Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

27.04.2021

Spisová značka:

21 Cdo 2212/2020

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2212.2020.1

Typ rozhodnutí:

USNESENÍ

Heslo:

Přípustnost dovolání
Dovolací důvody
Povinnosti zaměstnanců
Okamžité zrušení pracovního poměru

Dotčené předpisy:

§ 237 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 301-304 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 38 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb.
§ 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb.

Kategorie rozhodnutí:

E


21 Cdo 2212/2020-241



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Viničních horách č. 1834/24, proti žalované Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, v. v. i. se sídlem v Praze 6, Flemingovo náměstí č. 542/2, IČO 61388963, zastoupené Mgr. Bc. Janem Spáčilem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze, Italská č. 2581/67, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 158/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2020, č. j. 62 Co 117/2019-223, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Šenkýře, advokáta se sídlem v Praze 6, Na Viničních horách č. 1834/24.


S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, č. j. 62 Co 117/2019-223, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce podle pracovní smlouvy ze dne 12. 7. 2007, změněné dohodou ze dne 14. 11. 2011, pracoval na pozici zástupce ředitele pro výstavbu. V roce 2012 žalovaná uzavřela smlouvu o dílo o výstavbě nových objektů a rekonstrukci objektů stávajících, výstavba byla rozdělena do 4 etap a naprostá většina díla byla vyhotovována v průběhu první až třetí etapy (objem cca 2 mld. Kč), čtvrtá etapa představovala z celkového objemu prací částku do 1 mil. Kč, v jejím rámci se jednalo pouze o uvedení dvou nebo tří místností do původního stavu a dále provedení sadových úprav, o kterých bylo dohodnuto, že budou realizovány v režimu vad a nedodělků do 30. 4. 2017. Dopisem ze dne 22. 2. 2017, který žalobce převzal dne 27. 2. 2017, žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že „…v souvislosti se smlouvu o dílo ze dne 18. května 2012 uzavřenou mezi zaměstnavatelem jakožto objednatelem a Sdružením ÚOCHB, jehož vedoucím je společnost Chládek a Tintěra a. s. … jakožto zhotovitelem…., přestože Vám muselo být známo, že dílo je zhotoveno v rozporu s projektovou dokumentací, dosud není skončeno a není způsobilé k převzetí, učinil jste dne 13. února 2017 převzetí části díla (4. etapy) tak, že jste podepsal protokol o předání a převzetí stavby nebo její dokončené části a převzal dílo s tím, že za zaměstnavatele jste podepsal konečný protokol o předání a převzetí díla. Učinil jste tak přesto, že jakožto zástupce ředitele pro výstavbu zastáváte u zaměstnavatele pozici, na které jste dlouhodobě měl přístup k informacím týkající se díla a průběhu jeho realizace. Mimo jiné jste byl účasten pravidelných pondělních porad vedení, zejména porad, které se uskutečňovaly v období od 12. 12. 2016 do 13. 2. 2017. V rámci těchto porad vedení byl opakovaně projednáván nevyhovující stav realizace díla a rovněž další postup zaměstnavatele vůči zhotoviteli v této záležitosti. Musel jste si být tak vědom toho, že s ohledem na shora uvedené není možné převzít nedokončené dílo vykazující vady, a že protokolární převzetí díla není v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Rovněž jste, s ohledem na svoji odbornost a znalost, musel vědět, že tímto svým jednáním ohrozíte právní postavení zaměstnavatele vůči zhotoviteli. Vaše jednání, když jste bez vědomí