Judikát NS 21 Cdo 2034/2019

Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

01/21/2020

Spisová značka:

21 Cdo 2034/2019

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2034.2019.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Pracovněprávní vztahy
Pracovní úraz
Pracovní poměr

Dotčené předpisy:

§ 20 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2013
§ 273 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2013
§ 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2013

Kategorie rozhodnutí:

B


21 Cdo 2034/2019-313


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. R. D., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova č. 2668/6, proti žalovanému F. se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 281/44, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 200/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. ledna 2019 č. j. 19 Co 819/2016-275, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2018 č. j. 30 C 200/2015-225 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 18. 6. 2015 (změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu 2 835 683 Kč a povinnost „hradit“ mu 8 817 Kč měsíčně od měsíce prosince 2015. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 6. 8. 2013 „nastoupil“ do pracovního poměru k žalovanému, aniž by s ním byla uzavřena písemná pracovní smlouva, že byl „zařazen“ na pracovní pozici kvalifikovaného dělníka (svářeč-zámečník) a byla mu přislíbena „měsíční mzda v základní výši 12 000 Kč čistého“, že jeho náplň práce spočívala v opravě „gitterboxů“ svářením a užitím brusky, včetně opravy jejich dřevěných podlah, a že v rámci přidělené práce došlo (při řezání dřeva) k pádu kapovací pily na pravou ruku žalobce a k jeho úrazu, při němž utrpěl amputaci II.–V. prstu pravé ruky se ztrátovou zlomeninou koncových částí III.–V. záprstní kosti pravé ruky a částečnou ztrátou nehtového článku pravé ruky. Žalobce uplatnil nároky na bolestné (ohodnocené celkem 360 body, tj. ve výši „základní sazby“ 43 200 Kč) a náhradu za ztížení společenského uplatnění (ohodnoceného 1 050 body, tj. ve výši „základní sazby“ 126 000 Kč), oba navýšené na patnáctinásobek „základní sazby“, tedy celkem 2 538 000 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 6. 8. 2013 do 21. 2. 2015 ve výši 200 696 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 8 817 Kč měsíčně (počínaje měsícem prosincem 2015) a dále již splatnou náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za měsíce březen až listopad 2015 ve výši 96 987 Kč.

