částka byla vedle plnění ve výši 205.403,- Kč zaplacena k rukám žalovaného, je plnění žalobkyně žalovanému ve výši 92.737,- Kč plněním bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. Toto bezdůvodné obohacení žalovaný získal na úkor žalobkyně, a proto je musí žalobkyni vydat, když jako dlouholetý zaměstnanec „musel vědět, že s náhradou mzdy mu bude srážka provedena, a pokud nebyla, musel vědět, že mu vzniklo bezdůvodné obohacení“. Domáhala-li se však žalobkyně vrácení další částky 41.868,- Kč jako náhrady za zákonné odvody z neoprávněně vyplacené částky 92.737,- Kč, přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že tento nárok je neopodstatněným, neboť v tomto případě žalobkyně neplnila žalovanému, nýbrž provedla zákonné odvody z plnění, vyplaceného žalovanému bez právního důvodu, „ze kterého nemohla vzniknout ani povinnost provést odvody na daň z příjmu fyzických osob, ani na pojistné na sociální a zdravotní pojištění“. Podle názoru odvolacího soudu „je tedy věcí žalobce, aby tento nárok vypořádal cestou veřejného práva s příslušnými subjekty, které toto plnění přijaly, a nikoliv cestou soukromého práva proti žalovanému, kterému vůbec nebylo plněno“. Soudu prvního stupně přisvědčil rovněž v tom, že „správně nezohlednil kompenzační námitky žalovaného“, neboť žalovaný „započítával na splatnou pohledávku žalobkyně své pohledávky, které doposud nebyly splatné, což dle § 581 odst. 2 obč. zák. není možné“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do vyhovujícího výroku o věci samé týkajícího se částky 92.737,- Kč s příslušenstvím) podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že „v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena právní otázka, zda v dohodě o narovnání uzavřené podle občanského zákoníku mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, pokud se týká náhrady mzdy, tato mzda bude uvedena jako hrubá mzda či jako čistá mzda, případně že se o mzdu již nejedná a rozhodující je výše uvedená jako nový závazek účastníků“. Zdůraznil, že v daném případě „byla mezi účastníky sporná náhrada mzdy podle § 69 odst. 1 zák. práce“, a proto dne 2.3.2012 uzavřeli dohodu o poskytnutí náhrady mzdy, která je svým obsahem jednoznačně dohodou o narovnání ve smyslu ustanovení § 585 až 587 obč. zák. Dohodou o narovnání „byla vyřešena také uplatňovaná náhrada škody žalobkyně vůči žalovanému“, a mezi účastníky byl sjednán nový závazek v celkové výši 298.140,- Kč, který byla žalobkyně povinna splnit. V dohodě není uvedeno, že se jedná o hrubou mzdu nebo o částku, z níž by měly být následně ještě prováděny zákonné odvody, ani v dohodě nebylo uloženo zaměstnanci (žalovanému), aby on sám z přijatého plnění provedl zákonné odvody. Tato skutečnost přitom nevyplývá ani z přílohy k dohodě. Občanský zákoník „nezná a nerozlišuje pojmy čistá a hrubá mzda a při dohodě o narovnání rozlišuje pouze závazky účastníků“. V daném případě žalobkyně svůj závazek vůči žalobci ve výši 298.140,- Kč „bezezbytku“ splnila. Podle názoru žalovaného splnění tohoto nového závazku vyplývajícího z dohody o narovnání nemůže být bezdůvodným obohacením, které je žalovaný povinen vydat. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto, neboť žádnou za námitek žalovaného nelze považovat za opodstatněnou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 a dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že na základě pracovní smlouvy ze dne 12.9.2005 byl žalovaný zaměstnán u žalobkyně v pracovním poměru jako „řidič MKD“. Dopisem ze dne 31.5.2010 dala žalobkyně žalovanému výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, která byla rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 9.3.2011 č.j. 15 C 217/1010-66, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.10.2011 č.j. 16 Co 273/2011-103, pravomocně shledána neplatnou. Pracovní poměr účastníků skončil dohodou ke dni 2.3.2012 a téhož dne byla mezi účastníky uzavřena „Dohoda o poskytnutí náhrady mzdy“, ve které se účastníci s ohledem na neplatné rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany žalobkyně ze dne 31.5.2010 „v souladu s ust. 69 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, dohodli na vypořádání nároku příjemce (žalovaného) z předmětného pracovněprávního vztahu“ tak, že „poskytovatel (žalobkyně) uhradí příjemci (žalovanému) náhradu mzdy za období od 4.6.2010 do 31.1.2012 v celkové výši 298.140,- Kč“ (čl. II bod 1. dohody); v příloze č. 1, která „tvoří nedílnou součást této dohody“, je obsažen výpočet náhrady mzdy za uvedené období, který vychází z „hrubé mzdy“. Touto dohodou byla podle prohlášení účastníků „úplným a konečným způsobem vypořádána veškerá práva a nároky účastníků vyplývající z jejich pracovněprávního vztahu“ (čl. II bod 2. dohody). Za účelem splnění svého závazku žalobkyně odeslala na depozitní účet zástupce žalovaného částku 205.403,- Kč a zbývajících 92.737,- Kč zaplatila příslušným státním orgánům na povinných (zákonných) odvodech za žalovaného, tj. 19.380,- Kč na pojistném na sociální pojištění, 13.417,- Kč na pojistném na zdravotní pojištění a 59.940,- Kč na záloze na daň z příjmu fyzických osob. Žalovaný však pod pohrůžkou odstoupení od smlouvy požadoval po žalobkyni úhradu celé částky 298.140,- Kč, a proto žalobkyně dne 22.3.2012 uhradila na depozitní účet zástupce žalovaného i zbývajících 92.737,- Kč. Žalobkyně se však domnívá, že se žalovaný o tuto částku na její úkor bezdůvodně obohatil, a proto požaduje po žalovaném její vrácení.

