21 Cdo 2121/2021-275

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně D. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Jindřichem Hrochem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bohuslava ze Švamberka č. 1284/12, proti žalované Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., se sídlem v XY, IČO XY, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 14/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021, č. j. 62 Co 388/2020-217, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru dle § 52 písm. c) ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce daná žalovanou žalobkyni dopisem ze dne 4. 1. 2018 je neplatná. Uvedla, že nebyl splněn zákonný důvod pro ukončení pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. c) ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce, neboť nebyla platně a účinně odvolána z funkce ředitelky odboru, nebyla jí nabídnuta jiná práce, která by odpovídala jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, výpověď nebyla učiněna osobou oprávněnou k ukončení pracovního poměru a odvolání a ani výpověď nebyly žalobkyni řádně doručeny osobně, prostřednictvím zaměstnance žalované nebo doručovatele.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že odvolání z funkce ředitelky odboru žalovaná doručila prostřednictvím svých zaměstnanců žalobkyni dne 30. 8. 2017, které však žalobkyně odmítla převzít, a že odvolání bylo podepsáno generální ředitelkou žalované. Nabídku 3 pracovních míst pro žalobkyni zaslala žalovaná dne 6. 12. 2017 právnímu zástupci žalobkyně po předložení plné moci, neboť se jí nepodařilo nabídku volných pracovních míst doručit žalobkyni osobně. Poté, co právní zástupce uvedl, že žalobkyně trvá na svém stanovisku, že nebyla platně odvolána z funkce, ředitel územního pracoviště žalované dne 4. 1. 2018 sdělil, že byly splněny podmínky pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 73a odst. 2, resp. § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť žalobkyně neakceptovala žádnou možnost z nabídky pracovních míst. Žalovaná se pokusila výpověď z pracovního poměru doručit žalobkyni osobně a prostřednictvím poštovního doručovatele, poté výpověď doručila právnímu zástupci žalobkyně.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. 8. 2020, č. j. 43 C 14/2018-167, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1.800,-Kč. Dovodil, že žalobkyně byla dne 8. 10. 2002 s účinností od 1. 1. 2003 jmenována do funkce ředitelky odboru. Odloučeného pracoviště XY, sekce Územní pracoviště XY, od 21. 8. 2017 do 1. 12. 2017 byla v pracovní neschopnosti, dne 7. 12. 2017 byl jejímu právnímu zástupci doručen dopis ze dne 6. 12. 2017, ve kterém žalovaná sdělila, že žalobkyně byla z této funkce dne 30. 8. 2017 odvolána a v souladu s § 73a odst. 2 zákoníku práce nabídla žalovaná žalobkyni pracovní místa, a to právničky oddělení XY Územního pracoviště XY, referentky oddělení XY Územního pracoviště XY a referentky oddělení XY Územního pracoviště XY. Žalovaná požádala o sdělení stanoviska žalobkyně k nabídce pracovních míst do deseti dnů od doručení nabídky. Dne 4. 1. 2018 jí byla dána výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce. Soud dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni doručena řádně, prostřednictvím jejího právního zástupce, a že byla podepsána osobou oprávněnou za žalovanou jednat, žalobkyně na ni reagovala přípisem ze dne 16. 1. 2018 tak, že s ní nesouhlasí. Žalobkyně byla z vedoucího místa řádně odvolána, když zaměstnanci žalované se dne 30. 8. 2017 pokusili žalobkyni doručit odvolání, žalobkyně listinu však odmítla převzít. Žalovaná učinila žalobkyni nabídku pracovních míst, na tuto výzvu žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s odvoláním z funkce, že není tak důvod k nabídkové povinnosti a že nabídnutá místa neodpovídají jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení, že nabídnutá pracovní místa neodpovídají jejímu zdravotnímu stavu, žalované nebylo známo, že by stav žalobkyně znemožňoval výkon nabízených pracovních pozic. Podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm c) ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce byly splněny.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 62 Co 388/2020-217, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobkyni dopisem ze dne 4. 1. 