21 Cdo 2296/2018-135

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. P., narozeného XY, bytem XY, t. č. Věznice Heřmanice, P. O. Box 2, Ostrava 13, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Adamem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, třída Míru č. 146, proti žalovanému F. H., narozenému XY, bytem a se sídlem XY, IČO XY, o 31.560 Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 317/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. října 2017, č. j. 19 Co 1230/2017-98, takto:

I. Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 C 317/2015-80, ve věci samé o zamítnutí žaloby co do částky 10.133 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 9. 2015 do zaplacení) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

II. Jinak se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 31.560 Kč „se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně“ od 16. 9. 2015 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pro „firmu žalobce Pizza servis“ pracoval v době od 1. 10. 2013 do 20. 8. 2015 jako kuchař a že žalovaný mu dluží 8.268 Kč jako doplatek mzdy, 13.992 Kč jako náhradu za dovolenou za 33 dnů a 9.300 Kč tvoří přeplatek na dani z příjmů.

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 C 317/2015-80, připustil změnu žaloby tak, že „zní: Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 31.560 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 9. 2015 do zaplacení“, uložil žalovanému zaplatit žalobci 7.435 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 9. 2015 do zaplacení, návrh co do částky 24.123 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 9. 2015 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalobce není povinen zaplatit „žalobci“ (správně žalovanému) náklady řízení a že žalovaný je povinen zaplatit „na účet Okresního soudu v Českém Krumlově“ soudní poplatek 1.000 Kč. Ze mzdového listu žalobce za rok 2015 měl za prokázáno, že v měsíci srpnu mu vznikl nárok na mzdu ve výši 7.437 Kč (nikoliv ve výši žalobcem tvrzených 8.268 Kč); proto v této části žalobě vyhověl. Z prohlášení poplatníka daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, formulářů vyplňovaných za roky 2014 a 2015 zjistil, že nejsou žalobcem řádně podepsány a že žalobci tak nevznikl nárok na to, aby mu byl přeplatek vyúčtován. Navíc „výše mzdy žalobce tak, jak vyplývá ze mzdového listu za období roku 2015, byla taková, že daně jím odváděné, nedosahovaly takové výše, aby mu vznikl přeplatek, který by mu vůbec mohl být vracen“. Ve vztahu k náhradě za dovolenou zjistil, že na začátku roku 2015 došlo k převodu dovolené v rozsahu 5 dnů, že za rok 2015 vznikl žalobci nový nárok na dovolenou (vzhledem k tomu, že žalobce neodpracoval celý kalendářní rok 2015) ve výši 14 dnů. Žalobce podle mzdového listu vyčerpal dva dny dovolené, ale měl neomluvené absence ve dnech 21. 8., 22. 8., 23. 8., 26. 8., 27. 8., 31. 8. a 4. 9. 2015, tedy 7 dnů. Žalovaný mu krátil dovolenou o 3 dny za každou neomluveně zameškanou směnu; „jde o krácení, po kterém žalobci již žádný nárok na náhradu mzdy za dovolenou podle § 222 zákoníku práce nenáleží“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 10. 2017, č. j. 19 Co 1230/2017-98, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku „v odstavci III. a V.“ (v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek) potvrdil, ve výroku „v odstavci IV.“ (ve výroku o náhradě nákladů mezi účastníky) jej změnil tak, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav a také jej správně právně zhodnotil. Ze mzdových listů žalobce za rok 2015 vyplývá, že mu přeplatek na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, který by mu mohl být vrácen, na této dani nevznikl, a navíc žalobce ani nepodepsal příslušný formulář prohlášení poplatníka. Souhlasil se soudem prvního stupně i v tom, že za rok 2014 žalobci zbylo 5 nevyčerpaných dnů dovolené, které mu byly převedeny do roku 2015, že vzhledem k tomu, že žalobce ukončil pracovní poměr u žalovaného ke dni 9. 9. 2015, vznikl mu nárok na poměrnou část dovolené za kalendářní rok 2015 v trvání 13,5 dne, že žalobce vyčerpal v roce 2015 pouze 2 dny dovolené a zbývalo mu tedy k vyčerpání 16,5 dne dovolené, že měl v době před skončením pracovního poměru 7 dnů neomluvené absence, že žalovaný mu krátil dovolenou o 3 dny za každý neomluvený pracovní den a že tedy žalobci z nároku na 16,5 dne dovolené již žádný nárok na náhradu mzdy za dovolenou nevznikl.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, „zda je přípustná kumulace sankcí, a to okamžitého zrušení pracovního poměru dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a krácení dovolené dle § 223 zákoníku práce“, a „zda existuje limit pro krácení dovolené, pokud pracovník neodpracoval celý kalendářní rok dle § 223 odst. 3 zákoníku práce“, žalobce dále namítá, že „nižší soudy zcela pominuly ustanovení § 223 odst. 6 zákoníku práce, když došlo k důvodům ke krácení dovolené až v roce 2015 a byla krácena dovolená převedená z roku 2014“, že „presumovaly správnost mzdového listu předloženého žalovaným, aniž se vypořádaly se skutkovými námitkami žalobce“, a že „nedostatečně posoudily otázku případného nároku žalobce na přeplatek na dani z příjmů“. Dovozuje, že jestliže žalovaný jako prvotní sankci zvolil okamžité zrušení pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, je následné krácení dovolené již nepřípustnou kumulací sankcí, že v roce 2015 nelze krátit převedenou dovolenou z roku 2014, neboť dovolená, na kterou vzniklo právo v příslušném kalendářním roce, se krátí pouze z důvodů, které vznikly v tomto roce; i když žalobce neodpracoval celý pracovní rok, krácení dovolené musí mít své limity a příslušné ustanovení „je nutné vyložit extenzivně ve prospěch zaměstnance, tj. že lze krátit pouze část dovolené v porovnání s celkovou délkou odpracované doby tak, aby zaměstnanci i po krácení zůstala alespoň jedna polovina dovolené náležející za odpracované měsíce“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby „zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 01. 06. 2017, č. j. 9 C 317/2015-80, a to ve výrocích č. III. a IV., a věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Českém Krumlově“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ode dne 30. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po tomto dni (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky, „zda je přípustná kumulace sankcí, a to okamžitého zrušení pracovního poměru dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a krácení dovolené dle § 223 zákoníku práce“, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je zčásti opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalobce se domáhá nároků, které mu vznikly v souvislosti se skončením pracovního poměru ke dni 9. 9. 2015 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění do dne 30. 9. 2015, tj. do dne než nabyl účinnost zákon č. 205/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony – dále též jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 223 odst. 2 zák. práce krátí-li zaměstnavatel zaměstnanci dovolenou za neomluveně zameškanou směnu (pracovní den), může mu dovolenou krátit o 1 až 3 dny; neomluvená zameškání kratších částí jednotlivých směn se mohou sčítat.

