21 Cdo 2/2019-316

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem v Jaroměři, nám. Československé armády č. 51, proti žalovanému ZÁLESÁK – svaz pro pobyt v přírodě, z. s. se sídlem v Brně, Lidická č. 1857/4, IČO 00531651, zastoupenému Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Metodějova č. 450/7, o 41 830 Kč s příslušenstvím, za účasti České pojišťovny a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 119 C 200/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2018 č. j. 15 Co 101/2018-299, takto:


Rozsudek krajského soudu a rozsudek M��stského soudu v Brně ze dne 5. února 2018 č. j. 119 C 200/2014-274 ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba co do 33 814 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 16. 1. 2014 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 25. 3. 2014 (doplněnou podáním doručeným soudu prvního stupně dne 27. 5. 2014) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 3 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 24. 2. 2014 do zaplacení, 5 016 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 16. 1. 2014 do zaplacení a 33 814 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 16. 1. 2014 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 6. 7. 1977 utrpěl v důsledku „nedbalostního trestného činu žalovaného“ při branném výcviku úraz, následkem kterého je plně invalidní, ochrnutý, bezmocný, odkázaný na lůžko, invalidní vozík a auto, že za úraz je odpovědný žalovaný, což bylo konstatováno rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 3 T 573/78, rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 29 C 434/92 a rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 64/82, že soud přiznal žalobci v řízení vedeném pod sp. zn. 104 C 2/2013 náhradu nákladů na vybudování přístřešku pro auto a vozík, avšak že přístřešek byl dodatečně rozšířen mimo původní plochu dlažby do trávníku, aby se žalobce dostal k autu i zprava, a proto bylo nutno uhradit další 3 000 Kč. Dále uvedl, že vzhledem k tomu, že se nedaří léčba bolesti na odborném pracovišti krajské nemocnice, absolvoval léčbu masážemi (akupresuru a reflexní masáže), za kterou zaplatil celkem 5 016 Kč, že tato škoda by nevznikla, kdyby nebylo původního škodního chování žalovaného, neboť žádný lékař nemá nejmenší pochybnost, že bolesti jsou následkem původního poranění páteře a míchy, že na podzim 2013 mu vznikla na autě bez jeho zavinění závada na řízení automatické převodovky – mechatronice, za kterou zaplatil 33 814 Kč, a že automatická převodovka mu byla uznána státem jako kompenzační pomůcka potřebná při jeho zdravotním postižení a byl na ni poskytnut příspěvek, avšak opravu již stát nehradí. Dodal, že o náhradu všech specifikovaných škod požádal vedlejšího účastníka, který je odmítl uhradit.

Žalovaný a vedlejší účastník zejména uvedli, že náklady léčení se hradí za léčbu účelně vynaloženou, což v daném případě není splněno, neboť tato léčba není prováděna ve zdravotnickém zařízení ani medicínsky vyškoleným pracovníkem a není možné zhodnotit prokazatelný výsledek, a že náklady na opravu mechatroniky v převodovce nemohou odškodnit vzhledem k tomu, že se jedná o běžné opotřebení věci, kdy náklady na opravu automobilu je nutné vynaložit i v případě manuálního řazení, přičemž se nejedná o nárok v příčinné souvislosti s úrazem žalobce.