2018 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 48.044,-Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Jindřicha Hrocha. Dovodil, že žalobkyně byla z funkce ředitelky odboru Odloučeného pracoviště XY, sekce Územní pracoviště XY řádně odvolána, odvolání bylo řádně doručeno (prokázáno záznamem o doručení ze dne 30. 8. 2017 a výslechem zaměstnanců), a že výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni řádně doručena prostřednictvím jejího „právního“ zástupce na základě plné moci ze dne 23. 11. 2017, jednalo se o generální plnou moc, podle níž byl advokát mimo jiné oprávněn přijímat doručované písemnosti. Odvolací soud však nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná splnila svou nabídkovou povinnost, neboť povinností zaměstnavatele je nabídnout vedoucímu zaměstnanci, který je odvolán, veškerá volná pracovní místa, kterými disponuje, jakékoliv volné místo, které je v době výpovědi z pracovního poměru k dispozici. Žalovaná disponovala i jinými volnými místy (printscreen z webových stránek žalované), která by podle mínění odvolacího soudu mohla být pro žalobkyni vhodná vzhledem k její kvalifikaci (místo právník metodik v oddělení metodiky právního jednání odboru Právní metodiky, referent odboru personálního – právník, referent samostatného oddělení veřejných zakázek – právník), jednalo se o místa volná na ústředí, v sídle žalované v Praze. Jestliže žalovaná nenabídla žalobkyni i ostatní místa, která by druhem práce odpovídala jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, nesplnila řádně svou nabídkovou povinnost vůči žalobkyni podle § 73a odst. 2 zákoníku práce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla, že při realizaci nabídky pracovních míst dle § 73a odst. 2 zákoníku práce vycházela z toho, že žalobkyně byla zaměstnankyní zařazenou na Odloučeném pracovišti v XY, které je součástí Územního pracoviště XY, a proto také byla žalobkyni nabídnuta pracovní místa na tomto územním pracovišti, jež odpovídala její kvalifikaci a zdravotnímu stavu. Jednotlivá územní pracoviště žalované jsou považována za funkčně samostatnou provozní jednotku. Domnívá se, že užití rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 759/2014, na který odvolací soud odkázal, je zcela nepřiléhavé, neboť „v uvedeném rozsudku dával výpověď Státní pozemkový fond podle § 52 písm. c) zákoníku práce s odůvodněním, že žádné volné funkční místo nemá, v projednávané věci však žalovaná nabídla žalobkyni 3 odpovídající místa a ta žádné nepřijala. Uvedený rozsudek řeší naplnění nabídkové povinnosti Státním pozemkovým úřadem v odloučeném pracovišti v XY a pracovní místa na tomto pracovišti byla také Nejvyšším soudem posuzována, nezabýval se již tím, zda byla volná i jiná místa na ústředí Státního pozemkového úřadu v XY či na jiném odloučeném pracovišti.“ Odvolací soud neměl žádnou oporu v provedeném dokazování pro závěr, že se žalobkyně zdržuje v Praze, ani pro posouzení nabízených pracovních míst na ústředí. V řízení bylo naopak prokázáno, že o tom, že se žalobkyně zdržuje v Praze a hodlá se v ní zdržovat, žalovanou žádným způsobem neinformovala. Podle žalované odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce a nezohlednil samotnou existenci zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Žalovaná nabídla žalobkyni 3 pracovní místa odpovídající její kvalifikaci a zdravotnímu stavu v působnosti Územního pracoviště XY dle judikatury Nejvyššího soudu (21 Cdo 4897/2009) a tím řádně splnila povinnost podle § 73a odst. 2 zákoníku práce. Žalovaná vykonává svou činnost prostřednictvím svých územních pracovišť, jejich ředitelé mají oprávnění jednat v pracovněprávních vztazích na území pracovišť, která řídí, nelze tedy po nich požadovat, aby nabízeli pracovní místa z jiných pracovišť, která neřídí a nemají v nich oprávnění jednat. Nejvyšší soud dosud neposuzoval otázku „do jaké míry je zaměstnavatel s celorepublikovou působností a organizačním uspořádáním při plnění nabídkové povinnosti povinen předvídat, že pro zaměstnance je vhodné i pracovní zařazení na místě, které je významně vzdálené od jeho bydliště a pracoviště“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl nebo zamítl. Rozsudek odvolacího soudu považuje za správný.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné pro řešení otázky, za jakých okolností je naplněna fikce nadbytečnosti v případě odvolání zaměstnance podle ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která jí byla doručena dne 4. 1. 2018 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 1. 2018 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2018 (dále jen „o. z.“).