Podle ustanovení § 223 odst. 3 zák. práce při krácení dovolené podle odstavců 1 a 2 musí být zaměstnanci, jehož pracovní poměr k témuž zaměstnavateli trval po celý kalendářní rok, poskytnuta dovolená alespoň v délce 2 týdnů.
Podle ustanovení § 223 odst. 6 zák. práce dovolená, na kterou vzniklo právo v příslušném kalendářním roce, se krátí pouze z důvodů, které vznikly v tomto roce.

Podle ustanovení § 48 odst. 1 zák. práce pracovní poměr může být rozvázán jen a) dohodou, b) výpovědí, c) okamžitým zrušením, d) zrušením ve zkušební době.

Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Zásada, že tatáž osoba může být za tentýž skutek postižena pouze jedenkráte (ne bis in idem), je zásadou práva veřejného přimykající se především k právu trestnímu a správnímu, případně dopadající na tato řízení, týkající se stejného skutku a stejné osoby. Její uplatnění také na řízení kárná či kázeňská je prozatím sporné. Přenesení uvedeného principu (zásady) do práva pracovního (byť i jen do úpravy týkající se pracovněprávních sankcí vůči zaměstnanci) se tak může jevit problematickým.

Uvedené však nemůže dopadat na vztah mezi okamžitým zrušením pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce a krácením dovolené podle ustanovení § 223 zák. práce. Jak totiž vyplývá z uspořádání zákoníku práce a výslovného znění ustanovení § 48 odst. 1 zák. práce, okamžité zrušení pracovního poměru je jedním ze způsobů rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, jež zákoník práce umožňuje. Zároveň ve svém ustanovení § 55 odst. 1 stanoví podmínky, při jejichž splnění může zaměstnavatel (rozhodne-li se tak) k tomuto způsobu rozvázání pracovního poměru přistoupit. To, že okamžitým zrušením lze pracovní poměr rozvázat (mimo jiné) také tehdy, jestliže zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, však nemění nic na tom, že se jedná o jeden ze způsobů rozvázání pracovního poměru (i když to zaměstnanec může pociťovat také jako určitou sankci za to, že své povinnosti porušil zvlášť hrubým způsobem).

