Judikát NS 21 Cdo 2083/2020

Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

09/15/2020

Spisová značka:

21 Cdo 2083/2020

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2083.2020.1

Typ rozhodnutí:

USNESENÍ

Heslo:

Překážka zahájeného řízení (litispendence)

Dotčené předpisy:

§ 83 odst. 1 o. s. ř.
§ 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb.

Kategorie rozhodnutí:

D


21 Cdo 2083/2020-90



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. D., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova č. 2121/3, proti žalované NC Line a. s. se sídlem v Suchdole nad Odrou, Komenského č. 233, IČO 04020022, zastoupené Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova č. 244/18, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 235/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2020, č. j. 16 Co 217/2019-70, takto:

Usnesení krajského soudu se mění takto:

Usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 13. 11. 2019, č. j. 13 C 235/2019-57, se mění tak, že se řízení nezastavuje.


Odůvodnění:


Žalobce se žalobou podanou dne 13. 8. 2019 u Okresního soudu v Novém Jičíně domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 23. 10. 2018, daná žalovanou, je neplatná.

Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 13. 11. 2019, č. j. 13 C 235/2019-57, řízení zastavil a rozhodl, že žalobci bude po právní moci tohoto usnesení vrácen soudní poplatek ve výši 1000 Kč, a dále zavázal žalobce k povinnosti zaplatit žalované náklady řízení ve výši 6 776 Kč. Dospěl k závěru, že projednání věci brání překážka litispendence, neboť dosud nebylo pravomocně skončeno řízení o neplatnost téže výpovědi, které bylo zahájeno již dne 1. 4. 2019.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 1. 2020, č. j. 16 Co 217/2019-70, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a zavázal žalobce k povinnosti zaplatit žalované náklady řízení ve výši 3 751 Kč. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že meritornímu rozhodnutí ve věci brání překážka věci zahájené, neboť „předmětem řízení vedeného před Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 235/2019 je stejná věc, která je předmětem řízení před stejným soudem pod sp. zn. 13 C 100/2019“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které v rozhodovací praxi nebyly vyřešeny, resp., při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že překážka věci zahájené nemůže existovat, neboť v každém z obou řízení je tvrzen jiný skutkový základ, který má vždy jiný právní následek; zatímco podstatou řízení vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 100/2019 je tvrzení žalobce o tom, že výpověď z pracovního poměru ze dne 28. 10. 2018 nebyla žalobci doručena, resp. nebyla doručena řádně, což má za následek (i s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 630/2015) její „neexistenci“ (tedy nikoliv neplatnost), v tomto řízení o neplatnost téže výpovědi je její řádné doručení (dne 3. 6. 2019) postaveno najisto. Rozdíl mezi oběma řízeními je tedy ve skutkovém vylíčení rozhodných skutečností k vyřešení otázky řádného doručení této výpovědi. Navrhl, aby bylo usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o usnesení, proti němuž je podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání přípustné, neboť otázka, z jakých skutečností lze dovodit totožnost skutku v řízeních o určení neplatnosti jedné a téže výpovědi z pracovního poměru, dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení (§ 83 odst. 1 o. s. ř.).

Překážka věci zahájené (litispendence) podle ustanovení § 83 o. s. ř. patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek znemožňuje, aby soud v řízení, které bylo zahájeno později, rozhodl ve věci samé. Pro posouzení, zda je tu překážka věci zahájené, je rozhodující stav v době rozhodnutí soudu v později zahájeném řízení.