Žalovaný zejména namítal, že žalobce nebyl jeho zaměstnancem, ale pouze uchazečem o zaměstnání, jemuž byl za účelem ověření schopností a šikovnosti zadán úkol „svařit několik gitterboxů“, že mezi žalobcem a žalovaným nikdy nedošlo k uzavření jakékoli pracovní smlouvy a že si žalobce zranění způsobil „zcela vědomě a v úmyslu se nejen na žalovaném finančně obohatit“ a při činnosti, kterou nebyl oprávněn vykonávat, a to navíc v době, kdy měl „areál“ žalovaného opustit.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 1. 2016 č. j. 30 C 200/2015-89 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 215 670,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Davida Řezníčka, LL.M., Ph.D. Vycházel ze zjištění, že k úrazu žalobce došlo na místě, kde se žalobce neměl nacházet, „se zařízením“ označeným nápisem „mimo provoz“, k jehož použití nedostal pokyn, a v době, kdy se již neměl nacházet v „areálu“ žalovaného, neboť žalovaný mu dal jasný pokyn, aby ukončil činnost a odešel domů, že všechny úkony žalovaného, respektive jeho zaměstnanců, směřovaly pouze k tomu vyzkoušet, zda umí „předmětnou práci“, a že sám žalobce v úředním záznamu policejního spisu o podání vysvětlení ze dne 26. 8. 2013 uvádí, že by s ním byla odpoledne uzavřena smlouva až podle toho, jak by se mu práce líbila. Dospěl k závěru, že mezi účastníky nevznikl žádný pracovněprávní vztah a že proto úraz žalobce nemůže být pracovním úrazem, přičemž „soud neshledal ani jiné právní hodnocení zjištěného skutkového stavu, které by nárok odůvodňovalo podle jiných právních předpisů“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 6. 2016 č. j. 19 Co 819/2016-119 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 35 000 Kč k rukám advokáta JUDr. Davida Řezníčka, LL.M., Ph.D., a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 826 Kč k rukám advokáta JUDr. Davida Řezníčka, LL.M., Ph.D. Shledal, že nelze učinit závěr o odpovědnosti žalovaného za úraz žalobce, protože se nestal při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním nebo pro plnění pracovních úkolů (§ 380 zákoníku práce), a nelze ji dovodit ani „dle ust. § 265 odst. 2 zák. práce, příp. dle ust. 420 odst. 2 obč. zák.“, neboť žalobce začal svévolně pracovat na stroji, který byl označen cedulkou „mimo provoz“, a nerespektoval pokyn žalovaného k odchodu ze zaměstnání, tedy „zákaz další práce“, a v řízení nebylo prokázáno, že by se úraz žalobci stal v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti zaměstnance žalovaného.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 12. 2016 č. j. 21 Cdo 5060/2016-166 odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2016 č. j. 19 Co 819/2016-119, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, a dovolatelem nastolená právní otázka byla posouzena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž dovolací soud neshledal důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 1. 2016 č. j. 30 C 200/2015-89, rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2016 č. j. 19 Co 819/2016-119 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2016 č. j. 21 Cdo 5060/2016-166 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a tato rozhodnutí zrušil. Porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud shledal v tom, že obecné soudy dospěly ke skutkovým závěrům, které nereflektují vykonaná skutková zjištění, že v rámci zkoumání existence či neexistence pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a žalovaným nereflektovaly ustanovení zákoníku práce, ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu či ustanovení práva Evropské unie, včetně Listiny základních práv EU, a že bez přesvědčivého odůvodnění odepřely žalobci ochranu plynoucí z tzv. faktického pracovního poměru.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 6. 2018 č. j. 30 C 200/2015-225 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 50 000 Kč k rukám advokáta JUDr. Davida Řezníčka, LL.M., Ph.D. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce není již v základu důvodný, protože k úrazu žalobce došlo v době, kdy se již neměl nacházet v „areálu“ žalovaného (žalovaný dal žalobci jasný pokyn, aby činnost ukončil a odešel domů), na místě, kde se žalobce vůbec neměl nacházet, a při práci se zařízením, k jehož použití nedostal pokyn. Shledal, že na straně žalovaného ani na straně žalobce v době před jeho úrazem nebyla vůle uzavřít pracovněprávní vztah, neboť žalovaný s žalobcem po celou dobu zacházel jen jako s „uchazečem o zaměstnání“ a žalobce dobře věděl, že pracuje jen „na ukázku“, a že proto mezi nimi nevznikl pracovněprávní vztah, a to ani faktický pracovní poměr. Poté, co na základě tohoto právního názoru soud prvního stupně poučil žalobce a vyzval jej podle ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, aby doplnil svá tvrzení o vylíčení rozhodných skutečností vzhledem k tomu, že věc bude posuzována „v režimu obecného občanského práva“, uzavřel, že žalovaný neporušil žádnou svou právní povinnost a škodu nezavinil, neboť vznikla vlastním jednáním žalobce, a že proto nárok žalobce není důvodný podle „žádných právních předpisů“ a musí být „celý zamítnut“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 1. 