Judikát NS 21 Cdo 2124/2018

Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

11/26/2019

Spisová značka:

21 Cdo 2124/2018

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2124.2018.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Pracovní úraz
Pojištění
Pracovněprávní vztahy
Smlouva pracovní
Neplatnost právního úkonu
Zastoupení

Dotčené předpisy:

§ 380 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2013
§ 365 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2013
§ 1 odst. 3 předpisu č. 125/1993Sb.
§ 2 odst. 1 předpisu č. 125/1993Sb.
§ 5 odst. 2 předpisu č. 125/1993Sb.

Kategorie rozhodnutí:

B


21 Cdo 2124/2018-194


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce H. se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská č. 27/114, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, o 122 280 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 189/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 30 Co 362/2017-145, takto:

I. Dovolání žalobce se v části směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení odmítá; v dalším se dovolání žalobce zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.


Odůvodnění:


Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 7. 3. 2016 se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 122 280 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ode dne 11. 2. 2016 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že dne 28. 2. 2013 uzavřel pracovní smlouvu s J. B. na dobu neurčitou se sjednaným druhem práce montážní mistr a s nástupem do práce dne 1. 3. 2013. Žalobce hradil za své zaměstnance (včetně J. B.) zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání žalované, u které je v souladu s § 1 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva financí ČR č. 125/1993 Sb. pojištěn. J. B. utrpěl dne 4. 9. 2013 při výkonu práce pro žalobce pracovní úraz, když při demontáži mobilního stanu na americké základně H. ve XY se odlomil úchyt vazníku, který ho zasáhl (udeřil), a postižený v důsledku tohoto zásahu a následného pádu na zem utrpěl otřes mozku, roztříštění kotníku, otok a natržení oblasti levého oka a naražení pravé části hrudníku. Úraz si vyžádal chirurgický zákrok a hospitalizaci v nemocnici od 4. 9. 2013 do 11. 9. 2013. Žalobce nahlásil pracovní úraz žalované za účelem poskytnutí odškodnění, avšak žalovaná dne 21. 10. 2013 sdělila, že nárok na pojistné plnění nevznikl, neboť mezi žalobcem a poškozeným nevnikl pracovněprávní vztah. Protože žalovaná odmítla poškozenému poskytnout odškodnění za pracovní úraz, poskytl mu jej žalobce. Odškodnění sestávalo z náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 89 010 Kč, které žalobce poškozenému vyplatil dne 14. 8. 2015, dále z náhrady bolestného ve výši 32 520 Kč a hotových výdajů za posudky o bolestném ve výši 750 Kč, které žalobce poškozenému uhradil dne 10. 2. 2016. Žalobce je toho názoru, že i v případě, že by nebyla pracovní smlouva platně uzavřena, došlo ke konkludentnímu uzavření pracovní smlouvy, popřípadě vznikl tzv. faktický pracovní poměr, neboť poškozený J. B. pro něj vykonával práci, a je tedy dán nárok na odškodnění pracovního úrazu. Žalobce proto dne 7. 12. 2015 (bezvýsledně) vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky ve výši 122 280 Kč.