Městský soud v Brně - poté, co usneseními ze dne 16. 11. 2015 č. j. 119 C 200/2014-86 a ze dne 11. 3. 2016 č. j. 119 C 200/2014-137 připustil změnu žaloby, kterou se žalobce podáními ze dne 4. 12. 2014, 10. 9. 2015 a 17. 11. 2015 domáhal (kromě částek uplatněných v žalobě) zaplacení 6 960 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 10. 12. 2014 do zaplacení, 73 999 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 13. 6. 2015 do zaplacení, 21 808 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 18. 11. 2015 do zaplacení a 9 457 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 18. 11. 2015 do zaplacení – rozsudkem ze dne 11. 4. 2016 č. j. 119 C 200/2014-161 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení 6 044 Kč. Vyšel mimo jiné ze zjištění, že právní předchůdce žalovaného (326. základní organizace „Svazarmu branné a technické výchovy“, Brno-město) byl shledán plně odpovědným za škodu, která vznikla žalobci v souvislosti s úrazem, který utrpěl dne 6. 7. 1977 při branném výcviku, že žalobce utrpěl frakturu druhého až třetího bederního obratle s posunem úlomku a postižením nervového systému, že je odkázán na invalidní vozík, že dosud nebyla ze strany lékařů nalezena vhodná analgetická terapie, která by ovlivnila přetrvávající otoky a bolestivosti dolních končetin, drobné povrchové defekty na prstech a červenou vyrážku na obou kolenou dolních končetin, že s ohledem na vyčerpání všech medicínských možností bylo shledáno jako vhodné vyzkoušení alternativních terapií a současně byla žalobci doporučena dvakrát ročně lázeňská terapie, že mu byl přiznán příspěvek na zvláštní úpravu motorového vozidla („MAARO mechanické ruční ovládání brzdy a plynu vpravo a automatická převodovka“), ale nebyl mu přiznán příspěvek na opravu motorového vozidla (automatické převodovky), neboť platné právní předpisy neumožňují poskytnutí tohoto příspěvku, že žalobci byl E. F. doporučen pobyt v termálních lázních se slanou horkou vodou, zejména na jižním Slovensku v trvání alespoň 14 dní, že I. J. žalobci doporučil zopakovat pobyt u moře, který přináší dočasně dobrý efekt na bolesti, kondici, pohyblivost a sebeobsluhu pacienta, a že u žalobce, jako pacienta s diagnózou těžká paraparéza dolních končetin, který je odkázaný na invalidní vozík, byl přídavný ruční pohon na mechanický vozík „Handbike“ doporučen jako kompenzační pomůcka pro pacienta velmi vhodná, umožňující mu aktivní pohyb v exteriéru. Dospěl k závěru, že náklad na vybudování dlažby vynaložil žalobce v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním právního předchůdce žalovaného, neboť z důvodu rozsahu a trvalých následků zdravotního postižení žalobce je pro něj auto nezbytné, potřebuje je mít k dispozici nepřetržitě a musí mu být přístupné, že žalovaný je povinen odškodnit takovou odbornou pomoc, která zmírňuje žalobcovy potíže a která je podstoupena v souladu s doporučením lékařů, že žalobce má nárok i na proplacení nákladů na opravu automatické převodovky, neboť se jedná o nezbytnou kompenzační pomůcku, která musí být funkční, že účelně vynaložené jsou i náklady na jednolůžkový pokoj v průběhu léčebného pobytu a na bylinnou léčbu a že žalobce má nárok i na kompenzační pomůcku „Handbike“, která zlepší kvalitu jeho života, a to jak po stránce zdravotní, tak po stránce psychické, a která pomůže zmírnit dopady a důsledky protiprávního jednání žalovaného. Dovodil, že účelně vynaložené jsou i náklady na léčebné pobyty žalobce u moře v Chorvatsku v roce 2015 a v termálních lázních na Slovensku v roce 2013, neboť slouží ke zlepšení žalobcova zdraví a byly absolvovány na doporučení lékařů.

K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 11. 2016 č. j. 15 Co 166/2016-213 rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 5 016 Kč s příslušenstvím, 6 960 Kč s příslušenstvím a 73 999 Kč s příslušenstvím, potvrdil, ve zbytku jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že náklady na léčbu bolesti u S., na bylinnou léčbu v rámci terapie tradiční čínskou medicínou a na léčebné pobyty v Chorvatsku u moře a na Slovensku v termálních lázních Podhájská jsou účelně vynaložené a že žalovaný je povinen je žalobci uhradit, neboť žalobce je podstoupil na doporučení lékařů a doložil náklady tím vzniklé. Uvedl, že ohledně dalších uplatněných nároků na úhradu nákladů za léčebné pobyty v Chorvatsku 2015 a v Podhájské 2013 prozatím nejsou dostatečné předpoklady pro rozhodnutí, neboť tvrzení žalobce a navrhovaný žalobní petit ohledně těchto nároků trpí vnitřními logickými rozpory. Odvolací soud dále souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce má nárok na náhradu nákladů, které vynaložil v souvislosti se zakoupením zdravotní techniky „přídavného ručního pohonu na mechanický vozík handbike“, neboť se jedná o zdravotní techniku, která určitým způsobem modifikuje invalidní vozík, napomáhá rehabilitaci žalobce a umožňuje mu pohyb na delší vzdálenost. U zbývajících nároků (rozšíření dlažby, oprava převodovky) dovodil, že rozhodnutí soudu prvního stupně je předčasné a nepřezkoumatelné.