2019 č. j. 19 Co 819/2016-275 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 139 Kč k rukám advokáta JUDr. Davida Řezníčka, LL.M., Ph.D. Odvolací soud uvedl, že sdílí závěr soudu prvního stupně o „neexistenci souhlasného projevu vůle zaměstnance a zaměstnavatele uzavřít pracovní poměr“, neboť žalovaný neučinil žalobci návrh na uzavření pracovní smlouvy a nedošlo mezi nimi ani ke konkludentnímu uzavření pracovní smlouvy (dohody), nicméně – vycházeje ze závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 – shledal, že mezi žalobcem a žalovaným vznikl faktický pracovní poměr. Na základě opětovného výslechu žalobce jako účastníka řízení a svědků R. S., B. S., J. K. a V. N. dospěl ke skutkovým zjištěním, že žalobce se ucházel o práci u žalovaného na základě nabídky volných pracovních míst u Úřadu práce České republiky, kontaktního pracoviště České Budějovice, na pozici svářeč-zámečník, že poté, co se ráno „dostavil do zaměstnání“, byla mu přidělena práce spočívající v opravě „gitterboxů“, kterou konal s vědomím jednatele žalovaného, a že práce, na kterou byl žalobce přijat, nezahrnovala „práci se dřevem“, neboť tu vykonával jiný člověk, s čímž byl žalobce seznámen. Když žalobci došla prkna potřebná pro opravu „gitterboxů“, měl dělat opravu „gitterboxů“ do „zásoby“, avšak žalobce šel do kanceláře žalovaného, kde křičel na dceru jednatele B. S., že nemá prkna. Dále odvolací soud zjistil, že J. K. žalobci neukládal, aby si prkna nařezal, ani mu toto neumožnil, že pila byla „vypojena z elektrické energie“ a osazena cedulí „mimo provoz“, že žalobce úraz utrpěl poté, co byl jednatelem žalovaného poslán domů, přičemž jednatel předpokládal, že žalobce „přijde druhý den a on se rozhodne jestli ho přijme, jestli s ním uzavře pracovní poměr anebo mu 4 hodiny zaplatí“, a že žalobce tohoto pokynu neuposlechl, neopustil „areál“ žalovaného a z vlastní iniciativy začal vykonávat činnost na kapovací pile. Odvolací soud dospěl k závěru, že činnost vykonávanou žalobcem na kapovací pile nelze považovat za plnění pracovních úkolů, neboť se nejedná o výkon pracovních povinností vyplývajících z faktického pracovního poměru ani o činnost vykonávanou na příkaz zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 273 odst. 1 zákoníku práce a ani o činnost vykonávanou z vlastní iniciativy zaměstnance nikoli proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, jelikož pokyn zaměstnavatele, aby žalobce přestal v uvedený den pro něj vykonávat práci, spolu s označením stroje, na němž se žalobci stal úraz, cedulí „mimo provoz“ a odpojením stroje od přívodu elektrické energie, byl „zjevným a jasným pokynem výslovného zákazu práce“ ve smyslu ustanovení § 273 odst. 2 zákoníku práce. Odvolací soud uzavřel, že se jednalo ze strany žalobce o exces, tudíž žalovaný za tento úraz neodpovídá podle ustanovení § 366 zákoníku práce, že odpovědnost žalovaného nelze dovodit ani z ustanovení § 265 zákoníku práce, neboť škoda žalobci nevznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a nedošlo k ní „v příčinné souvislosti s porušením povinností žalobce zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců“, a že žalovaný neodpovídá ani podle ustanovení § 415 a 420 občanského zákoníku a nejedná se ani o odpovědnost podle ustanovení § 420a občanského zákoníku, neboť „nebyla způsobena provozní činností žalovaného“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil, zda mezi žalobcem a žalovaným vznikl pracovní poměr a zda došlo k výslovnému zákazu činnosti žalovaným ve smyslu ustanovení § 273 odst. 2 zákoníku práce. Namítá, že závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky vznikl toliko faktický pracovní poměr, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou poukazuje, neboť všechny podmínky nutné pro vznik pracovního poměru byly splněny. Domnívá se, že dovolací soud doposud blíže neřešil otázku, jaké jednání a za jakých podmínek lze považovat za výslovný zákaz činnosti ve smyslu § 273 odst. 2 zákoníku práce, a namítá, že z projevu vůle žalovaného nevyplývá, že by žalobci zakázal činnost spočívající v řezání prken na „pokosové“ pile, ale lze z něj usuzovat na to, že byl „poslán domů“, přičemž použité slovní spojení neobsahuje ani obecný zákaz vykonávání činností pro zaměstnavatele, natož výslovný zákaz činnosti spočívající v práci na kapovací pile, že „odpojení stroje od elektrické energie“ je nepodstatné, „když z této skutečnosti samo o sobě nelze ničeho dovozovat“, a že ani označení stroje cedulí „mimo provoz“ nelze považovat za výslovný zákaz činnosti spočívající v práci na kapovací pile, ale že vědomé nerespektování této informace zaměstnancem může mít nanejvýš dopady stanovené v ustanovení § 270 zákoníku práce.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že se žalobce ucházel o práci u žalovaného (na pozici svářeč-zámečník), že dne 6. 8. 2013 ráno mu byla v „areálu“ žalovaného jeho zaměstnancem J. K. přidělena práce, která spočívala v opravě „gitterboxů“ svařováním a užitím brusky a kterou konal s vědomím jednatele žalovaného R. S., že J. K. žalobci řekl, co má na „gitterboxech“ opravovat, kolik se jich musí opravit, aby se splnila norma, a že tam má být do 15:30 hodin, a že poté, co žalobci kolem 13:00 hodin došla prkna potřebná pro opravu „gitterboxů“ („podlážky“), mu J. K. sdělil, aby „dělal „gitterboxy do zásoby“, tzn. aby „opravoval kov“. Poté, co žalobce přišel s tím, že „má hotovo a nemá co dělat“ a dotazoval se, kde se dělají podlahy, mu J. K. sdělil, že „nahoře v hale“, aniž by mu ukládal, aby si prkna nařezal, a že „na to je jiný člověk“. Jednatel žalovaného poté, co se žalobce dostavil do kanceláře s tím, že nemá prkna, poslal žalobce domů a předpokládal, že žalobce přijde až druhý den, kdy se rozhodne, zda s ním bude uzavřena pracovní smlouva, nebo mu budou 4 odpracované hodiny proplaceny. Žalobce tento pokyn neuposlechl a z vlastní iniciativy začal řezat dřevo pro opravu „gitterboxů“ na kapovací pile odpojené od přívodu elektrické energie a označené cedulí „mimo provoz“, přičemž kolem 15:00 hodin utrpěl úraz pravé ruky.

Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, zda byl mezi účastníky založen pracovněprávní vztah, a za jakých podmínek lze činnost konanou pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy zaměstnance považovat za plnění pracovních úkolů zaměstnance. Protože odvolací soud se při řešení první z uvedených právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a protože druhá z nich v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, kdy došlo (mělo dojít) ke vzniku pracovněprávního vztahu a úrazu žalobce – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb. a č. 155/2013 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zák. práce“).

Pracovněprávní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli upravuje zákoník práce [srov. § 1 písm. a) zák. práce]. Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně; musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě (srov. § 2 zák. práce). Závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy; základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. § 3 zák. práce).

Dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr jsou dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti. V dohodě o provedení práce musí být sjednána (jako její podstatná náležitost) práce, která má být zaměstnancem vykonána, a doba, na kterou se dohoda uzavírá (srov. § 75 zák. práce). Obsahovými náležitostmi dohody o pracovní činnosti jsou sjednaná práce, sjednaný rozsah pracovní doby a doba, na kterou se dohoda uzavírá (srov. § 76 odst. 4 zák. práce). Dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti musí být uzavřena písemně (srov. § 77 odst. 1 část věty před středníkem zák. práce).

Pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou, která musí obsahovat druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být sjednaný druh práce vykonáván, a den nástupu do práce (srov. § 34 odst. 1 zák. práce). Pracovní smlouva musí být uzavřena písemně (§ 34 odst. 4 část věty před středníkem zák. práce).

Tzv. faktickým pracovním poměrem se rozumí v judikatuře soudů právní vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro „zaměstnavatele“ (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou práci ve smyslu ustanovení § 2 zák. práce), ačkoliv mezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr. Není-li pracovní smlouva (dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr) sjednána platně (např. proto, že v rozporu se zákonem byl se zaměstnankyní sjednán druh práce zaměstnankyním zakázaný – srov. § 238 zák. práce), nemůže vzniknout pracovní poměr (jiný základní pracovněprávní vztah) jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 21 Cdo 2287/2002). Smyslem a účelem pracovněprávního institutu označovaného v právní praxi jako faktický pracovní poměr je jednak tomuto faktickému vztahu (který může skončit bezformálně bez dalšího) dát určitý právní rámec odpovídající jeho podstatě (i v případě tzv. faktického pracovního poměru se proto jeho účastníci označují jako „zaměstnanec“ a „zaměstnavatel“, i když se nejedná o výkon závislé práce v základním pracovněprávním vztahu), jednak vypořádání vztahů, které vznikly při dosavadní fakticky vykonávané práci, neboť by stěží bylo možné připustit, aby jedna strana měla z činnosti druhé strany prospěch, zatímco faktický výkon práce druhé strany by byl poskytován na její vlastní účet bez jakékoli protihodnoty. Vzhledem k tomu je třeba vycházet z toho, že „zaměstnanci“, který vykonává u „zaměstnavatele“ práci v tzv. faktickém pracovním poměru, přísluší od „zaměstnavatele“ v podstatě stejné nároky jako zaměstnanci v platném pracovním poměru; přísluší mu zejména mzda (plat) za vykonanou práci, právo na náhradu mzdy (platu) při překážkách v práci, právo na dovolenou nebo právo na náhradu škody (včetně odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání) a stejně jako zaměstnanec je povinen nahradit škodu, kterou by způsobil zaměstnavateli zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3691/2015).