Žalovaná proti uplatněnému nároku namítala, že úraz poškozeného J. B. nelze odškodnit z pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu a nemoci z povolání, neboť pracovní smlouva ze dne 28. 2. 2013 uzavřená mezi žalobcem a poškozeným je neplatná. Pracovní smlouvu totiž jak za zaměstnance, tak i za žalobce uzavřel J. B., jenž je jediným společníkem a zároveň jednatelem žalobce. Podle žalované nemohl vzniknout ani tzv. faktický pracovní poměr, neboť nejsou naplněny základní atributy pracovního poměru, mezi něž patří mimo jiné přidělování práce, výkon práce, kontrola provedené práce či odměňování provedené práce a tyto činnosti nemůže vykonávat jedna a tatáž osoba.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 9. 3. 2017 č. j. 22 C 189/2016-118 žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 57 445,90 Kč k rukám advokáta žalobce. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce, který má od svého vzniku jediného společníka a jednatele J. B., nar. XY, bytem XY, jako zaměstnavatel a j. B. jako zaměstnanec dne 28. 2. 2013 podepsali pracovní smlouvu na výkon práce montážní mistr, kterou J. B. podepsal i za žalobce, že na základě objednávky společnosti M. F. G. žalobce v roce 2013 zajišťoval pro uvedenou společnost práce spočívající v montáži a demontáži stanů a hal, že dne 4. 9. 2013 utrpěl J. B. při demontáži mobilního stanu na americké vojenské základně H. v XY úraz (otřes mozku, roztříštění kotníku, otok a natržení levého oka a naražení pravé části hrudníku), pro který byl hospitalizován v nemocnici od 4. 9. 2013 do 11. 9. 2013, že žalobce J. B. na odškodnění úrazu vyplatil náhradu za ztrátu na výdělku za období od 25. 9. 2013 do 31. 5. 2013 (správně do 31. 5. 2015) ve výši 89 010 Kč, náhradu bolestného ve výši
32 520 Kč a náhradu hotových výdajů za vyhotovení posudků o bolestném ve výši 750 Kč, a že žalovaná, u které byl žalobce pojištěn pro případ vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu a nemoci z povolání (pojistné žalobce platil i za J. B.), odmítla požadavek žalobce na plnění ve výši takto poskytnutého odškodnění. Dospěl k závěru, že pracovní smlouva ze dne 28. 2. 2013 je neplatná podle ustanovení „§ 9 písm. d) ZP“, byla-li podepsána J. B. jak na straně zaměstnavatele, tak na straně zaměstnance, a že vztahy mezi žalobcem a poškozeným je třeba posoudit jako tzv. faktický pracovní poměr. Soud prvního stupně posoudil úraz ze dne 4. 9. 2013 jako úraz pracovní ve smyslu ustanovení § 380 odst. 1 zákoníku práce, neboť k němu došlo při plnění pracovních úkolů pro žalobce v rámci tzv. faktického pracovního poměru a žalobce jako zaměstnavatel odpovídá J. B. za škodu vzniklou mu tímto úrazem (§ 366 odst. 1 zákoníku práce). Protože žalobce vyplatil J. B. odškodnění podle ustanovení § 369 odst. 1 zákoníku práce, má žalobce proti žalované právo na vydání toho, co by žalovaná podle vyhlášky č. 125/1993 Sb. jinak plnila poškozenému (§ 2 odst. 1 a § 5 odst. 2 vyhlášky).