Za tohoto skutkového stavu závisí rozhodnutí soudů (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jakou povahu má závazek (nárok) vyplývající z dohody uzavřené mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, jejímž předmětem je narovnání sporných nároků zaměstnance na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že k uzavření dohody o narovnání sporných mzdových nároků mezi účastníky došlo dne 2.3.2012 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.3.2012, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 375/2011 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zdravotních službách, zákona o specifických zdravotních službách a zákona o zdravotnické záchranné službě (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 13.6.2012, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 170/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“).

Narovnání v pracovněprávních vztazích se řídí - jak vyplývá ze subsidiárního použití občanského zákoníku – ustanoveními § 585 až § 587 obč. zák. Podle ustanovení § 585 odst. 1 věty první obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (§ 585 odst. 3 obč. zák.).

Narovnání – promítnuto do pracovněprávních vztahů – je dohoda účastníků pracovněprávního vztahu, kterou si upravují svá práva a povinnosti z jednoho nebo více nároků, které vznikly na základě zákona nebo jiných právních předpisů, kolektivní smlouvy nebo smlouvy (dohody) účastníků a které jsou dosud mezi nimi sporné či pochybné. Uzavření dohody o narovnání předpokládá, že mezi účastníky došlo k jednání, při němž si vyjasňovali svá rozdílná stanoviska k otázkám vzniku nároku, jeho výše nebo k jiným sporným okolnostem, a které vyústilo v odstranění dosavadních pochybností a rozporů a projevilo se ve vzájemných ústupcích učiněných v zájmu dosažení dohody. Není však vyloučeno, že účastníci po vyjasnění sporných stanovisek v dohodě o narovnání potvrdí či podrobněji vymezí svá dosavadní práva a povinnosti, a nemusí tak dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků. Došlo-li k dohodě o narovnání, má to za následek, že dosavadní nárok zaniká, neboť je nahrazen novým vymezením práv a povinností účastníků obsažených v dohodě.