Překážka věci zahájené uvedená v ustanovení § 83 odst. 1 o. s. ř. brání tomu, aby byla projednána a rozhodnuta stejná věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob; není přitom samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení, například vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn. Řízení se týká týchž osob i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1525/2010). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 795/2019).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce podal dne 29. 3. 2019 k Okresnímu soudu v Novém Jičíně (kde je věc vedena pod sp. zn. 13 C 100/2019) proti žalované žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která byla dána žalobci přípisem ze dne 23. 10. 2018 podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Uvedl, že jeho pracovní poměr u žalované byl založen pracovní smlouvou ze dne 1. 9. 2015, na jejímž základě vykonával žalobce pro žalovanou práci na pracovní pozici asistent jednatelů pro strategické řízení. Žalobce s výpovědí věcně nesouhlasil a dále namítal, že mu výpověď nebyla doručena v souladu s § 334 odst. 1 zákoníku práce. Žalovaná se totiž rozhodla doručit žalobci výpověď rovnou prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Žalobci tak není známo, který konkrétní den žalovaná výpověď žalobci zaslala, k jakému dni byla výpověď uložena na poště, zda byla doručována doporučeně apod. Dne 1. 10. 2019 žalobce rozšířil žalobu o určení, že jeho pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 1. 9. 2015 stále trvá, vycházeje z původně uvedených skutkových tvrzení, přičemž dále ještě uvedl, že žalovaná mu tutéž výpověď již bezpochybně účinně doručila dne 3. 6. 2019.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 630/2015, uveřejněném pod číslem 118/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že podle právní úpravy zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinné po 1. 1. 2012 (tedy poté, co nabyl účinnosti zákon č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), výpověď z pracovního poměru daná zaměstnavatelem může mít (vyvolat) v pracovněprávních vztazích sledované právní následky, jen jestliže byla (řádně) doručena zaměstnanci. V případě, že výpověď z pracovního poměru nebyla (řádně) doručena zaměstnanci, nezpůsobuje to – na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2011 – její neplatnost. Právní úprava pracovněprávních vztahů vychází v době od 1. 1. 2012 ze zásady, že účinky výpovědi z pracovního poměru nenastávají již v době, kdy zaměstnavatel tento právní úkon učinil (kdy projevil vůli směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí), ale teprve k okamžiku, kdy výpověď z pracovního poměru byla (řádně – v souladu s výše uvedenými zákonnými požadavky) doručena zaměstnanci; dokud – jak se uvádí v důvodové zprávě k návrhu zákona č. 365/2011 Sb. – „nebyl právní úkon doručen, neexistuje“. Ukáže-li se tedy, že zaměstnavatel projevil vůli rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem výpovědí, avšak zaměstnavatelova písemná výpověď z pracovního poměru nebyla zaměstnanci (řádně) doručena, nelze hovořit ani o tom, že by šlo o neplatný právní úkon; ve skutečnosti taková výpověď z pracovního poměru vůbec „neexistuje“ a v pracovněprávních vztazích účastníků pracovního poměru je třeba postupovat stejně, jako kdyby k výpovědi z pracovního poměru nikdy nedošlo.

Z uvedeného je nutno dovodit závěr, že pro to, aby žaloba o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí byla úspěšná, je třeba tvrdit (vyjma věcných důvodů neplatnosti) též i den jejího řádného doručení (již pro účely posouzení včasnosti žaloby); vzhledem k tomu, že vymezení skutku v žalobě ze dne 29. 3. 2019 (ve věci Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 13 C 100/2019) spočívá na zpochybnění řádnosti doručení výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 10. 2018, které měla žalovaná učinit někdy v měsíci říjnu nebo listopadu 2018 a že poprvé je skutkově tvrzeno řádné doručení téže výpovědi až v žalobě ve věci této (tedy v podání ze dne 13. 8. 2019), a to dne 3. 6. 2019, je zcela zjevné, že z hlediska skutkového vymezení nároku [bez ohledu na to, že skutkovému tvrzení o absenci řádného doručení výpovědi z pracovního poměru v této věci neodpovídá žalobní petit (k otázce rozdílu mezi absencí právně relevantního tvrzení jako důvodu neurčitosti a právním omylem při jinak perfektním vylíčení právně rozhodných skutečností srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2525/2005)] se nemůže jednat o případ totožnosti skutku.

Jak dále vyplynulo ze skutkových závěrů, tvrzení o řádném doručení výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 10. 2018 bylo poprvé uplatněno v žalobě doručené dne 13. 8. 2019 (tedy ve věci této), kdežto v řízení ve věci Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 13 C 100/2019 byla tato informace sdělena až v podání, doručeném dne 1. 10. 2019 (tedy později), a pakliže není možno informaci o (prvním nesporném) řádném doručení výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 10. 2018 v podání ze dne 1. 10. 2019 považovat za tzv. „dolíčení dalšího relevantního skutku“ (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2645/2019, resp. odůvodnění výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2525/2005), není možno dovodit překážku litispendence a řízení ve věci této zastavit (83 odst. 1, § 104 odst. 1 o. s. ř.).

Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje [§ 243d písm. b), § 220 odst. 1 o. s. ř.].

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 9. 2020



JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu

Citace:
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2083/2020

www.nsoud.cz