21 Cdo 2086/2018-220

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně V. L., zastoupené JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou se sídlem v Kadani, kpt. Jaroše č. 510, proti žalované SEEIF Ceramic, a.s., se sídlem v Rájci – Jestřebí, Spešovská č. 243, IČO 28307372, zastoupené JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Ruská č. 2887/101, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 12 C 54/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. prosince 2017 č. j. 11 Co 573/2016-182, ve znění usnesení ze dne 6. února 2018 č. j. 11 Co 573/2016-187,

takto:

Rozsudek krajského soudu, ve znění usnesení ze dne 6. 2. 2018 č. j. 11 Co 573/2016
-187, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 6. 2016 č. j. 12 C 54/2011-148 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chomutově k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Chomutově dne 18. 11. 2011 (po jejím částečném zpětvzetí a změně provedené se souhlasem soudu) domáhala, aby jí žalovaná na odškodnění pracovního úrazu zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 10. 2009 do 31. 5. 2015 celkem
65.821,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že jako zaměstnankyně právního předchůdce žalované utrpěla dne 27. 3. 2009 pracovní úraz, v důsledku kterého přišla o části dvou prstů na pravé ruce. Po skončení pracovní neschopnosti, která trvala do 11. 9. 2009, byla pro trvalé postižení pravé ruky v důsledku uvedeného pracovního úrazu „přeřazena“ z pozice lisařky na méně placenou práci vrátné, na níž pracovala až do 30. 11. 2010, kdy pracovní poměr účastnic skončil na základě výpovědi z důvodu nadbytečnosti žalobkyně. Poté byla žalobkyně od 1. 12. 2010 do 30. 4. 2011 vedena u úřadu práce v evidenci uchazečů o zaměstnání a od 1. 5. 2011 je zaměstnána u nového zaměstnavatele. Žalobkyně má za to, že jí za dobu od „přeřazení“ na pozici vrátné do skončení pracovního poměru náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody ve výši 13.781,- Kč, kterého dosahovala jako lisařka, a průměrným výdělkem po úrazu, kterého dosahovala jako vrátná. Po dobu, kdy byla nezaměstnaná, pak žalobkyni podle ustanovení § 371 odst. 3 věty první zák. práce náleží náhrada ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody (valorizovaným podle příslušných právních předpisů) a minimální mzdou (8.000,- Kč), neboť jí náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti „nebyla žalovanou poskytována, a tudíž nelze tuto náhradu určit ve výši, ve které na ní vzniklo právo za trvání pracovního poměru“. Od 1. 5. 2011 jí pak náleží náhrada ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody (valorizovaným podle příslušných právních předpisů) a výdělkem u nového zaměstnavatele. Po žalované, která jí (prostřednictvím vedlejšího účastníka) za období od 1. 10. 2009 do 31. 7. 2011 vyplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti pouze 36.408,- Kč a za období od 1. 8. 2011 do 31. 5. 2015 pouze 76.811,- Kč, proto požadovala odpovídající doplatek.

Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 8. 6. 2016 č. j. 12 C 54/2011-148 žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 65.724,- Kč, co do částky 97,- Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 57.963,84 Kč k rukám „právní“ zástupkyně žalobkyně a České republice – Okresnímu soudu v Chomutově na soudním poplatku 3.290,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně utrpěla dne 27. 3. 2009 u právního předchůdce žalované pracovní úraz (trvalé poškození dvou prstů pravé ruky), pro jehož následky byla od 12. 9. 2009 (po skončení pracovní neschopnosti) převedena z pozice lisařky na méně placenou práci vrátné. Pracovní poměr účastnic skončil dne 30. 11. 2010 na základě výpovědi z organizačních důvodů, poté byla žalobkyně od 1. 12. 2010 do 30. 4. 2011 vedena u úřadu práce v evidenci uchazečů o zaměstnání a od 1. 5. 2011 do 31. 5. 2015 pracovala na zkrácený úvazek jako uklízečka na základní škole v K. Za tohoto stavu není podle názoru soudu prvního stupně pochyb o tom, že od 1. 10. 2009 žalobkyni vzniká ztráta na výdělku, za kterou odpovídá žalovaná. Za období od 1. 10. 2009 do 31. 11. 2010 vyčíslil tuto ztrátu částkou 20.733,- Kč, jako rozdíl mezi průměrným výdělkem žalobkyně před vznikem škody, který „stanovil částkou
13.781,- Kč“, a „výdělkem skutečně po úraze dosahovaným v pracovní pozici vrátné“. Za období nezaměstnanosti od 1. 12. 2010 až 30. 4. 2011 soud prvního stupně vypočetl ztrátu na výdělku ve výši 31.057,- Kč, vycházeje přitom ve smyslu ustanovení § 371 odst. 3 věty první zák. práce z rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody (valorizovaným podle příslušných právních předpisů) a minimální mzdou (ve výši 8.000,- Kč), neboť žalobkyně nedosahovala žádného výdělku nikoli pro „obecnou“ nezaměstnanost, ale výhradně pro následky pracovního úrazu (po skončení pracovního poměru u žalované jí „úřad práce nebyl schopen nabídnout jiné zaměstnání odpovídající jejímu zdravotnímu stavu“ a také žalobkyně se „sama bezvýsledně snažila hledat zaměstnání ve své profesi“). Za období od 1. 5. 2011 do 31. 5. 2015 pak vyčíslil ztrátu na výdělku částkou 127.250,- Kč, odpovídající rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody (valorizovaným podle příslušných právních předpisů) a skutečně dosaženým výdělkem u nového zaměstnavatele. Protože však žalovaná na náhradě za ztrátu na výdělku za žalované období namísto příslušejících 179.040,- Kč zaplatila žalobkyni (prostřednictvím vedlejšího účastníka) pouze 113.316,- Kč, zbývá doplatit 65.724,- Kč a v tomto rozsahu je tudíž uplatněný nárok žalobkyně opodstatněný.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 12. 2017 č. j. 11 Co 573/2016-182, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 2. 2018 č. j. 11 Co 573/2016-187, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé; ve výroku o nákladech řízení účastníků změnil tento rozsudek tak, že „výše náhrady nákladů řízení činí 52.833,44 Kč“, jinak jej v tomto výroku potvrdil; ve výroku o soudním poplatku změnil tento rozsudek tak, že „výše soudního poplatku činí 3.287,- Kč“, jinak jej v tomto výroku potvrdil. Odvolací soud poukázal na „správné skutkové závěry“ soudu prvního stupně a zdůraznil, že v podaném odvolání „žalovaná nečinila sporným vypočtené náhrady za ztrátu na výdělku žalobkyně od 1. 10. 2009 do 31. 10. 2010“, a ohledně následujícího období pouze namítala, že žalobkyni za tuto dobu (od 1. 10. 2010 do 30. 4. 2011) náleží ve smyslu ustanovení § 371 odst. 3 věty druhé zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku v dosavadní výši, v jaké jí vznikl nárok za trvání pracovního poměru, tedy ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným na pozici vrátné (tzv. „stop výdělkem“), neboť nedošlo k žádné změně poměrů na straně žalobkyně, která by měla vliv na dosavadní výši náhrady. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně se však s tímto názorem žalované „neztotožnil“ vzhledem k tomu, že „v souzené věci bylo prokázáno“, že nezaměstnanost žalobkyně „nebyla způsobena nedostatkem pracovních příležitostí, tedy situací na trhu práce, nýbrž byla způsobena následkem pracovního úrazu“. Žalovaná tedy nese odpovědnost za škodu, která tím žalobkyni vzniká, a žalobkyni proto za dobu od 1. 10. 2009 náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši, v níž byla soudem prvního stupně „precizně a správně vyčíslena“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud nesprávně stanovil výši náhrady za ztrátu na výdělku za období, kdy žalobkyně byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání poté, co po převedení z pozice lisařky na pozici vrátné přestala práci vrátné vykonávat z důvodů nesouvisejících s následky pracovního úrazu. Podle názoru žalované „při výpočtu renty od 1. 12. 2010 musí být respektován stop výdělek“ (průměrný výdělek na pozici vrátné) a „s ním spojený právní institut tzv. fixní renty“. Tuto situaci řešila v době platnosti starého zákoníku práce judikatura soudů a následně nový zákoník práce v ustanovení § 371 odst. 3, podle kterého pobírá-li zaměstnanec předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru. V daném případě žalobkyni vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku již za trvání pracovního poměru u žalované a po ukončení pracovního poměru jí proto příslušela náhrada za ztrátu na výdělku v dosavadní výši. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobkyně jako zaměstnankyně žalované (jejího právního předchůdce) utrpěla dne 27. 3. 2009 pracovní úraz – částečnou traumatickou amputaci II. a III. prstu pravé ruky. Po ukončení pracovní neschopnosti, která trvala do 11. 9. 2009, byla pro následky pracovního úrazu převedena z práce lisařky na méně placenou práci vrátné. Pracovní poměr účastnic skončil výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pro organizační změny ke dni 30. 11. 2010. Poté byla žalobkyně od 1. 12. 2010 do 30. 4. 2011 vedena u úřadu práce v evidenci uchazečů o zaměstnání a od 1. 5. 2011 byla zaměstnána v Základní škole v K. jako uklízečka.