Naproti tomu krácení dovolené za neomluveně zameškanou směnu (pracovní den) představuje sankci zaměstnavatele za porušení povinnosti, která zaměstnanci vyplývá z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, tj. konat práci v předem stanovené pracovní době na pracovišti zaměstnavatele [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Záleží přitom na rozhodnutí zaměstnavatele, zda dovolenou krátit bude či nikoli. Stejně tak je výlučně v pravomoci zaměstnavatele, zda bude dovolenou krátit v rozsahu jednoho dne, dvou dnů či tří dnů za jeden zameškaný den (srov. § 223 odst. 2 zák. práce). Při krácení dovolené za neomluveně zameškanou směnu (směny) musí být zaměstnanci, jehož pracovní poměr k témuž zaměstnavateli trval po celý kalendářní rok, poskytnuta dovolená aspoň v délce dvou týdnů. Zachování této minimální výměry dovolené se však vztahuje výhradně na zaměstnance, jehož pracovní poměr trvá po celý kalendářní rok, v němž se posuzuje zameškaná doba a v němž také dochází k případnému krácení, tedy doba od 1. 1. do 31. 12. (srov. § 223 odst. 3 zák. práce). Jestliže pracovní poměr zaměstnance netrvá po celý kalendářní rok a zaměstnanec tak má právo jen na poměrnou část dovolené, může se tato dovolená zkrátit celá, a to právě proto, že pracovní poměr netrval celý kalendářní rok.

Vzhledem k tomu, že právní úprava dovolené je konstruována převážně ve vztahu ke „kalendářnímu roku“, platí zároveň – jak vyplývá z ustanovení § 223 odst. 6 zák. práce - že dovolená za kalendářní rok se krátí výhradně za doby zameškané v tomto kalendářním roce. Pro účely krácení dovolené se proto při sečítání zameškaných dob vychází z období od 1. 1. do 31. 12. kalendářního roku, za který se dovolená poskytuje (v němž vzniklo právo na dovolenou, která se krátí).

Tyto závěry, převedeny do poměrů projednávané věci, znamenají, že dovolatelem otevřenou otázku „zda je přípustná kumulace sankcí, a to okamžitého zrušení pracovního poměru dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a krácení dovolené dle § 223 zákoníku práce“, odvolací soud (i soud prvního stupně, s jehož závěry odvolací soud souhlasil) vyřešil správně, i když se k ní výslovně nevymezoval.

Z rozhodnutí obou soudů je rovněž patrné, že - aniž by to výslovně uváděly – vycházely z toho, že zákoník práce nestanoví žádný minimální limit pro krácení dovolené, neodpracoval-li zaměstnanec celý kalendářní rok, neboť zachování minimální výměry dovolené (v délce 2 týdnů) se vztahuje výhradně na zaměstnance, jehož pracovní poměr trvá po celý kalendářní rok.

Souhlasit však s odvolacím soudem nelze v tom, že měl-li žalobce 7 neomluvených pracovních dnů a žalovaný mu krátil dovolenou o 3 dny za každý neomluvený pracovní den, tak z nároku na 16,5 dne dovolené již žalobci žádný nárok na náhradu mzdy za dovolenou nevznikl. Sám odvolací soud totiž uvádí, že za rok 2014 žalobci zbylo 5 nevyčerpaných dnů dovolené, které mu byly převedeny do roku 2015. Vzhledem k tomu, že – jak výše uvedeno - dovolená za kalendářní rok se krátí výhradně za doby zameškané v tomto kalendářním roce (pro účely krácení dovolené se při sečítání zameškaných dob vychází z období od 1. 1. do 31. 12. kalendářního roku, za který se dovolená poskytuje), nelze pro neomluveně zameškanou směnu (směny) v kalendářním roce 2015 krátit dovolenou, na kterou vznikl nárok v roce 2014.

Přihlížet nemohl dovolací soud k námitkám žalobce, že „nižší soudy presumovaly správnost mzdového listu předloženého žalovaným, aniž se vypořádaly se skutkovými námitkami žalobce“, a že „nedostatečně posoudily otázku případného nároku žalobce na přeplatek na dani z příjmů“. Jak totiž vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání, přičemž dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 větu první o. s. ř.). Citované námitky dovolatele však směřují proti skutkovým zjištěním (závěrům) odvolacího soudu (v podstatě namítá, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování). V uvedeném rozsahu (v němž dovolání směřovalo proti potvrzujícímu výroku ohledně 9.300 Kč jako přeplatku na dani z příjmů s příslušenstvím) bylo proto dovolání odmítnuto (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (z obsahu dovolání nevyplývá, že by rozsah dovolání nějak omezil), napadl tedy i výrok, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně 833 Kč jako doplatku mzdy s příslušenstvím. Ve vztahu k tomuto nároku však žádné konkrétní dovolací důvody neuvádí a neuvádí ani důvody přípustnosti dovolání proti tomuto výroku dovoláním napadeného rozsudku. I v tomto rozsahu bylo proto dovolání odmítnuto (srov. § 241a, 241b odst. 3 a 243c odst. 1 o. s. ř.).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (jeho názor na výklad ustanovení § 223 odst. 6 zák. práce) není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v části týkající se náhrady mzdy za dovolenou ve výši 13.992 Kč s příslušenstvím a navazujících nákladových výroků zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 8. 2019

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu

www.nsoud.cz