Nebyl-li právní úkon, jímž vzniká nebo se mění základní pracovněprávní vztah (§ 3), učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon, je možné se neplatnosti dovolat, jen nebylo-li již započato s plněním (srov. § 20 odst. 2 zák. práce); protože pracovní smlouva a dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr jsou právní úkony, jimiž se zakládá základní pracovněprávní vztah, pokládají se – za předpokladu, že již bylo započato s jejich plněním – za platné, i kdyby nebyly uzavřeny v písemné formě vyžadované zákonem, nýbrž jen ústně nebo i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost, o tom, co chtěli jednající projevit (konkludentně), neboť jejich neplatnosti se již nelze dovolat.

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu vznikají pracovní smlouva, dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti na základě projevů vůle učiněných způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel projevit, tedy za takových okolností, které nevyvolávají pochybnost o tom, že projevy vůle zaměstnance a zaměstnavatele směřovaly ke sjednání pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti určitého obsahu. Nedošlo-li k platnému sjednání dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti a nejde-li o výslovné projevy vůle, je třeba vždy zkoumat, zda mezi účastníky nebyl navázán pracovní poměr; za sjednaný lze pokládat ten druh práce, který zaměstnanec bez námitek začal pro zaměstnavatele s jeho vědomím vykonávat, za sjednané místo výkonu práce lze považovat to místo, v němž začal pracovat, a za sjednaný den nástupu do práce lze pokládat den, kdy takovou práci začal skutečně vykonávat. Pro zjištění, jaký právní vztah se mezi účastníky vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich vztazích, nýbrž významné je – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – posouzení obsahu projevů vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně (výslovně nebo jen konkludentně) projeveno (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975 sp. zn. 5 Cz 6/75, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019 sp. zn. 21 Cdo 342/2019 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3042/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 905/2014 či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 992/2017).

V projednávané věci – jak bylo soudy zjištěno – žalobce pracoval dne 6. 8. 2013 v „areálu“ žalovaného nejméně 4 hodiny (jako svářeč-zámečník), přičemž mu byla zaměstnancem žalovaného J. K. přidělena práce spočívající v opravě „gitterboxů“, kterou konal s vědomím jednatele žalovaného. Tato činnost vykazuje znaky závislé práce vyplývající z ustanovení § 2 zák. práce, neboť šlo o činnost vykonávanou žalobcem osobně, ve vztahu nadřízenosti žalovaného a podřízenosti žalobce, jménem žalovaného (pro jeho potřeby), podle jeho pokynů (pokynů jeho zaměstnance J. K.), na náklady a odpovědnost žalovaného, v jeho prostorách (na jeho pracovišti) a v jím určené pracovní době. Vykonával-li žalobce dne 6. 8. 2013 pro žalovaného závislou práci, mohl tak činit – jak vyplývá z výše uvedeného – jen v rámci pracovněprávního vztahu, který mezi nimi mohl vzniknout uzavřením pracovní smlouvy nebo některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Nesměřovaly-li by nevýslovné projevy vůle žalobce a žalovaného v souvislosti s výkonem této závislé práce k platnému uzavření dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, pak by musel být mezi účastníky navázán pracovní poměr, neboť nemůže být pochyb o tom, že byly mezi nimi sjednány druh práce (svářeč-zámečník), který žalobce začal pro žalovaného s jeho vědomím vykonávat, místo výkonu práce (to místo, v němž začal pracovat), i den nástupu do práce, za který lze pokládat den 6. 8. 2013, kdy sjednanou práci svářeče-zámečníka začal skutečně vykonávat, a tím tedy všechny obsahové náležitosti pracovní smlouvy požadované zákonem.