Městský soud v Brně - poté, co usnesením ze dne 9. 10. 2017 č. j. 119 C 200/2014-260 zastavil řízení ohledně částky 3 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 24. 2. 2014 do zaplacení, neboť žalobce vzal žalobu v této části zpět - rozsudkem ze dne 5. 2. 2018 č. j. 119 C 200/2014-274 rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 22 225 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 18. 11. 2015 do zaplacení a 9 033 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 18. 11. 2015 do zaplacení, žalobu co do 33 814 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 16. 1. 2014 do zaplacení zamítl a uložil žalovanému a vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 24 447 Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Hencla. Dovodil, že náklady na léčebné pobyty u moře v Chorvatsku v roce 2015 (22 225 Kč) a na Slovensku v roce 2013 (9 033 Kč) jsou účelně vynaloženými náklady, neboť slouží ke zlepšení žalobcova zdraví a byly absolvovány na doporučení lékařů. Ohledně nároku na náhradu nákladů na opravu automatické převodovky dospěl k závěru, že žalobce má nárok na pořízení upraveného automobilu, neboť jedním z trvalých následků úrazu je imobilita žalobce, a proto je pro něj nezbytné mít k dispozici zvláštně upravené vozidlo jako nezbytnou kompenzační pomůcku, že však k závadě na automatické převodovce ve vozidle žalobce došlo v důsledku běžného opotřebení, a proto nebyla splněna podmínka vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a danou konkrétní škodou, která žalobci vznikla.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 7. 2018 č. j. 15 Co 101/2018-299 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že k zajištění mobility potřebuje žalobce zvláštní pomůcky (tzn. vozík či „handbike“ na kratší vzdálenosti a automobil s upraveným řízením na delší vzdálenosti) a že je proto pořízení těchto pomůcek i úprava automobilu na ruční řízení v příčinné souvislosti s úrazem žalobce a nahrazením chybějící funkce mobility, avšak dovodil, že běžná údržba a náklady na opravy způsobené poruchou či opotřebením nejsou v příčinné souvislosti s předmětným úrazem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny otázky, zda má osoba zdravotně postižená pracovním úrazem v rámci odškodnění nárok na úhradu nákladů na opravu porouchané či opotřebené kompenzační pomůcky a zda existuje příčinná souvislost mezi nákladem na odstranění poruchy kompenzační pomůcky a pracovním úrazem žalobce. Má za to, že jde o vztah příčinné souvislosti mezi úrazem zaviněným žalovaným a zdravotním postižením žalobce, které ho nutí k vybavení kompenzačními pomůckami, jejichž opravy jsou nutné jako u každé věci, aby byl samostatný a nezávislý na drahé pomoci druhých lidí, že kdyby byl zdravý, vůbec žádné kompenzační pomůcky by nepotřeboval a nevznikly by ani žádné náklady na jejich pořízení a opravy, že kompenzační pomůcky mají obecnou záruku dva roky, poté již není garantována jejich kvalita a funkčnost, že žalovaný má povinnost uhradit potřebnou kompenzační pomůcku nejenom jednou, ale opakovaně, a to dokonce i když nemá poruchu, ale uběhne doba jejího bezpečného použití, neboť žalobce potřebuje tyto pomůcky stále, a že nejedná-li se o výrobek po bezpečné době expirace, je racionálnějším řešením výrobek nevyměňovat celý, ale opravit jej. Uvádí, že není žádný důvod, aby cenu oprav kompenzačních pomůcek nesl žalobce, který je donucen k jejich držení a používání úrazem, který způsobil žalovaný. Uzavírá, že náklad žalobce vynaložený na opravu kompenzační pomůcky postižení vzniklého při jeho pracovním úrazu navazuje v příčinné souvislosti na její nutné pořízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 33 814 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 16. 1. 2014 do zaplacení.

Vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť rozhodnutí soudů v dané věci bylo učiněno zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Uvedl, že v případě poruchy převodovky se jedná o „běžné opotřebení věci, které by bylo nutno vynaložit i v případě manuálního řazení automobilu“, a že tento nárok tak není v přímé příčinné souvislosti s úrazem žalobce.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že žalobce utrpěl při branném výcviku u žalovaného (jeho právního předchůdce) dne 6. 7. 1977 úraz, při kterém došlo k fraktuře jeho druhého až třetího bederního obratle s posunem úlomku a postižením nervového systému, že v důsledku úrazu je žalobce nepohyblivý od pasu dolů, je plně invalidní, odkázaný na invalidní vozík a automobil, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 C 182/79 soud shledal odpovědnost žalovaného (jeho právního předchůdce – 326. základní organizaci Svazarmu se sídlem v Brně - městě, Hroznová č. 45) za tento úraz ve smyslu ustanovení § 24 zákona č. 73/1973 Sb., o branné výchově, neboť žalovaný se nezprostil odpovědnosti ani zčásti, že v průběhu doby žalovaný prostřednictvím vedlejšího účastníka hradil jednotlivé dílčí nároky práva na náhradu škody, včetně části nákladů na pořízení osobního automobilu a jeho zvláštní výbavu, že rozhodnutím Úřadu práce, pobočky v Pardubicích ze dne 25. 3. 2009 č. j. TZP/94095/2008/dož/Šo byl žalobci přiznán příspěvek na zvláštní úpravu automobilu – „MERO AA mechanické ruční ovládání brzdy a plynu vpravo“ a „automatická převodovka“, že na podzim 2013 byla na vozidle zjištěna závada na řízení automatické převodovky – mechatronice a že Úřad práce pobočka v Pardubicích sdělil žalobci dopisem ze dne 17. 2. 2014 sp. zn. MPSV-ÚP/2014/PA, že mu nebude přiznán příspěvek na opravu motorového vozidla (automatické převodovky), neboť „platné znění zákonů neumožňuje poskytnutí tohoto příspěvku“.

Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení otázky hmotného práva, zda má osoba poškozená na zdraví pracovním úrazem právo na náhradu nákladů vynaložených na opravu zvláštního ovládání motorového vozidla, které si pořídila jako kompenzační pomůcku s ohledem na svůj zdravotní stav po pracovním úrazu. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Z obsahu spisu vyplývá, že o základu nároku žalobce na náhradu škody na zdraví bylo rozhodnuto v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 C 182/79 na základě ustanovení § 24 odst. 1 věty první zákona č. 73/1973 Sb., o branné výchově (ve znění zákonného opatření č. 17/1976 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o obraně Československé socialistické republiky, zákon o působnosti federálních ministerstev a zákon o branné výchově), podle něhož došlo-li u účastníka branné výchovy při plnění úkolů branné výchovy nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem, řídí se náhrada škody tím vzniklé předpisy o odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech. Z pracovněprávní úpravy je třeba vycházet i při úvaze o výši nároku na náhradu škody. Přitom je třeba mít na zřeteli, že jednotlivé dílčí nároky odškodněn�� pracovního úrazu vznikají v různých dobách, které mohou být od sebe značně vzdáleny, a jsou podle hmotného práva zcela samostatné, neboť předpoklady jejich vzniku jsou odchylné a také časově se mohou odchylně naplňovat.

Pracovněprávní úprava konstantně setrvává na tom, že odpovědný subjekt odpovídá zaměstnanci za veškerou škodu, která mu vznikne poškozením zdraví pracovním úrazem (srov. § 190 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, § 366 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 a § 269 odst. 1 tohoto zákona ve znění účinném od 1. 10. 2015), nezprostí-li se odpovědnosti zcela nebo zčásti (srov. § 191 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, § 367 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 a § 270 tohoto zákona ve znění účinném od 1. 10. 2015). Zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz, je zaměstnavatel povinen v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku, bolest a ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a věcnou škodu (§ 193 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, § 369 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 a § 271a – 271e tohoto zákona ve znění účinném od 1. 10. 2015).