Odvolání nebo vzdání se pracovního místa vedoucího zaměstnance musí být provedeno písemně. Výkon práce na pracovním místě vedoucího zaměstnance končí dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se tohoto místa, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se pracovního místa uveden den pozdější (§ 73a odst. 1 zák. práce). Odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny (§ 73a odst. 2 zák. práce). Byl-li pracovní poměr vedoucího zaměstnance jmenováním založen nebo změněn na dobu určitou, neskončí-li jeho pracovní poměr dříve, skončí uplynutím doby (§ 48 odst. 2) - § 73a odst. 3 zák. práce.

Ustálená judikatura dovolacího soudu je zajedno v závěru, že ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce ukládá zaměstnavateli povinnost podat zaměstnanci, který byl odvolán z vedoucího pracovního místa nebo který se tohoto místa vzdal, návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Pro případ, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne (odmítne uzavření dohody o svém dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele), zákon stanoví (srov. § 73a odst. 2 větu druhou zák. práce), že „je dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce“. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje. Ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce. Nabídková povinnost zaměstnavatele představuje svou povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně pracovního poměru) ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce. Právní úprava tím sleduje cíl, aby zaměstnavatel před tím, než podá výpověď z pracovního poměru, nabídl zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci s ohledem na to, že k výpovědi pracovního poměru má docházet z důvodů zpravidla nezávislých na možnostech zaměstnance. Rozhodnutí, zda této nabídky bude využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost odmítnout; přijme-li nabízenou práci, dojde tím ke změně pracovního poměru ohledně dohodnutého druhu práce, popřípadě též místa výkonu práce, ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce a potřeba rozvázání pracovního poměru tím odpadá. Výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce proto zaměstnavatel smí dát zaměstnanci jen tehdy,
nemá-li pro zaměstnance takovou práci nebo jestliže zaměstnanec nabídku odmítl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2064/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 315/2020). V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové pracovní zařazení nepřijme, nastává jednak překážka v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce, jednak fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.

Vznik smlouvy (dohody) v pracovněprávních vztazích předpokládá podání návrhu (oferty) a přijetí návrhu (akceptaci). Návrh smlouvy je jednostranný projev vůle (právní jednání) navrhovatele (oferenta) adresovaný druhému účastníkovi (oblátovi), v němž mu navrhuje uzavření smlouvy s jím uvedeným obsahem a z něhož současně vyplývá, že v případě jeho přijetí jím bude navrhovatel zavázán. Přijetí návrhu (akceptace) je jednostranný projev vůle obláta adresovaný oferentovi, v němž vyslovil souhlas s obsahem navržené smlouvy. Návrh smlouvy je přijat okamžikem, kdy akceptace došla oferentovi (přijetí nabídky nabývá účinnosti - § 1745 o. z.). Tímto okamžikem dochází ke konsensu účastníků (shodě zaměstnance a zaměstnavatele na obsahu smlouvy) a smlouva je tak uzavřena. Návrh smlouvy nemá časově neomezenou působnost. Souhlasí-li oblát s písemným návrhem, musí jej přijmout ve lhůtě k tomu určené oferentem (to neplatí tehdy, jednají-li účastníci přímo). Délku lhůty k přijetí návrhu na uzavření smlouvy zákon ponechává na vůli oferenta. Pro případ, že je nabídka učiněna ústně nebo byla-li přítomné osobě předložena nabídka učiněná v písemné formě, je v ustanovení § 1734 o. z. stanoveno, že návrh je třeba přijmout bezodkladně, ledaže něco jiného plyne z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž se stala; přijetím návrhu bezodkladně se rozumí přijetí v době, během níž oblát může s přihlédnutím k povaze a složitosti navrhované smlouvy – objektivně vzato – náležitě uvážit, jak bude na návrh reagovat. Jestliže oblát návrh smlouvy nepřijme včas, má se za to, že návrh smlouvy odmítá; není nutné, aby svůj nesouhlas s návrhem vůči oferentovi výslovně projevil. Učiní-li oblát opožděnou akceptaci nebo požaduje-li v obsahu smlouvy nějaké změny, považuje se tento projev vůle za nový návrh (s výjimkami plynoucími z ustanovení § 1743 a 1744 o. z.) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4964/2016.

Odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaná „listinou ze dne 6. 12. 2017“ nabídla žalobkyni (poté, co byla žalobkyně odvolána z funkce ředitelky odboru Odloučeného pracoviště XY, sekce Územní pracoviště XY Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) celkem tři volná pracovní místa („právnička oddělení XY pracoviště XY, referentka oddělení XY Územního pracoviště XY, referentka oddělení XY Odloučeného pracoviště XY Územního pracoviště XY“) s tím, že lhůtu k vyjádření k nabídce stanovila na 10 dnů, v reakci dopisem ze dne 15. 12. 2017 se žalobkyně k této nabídce nevyjádřila, neboť pouze zaujala negativní stanovisko k otázce platnosti (účinnosti) svého odvolání (srov. bod 32. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud tuto situaci správně vyhodnotil tak, že žalobkyně tuto nabídku volných pracovních míst nepřijala; ve světle závěrů výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4964/2016, je tak nutno mít za to, že žalobkyně odmítla zaměstnavatelem (žalovanou) navrženou změnu jejího dalšího pracovního zařazení. Pakliže je však splněna podmínka odmítnutí zaměstnavatelem nabízené dohody o změně pracovního zařazení po odvolání vedoucího zaměstnance z pracovního místa, nastává fikce nadbytečnosti již při splnění podmínky, že (alespoň některé) nově nabízené pracovní zařazení (objektivně) splňovalo požadavek vhodnosti z hlediska zdravotního stavu a kvalifikace odvolaného zaměstnance (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2305/2015); ze znění zákona, ani z ustálené judikaturní praxe Nejvyššího soudu nelze dovodit žádnou další podmínku pro naplnění fikce nadbytečnosti ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé zák. práce.

Pakliže tedy odvolací soud uvedl, že „…soudní judikatura dovodila, že povinností zaměstnavatele je nabídnout vedoucímu zaměstnanci, který je ze svého pracovního místa odvolán, nebo se ho vzdal, veškerá volná místa, kterými disponuje a která jsou pro něho vhodná…“, není tento jeho právní názor správný a rozhodně jej nelze dovodit z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 759/2014, na který odkázal odvolací soud v odůvodnění, neboť tento rozsudek se vůbec otázkou vzniku fikce nadbytečnosti v případě, že odvolaný vedoucí zaměstnanec odmítne zaměstnavatelem nabízené pracovní zařazení, nezabývá, neboť řeší otázku, za jaké situace lze dovodit, že zaměstnavatel „nemá pro zaměstnance takovou práci“, nikoliv situaci odmítnutí nabízeného nového pracovního zařazení.

Pakliže tedy odvolací soud (podle shora uvedeného právního závěru) a při zjištění, že „…žalovaný disponoval i jinými volnými místy (než nabídnutými – pozn. Dovolacího soudu), přičemž podle přesvědčení odvolacího soudu přinejmenším některá z nich pro ni vhodná vzhledem k její kvalifikaci byla…“ (srov. bod 34. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), dospěl k závěru, že žalovaná nesplnila vůči žalobkyni řádně nabídkovou povinnost (protože nenabídla „veškerá“ volná pracovní místa), není jeho závěr správný.

Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 9. 2021

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2121/2021

www.nsoud.cz