Předmětem dovolacího řízení – jak vyplývá z obsahu dovolání – je nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 12. 2010 do 30. 4. 2011, kdy byla žalobkyně vedena v evidenci úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání. Rozhodnutí odvolacího soudu o tomto nároku žalobkyně závisí za daného skutkového stavu na vyřešení otázky hmotného práva, jaká náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci, který byl pro následky pracovního úrazu převeden na méně placenou práci a následně po rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce byl veden v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Protože tato právní otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na to, že předmětem dovolacího řízení je náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 12. 2010 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb. a č. 427/2010 Sb.) – dále jen „zák. práce“.

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění.

Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena), a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro následky pracovního úrazu dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.

Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem dosahovaným zaměstnancem po pracovním úrazu s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením (srov. § 371 odst. 1 zák. práce). O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity) a pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu z povolání, tj. bez pracovního úrazu by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla. Nejde přitom o zjišťování příčinné souvislosti ve filozofickém slova smyslu, nýbrž ve smyslu právním; jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku.

Uvedená východiska je třeba mít na zřeteli rovněž při úvaze, zda újma vzniklá žalobkyni ztrátou příjmu po rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je v příčinné souvislosti s následky pracovního úrazu. I když odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem je tzv. objektivní odpovědností, je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem pracovního úrazu (tj. v příčinné souvislosti s pracovním úrazem). Jestliže poškozený zaměstnanec (tak jako žalobkyně v posuzované věci) nemůže pro následky pracovního úrazu konat dosavadní práci a nemůže nastoupit jiné zaměstnání odpovídající její, pracovním úrazem snížené (omezené), pracovní způsobilosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí, není tato skutečnost – jak se odvolací soud mylně domnívá – způsobena následky pracovního úrazu, ale situací na trhu práce. Kdyby byla zaměstnanci odškodňována újma vzniklá tím, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá žádný příjem, neboť není k dispozici práce, kterou by mohl i se sníženou pracovní schopností vykonávat, byla by odškodňována újma, k jejíž úhradě náhrada za ztrátu na výdělku nemůže sloužit; hmotné zabezpečení osob, které se ocitly bez práce, upravují zvláštní předpisy (srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2805/99, uveřejněném pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 21 Cdo 564/2008).

V případě, že zaměstnanec pouze z důvodu nedostatku pracovních příležitostí nemá výdělek po pracovním úrazu, mohou nastat dvě odlišné situace, které mají vliv na to, jaký výdělek bude považován na výdělek po pracovním úrazu. Neměl-li zaměstnanec předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání, jinou méně placenou práci, vycházela ustálená soudní praxe ještě za účinnosti dřívější právní úpravy obsažené v zákoně 65/1965 Sb. Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, z názoru, že výdělek po pracovním úrazu je třeba určit podle pravděpodobného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, již by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí. Tento pravděpodobný výdělek přitom nemůže být nižší než minimální mzda stanovená pro příslušné období nařízením vlády (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3558/2010).

Pro případ, že je zaměstnanec veden v evidenci uchazečů o zaměstnání
a předtím měl - tak jako žalobkyně v posuzované věci – jinou méně placenou práci, pak ustálená soudní judikatura (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1995 sp. zn. 6 Cdo 91/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6/1995 na str. 243, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1998 sp. zn. 2 Cdon 27/97, uveřejněný pod č. 93 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998) taktéž ještě za dřívější právní úpravy účinné do 31. 12. 2006 dovodila, že, pobírá-li poškozený zaměstnanec náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity), neboť pro následky pracovního úrazu musel být převeden na jinou méně placenou práci, nelze v samotných skutečnostech, že tuto méně placenou práci přestal vykonávat z důvodů nyní uvedených v ustanovení § 52 písm. a) až c) zák. práce a že potom dosahoval bez vlastní viny ještě nižších výdělků nebo že bez vlastní viny byl veden jako uchazeč o zaměstnání, spatřovat vznik nové (další) škody a nejde ani o podstatnou změnu poměrů; poškozenému tedy přísluší i v době po rozvázání pracovního poměru provedenému z důvodů, které jsou nyní uvedeny v ustanovení § 52 odst. a) až c) zák. práce, náhrada za ztrátu na výdělku v dosavadní výši, v jaké mu vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru účastníků (samozřejmě s přihlédnutím k valorizaci průměrného výdělku před vznikem škody). Znamená to, že mu nadále přísluší rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem dosahovaným předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání.