zaměstnavatele podepsal výše specifikované protokoly, tak bylo zcela v rozporu se zamýšleným postupem zaměstnavatele vůči zhotoviteli. Nadto jste při převzetí díla jednal zcela nad rámec svého oprávnění zastupovat zaměstnavatele vůči třetím osobám, neboť nedisponujete oprávněním zastupování zaměstnavatele při takovýchto jednáních…“. Dále odvolací soud vyšel ze zjištění, že nesouhlas žalované s převzetím díla (ať již 4. etapy či díla jako celku) nebyl žalobci znám, když nedostal pokyn od ředitele žalované dílo nepřevzít a tento závěr nevyplýval ani z pracovních porad konaných v době ode dne 12. 12. 2016 do dne 13. 2. 2017. Pokud žalobce dílo dne 10. 2. 2017 (žalovanou uvedeno nesprávně 13. 2. 2017) v tomto rozsahu převzal, činil tak na základě výzvy zhotovitele v termínu a za podmínek daných smlouvou o dílo s přihlédnutím ke konečnému sjednanému termínu díla k 28. 2. 2017 i faktu, že mu žalovaná schválila dovolenou (ve dnech 18. 2. - 25. 2. 2017). Vycházel z rozsahu provedených prací odsouhlasených zaměstnancem technické správy žalované K. Š. a zhotovitelem ke dni 3. 2. 2017 s tím, že vedoucí skupiny technického dozoru J. M. byl shodně toho názoru, že dílo ke dni předání nevykazuje vady, které by bránily jeho užívání. Skryté vady díla již převzaté 1. etapy (zejm. terakotové podlahy, o níž je v protokole učiněn záznam, že o způsobu řešení této vady budou vedena osobní jednání) jsou v konečném protokole zaznamenány. V protokole o předání 4. etapy díla jsou terénní a sadové úpravy z důvodů klimatických podmínek označeny jako nedodělky, které nebrání užívání díla, s termínem provedení do 30. 4. 2017. Jednání žalobce, který podléhal na své vedoucí pozici jedině pokynu ředitele žalované – statutárního orgánu [srov. § 17 odst. 1 písm. a) zák. č. 341/2005 Sb. o veřejných výzkumných institucích], které je mu předmětným ukončením pracovního poměru vytýkáno, nevybočilo ani z rozsahu kompetencí žalobce, které na pozici zástupce ředitele pro výstavbu měl. Žalobce nepotřeboval ani žádné zvláštní zmocnění k zastupování žalované při tomto jednání. V řízení nebylo zjištěno, že by žalobce dostal od žalované pokyn, že tak ve vztahu k převzetí závěrečné 4. etapy díla i díla jako celku nemá postupovat. Pokud se týká námitky žalované, že důsledky jednání žalobce mu musely být známy, když tyto byly prokázány z konkrétních důkazů – (viz vyjádření žalované ze dne 21. 5. 2019, vč. citace), pak ani tuto neshledal odvolací soud důvodnou. Dopis žalované ze dne 23. 1. 2017 (ve kterém žalovaná v reakci na dopis zhotovitele ze dne 18. 1. 2017 sděluje, že „je jasné, že díky klimatickým podmínkám není možné dílo dokončit ve sjednaném termínu, kdy považuje za nutné termín předání díla prodloužit dodatkem a odpovídajícím způsobem prodloužit i bankovní záruku po dobu účinnosti SoD“) byl žalobci zaslán přílohou sekretariátem žalované dne 27. 1. 2017, avšak v mezidobí dne 25. 1. 2017 bylo ředitelem žalované a žalobcem osobně jednáno, kdy však nezazněl návrh žalované či jiný pokyn směřující k nepřevzetí díla. Odvolací soud učinil skutkový závěr o nevědomosti žalobce o skutečné vůli žalované, která nebyla prostřednictvím jasného pokynu ve vztahu k záměrům se smlouvou o dílo a k bankovní záruce žalobci vyjevena.

Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovních povinností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1043/2016).

Podle ustanovení § 301 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 86/2006).

Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že útok na majetek zaměstnavatele představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 25/2013).

