Judikát NS 21 Cdo 2305/2015

Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

06/29/2016

Spisová značka:

21 Cdo 2305/2015

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2305.2015.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Výpověď z pracovního poměru
Pracovní poměr

Dotčené předpisy:

§ 73a odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2012
§ 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2012
§ 34 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.12.2012
§ 35 odst. 2 předpisu č. 4040/1964Sb. ve znění do 31.12.2012

Kategorie rozhodnutí:

C


21 Cdo 2305/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. Z. Š., zastoupeného Mgr. Liborem Vincencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic č. 850/7, proti žalované České republice - Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva, se sídlem v Praze 3, Jilmová č. 759/12, IČO 70844844, zastoupené JUDr. Josefem Pavelkou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Srážku č. 2071/6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 140/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014, č. j. 62 Co 378/2014-117, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Libora Vincence, advokáta se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic č. 850/7.

Odůvodnění:


Dopisem ze dne 10. 9. 2012 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce s odvoláním na fikci nadbytečnosti ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce, neboť zaměstnavatel žalobci nemůže nabídnout jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že tato výpověď z pracovního poměru je neplatná, neboť v době výpovědi se u zaměstnavatele uvolnila místa náměstka úřadu a ředitele odboru, která by mohl s ohledem na svoji kvalifikaci a zdravotní stav bez problémů vykonávat.

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, č. j. 17 C 140/2012-47, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení k rukám „právního zástupce“ 16.940,- Kč. Dospěl k závěru, že žalovaná nebyla povinna nabídnout žalobci funkci náměstka úřadu (ředitele odboru) s odůvodněním, že, je-li odvolán předseda úřadu, nemůže se domáhat, aby byl jmenován náměstkem, a co se týká pracovního místa Ing. R., tak toto nebylo uvolněno, neboť Ing. R. nebyl do funkce náměstka platně jmenován.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2013, č. j. 62 Co 374/2013-61, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci ohledně „pracovního místa Ing. R.“.

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 23. 5. 2014, č. j. 140 C 140/2012-84, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 10. 2014, č. j. 17 C 140/2012-107, určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 10. 9. 2012 daná žalobci je neplatná a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám jeho „právního zástupce“ 32.000,- Kč. Po provedeném dokazování dovodil, že ke dni 10. 9. 2012 u žalované byla uvolněná pracovní pozice odborného specialisty v odboru zbraní, střeliva a pyrotechniky po Ing. R., který byl pověřen výkonem (jmenován do) funkce náměstka žalovaného, přičemž žalobce splňoval pro výkon této práce kvalifikaci i zdravotní stav. Protože tato pracovní pozice nebyla žalobci ke dni 10. 9. 2012 nabídnuta, nebyly splněny podmínky podle ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce a výpověď byla žalobci dána neoprávněně.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2014, č. j. 62 Co 378/2014-117, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení 5.600,- Kč k rukám advokáta Mgr. Libora Vincence, s odůvodněním, že soud prvního stupně v přezkoumávané věci vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu a věc zcela správně posoudil i po stránce právní.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud se omezil na řešení otázky, zda měl žalobce pro volné pracovní místo dostatečnou kvalifikaci, naprosto však pominul zkoumání, zda volné pracovní místo nebylo z hlediska jeho již dosažené kvalifikace pro žalobce nedostatečné, když „dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu“ se nabídková povinnost zaměstnavatele nevztahuje na všechna volná pracovní místa, kterými v daném okamžiku zaměstnavatel disponuje, ale pouze na taková pracovní místa, pro které má zaměstnanec potřebnou kvalifikaci a zároveň není „překvalifikován“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť žalovaná si ve svých tvrzeních protiřečí, když v odvolacím řízení tvrdila, že žalobcova kvalifikace není dostatečná pro výkon odborného specialisty v odboru zbraní, střeliva a pyrotechniky a v dovolacím řízení namítá, že jeho kvalifikace by nebyla zcela využita.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky [posuzování míry kvalifikace zaměstnance v souvislosti s tzv. nabídkovou povinností zaměstnavatele dle § 73a odst. 2 zák. práce], která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se jedná o určení neplatnosti výpovědi ze dne 10. 9. 2012 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do dne 31. 12. 2012, tj. do dne než nabyly účinnosti zákony č. 385/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a č. 399/2012 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o pojistném na důchodové spoření, (dále jen „zák. práce“), subsidiárně též podle zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“).

Zaměstnanec, jehož pracovní místo se obsazuje jmenováním, může být ze své funkce odvolán tím, kdo je příslušný ke jmenování; své funkce se rovněž může vzdát (srov. § 73 odst. 1 zák. práce). Podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; to neplatí, jestliže byl pracovní poměr založen jmenováním na dobu určitou. Zaměstnavatel je povinen podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti s jeho zrušením v důsledku organizační změny.