Podle ustálené judikatury soudů je věcnou škodou podle ustanovení § 193 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů [§ 369 odst. 1 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 a § 271e tohoto zákona ve znění účinném od 1. 10. 2015] nejen škoda na určité konkrétní věci, kterou měl pracovník (zaměstnanec) na sobě či při sobě v okamžiku pracovního úrazu a která byla následkem úrazového děje zničena nebo poškozena, nýbrž i další škody vzniklé v souvislosti s pracovním úrazem, které nelze zahrnout pod některý z ostatních specificky upravených dílčích nároků [srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 1. 1972 sp. zn. 3 Cz 49/71, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR (tzv. Sborník IV), Praha 1986, s. 970]. Jedná se tedy o majetkovou újmu, která spočívá ve zmenšení majetku poškozeného, a může jít například o případy náhrady škody vzniklé zaměstnanci, který v důsledku poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání nemůže zcela nebo zčásti vykonávat práce ve své domácnosti a musí si k jejich výkonu zjednat za úplatu cizí osobu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 10. 1978 sp. zn. Cpj 240/78, které bylo uveřejněno pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1978).

Z výše uvedeného vyplývá, že pod pojem věcné škody je třeba zahrnout veškerou škodu, kterou nelze podřadit pod některý z jiných dílčích nároků odškodnění. Je tedy možné odškodnit jakékoli zmenšení majetku poškozeného, které vzniklo v důsledku události, s níž zákon spojuje právo na náhradu škody. Není proto vyloučeno, aby jako věcná škoda byly uplatněny náklady na pořízení zvláštní pomůcky k zajištění mobility poškozeného, včetně motorového vozidla s upraveným zvláštním (ručním) ovládáním, nejsou-li uhrazeny příspěvkem na zvláštní pomůcku podle ustanovení § 9 a násl. zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 329/2011 Sb.“). Uplatněn může být i nárok na náhradu věcné škody spočívající v nákladech vynaložených poškozeným na opravu zvláštního (ručního) ovládání motorového vozidla (včetně automatické převodovky, je-li – jak tomu bylo i v projednávané věci – součástí zvláštní úpravy vozidla), která je nezbytná k zajištění jeho funkčnosti. Bylo by v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech, kterým je nahradit poškozenému veškerou škodu, která mu vznikne poškozením zdraví pracovním úrazem, kdyby jako věcnou škodu bylo možné poškozenému nahradit náklady na pořízení motorového vozidla s upraveným zvláštním ovládáním (nebyly-li zcela nebo zčásti uhrazeny příspěvkem na zvláštní pomůcku podle ustanovení § 9 a násl. zákona č. 329/2011 Sb.), nikoli však již náklady na opravy zvláštního ovládání spojené s jím nezaviněnými poruchami či opotřebením této zvláštní pomůcky, přestože by mu tyto náklady nevznikly, kdyby nedošlo ke škodní události (úrazu), jejímž důsledkem byla opodstatněná potřeba poškozeného používat uvedenou zvláštní pomůcku k zajištění své mobility, a přestože jsou opravy zvláštního ovládání hospodárnější a méně zatěžující odpovědný subjekt než pořízení nové zvláštní pomůcky. Důvodem pro odmítnutí náhrady nákladů na nezbytné opravy zvláštního ovládání motorového vozidla jako věcné škody nemůže být ani to, že zákon č. 329/2011 Sb. zakládá osobám s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nárok na příspěvek na pořízení motorového vozidla s upraveným zvláštním (ručním) ovládáním, nikoli však nárok na příspěvek na opravy tohoto ovládání. Okolnost, že zákon č. 329/2011 Sb. neumožňuje poskytnutí příspěvku na opravu zvláštního ovládání motorového vozidla, znamená pouze to, že poškozeným vynaložený (potřebný) náklad představuje věcnou škodu v celém rozsahu.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do 33 814 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 16. 1. 2014 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 3. 2019

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

www.nsoud.cz