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2017 č. j. 30 Co 362/2017-145 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 122 280 Kč s příslušenstvím zamítá, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů 8 544 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 28. 2. 2013 „pro střet zájmů mezi zástupcem a zastoupeným podle ustanovení § 22 odst. 2 obč. zák. (…), neboť je v rozporu se zákonem (§ 39 obč. zák.)“. Nesouhlasil však s jeho závěrem, že mezi žalobcem a poškozeným J. B. vzniknul tzv. faktický pracovní poměr, neboť podle odvolacího soudu práce poškozeného pro žalobce nesplňovala náležitosti závislé práce podle § 2 odst. 1 zákoníku práce, zejména nebyl dán vztah nadřízenosti a podřízenosti, když to byl „právě poškozený, kdo rozhodoval o tom, kam sám pojede pracovat, kdo si určoval práci, kdo sám sebe kontroloval“ a „kdo si určoval sám mzdu“. Odvolací soud proto uzavřel, že za situace, kdy nebyl „mezi žalobcem a poškozeným založen ani pracovní poměr, ani tzv. faktický pracovní poměr, není dán základní předpoklad pro odpovědnost žalobce za škodu vzniklou pracovním úrazem poškozenému“ a „není tedy ani důvod, aby žalovaná zaplatila žalobci podle ustanovení § 5 vyhlášky č. 125/1993 Sb. to, co žalobce na náhradě škody zaplatil přímo poškozenému.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž rozsudek napadl v celém rozsahu. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že „nepostupoval v souladu s ust. § 118a odst. 1 o. s. ř., eventuálně ust. § 118a odst. 2, 3 o. s. ř.“, nepoučil-li žalobce „o tom, že na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažuje existenci závislé práce a faktického pracovního poměru za prokázané“, nevyzval ho „k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů k prokázání výkonu závislé práce, resp. vzniku faktického pracovního poměru“, vyšel tak „v podstatě výlučně z nezákonně pořízeného důkazu výslechem poškozeného, ev. jednatele“ a „nesplněním poučovací povinnosti nedal žalobci možnost dotvrdit rozhodné okolnosti“. Namítá, že „odvolací soud poškozeného a zároveň jednatele žalobce při jednání odvolacího soudu vyslechl, aniž by jednateli sdělil, v jakém procesním postavení je vyslýchán“; dovolatel proto dovozuje, že jednatel byl vyloučen z možnosti odepřít souhlas se svým účastnickým výslechem. Dále je přesvědčen, že „je třeba zkoumat účel plošně aplikovaného závěru, že pracovní smlouvu nemůže uzavřít, resp. podepsat na obou stranách stejná fyzická osoba“. Přitom by měla být zohledněna skutečnost, že „potřeba řešit poměry statutárních orgánů právnických osob, které vykonávají jak činnosti odpovídající funkci statutárního orgánu (jednatelské působnosti), tak i činnosti typicky vykonávané v zaměstnaneckém poměru, je běžná a častá, a uvedený judikaturní závěr má v podstatě diskriminační charakter, který znevýhodňuje statutárního zástupce vykonávajícího činnost konanou v zaměstnaneckém poměru oproti jiným osobám v zaměstnaneckém poměru“; upřednostněna by měla být zásada smluvní volnosti. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého výkon činnosti J. B. pro žalobce nenaplňoval znaky závislé práce. Za podstatné ve prospěch argumentu o existenci tzv. faktického pracovního poměru považuje, že poškozený za výkon montážních prací nenesl „žádnou osobní odpovědnost“ a že se jednalo o „faktický výkon práce fyzickou osobou ve prospěch zaměstnavatele“. Je „přesvědčen, že je třeba odlišit výkon jednatelství od další činnosti konané poškozeným pro žalobce“ a že „je možný souběh výkonu funkce statutárního orgánu s pracovní smlouvou, pokud se předměty činnosti z obou právních vztahů nepřekrývají“. V posuzovaném případě se výkon funkce jednatele a práce montážního dělníka „nepřekrývají“ a mají „odlišný právní titul, jiný obsah“. Nesprávné je „redukování právního posouzení existence faktického pracovního poměru na otázku nadřízenosti a podřízenosti“ [dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3037/15 (správně sp. zn. IV. ÚS 3073/15), podle kterého „kritérium podle pokynů zaměstnavatele je nutno chápat a posuzovat jako znak závislé práce, nikoliv vyžadovat sdělení jednoznačného pokynu k práci zaměstnanci“]. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k podanému dovolání odkázala na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu k otázce neplatnosti pracovní smlouvy uzavřené osobou vystupující jak na straně zaměstnavatele, tak i na straně zaměstnance, s níž je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Vzhledem k tomu, že řízení před odvolacím soudem proběhlo „zcela v intencích občanského soudního řádu, včetně výslechu jednatele žalobce“, navrhla žalovaná, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.

Nejvy��ší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolatel rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu, tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce H. vznikl dne 23. 1. 2013 a jeho předmětem podnikání je „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, hostinská činnost a zámečnictví, nástrojařství. Dne 28. 2. 2013 žalobce uzavřel pracovní smlouvu s J. B., ve které bylo kromě jiného ujednáno, že J. B. bude od 1. 3. 2013 „na stavbách zaměstnavatele dle objednávek odběratelů nejen na území ČR, ale i v dalších zemích EU či Švýcarsku“, pracovat jako montážní mistr. Tuto pracovní smlouvu za žalobce podepsal rovněž J. B. jako jeho jediný společník a jednatel. Dne 4. 9. 2013 na americké základně H. v XY při výkonu práce – demontáži mobilního stanu – J. B. utrpěl úraz, při kterém došlo k otřesu mozku, roztříštění kotníku, naražení hrudníku a otoku a natržení levého oka, s následnou pracovní neschopností v délce 453 pracovních dní. Žalobce zaplatil (kromě jiného) za období od 1. 7. 2013 do 30. 9. 2013 „zákonné pojištění zaměstnavatele“ za sedm osob včetně J. B.. Žalovaná „případ odložila bez nároku na peněžité plnění“ s odůvodněním, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a j. B. je neplatná, neboť „jediný jednatel nemůže sám se sebou uzavřít platný pracovněprávní vztah“, a proto nelze jeho poškození zdraví posuzovat jako pracovní úraz. Za tohoto stavu žalobce poskytl J. B. náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 89 010 Kč, náhradu za bolestné ve výši 32 520 Kč a náhradu nákladů vynaložených na zajištění lékařských posudků 750 Kč a požadoval jejich proplacení po žalované vycházeje z názoru, že i v případě, že by nebyla pracovní smlouva platně uzavřena, došlo ke konkludentnímu uzavření pracovní smlouvy, popřípadě vznikl tzv. faktický pracovní poměr.

Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, zda při výkonu práce jediného společníka a jednatele společnosti s ručením omezeným pro tuto společnost, jejíž náplní nebyl výkon funkce statutárního orgánu, vykonávané na základě neplatné pracovní smlouvy, vznikají vztahy z tzv. faktického pracovního poměru a zda na škodu vzniklou úrazem, k němuž došlo při výkonu této práce, se vztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Vzhledem k tomu, že první z uvedených otázek dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a že druhá otázka nebyla dosud řešena vůbec, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že pracovní smlouva mezi žalobcem a poškozeným byla uzavřena dne 28. 2. 2013 a poškozený utrpěl úraz dne 4. 9. 2013 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb. a č. 155/2013 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

Pracovním úrazem pro účely tohoto zákona je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 380 odst. 1 zák. práce). Jako pracovní úraz se posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů (§ 380 odst. 2 zák. práce).

Na základě zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele má zaměstnavatel právo, aby za něj příslušná pojišťovna nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce. Ustanovení § 365 odst. 1 zák. práce k tomu stanoví, že podmínky zákonného pojištění i nadále upravuje § 205d zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákona č. 231/1992 Sb., zákona č. 74/1994 Sb. a zákona č. 220/2000 Sb., a na základě zákonného zmocnění vyhláška č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění vyhlášky č. 43/1995 Sb., vyhlášky č. 98/1996 Sb., vyhlášky
č. 74/2000 Sb. a vyhlášky č. 487/2001 Sb. (dále též jen „vyhláška“). Zákonné pojištění vzniká dnem vzniku prvního pracovněprávního vztahu u zaměstnavatele a trvá po dobu existence zaměstnavatele (§ 1 odst. 3 vyhlášky). Zaměstnavatel má právo, aby za něho pojišťovna příslušná podle § 1 (dále jen „pojišťovna“) nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce (§ 2 odst. 1 věta první vyhlášky). Povinnost platit pojistné vzniká zaměstnavateli, zaměstnává-li alespoň jednoho zaměstnance (§ 12 odst. 1 věta první vyhlášky). Pojistné si vypočítává zaměstnavatel ze základu stanoveného shodně s postupem pro určení vyměřovacího základu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle zvláštního zákona. Základem pro výpočet pojistného je souhrn vyměřovacích základů za uplynulé kalendářní čtvrtletí všech zaměstnanců, které v tomto období zaměstnavatel zaměstnával (§ 12 odst. 2 věta první a druhá vyhlášky). Nahradil-li zaměstnavatel poškozenému škodu nebo její část přímo, má právo, aby mu pojišťovna po odečtení případné náhrady podle § 9 až 12 této vyhlášky vydala to, co by za něj jinak plnila poškozenému (§ 5 odst. 2 vyhlášky).