Posouzení právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným jako základního pracovněprávního vztahu nebrání skutečnost, že jednatel žalovaného předpokládal, že o tom, zda s žalobcem uzavře pracovní poměr, nebo mu budou 4 odpracované hodiny proplaceny, rozhodne až dalšího dne, neboť pro zjištění, jaký právní vztah se mezi žalobcem a žalovaným vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich vztazích, nýbrž významné je zjištění, co bylo skutečně projeveno. Bylo-li by mezi žalobcem a žalovaným ujednáno, že o uzavření pracovního poměru mezi nimi se bude jednat až následujícího dne (na základě posouzení pracovních výsledků žalobce ze dne 6. 8. 2013), a že dne 6. 8. 2013 tedy půjde jen o „práci na zkoušku“, mohla by mít tato okolnost vliv pouze na délku (dobu trvání) základního pracovněprávního vztahu sjednaného dne 6. 8. 2013, nikoli ovšem na jeho povahu (srov. též již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 992/2017). Základnímu pracovněprávnímu vztahu mezi žalobcem a žalovaným nemohl být na překážku ani nedostatek písemné formy dohody o jeho založení, neboť žalobce již započal s výkonem závislé práce pro žalovaného.

Z uvedeného vyplývá, že v projednávané věci nešlo o případ, kdy by žalobce vykonával práci pro žalovaného, aniž by mezi nimi byl platně založen základní pracovněprávní vztah; závěr odvolacího soudu, že mezi žalobcem a žalovaným vznikl (jen) faktický pracovní poměr, proto není správný.

Dovolací soud nesouhlasí ani s právním názorem odvolacího soudu, že činnost vykonávanou žalobcem na kapovací pile, při které žalobce utrpěl úraz, nelze považovat za plnění jeho pracovních úkolů a že žalovaný proto za škodu vzniklou žalobci tímto úrazem neodpovídá.

Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 366 odst. 1 zák. práce). Pracovním úrazem se rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (srov. § 380 odst. 1 zák. práce), nebo úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů (srov. § 380 odst. 2 zák. práce), pracovním ovšem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět (srov. § 380 odst. 3 zák. práce).

Plněním pracovních úkolů je výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty (§ 273 odst. 1 zák. práce). Plněním pracovních úkolů je též činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace, rady zaměstnanců, popřípadě zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo ostatních zaměstnanců, popřípadě činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nevykonává proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, jakož i dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem (§ 273 odst. 2 zák. práce).

Z uvedené legální definice vyplývá, že za plnění pracovních úkolů je považována rovněž činnost vykonávaná bez příkazu zaměstnavatele a bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance, nepotřebuje-li k ní zvláštní oprávnění nebo nekoná-li ji proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, za předpokladu, že jde o činnost konanou pro zaměstnavatele. Pro závěr, zda lze takto pojatou činnost zaměstnance považovat za plnění pracovních úkolů ve smyslu ustanovení § 273 zák. práce, je přitom rozhodující, zda se jednalo – vzhledem k činnosti, při níž došlo k úrazu – z hlediska věcného (vnitřního účelového), místního i časového objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2003 sp. zn. 21 Cdo 454/2002, který byl uveřejněn pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).

V projednávané věci byla činnost, při které žalobce utrpěl úraz a kterou vykonával z vlastní iniciativy (řezání dřeva na kapovací pile), objektivně konána pro žalovaného jako zaměstnavatele jak z hlediska věcného (nařezaná prkna byla potřebná pro opravu „gitterboxů“, kterou dostal žalobce za úkol), tak i místního (v „areálu“ žalovaného) a časového (v žalovaným určené pracovní době) a lze ji tedy – za předpokladu, že k ní žalobce nepotřeboval zvláštní oprávnění a ani ji nevykonával proti výslovnému zákazu žalovaného – považovat za plnění pracovních úkolů žalobce ve smyslu ustanovení § 273 odst. 2 zák. práce.