Nejvyšší soud dále ve své četné judikatuře typově „zmapoval“ ty případy, které je třeba vyhodnotit jako porušení povinnosti „nezpůsobovat zaměstnavateli škodu“ (zásada „neminem leadere“) a které umožňují zaměstnavateli okamžitě zrušit pracovní poměr se zaměstnancem. Tak tomu je vždy nejenom v případech přímého útoku na majetek zaměstnavatele (srov. případy přímých „krádeží“ řešené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2590/2015, nebo ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1496/2013), zneužití výhod poskytnutých zaměstnavatelem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1096/2017), užití „firemního“ vozidla k soukromým účelům (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4045/2019), předstírání (fingování) výkonu práce (srov. například již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 25/2013)], ale i v případech útoků „nepřímých“, kdy je škoda ve formě pouze potenciální či „morální“ [tedy např. zneužití kontaktů, získaných v souvislosti s výkonem práce, k vlastnímu prospěchu a ke škodě zaměstnavatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012), bezprávná výhrůžka způsobením škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 83/2019), neoprávněná dispozice s majetkem zaměstnavatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 991/2019), bezdůvodná a nepravdivá kritika zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4418/2007) a další].

Jde sice o skutkově rozmanitou škálu případů, avšak jejich jednotícím kritériem je skutečnost, že zaměstnanec, zneužívaje své pozice, funkce, postavení, oprávnění či možností, vyplývajících z druhu vykonávané práce, upřednostňuje a sleduje své vlastní zájmy a cíle na úkor zaměstnavatele (nejčastěji se obohatit, či získat jinou neoprávněnou výhodou) a jedná vždy (z hlediska míry zavinění, tedy vnitřního vztahu zaměstnance ke svému protiprávnímu jednání) v přímém či nepřímém úmyslu a jeho jednání nemá zpravidla přímou vazbu na výkon práce pro zaměstnavatele a vztah k zaměstnavateli vyplývá z charakteru porušení povinností zaměstnance.

Do této kategorie je nutno přiřadit i rozhodnutí, která, ke zdůvodnění přípustnosti dovolání, předkládá dovolatelka; rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1496/2013, a ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 byly zmíněny v předchozím textu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3400/2018, řeší problematiku neoprávněného užití firemního vozidla, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, opětovně zneužití „firemní“ kreditní karty.

Z uvedeného přehledu nelze dospět k jinému závěru, než že argumentace dovolatelky zcela pomíjí skutkový stav, zjištěný nalézacími soudy a reprodukovaný v předchozím textu, a upíná se k takovým rozhodnutím, která reagují na odlišný skutkový stav, než byl zjištěn v tomto řízení. V této věci k tvrzenému porušení povinností mělo dojít v přímé souvislosti s výkonem činnosti náležející k povinnostem žalobce, nebylo shledáno (a ani koneckonců tvrzeno), že by svým jednáním žalobce sledoval nějaký osobní prospěch na úkor či ke škodě zaměstnavatele a že by žalobce jednal v přímém či nepřímém úmyslu. Argumentace též pomíjí (argumentačně nesporovaný) závěr soudů, že žalobce neměl právní důvod čtvrtou etapu (a tím i celé dílo) nepřevzít; jinak řečeno převzetím díla žalobce nemohl za této situace porušit svoji právní povinnost, ledaže by, jak správně dovozuje odvolací soud, měl přímý a jednoznačný pokyn dílo nepřevzít [srov. např. (mutatis mutandis) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 182/2006, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 73/2007], což však bylo jako skutkové zjištění vyloučeno.

Z uvedených důvodů dovolací soud posoudil námitky žalované, uvedené pod body 5. 1 až 5. 5 dovolání, jako námitky, které přípustnost dovolání založit nemohou.

Námitky pod body 5. 6 až 5. 8 dovolání se pak vztahují k otázce posouzení intenzity (případného) porušení povinností ze strany žalobce, na které však rozhodnutí odvolacího soudu není založeno (srov. závěry v samotnou dovolatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018).

Rozsudek odvolacího soudu byl napaden „v plném rozsahu“ (tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., které stanoví, že dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 4. 2021




JUDr. Pavel Malý
předseda senátu


Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2212/2020

www.nsoud.cz