21 Cdo 2628/2024-201

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně M. V., zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská č. 5/49, proti žalované Surreal Company s.r.o. se sídlem v Hradci Králové – Slezském Předměstí, Kladská č. 1178/12a, IČO 08741841, zastoupené Mgr. Jakubem Olivou, LL.M., MSc., advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Kosmonautů č. 1221/2a, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a 54 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 225/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2024, č. j. 25 Co 283/2023-160, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 307,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Malého, advokáta se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská č. 5/49.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2024, č. j. 25 Co 283/2023-160, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Žalovaná má dovolání za přípustné – jak se podává z jeho bodu 5 – pro vyřešení otázky procesního práva, jaké jsou důsledky postupu soudu při hodnocení důkazů podle ustanovení § 132 o. s. ř. (věrohodnosti svědka), kterým byl založen extrémní rozpor mezi provedeným důkazem a skutkovým zjištěním, které soud z tohoto důkazu učinil. Namítá nesprávné hodnocení svědecké výpovědi R. H., kterou žalovaná prokazovala doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyni (skutečnost, že žalobkyně dne 30. 8. 2022 odmítla doručovanou písemnost převzít).

3. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že za nevěrohodnou nepovažovaly celou svědeckou výpověď R. H., nýbrž jen její část, pokud svědek vypověděl, že žalobkyně byla dne 30. 8. 2022 při pokusu o doručení okamžitého zrušení pracovního poměru informována o tom, že právě tato písemnost je předmětem doručení. Na uvedeném skutkovém závěru však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť svůj právní závěr, že nenastala fikce doručení písemnosti podle § 334 odst. 3 zákoníku práce, odvolací soud nezaložil na nevědomosti žalobkyně o tom, jaká písemnost je jí doručována, nýbrž na zcela jiných skutečnostech; odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) uvedl (bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a bod 45 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), že „pokud žalobkyně neposkytla součinnost nezbytnou k doručení písemnosti, tzn. pouze otevřela okno od bytu a nesešla dolů k svědkovi R. H. a jednateli žalované V. M. (přičemž tak učinila z omluvitelného důvodu, že má malé děti ve vaně), nelze než uzavřít, že žalobkyně neodmítla převzít okamžité zrušení pracovního poměru a okamžité zrušení pracovního poměru nelze považovat za doručené (nenastala fikce doručení)“.

4. Na nastolené právní otázce (bod 2 tohoto usnesení) tedy rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

5. Námitka žalované uvedená v bodu 6.1 dovolání [že „odvolací soud nesprávně právně posoudil proces (ne)doručení okamžitého zrušení pracovního poměru, když dovodil, že žalobkyně neodmítla převzít okamžité zrušení pracovního poměru a k doručení písemnosti tak vůbec nedošlo“] představuje pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by jakkoliv formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

6. Další námitky žalované uvedené v části 6 dovolání [že „je naprosto zásadní, že žalobkyně věděla, že před jejím domem stojí její nadřízený (jednatel žalované)“, že „žalobkyně tak nemohla mít jakékoliv pochybnosti o tom, že se jí doručuje pracovní (pracovněprávní) písemnost“, že „mezi žalobkyní a jednatelem žalované byl navázán běžný mezilidský dialog (i když žalobkyně hovořila z okna bytu) a jednání žalobkyně nelze vyložit jinak než jako odmítnutí“, že „pokud by žalobkyně měla snahu doručení neobstruovat, požádala by zástupce žalované o posečkání, což se … nestalo“, že „už samotný fakt, že žalobkyně měla prostor jít k oknu a delší dobu se vybavovat se zástupci žalované z okna, svědčí o tom, že mohla bez okolků písemnost převzít“, a že „její jednání nelze interpretovat jinak než jako záměrné vyhýbání se doručení“] představují jen nepřípustnou polemiku se skutkovým závěrem soudů o tom, že žalobkyně převzetí písemnosti neodmítla. Námitka, že „pokud by žalobkyně měla snahu doručení neobstruovat, požádala by zástupce žalované o posečkání, což se … nestalo“, současně přehlíží, že soudy naopak za významné považovaly zjištění, že „jednatel žalované neřekl žalobkyni, že by počkal, až děti dokoupe“ (bod 33 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

7. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).

8. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. rovněž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).

9. Dovolací soud přitom v projednávané věci ve vztahu ke skutkovému závěru o neodmítnutí převzetí písemnosti žalobkyní neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.

10. Přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. nemohou zakládat ani námitky uvedené v části 7 dovolání, neboť směřují proti závěrům o nenaplnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, jež byly odvolacím soudem učiněny obiter dictum (tzv. na okraj) pro případ, kdyby bylo možno učinit závěr o doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyni, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

11. Žalovaná rozsudek odvolacího soudu napadla „v celém jeho rozsahu“, tedy i ve výroku I, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru zamítá, a ve výrocích III, IV a V o náhradě nákladů řízení.

12. Dovolání žalované proti výroku I rozsudku odvolacího soudu není subjektivně přípustné, neboť oprávnění podat dovolání podle § 240 odst. 1 o. s. ř. svědčí jen tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 – ústavní stížnosti proti němu podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usneseními ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 3793/14, resp. ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3827/14).

13. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

14. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

15. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2025

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. 21 Cdo 2628/2024
www.nsoud.cz