Z ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce vyplývá, že odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele (s výjimkou situace, že zaměstnanec byl jmenován na dobu určitou) nekončí a zároveň je zde zakotvena tzv. nabídková povinnost zaměstnavatele, která představuje svojí povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce. Jde tu přitom o takovou práci, kterou je zaměstnanec způsobilý vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Povinnost nabídnout zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená kvalifikace, a současně se nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou (k tomu srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4897/2009, nebo ze dne 23. 09. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4345/2014). V případě, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne (odmítne uzavření dohody o svém dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele), zákon stanoví (srov. § 73a odst. 2 zák. práce), že „je dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce“. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje.

V právní teorii i soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. § 4 zák. práce a § 34 a § 35 odst. 2 obč. zák.). Tuto zásadu soud uplatňuje i při posuzování platnosti právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru (dohody, výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době). Právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy byla doručena druhému účastníku pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce je předpokladem pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce, soud podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému účastníku pracovního poměru) rovněž zkoumá to, zda zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci povinnosti podle těchto ustanovení (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, uveřejněného pod č. 59 v časopise Soudní judikatura, ročník 2005, nebo obdobně právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněném pod číslem 54/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že za situace, kdy předmětná výpověď z pracovního poměru byla žalobci doručena dne 10. 9. 2012, bylo třeba splnění povinnosti zaměstnavatele vyplývající z ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce zásadně posuzovat podle stavu, jaký tu byl ke dni 10. 9. 2012. Podle hledisek vymezených ustanovením § 73a odst. 2 zák. práce pak bylo významné jedině, zda žalovaná disponovala volnými pracovními místy v okamžiku, kdy byla žalobci dávána výpověď (tj. ke dni 10. 9. 2012), přičemž její povinností nebylo nabízet žalobci každé volné pracovní místo, ale pouze místo odpovídající (kromě jeho zdravotního stavu) jeho kvalifikaci (k tomu srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3980/2011).

Kvalifikací zaměstnance se rozumí souhrn znalostí, dovedností a odborných zkušeností, které zaměstnanec získal vzděláním a výkonem odborné praxe a které jsou využitelné při výkonu jeho práce v pracovněprávních vztazích (§ 1 zák. práce). Je také možné jednotlivé kvalifikace v jejich vzájemném poměru z hlediska jejich významnosti klasifikovat jako nižší a vyšší. Vyšší kvalifikace je dána zejména vyšším stupněm vzdělání, popřípadě délkou odborné praxe zaměstnance. Vzhledem k tomu, že společenské hodnocení práce se projevuje též v jejím odměňování, může při této hierarchizaci posloužit i porovnání průměrných mezd dosahovaných za práce vyžadující jednotlivé kvalifikace, popřípadě - tam, kde se uplatňují - charakteristik platových tříd stanovených v platových předpisech pro práce, k jejichž výkonu kvalifikace slouží, a jim odpovídajících platových tarifů (k tomu srov. rovněž odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2203/2008 a ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3728/2013). Kvalifikací zaměstnance však nelze rozumět pouze souhrn znalostí, dovedností a odborných zkušeností nezbytných pro výkon doposud zastávané práce; kvalifikace zahrnuje možnost výkonu různých pracovních činností, z nichž často zaměstnanec všechny konkrétně v pracovním poměru u zaměstnavatele nevykonává. Protože s výkonem práce vyžadujícím odbornou kvalifikaci jsou též zpravidla spojeny i činnosti, které samy o sobě zvláštní kvalifikaci nevyžadují, jde o práci odpovídající kvalifikaci zaměstnance tehdy, kdy zaměstnanec může využít získanou kvalifikaci v převážné míře a kdy tedy nepřevažují práce, při kterých zaměstnanec získanou kvalifikaci nemůže uplatnit, a které by mohl vykonávat i pracovník s nižší kvalifikací, popřípadě bez zvláštní kvalifikace (k tomu srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1877/98).

V projednávané věci disponovala ke dni 10. 9. 2012 žalovaná volným pracovním místem odborného specialisty v odboru zbraní, střeliva a pyrotechniky uvolněným po Ing. G. R., pro jehož výkon bylo vyžadováno vysokoškolské vzdělání, praxe v oboru a aktivní znalost předpisů. Protože se jednalo o práci, kde žalobce mohl využít získanou kvalifikaci v převážné míře a kdy nepřevažovaly práce, při kterých by získanou kvalifikaci nemohl uplatnit, soud prvního stupně i odvolací soud správně uzavřely, že žalobce měl dostatečnou kvalifikaci pro uvedené uvolněné pracovní místo. Námitka žalované, že by na uvedeném pracovním místě jeho kvalifikace nebyla zcela využívána, nemůže – s ohledem na shora uvedené – na správnosti závěrů obou soudů v tomto směru ničeho změnit.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013. Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srovnej § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že Mgr. L. V. neosvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náhrada této daně z odměny a náhrady k nákladům řízení nepatří.

Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové částce 5.300,- Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který ho v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 29. června 2016

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

www.nsoud.cz