Vzhledem k tomu, že v řízení před soudy nebylo zjištěno, že by k práci na kapovací pile bylo třeba zvláštního oprávnění, zabýval se odvolací soud správně – s ohledem na procesní obranu žalovaného – též tím, zda žalobce tuto práci nevykonával proti výslovnému zákazu žalovaného. S jeho závěrem, že pokyn žalovaného, aby žalobce pro něj přestal v uvedený den (6. 8. 2013) vykonávat práci, spolu s označením stroje, na němž se žalobci stal úraz, cedulí „mimo provoz“ a odpojením stroje od přívodu elektrické energie, byl „zjevným a jasným pokynem výslovného zákazu práce“ ve smyslu ustanovení § 273 odst. 2 zák. práce, však dovolací soud nesouhlasí.

Ustanovení § 273 odst. 2 zák. práce umožňuje zaměstnavateli zamezit tomu, aby činnost vykonávaná zaměstnancem bez příkazu zaměstnavatele a bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance (z jeho vlastní iniciativy), byla považována za plnění jeho pracovních úkolů, zákazem výkonu této činnosti. Takový zákaz může být zaměstnavatelem učiněn jen výslovně; jiným způsobem – má-li mít právní účinky stanovené v § 273 odst. 2 zák. práce – učiněn být nemůže, a to ani kdyby jiný než výslovný způsob projevu vůle nevzbuzoval žádné pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnavatel projevit. Výslovný zákaz zaměstnavatele musí být adresován zaměstnanci, kterého se týká, a musí z něj být zřejmá činnost, jejíž výkon z vlastní iniciativy se zaměstnanci zakazuje.

Pokyn žalovaného, aby žalobce „šel domů“, vydaný dne 6. 8. 2013 poté, co žalobci kolem 13:00 hodin došla prkna potřebná pro opravu „gitterboxů“, kterou pro žalovaného podle jeho pokynů prováděl, nepředstavuje zákaz výkonu činnosti žalobce na kapovací pile ve smyslu ustanovení § 273 odst. 2 zák. práce, neboť uvedený pokyn žalovaného takový výslovný zákaz neobsahuje a není z něj zřejmá žádná činnost, jejíž výkon z vlastní iniciativy se žalobci zakazuje.

Při posuzování pokynu žalovaného, aby žalobce „šel domů“, nelze odhlédnout ani od okolností, za kterých byl pokyn vydán – zejména od toho, že žalobci došla prkna potřebná pro opravu „gitterboxů“ a že bez dalšího materiálu nemohl ve své pracovní činnosti pokračovat – a které tento pokyn reflektoval. Za těchto okolností (a za situace, kdy zaměstnanec žalovaného, který měl prkna nařezat, nebyl – jak uvedl svědek J. K. u jednání odvolacího soudu – daného dne v práci) se žalobce, který měl dne 6. 8. 2013 vykonávat práci až do 15:30 hodin, neměl důvod domnívat, že žalovaný by nesouhlasil s tím, aby si chybějící materiál opatřil sám pořezáním dřeva na volně přístupné kapovací pile, zejména když mu nedlouho před tím přidělil práci spojenou s použitím svařovacího zařízení a brusky, které nepochybně rovněž mohou být potenciálním zdrojem úrazu. Okolnost, že kapovací pila byla označena cedulí „mimo provoz“ a odpojena od přívodu elektrické energie, akcentovaná odvolacím soudem, by mohla mít význam při posuzování, zda a popřípadě v jakém rozsahu se žalovaný zprostil odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem žalobce podle ustanovení § 367 zák. práce, sama o sobě (ani ve spojení s pokynem žalovaného, aby žalobce „šel domů“) však nemůže vést k závěru, že řezání dřeva na kapovací pile žalobce prováděl proti výslovnému zákazu žalovaného a že tato jeho činnost, kterou vykonával z vlastní iniciativy, proto nebyla plněním pracovních úkolů ve smyslu ustanovení § 273 odst. 2 zák. práce.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 1. 2020



JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

www.nsoud.cz