Zásady vyplývající z této ustálené judikatury, na níž dovolací soud nadále setrvává, byly vyjádřeny explicitně od 1. 1. 2007 v ustanovení § 371 odst. 3 zák. práce tak, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem dosahovaným zaměstnancem po pracovním úrazu s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu přísluší zaměstnanci také tehdy, je-li v době vzniku práva na náhradu veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; v takovém případě se za výdělek zaměstnance po pracovní úrazu považuje - jak se uvádí v ustanovení § 371 odst. 3 vět�� první zák. práce - výdělek ve výši minimální mzdy (§ 111 zák. práce). Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru (srov. § 371 odst. 3 větu druhou zák. práce).

S názorem, že podmínkou aplikace ustanovení § 371 odst. 3 věty druhé zák. práce je, že zaměstnanec musí předtím, než se stane uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti skutečně „pobírat“, dovolací soud nesouhlasí.

Právní úprava obsažená v ustanovení § 371 odst. 3 zák. práce byla jednoznačně přijata za účelem odstranění pochybností souvisejících s určením výdělku po pracovním úrazu za situace, kdy zaměstnanec, který sice není schopen pro následky pracovního úrazu konat dosavadní práci, ale není zcela vyloučen z výkonu výdělečné činnosti, pouze v důsledku nedostatku pracovních příležitostí výdělek po pracovním úrazu nemá. Znění ustanovení § 371 odst. 3 zák. práce přitom reflektuje – jak uvedeno výše – dosavadní ustálenou soudní judikaturu, která v tomto směru od počátku sledovala vyřešení otázky „výdělku po pracovním úrazu“ ve dvou v úvahu přicházejících situacích, které se odlišovaly tím, zda zaměstnanec předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání, měl či neměl jinou méně placenou práci. Od tohoto zjištění se pak odvíjel závěr, jaký výdělek bude považován za výdělek po pracovním úrazu, tj. v případě, že předtím jinou méně placenou práci neměl, ve výši minimální mzdy, nebo v případě, že předtím jinou méně placenou práci měl, ve výši průměrného výdělku dosaženého předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání. Z toho pohledu proto není rozumného důvodu činit rozdíl mezi tím, zda zaměstnanec předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti skutečně pobíral, nebo zda na ni sice měl nárok (tento nárok mu vznikl vždy, pokud pro následky pracovního úrazu vykonával jinou méně placenou práci), ale z různých důvodů jej neuplatnil, nebo mu náhrada z různých důvodů nebyla vyplácena. Opačný přístup by neopodstatněně zvýhodnil zaměstnance, kteří náhradu, na niž jim vznikl nárok, z různých důvodů „nepobírali“, jejichž poměry by se pak – jak k tomu nesprávně dospívají soudy obou stupňů v posuzované věci – měly řídit ustanovením § 371 odst. 3 věty první zák. práce, které vytváří fikci výše výdělku po pracovním úrazu ve výši minimální mzdy.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši uvedené v ustanovení § 371 odst. 3 věty druhé zák. práce náleží poškozenému zaměstnanci také tehdy, jestliže mu nárok na tuto náhradu vznikl, avšak z různých důvodů náhradu „nepobíral“.

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že žalobkyni za situace, kdy předtím, než se stala uchazečkou o zaměstnání, vykonávala pro následky pracovního úrazu jinou méně placenou práci vrátné, přísluší za období od 1. 12. 2010 do 30. 4. 2011, kdy byla vedena v evidenci úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v dosavadní výši, v jaké jí vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru účastnic, tedy nadále jí přísluší rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody (kterého dosáhla jako lisařka) a průměrným výdělkem dosaženým předtím, než se stala uchazečkou o zaměstnání (tj. kterého dosáhla jako vrátná). Dospěl-li odvolací soud k jinému závěru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 12. 2010 do 30. 4. 2011, není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a to v celém rozsahu, neboť způsob výpočtu náhrady provedený soudy obou stupňů neumožňuje jeho zrušení pouze v části, jíž se týká nesprávný právní názor odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení:Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 8. 2018

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu

www.nsoud.cz