Odvolacímu soudu lze přisvědčit v závěru, že mezi J. B. (poškozeným) a žalobcem nevznikl platně pracovní poměr. Judikatura soudů, z níž vychází i odvolací soud, již dříve dospěla k závěru, že je vyloučeno, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného (srov. § 22 odst. 2 obč. zák.), a že vzhledem k tomu je třeba dovodit, že ani statutární orgán nemůže jednat jménem obchodní společnosti, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy obchodní společnosti; uvedené samozřejmě platí rovněž při uzavření pracovní smlouvy. Pracovní smlouva jako dvoustranný právní úkon, který směřuje ke vzniku pracovního poměru, je výsledkem – jak na to též poukazuje odvolací soud – smluvního jednání, do něhož obě smluvní strany zpravidla vstupují s vlastními (rozdílnými) představami o jejich obsahu a výsledku. Uvedené platí i pro případ uzavření pracovního poměru konkludentně, neboť závěr o tom, že smlouva (dohoda) byla uzavřena konkludentně, předpokládá, že došlo k projevu vůle jinak než pomocí slov, že nevýslovně byla projevena vůle vyjadřující návrh (ofertu) a jeho přijetí (akceptaci) a že se tedy účastníci nevýslovně (jinak než pomocí slov) shodli na jejím obsahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 427/2015). Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je v obou případech dána už tím, že – objektivně vzato – chtějí sjednat pracovní smlouvu pro sebe co nejvýhodnější (druh práce, místo výkonu práce, pracovní dobu, odměnu za práci apod.), a nic na tom nemění ani to, že případně dojde k bezvýhradnému přijetí nabídky, neboť i v tomto případě základní východiska účastníků pro uzavření smlouvy jsou odlišná. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy (dohody), která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, proto vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy (dohody) jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem „současně“ hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy jiné osoby jako zaměstnavatele (srov. právní názory uvedené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 313/2007 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3061/2010). Vzhledem k tomu, že zájmy J. B. jako zaměstnance a zájmy žalobce jako zaměstnavatele (a právnické osoby, která je odlišná od osob svých společníků) byly při sjednávání pracovní smlouvy a podmínek, za nichž by pro něj J. B. měl konat práci, v rozporu se zájmy žalobce (jako zaměstnavatele), je nepochybné, že J. B. nemohl při uzavření pracovní smlouvy ze dne 28. 2. 2013 jednat také (jako statutární orgán) za žalobce; došlo-li k tomu přesto, je odůvodněn závěr, že tato pracovní smlouva je podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatným právním úkonem a že pracovní poměr tedy nebyl navázán.

S názorem odvolacího soudu, že „poškozený nebyl u žalobce ani ve faktickém pracovním poměru“, protože se v daném případě nejednalo o výkon závislé práce, však dovolací soud nesouhlasí.

Zákoník práce váže vznik pracovního poměru na základě pracovní smlouvy v podstatě na jedinou podmínku, jíž je shodný projev vůle účastníků pracovní smlouvy. Přitom je nutno počítat s tím, že některé pracovní smlouvy budou neplatné (a pracovní poměr nevznikne), třeba i proto, že – jak o tom bylo pojednáno výše – zaměstnavatele zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastupovaného. Významná je tedy skutečnost, že je neplatná pracovní smlouva jako taková, a nikoliv důvod této neplatnosti, neboť podstatné je, že mezi účastníky nevznikl právní, nýbrž – vykonává-li fyzická osoba přes neplatnost pracovní smlouvy práci pro zaměstnavatele – faktický vztah. Smyslem a účelem pracovněprávního institutu označovaného v právní praxi jako tzv. faktický pracovní poměr je jednak tomuto faktickému vztahu (který může skončit bezformálně bez dalšího) dát určitý právní rámec odpovídající jeho podstatě (i v případě tzv. faktického pracovního poměru se proto jeho účastníci označují jako „zaměstnanec“ a „zaměstnavatel“, i když se nejedná o výkon závislé práce v základním pracovněprávním vztahu), jednak vypořádání vztahů, které vznikly při dosavadní fakticky vykonávané práci, neboť by stěží bylo možné připustit, aby jedna strana měla z činnosti druhé strany prospěch, zatímco faktický výkon práce druhé strany by byl poskytován na její vlastní účet bez jakékoli protihodnoty. Vzhledem k tomu je třeba vycházet z toho, že zaměstnanci, který vykonává u zaměstnavatele práci v tzv. faktickém pracovním poměru, přísluší od zaměstnavatele v podstatě stejné nároky jako zaměstnanci v platném pracovním poměru; přísluší mu zejména mzda (plat) za vykonanou práci, právo na náhradu mzdy (platu) při překážkách v práci, právo na dovolenou nebo právo na náhradu škody (včetně odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání) a stejně jako zaměstnanec je povinen nahradit škodu, kterou by způsobil zaměstnavateli zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3691/2015).