V posuzované věci uzavřela žalobkyně jako zaměstnavatelka se žalovaným jako zaměstnancem při skončení pracovního poměru dne 2.3.2012 dohodu o narovnání, v níž se účastníci „dohodli na vypořádání“ sporného nároku žalovaného na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za období od 4.6.2010 do 31.1.2012 (to, že by zde „byla vyřešena také uplatňovaná náhrada škody žalobkyně vůči žalovanému“, jak se domnívá dovolatel, z obsahu této dohody nevyplývá). Předmětem dohody o narovnání tedy byl mzdový nárok žalovaného, který byl mezi účastníky sporný a v určitém rozsahu (v rozsahu dohodnuté částky 298.140,- Kč) byl mezi nimi „narovnán“. Z dohody vyplývající závazek žalobkyně vyplatit žalovanému „náhradu mzdy za období od 4.6.2010 do 31.1.2012 v celkové výši 298.140,- Kč“ tedy nadále – přes námitky dovolatele – představuje pracovněprávní mzdový nárok žalovaného, který – jako příjem ze závislé činnosti zúčtovaný zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním – podléhá jak dani z příjmů fyzických osob [srov. § 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů], tak pojistnému na sociální a zdravotní pojištění (srov. § 5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, § 3 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů). Srážky na tyto povinné odvody je povinen za zaměstnance provést (odvést) zaměstnavatel jako plátce daně (záloh na daň) příslušnému správci daně (srov. § 38h a násl. zákona č. 586/1992 Sb.), jako plátce pojistného na sociální pojištění příslušné okresní správě sociálního zabezpečení (srov. § 8 odst. 1, § 9 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb.) a jako plátce pojistného na zdravotní pojištění příslušné zdravotní pojišťovně (srov. § 5 odst. 1 a 3 zákona č. 592/1992 Sb.). K těmto srážkám ze mzdy (náhrady mzdy) zaměstnavatele též odpovídajícím způsobem opravňuje ustanovení § 145 odst. 1 a 2 písm. b), § 146 písm. a) a § 147 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce. V tomto smyslu rovněž příloha č. 1, která „tvoří nedílnou součást“ dohody o narovnání, obsahuje výpočet náhrady mzdy za uvedené období, který vychází z „hrubé mzdy“. Z obsahu dohody o narovnání přitom není možné dovodit, že by bylo sjednáno peněžité plnění, jež by mělo být žalovanému vyplaceno až po provedení (odpočtu) srážek, které byla žalobkyně povinna provést podle právních předpisů jako plátce daně (záloh na daň) nebo příslušného pojistného, tedy že – řečeno jinak – by byl mzdový nárok žalovaného „narovnán“ ještě ve větším rozsahu než sjednaných 298.140,- Kč.

Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán (§ 456 věta první obč. zák.). Obohatil-li se bezdůvodně zaměstnanec v důsledku toho, že mu zaměstnavatel neprávem vyplatil určité peněžité plnění („částky“), může zaměstnavatel požadovat po zaměstnanci jeho vrácení, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění („částky“) nesprávně určené nebo omylem vyplacené (srov. § 331 zák. práce).

Prospěch získaný bez právního důvodu vzniká v případě, kdy bylo poskytnuto plnění mající majetkovou povahu, přičemž pro plnění tomu, komu bylo plněno, nebyl od počátku žádný právní důvod. Typickým případem tohoto druhu bezdůvodného obohacení je plnění na neexistující dluh.

V daném případě se žalobkyně na základě dohody o narovnání ze dne 2.3.2012 zavázala zaplatit žalovanému na náhradě mzdy částku 298.140,- Kč. Protože – jak bylo vysvětleno již výše – se jednalo o mzdový nárok, byla žalobkyně (jako plátce daně a příslušného pojistného) povinna z této náhrady mzdy odvést příslušnému správci daně daň z příjmu fyzických osob (zálohu na tuto daň), příslušné okresní správě sociálního zabezpečení pojistné na sociální pojištění a příslušné zdravotní pojišťovně pojistné na zdravotní pojištění. Odvedením těchto plateb příslušným orgánům žalobkyně plnila svůj dluh; v případě nesplnění této povinnosti by jí hrozila sankce ze strany těchto orgánů v podobě penále a nedoplatek na dani (i na záloze na daň – srov. § 38h větu druhou zákona č. 586/1992 Sb.) by po ní mohl být vymáhán některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 175 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, a stejně tak by po ní mohl být vymáhán nedoplatek na pojistném cestou správní exekuce (srov. § 103 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů).

Z uvedeného vyplývá, že na základě dohody o narovnání ze dne 2.3.2012 byla žalobkyně povinna zaplatit žalovanému na náhradě mzdy za období od 4.6.2010 do 31.1.2012 sjednanou částku 298.140,- Kč až po provedení (odpočtu) srážek na povinné odvody. Žalobkyně však v březnu 2012 vyplatila žalovanému postupně celou dohodnutou částku 298.140,- Kč a vedle toho z této částky zaplatila 92.737,- Kč na povinných odvodech. Za tohoto stavu je zřejmé, že v rozsahu částky 92.737,- Kč bylo žalovanému poskytnuto peněžité plnění, ke kterému nebyl od počátku žádný právní důvod. Uvedená částka tedy přestavuje plnění (majetkový prospěch) získané bez právního důvodu, kterým se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Protože žalovaný jako dlouholetý zaměstnanec musel vědět, že ze sjednané náhrady mzdy je žalobkyně povinna uskutečnit „povinné odvody“, odvolací soud správně uzavřel, že žalovaný je povinen tímto způsobem získané bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobkyni náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.6.2016 sp.zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 10.785,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 11.085,- Kč žalobkyni zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. listopadu 2017


JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu

www.nsoud.cz