21 Cdo 1748/2021-343

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. M., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33, proti žalované Masarykově univerzitě se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí č. 617/9, IČO 00216224, o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 60/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2020 č. j. 15 Co 20/2017-274, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2020 č. j. 15 Co 20/2017-274 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce, jaké jsou předpoklady fikce podle ustanovení § 39 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K otázce, za jakých předpokladů nastává fikce podle ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce, podle které „platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou“, srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě účinné do 31. 12. 2006) odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2923/2008, uveřejněného pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. 21 Cdo 69/2008, uveřejněného pod č. 83 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. 21 Cdo 5008/2008 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4532/2009. Z těchto rozhodnutí vyplývá názor, že stane-li se v důsledku oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dál (tj. také po uplynutí sjednané doby) zaměstnával, doba trvání pracovního poměru spornou, může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec podat u soudu návrh na určení, zda (ne)byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zák. práce. Chce-li zaměstnanec zabránit tomu, aby nenastaly právní účinky zákonné domněnky, že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, nebo naopak, chce-li zaměstnavatel nabýt jistotu o svém právním postavení, může být taková žaloba jako zvláštní prostředek obrany podána ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit uplynutím sjednané doby. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty právo na určení, zda (ne)byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zák. práce, zanikne (srov. § 330 zák. práce) a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky existence podmínek stanovených v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zák. práce, a to ani formou předběžné otázky. I když zaměstnanec oznámil zaměstnavateli ještě před uplynutím sjednané doby trvání pracovního poměru, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, skončil pracovní poměr účastníků uplynutím sjednané doby vždy, nebylo-li pravomocným rozhodnutím soudu určeno, že nebyly splněny podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou delší než dva roky uvedené v ustanovení § 39 odst. 2 zák. práce (vydaným na základě žaloby zaměstnance), popř. nebyla-li zamítnuta žaloba zaměstnavatele požadující určení, že takové podmínky byly splněny, i kdyby trvání pracovního poměru na dobu určitou bylo skutečně sjednáno v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 až 4 zák. práce.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1211/2017 potom vyplývá, že dovolací soud na tomto právním názoru (s ohledem na obecné zásady soukromého práva „pacta sunt servanda“ a „in favorem negotii“, jež se uplatní vedle zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance) setrval i po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II ÚS 3323/14 (Nejvyšší soud nepřijal Ústavním soudem provedený výklad ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce, podle kterého by nebylo v souladu s ochranou zaměstnance, musel-li by – jsa přesvědčen o nesprávnosti postupu zaměstnavatele – kromě písemného oznámení zaměstnavateli iniciovat svým návrhem ještě soudní řízení, kdežto zaměstnavatel by mohl zůstat po celou dobu pasivní; oznámí-li proto zaměstnanec zaměstnavateli v souladu s podmínkami obsaženými v § 39 zákoníku práce, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a není-li zaměstnancem ani zaměstnavatelem podána speciální žaloba ve zmíněné dvouměsíční lhůtě, pak se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou).

V uvedeném rozsudku ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1211/2017 Nejvyšší soud dále zdůraznil, že návrh podle ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce nelze zaměňovat s určovací žalobou podle § 80 o. s. ř. Je tomu tak nejen proto, že žaloba na určení podle zákoníku práce je ve vztahu speciality k určovací žalobě podle § 80 o. s. ř., ale také proto, aby po uplynutí uvedené dvouměsíční lhůty – při splnění zákonem stanovených podmínek – mohla nastoupit domněnka o sjednání pracovního poměru na dobu neurčitou. Žalobu podle ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce nelze nahradit žalobou na určení, že pracovní poměr trvá. Nepodal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu žalobu podle ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce na určení, že (ne)byly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zák. práce, skončil pracovní poměr účastníků uplynutím sjednané doby. Nebyla-li uvedená otázka určena pravomocným rozhodnutím soudu o žalobě podle ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků skončil platně uplynutím sjednané doby, ledaže by pracovní poměr na dobu určitou nebyl sjednán platně z jiného důvodu než v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 až 4 zák. práce.