Z uvedeného vyplývá, že vykonává-li jednatel společnosti s ručením omezeným pro tuto společnost na základě neplatné pracovní smlouvy práci, jejíž náplní není výkon funkce statutárního orgánu (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, podle něhož právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným nebrání tomu, aby jiné činnosti než činnost statutárního orgánu pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů), vznikají ohledně této práce vztahy z tzv. faktického pracovního poměru. Utrpí-li při takto fakticky vykonávané práci škodu úrazem, vzniká mu právo na náhradu škody; úraz utrpěný v rámci faktického pracovního poměru se posuzuje jako pracovní úraz. Ze samotné okolnosti, že faktický pracovní poměr je pracovněprávní institut, však nelze usuzovat na to, že plnění, které poškozený zaměstnanec po právu od zaměstnavatele obdržel, musí zaměstnavateli nahradit příslušná pojišťovna podle ustanovení § 5 odst. 2 vyhlášky.

Podmínkou vzniku zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (§ 365 odst. 1 zák. práce) není, aby poškozený u něj vykonával jakoukoli činnost. Zákonné pojištění jako vztah mezi zaměstnavatelem a příslušnou pojišťovnou vzniká teprve dnem vzniku prvního pracovněprávního vztahu u zaměstnavatele (srov. § 1 odst. 3 vyhlášky). Tímto pracovněprávním vztahem je třeba rozumět právní vztah vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem [srov. § 1 písm. a) zák. práce], tedy základní pracovněprávní vztah ve smyslu ustanovení § 3 zák. práce (pracovní poměr a vztahy založené dohodou o pracích konaných mimo pracovní poměr). Tzv. faktický pracovní poměr, i když se jedná o pracovněprávní institut, za takový pracovněprávní vztah – jak vyplývá z výše uvedeného – považovat nelze; jedná se jen o faktický vztah, na jehož základě zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání nevzniká. Vznik zákonného pojištění zde nelze dovozovat ani ze shora uvedeného smyslu a účelu tzv. faktického pracovního poměru spočívajícího ve vypořádání vztahů, které vznikly při dosavadní fakticky vykonávané práci, neboť k tomuto vypořádání dochází jen mezi účastníky faktického vztahu (zaměstnancem a zaměstnavatelem) a jeho výsledky nemohou žádným způsobem zasahovat do práv a povinností třetích osob (příslušné pojišťovny). Vykonává-li proto zaměstnanec práci pro zaměstnavatele v tzv. faktickém pracovním poměru, zaměstnavatel nemá právo, aby za něho příslušná pojišťovna podle ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky nahradila škodu, která zaměstnanci vznikla pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Jestliže zaměstnavatel nahradil takovému zaměstnanci škodu nebo její část, aniž by mezi nimi existoval základní pracovněprávní vztah, nevzniká zaměstnavateli právo, aby mu pojišťovna vydala to, co by za něj jinak plnila zaměstnanci (srov. § 5 odst. 2 vyhlášky), neboť jde o plnění poskytnuté mimo pracovněprávní vztah, které zaměstnavatel uhradil jako důsledek urovnání mimoprávního (faktického) vztahu a které zákonné pojištění nepokrývá.

Na uvedených závěrech nemůže nic změnit skutečnost, že zaměstnavatel pojistné z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (nesprávně) platí též z vyměřovacího základu zaměstnance, který pro něho fakticky vykonává práci, aniž by mezi nimi existoval základní pracovněprávní vztah. Placení pojistného totiž není důvodem vzniku zákonného pojištění, nýbrž právě naopak, vznik povinnosti zaměstnavatele platit pojistné je vázán na vznik zákonného pojištění a nastává dnem vzniku prvního pracovněprávního vztahu, tj. v okamžiku, kdy zaměstnavatel zaměstnává v základním pracovněprávním vztahu alespoň jednoho zaměstnance (srov. § 1 odst. 3 a § 12 odst. 1 věta první vyhlášky). Do základu pro výpočet pojistného podle ustanovení § 12 odst. 2 vyhlášky potom náleží jen vyměřovací základ pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti těch zaměstnanců, jejichž pracovněprávní vztah u zaměstnavatele platně vznikl; s placením pojistného kalkulovaného z vyměřovacího základu zaměstnanců fakticky vykonávajících práci (v tzv. faktickém pracovním poměru) vyhláška nepočítá.

