21 Cdo 1822/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. P., proti žalovanému A. T., se sídlem v Kněžmostě, Srbsko č. 35, IČO 624 59 091, zastoupenému JUDr. Milanem Hasonem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Dukelská č. 253, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 61.199,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 88/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2012 č. j. 23 Co 122/2012-134, takto:

Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 11. 2011 č. j. 8 C 88/2011-91 ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 61.199,- Kč) se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 1. 3. 2011 žalovaný sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen zák. práce). Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce „porušil pracovní kázeň“ zvlášť hrubým způsobem, neboť i přes několikerá ústní i písemná upozornění, opakovaně odstavil jemu svěřený autobus silně znečištěný po jízdě a po výzvě k nápravě, tuto výzvu ignoroval.

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 28. 3. 2011 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby mu žalovaný zaplatil „dlužnou část mzdy ve výši 61.199,- Kč“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru jsou zcela vykonstruované a nepravdivé, a že se žádných prohřešků proti pracovní kázni nedopustil. Dále žalobce uplatnil požadavek na zaplacení částky 61.199,- Kč s tím, že se jedná o „diety“, které mu žalovaný zůstal dlužen za období od dubna 2010 do ledna 2011; skutečnost že tyto „diety“ mu nebyly vyplaceny, zjistil až 28. 2. 2011, kdy mu žalovaný předal „výplatní pásky“ za dobu trvání pracovního poměru.

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 10. 11. 2011 č. j. 8 C 88/2011-91 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 31.692,- Kč k rukám „právního zástupce žalovaného“ JUDr. Milana Hasona. Ve věci samé dospěl k závěru, že „žalovaný prokázal naplnění důvodů, které použil v okamžitém zrušení pracovního poměru, přičemž tyto důvody představují za daných okolností podle hodnocení soudu porušení povinností žalobce vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonané práci zvlášť hrubým způsobem“. Soud prvního stupně dovodil, že při posouzení míry porušení právních předpisů žalobcem (ustanovení § 301 zák. práce), je nutné vycházet z toho, že sice ojedinělé odstavení neuklizeného autobusu či porušení zákazu kouření nepředstavuje zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, ale jinak je tomu v případě, že se jednalo o prohřešky opakované a zaměstnanec po upozornění nezajistil trvalou nápravu. Uzavřel, že žalobce se tak dopustil zvlášť hrubého porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tím, že nedbal pokynů nadřízeného, kvalitně a včas neplnil pracovní úkoly, nechránil majetek zaměstnavatele před poškozením a jednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2012 č. j. 23 Co 122/2012-134 ve znění opravného usnesení ze dne 4. 1. 2013 č. j. 23 Co 122/2012-157 a opravného usnesení ze dne 10. 5. 2013 č. j. 23 Co 122/2012-161 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného ze dne 1. 3. 2011 je neplatné, ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o 61.199,- Kč, tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle názoru odvolacího soudu „v okamžitém zrušení pracovního poměru popsané jednání žalobce bylo sice nepřípustné a neomluvitelné, avšak svým charakterem se nijak extrémně nevymykalo z porušování pracovních povinností, jichž se žalobce dopouštěl už řadu měsíců předtím“. Odvolací soud zdůraznil, že, spokojil-li se žalovaný až do 1. 3. 2011 s ústními a písemnými výtkami, a dále žalobce zaměstnával „přesto, že měl dost důvodů k výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zák. práce“, nelze dovodit, že by jediným přiměřeným důsledkem vůči žalobci bylo okamžité zrušení pracovního poměru, a že by další zaměstnávání mohlo být „oproti předchozímu období nějak zvlášť problematické“. Z hlediska intenzity se podle názoru odvolacího soudu jedná o opakované méně závažné porušování povinností v případě neudržování autobusu v náležité čistotě a o závažné porušení povinnosti v případě ignorování konkrétních pokynů zaměstnavatele, což by bývalo bylo důvodem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. g) zák. práce, nikoli však důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud vychází z „nesprávného právního názoru“, považuje-li jednání žalobce za opakované méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Poukazuje na skutečnost, že je podnikatelem v oblasti autobusové dopravy a cestovního ruchu, což je jeho dominantní činností. Při této činnosti je hlavní prioritou spokojenost zákazníků, která spočívá v autobusové přepravě v kultuře přepravy, přístupu řidiče autobusu k cestujícím, a to nejen z hlediska čistoty, ale i ochrany jejich zdraví. Ostatně porušení zákazu kouření na pracovišti klade ustanovení § 106 odst. 4 písm. e) zák. práce na roveň zákazu požívání alkoholických nápojů. Zdůraznil, že, nezajistil-li by bezproblémovou přepravu svými autobusy, mohl by přijít o zákazníky a tím se dostat do existenčních problémů. Namítal dále, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl soud vycházet z poměru úspěšnosti v dané věci. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. čl. II, bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu (v jeho dovoláním napadené části) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu bylo doručeno dne 1. 3. 2011 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 3. 2011, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Pro platnost okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je proto podstatné zjištění, zda se zaměstnanec skutečně dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, jež je mu v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkáno, a zda toto porušení dosahuje intenzity požadované v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce (zvlášť hrubé).