Za situace, kdy žalobce [po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2513/2014, uveřejněného pod č. 125 v časopise Soudní judikatura, roč. 2016, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že v případě účastníků tohoto řízení se jednalo o pracovní poměr na dobu určitou uzavřený mezi vysokou školou a jejím akademickým pracovníkem podle § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění účinném do 31. 12. 2009, který byl zvláštním právním předpisem ve smyslu § 39 odst. 3 písm. a) zák. práce, a omezení uvedené v § 39 odst. 2 zák. práce se proto na tento pracovní poměr nevztahovalo] vzal zpět žalobu, kterou se domáhal, aby bylo určeno, že „pro sjednání trvání pracovního poměru mezi účastníky na dobu určitou od 1. 2. 2010 do 31. 1. 2011 nebyly splněny podmínky uvedené v odstavcích 2 až 4 paragrafu 39 zákoníku práce“, proto soudy vyšly ze správného předpokladu, že k fikci podle ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce, podle které „platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou“, nedošlo.

Ostatně okolnosti, že „se stěžovatel – po částečném zpětvzetí žaloby – v posuzované věci určovací žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř. (za právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 § 80 o. s. ř. – pozn. dovolacího soudu) domáhal určení, že pracovní poměr mezi ním a vedlejší účastnicí nadále trvá, nikoliv určení, že ve věci nebyly splněny podmínky pro uzavření pracovního poměru na dobu určitou“, tedy obdobné okolnosti, jež nastaly v projednávané věci, vedly Ústavní soud k závěru, že i přes nesouhlasnou polemiku se závěry přijatými v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II ÚS 3323/14 „v konečném důsledku … není bez dalšího namístě konstatovat, že se dovolací soud od těchto závěrů nepřípustně odklonil, respektive že tyto závěry odmítl respektovat způsobem, jímž prokazatelně porušil stěžovatelova základní práva (srov. bod 18. a 19. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2923/17, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost podaná proti shora uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1211/2017).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá nastolená otázka, „zda je ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce kogentní, relativně kogentní či dispozitivní a zda a popř. do jaké míry se lze od pravidla chování v něm upraveného smluvně odchýlit“; dovolatel v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 sp. zn. 21 Cdo 2866/2018, že ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce se vztahuje na situaci, kdy zaměstnanec pokračuje po uplynutí sjednané doby v práci, aniž by se o tom se zaměstnavatelem výslovně dohodl, a že přeměna (transformace) pracovního poměru sjednaného na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou je proto vyloučena tam, kde by ustanovením § 65 odst. 2 zák. práce stanovená fikce změny obsahu pracovního poměru byla v rozporu s projevenou vůlí účastníků pracovního poměru, kteří své vzájemné poměry vztahující se k činnostem vykonávaným zaměstnancem pro zaměstnavatele po uplynutí sjednané doby pracovního poměru chtěli upravit jinak. Na uvedené právní otázce však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že „z vůle účastníků, kterou v této souvislosti projevili, nevyplývala vědomost zaměstnavatele o konání prací ze strany žalobce ve smyslu § 65 odst. 2 zákoníku práce“, nikoliv k závěru, že účastníci souhlasně projevili vůli své vzájemné poměry vztahující se k činnostem vykonávaným žalobcem pro žalovanou po uplynutí sjednané doby pracovního poměru upravit jinak, než stanoví zákonná fikce podle ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce; podle odvolacího soudu „žalobce postupoval vědomě takovým způsobem, že jeho přímá nadřízená dospěla k závěru, že žalobce pouze dokončuje jakousi svoji práci a počítá s tím, že 11. 2. 2011 odevzdá věci a tím i jeho činnost na fakultě skončí“, a že tedy „jednání žalobce bylo účelové, jednotlivé kroky účelově činil tak, aby za každou cenu dosáhl transformace pracovního poměru na dobu neurčitou“ (odvolací soud tedy vycházel z toho, že žalovaná nevyslovila nesouhlas s dalším výkonem práce žalobce v důsledku omylu, který u ní žalobce vyvolal).

Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka nesprávného posouzení „právní otázky diskriminace a nerovného zacházení“, jež mají vycházet z porovnání pracovních smluv (z hlediska sjednané doby pracovního poměru) uzavřených s akademickými pracovníky různých fakult stejné vysoké školy, neboť dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013)], a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatele, prostřednictvím nichž zpochybňuje hodnocení důkazů a skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel [namítá-li, že ani z odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by žalobce a žalovaná projevili vůli, že „konání prací v únoru 2011 bylo jen dočasné a že se doba trvání jeho pracovního poměru nemá transformovat na dobu neurčitou“, že naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že „dohoda účastníků o odchýlení se od ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce uzavřena nebyla“, že „odvolací soud do svého skutkového zjištění opomněl zahrnout některé prokázané skutečnosti ohledně projevů vůle účastníků“ (jako např. skutečnosti o rozepisování zkušebních termínů u žalované, o tom, že akademičtí pracovníci, kterým skončí pracovní poměr uplynutím sjednané doby, „obvykle ukončili veškeré činnosti a případnou nedokončenou agendu předali svým nástupcům“, že žalobce opakovaně sdělil žalované svou vůli mít „konečně pracovní poměr na dobu neurčitou“, že žalobce v lednu vracel „jen část pomůcek a ty, které potřeboval k pokračování v konání práce v únoru, nevracel“, že žalovaná „jednoznačně prohlásila“, že „žalobce nepokračoval v konání práce po datu 31. 1. 2011, a pokud snad ano, tak bez jejího vědomí“, nebo že veškerá další konverzace mezi žalobcem a děkanem, popř. vedoucí katedry či pověřeným právníkem rektorátu proběhla až po jeho oznámení, že „byla naplněna právní fikce transformace podle § 65 odst. 2 zák. práce“, že „žalobce byl žalovanou i studenty hodnocen jako kvalitní pedagog a vědec“, že žalobce jako řešitel i v únoru 2011 pokračoval v práci na grantu Fondu rozvoje vysokých škol s názvem „PETROGRAFICKÉ NÁZVOSLOVÍ pro studium učitelství geologie“), že „práce žalobce běžela v únoru 2011 stejně intenzivně jako v lednu 2011“ a že „odvolací soud zcela nekriticky převzal popis skutkového stavu soudu I. stupně, ačkoliv převzatý skutkový stav obsahuje pokřivený obraz objektivní skutečnosti“], jimiž navíc zpochybňuje domnělý, odvolacím soudem neučiněný, skutkový závěr o tom, že se účastníci dohodli na tom, že „konání prací po 31. 1. 2011 bude jen dočasné a nebude mít za následek transformaci doby trvání pracovního poměru podle § 65 odst. 2 zák. práce“.

Vzhledem k tomu, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi učiněnými právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními, nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2273/14).

Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky, že „žaloba byla zamítnuta bez předchozího poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene ohledně toho, že pokračoval v konání prací po datu 31. 1. 2011 s vědomím zaměstnavatele“, že „soud neprovedl žalobcem navržené klíčové důkazy, zejm. výslech svědkyně K. a účastnickou výpověď žalobce“, že soudy „opomněly provést k tvrzení žalobce o diskriminaci z důvodu věku jakékoli dokazování“, že se „rovněž opomněly zabývat žalobním tvrzením a důkazy, že se žalobci nedostalo ze strany žalované rovného zacházení“, neboť dovolatel přehlíží, že tyto námitky nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).

Rozsudek odvolacího soudu byl napaden „v celém jeho rozsahu“, tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení; dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., které stanoví, že dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 12. 2021

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1748/2021

www.nsoud.cz