Na základě podaného výkladu lze tedy shrnout, že na škodu vzniklou úrazem, který zaměstnanec utrpěl při výkonu práce konané pro zaměstnavatele v tzv. faktickém pracovním poměru, se nevztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.

Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že vykonával-li J. B. skutečně pro žalobce práci, jejíž náplní nebyl výkon funkce statutárního orgánu, vznikly ohledně této práce vztahy z tzv. faktického pracovního poměru; přikládal-li zde odvolací soud – jak také správně namítá dovolatel – nepřiměřeně velký význam požadavku na prokazování „udílení pokynů“ (vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance), nevzal dostatečně v úvahu, že kritérium výkonu práce „podle pokynů zaměstnavatele“ je nutno chápat a posuzovat jako znak závislé práce, nikoliv vyžadovat výslovné sdělení jednoznačného pokynu k práci zaměstnanci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3073/15). Poškozenému J. B. tedy vznikl nárok na náhradu škody způsobené mu úrazem, který utrpěl při faktickém výkonu práce, aniž by jím přijaté plnění od žalobce mohlo být považováno za bezdůvodné obohacení. Žalobci však nevzniklo právo, aby mu žalovaná jako příslušná pojišťovna podle ustanovení § 5 odst. 2 vyhlášky vydala to, co by za něj jinak plnila poškozenému (J. B.), neboť na jeho úraz se zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání nevztahuje.

Vzhledem k tomu, že dovolání bylo shledáno přípustným, zabýval se dovolací soud i dovolatelem namítanými vadami řízení, které měly spočívat v neposkytnutí poučení podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. žalobci odvolacím soudem a v nesprávně provedeném důkazu výpovědí jednatele žalobce jako účastníka řízení (srov. 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto námitky nejsou opodstatněné.

Namítal-li dovolatel, že mu nebylo odvolacím soudem poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti o tom, že J. B. konal pro žalobce závislou práci (o vzniku tzv. faktického pracovního poměru), přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení žalobcem. Odvolací soud rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu a nebyl proto důvod pro poučení dovolatele podle ustanovení § 118a o. s. ř. [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 121/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, uveřejněný pod č. 80 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010, podle kterých postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat].

Odvolací se soud se nemohl dopustit ani nesprávného postupu při provádění důkazu výpovědí jednatele žalobce jako účastníka řízení. Z obsahu spisu se totiž jednoznačně podává, že k výpovědi jednatele J. B. jako účastníka řízení odvolací soud nepřistoupil; z jeho postupu zachyceného v protokolu o jednání ze dne 14. 11. 2017 nelze dovodit, že by k provedení takového důkazu způsobem stanoveným ustanovením § 131 o. s. ř. směřoval [jednatel J. B. nebyl odvolacím soudem uvědomen o tom, že přistupuje k provedení důkazu jeho výpovědí jako účastníka řízení, a poučen, že důkaz může provést jen s jeho souhlasem (k jeho udělení nebyl vyzván), a nebylo mu ani poskytnuto poučení o povinnosti vypovědět pravdu a nic nezamlčovat]. Odpovídal-li proto jednatel žalobce u tohoto jednání na otázky soudu, jednalo se jen o přednes, jímž byla doplněna skutková tvrzení žalobce, a odvolací soud také – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – obsah tohoto přednesu takto posuzoval.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je (byť ne ze zcela přiléhavých důvodů) z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že se žaloba o zaplacení částky 122 280 Kč s příslušenstvím zamítá, podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl ve věci úspěch, a proto je povinen nahradit žalované její náklady potřebné k bránění práva v dovolacím řízení, tj. paušální náhradu 300 Kč za vyjádření k dovolání podle ustanovení § 1 a § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 26. 11. 2019



JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu



Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2124/2018

www.nsoud.cz