21 Cdo 2511/2022-365

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce M. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 370/4, proti žalované apt Products s. r. o. se sídlem v Chebu – Dolní Dvory, Průmyslový park č. 33/22, IČO 60199741, zastoupené JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4 – Michle, Budějovická č. 1550/15a, o 421 371,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 222/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. května 2022, č. j. 10 Co 14/2022-319, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Běliny, advokáta se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 370/4.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2022, č. j. 10 Co 14/2022-319, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejních (z hledisek rozhodných pro přípustnost dovolání dovolatelkou vytknutých) otázek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly řešeny jinak.

A) k otázce, za jakých okolností lze práci zaměstnance považovat za práci přesčasovou

Práce přesčas je definována v ustanovení § 78 odst. 1 písm. i) zákoníku práce jako „práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn. U zaměstnanců s kratší pracovní dobou je prací přesčas práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu; těmto zaměstnancům není možné práci přesčas nařídit. Prací přesčas není, napracovává-li zaměstnanec prací konanou nad stanovenou týdenní pracovní dobu pracovní volno, které mu zaměstnavatel poskytl na jeho žádost“.

Podle výše uvedené definice není prací přesčas automaticky jakákoliv práce pro zaměstnavatele mimo předem stanovenou pracovní dobu (například práce nad rámec stanovené pracovní doby proti vůli zaměstnavatele), ale pouze práce, kterou zaměstnavatel nad rámec stanovené týdenní pracovní doby nařídil jako přesčas, nebo ke které zaměstnanec obdržel zaměstnavatelův souhlas (tj. zaměstnavatel a zaměstnanec se na ní dohodli, a to nejen písemně, ale i ústně, případně mlčky). Práce přesčas proto nemůže být bez jasného rozlišení, že se jedná o práci přesčas, uvedena v rozvrhu směn. Pokud zaměstnanec požádá o práci mimo svoji stanovenou pracovní dobu výměnou za pracovní volno, tj. napracovává si volno, taková práce se za přesčas nepovažuje (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2141/2021).

Zaměstnavatel je povinen vést u jednotlivých zaměstnanců evidenci odpracované 1. pracovní doby [§ 78 odst. 1 písm. a) zákoníku práce], 2. práce přesčas [§ 78 odst. 1 písm. i) a § 93 zákoníku práce], 3. další dohodnuté práce přesčas (§ 93a zákoníku práce), 4. noční práce (§ 94 zákoníku práce), a 5. doby v době pracovní pohotovosti (§ 95 odst. 2 zákoníku práce) [srov. § 96 odst. 1 písm. a) zákoníku práce]. Z hmotněprávní úpravy obsažené v ustanoveních § 114 a § 96 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, která vymezuje obsah povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele, vyplývá, že ve sporu o zaplacení mzdy za práci přesčas má žalobce jako zaměstnanec břemeno tvrzení o tom, že mezi ním a žalovaným zaměstnavatelem byl uzavřen (vznikl) pracovní poměr a že pro zaměstnavatele vykonal práci přesčas. Z tohoto břemene tvrzení pak pro zaměstnance (žalobce) vyplývá důkazní břemeno, jde-li o prokázání tvrzení toho, že pro zaměstnavatele vykonal práci přesčas a po jakou dobu. Prokazuje-li zaměstnanec své tvrzení o tom, že pro zaměstnavatele vykonal práci přesčas, evidencí odpracované práce přesčas, a brání-li se žalovaný zaměstnavatel oproti požadavku zaměstnance na zaplacení mzdy za práci přesčas námitkou, že žalující zaměstnanec pro něj práci přesčas nevykonal, nemá (nemůže mít) ohledně tvrzení o tom, že byla práce přesčas vykonána, důkazní povinnost, ale nese břemeno tvrzení o tom, že příslušná evidence odpracované práce přesčas neodpovídá skutečnosti (a že tedy zaměstnanec nepracoval přesčas vůbec, nebo alespoň v jím tvrzeném rozsahu), a má povinnost označit k tomuto tvrzení důkazy (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4166/2015).

Pakliže odvolací soud vyšel ze skutkového závěru (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pro žalovanou práci přesčas fakticky vykonal, že „žalobcem tvrzený rozsah přesčasové práce (byl prokázán) jednak z předložených pracovních listů za zkoumané období, z výpovědi svědkyně D.,… ale i z účastnické výpovědi (jednatele) žalované…“, že „přinejmenším konkludentní“ souhlas jednatele žalované (s výkonem práce přesčas) vyplývá z „SMS komunikace“ mezi žalobcem a jednatelem žalované (srovnej bod 27. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), pak závěr odvolacího soudu, že „…žalobce konal práci přesčas v souladu se zákonnou úpravou…“, je v souladu se shora citovanými závěry dovolacího soudu k projednávané otázce a námitky žalované, formulované pod bodem II. /1., 2., resp. IV. /1., 2. odůvodnění dovolání, tak přípustnost dovolání nezakládají.

Žalovaná ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, případně předkládá svoji vlastní skutkovou verzi, od níž potom odvíjí údajný rozpor s judikaturou dovolacího soudu (popř. judikaturou Ústavního soudu). Do této kategorie je nutno zařadit námitky, že „…v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná dala žalobci příkaz nebo souhlas k výkonu práce přes čas…“, že „… žalobce v uvedeném období nevykonával práci přesčas….“, že „…bylo prokázáno, že nadřízený práci přesčas dokonce zakazoval…“, že „…žalobce žádnou práci (podle pracovní smlouvy) nevykonával…“, a že „…vykonával práci, která neodpovídala jeho postavení v rámci žalované, jeho druhu práce a pracovní náplně…“. Jde tak o námitky, jimiž žalovaná uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

B) k otázce aplikace ustanovení § 136 o. s. ř.

K uvedené otázce (konkrétně ve vztahu k nároku zaměstnance na proplacení odměny za práci přesčas) se Nejvyšší soud vyjadřoval již v rozsudku ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2787/2009 (závěry prezentované v uvedeném rozsudku byly následně potvrzeny v usnesení Nejvyššího soudu ze 26. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1684/2016, nebo usnesení ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3712/2018), ve kterém vyslovil závěr, že samotná skutečnost, že výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo že ji nelze zjistit vůbec, neznamená, že žaloba, jíž je takový nárok uplatněn, není opodstatněna (je třeba ji zamítnout). Z ustanovení § 136 o. s. ř. totiž vyplývá, že v takovém případě určí výši nároku soud podle své úvahy. Určení výše nároku ale není záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení. Základem úvahy podle ustanovení § 136 o. s. ř. je zjištění takových skutečností vycházejících z okolností případu, které soudu umožní založit úvahu o výši prokázaného nároku na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí. Postup odvolacího soudu je se závěry zde vyjádřenými v souladu; ostatně dovolatelka při formulování své oponentury vychází z nesprávné premisy, že „základ nároku žalobce nebyl postaven najisto“ (k tomu srovnej výše) a v dalším dovolatelka nejprve (stejně jako ve vztahu k předchozí vymezené otázce) formuluje vlastní (od zjištění soudů odlišné) skutkové závěry, a od nich odvíjí svoji argumentaci. Jde o argumentaci, že „…odvolací soud si počínal svévolně, když přijal za pravdivé tvrzení žalobce, že tento vykonával práci ve výrobě v rozsahu 20 %….“; jak již bylo uvedeno, jde tak o námitku, jíž žalovaná uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z níž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Z obsahu dovolání vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl napaden i ve výroku o náhradě nákladů řízení; dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 1. 2023

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2511/2022

www.nsoud.cz