V projednávané věci žalovaný spatřoval důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, v tom, že žalobce od února 2011 opakovaně nerespektoval pokyny žalovaného (zaměstnavatele), aby dbal na čistotu autobusu, neboť jej několikrát odstavil v znečištěném stavu, neuposlechnul výzvy zaměstnavatele, aby autobus uklidil, a jiní zaměstnanci jej tak museli uvádět do „provozuschopného stavu“, a ignoroval předchozí výzvu, aby zanechal opakovaného kouření v autobusu.

Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.

Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).

Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i specielní charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci.

V posuzovaném případě nebylo – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – pochyb o tom, že žalobce svým jednáním, které mu bylo vytknuto v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 1. 3. 2011, zaviněně porušil jednu ze základních povinností zaměstnance plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy, vyplývající z ustanovení § 301 písm. a) zák. práce. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že jednání žalobce bylo „nepřípustné a neomluvitelné“. Přisvědčit však nelze názoru, že za situace, nebylo-li toto „nepřípustné a neomluvitelné“ jednání ojedinělé a trvalo-li naopak „po řadu měsíců předtím“, bylo možno dovodit, že by další zaměstnávání žalobce „ještě alespoň po dobu výpovědní doby mohlo být pro žalovaného oproti předchozímu období nějak zvlášť problematické“. Z uvedeného totiž vyplývá implicitně (nesprávný) závěr, že, dopouští-li se zaměstnanec porušování svých povinností vztahujícím se k jím vykonávané práci v míře označené odvolacím soudem, je intenzita tohoto jednání zmirňována, dopouští-li se ho přes ústní a písemné výtky opakovaně a dlouhodobě. Vzhledem k okolnostem, za nichž k porušení povinností žalobcem došlo, měl však odvolací soud přihlížet zejména k tomu, že žalobce svým jednáním spočívajícím v opakovaném nerespektování pokynu zaměstnavatele, který se týkal výkonu práce žalobce podle pracovní smlouvy a který byl vydán v souladu s právními předpisy, úmyslně porušoval povinnost zaměstnance konat práci podle pracovní smlouvy podle pokynů zaměstnavatele, která pro něj vyplývá z pracovního poměru a která patří mezi základní atributy závislé práce vykonávané v pracovněprávním vztahu. Za okolnost snižující intenzitu porušení pracovní povinnosti žalobce nelze pokládat (a vykládat v neprospěch zaměstnavatele) ani odvolacím soudem akcentovanou skutečnost, že se žalovaný snažil opakovaně působit na žalobce, aby svůj přístup k plnění pracovních povinností změnil. Ukáže-li se taková snaha bezúspěšná, skutečností - k níž přísluší také přihlédnout - zůstává, že z hlediska pověsti žalovaného jako podnikatele provozujícího převážně zájezdovou dopravu, je jednou z klíčových podmínek, aby své služby provozoval v nezatuchlých, čistých a příjemných prostorách odpovídajících standardním požadavkům na tento typ přepravy. Za tohoto stavu je zřejmé, že z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobce zvlášť hrubým způsobem porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci), nelze úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. října 2014

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu

www.nsoud.cz