Judikát NS 21 Cdo1741/2019

Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

06/25/2019

Spisová značka:

21 Cdo 1741/2019

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1741.2019.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Výpověď z pracovního poměru
Pracovní poměr

Dotčené předpisy:

§ 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2017
§ 34 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2017
§ 121 o. s. ř.

Kategorie rozhodnutí:

C


21 Cdo 1741/2019-207


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. M., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Barbarou Drahokoupilovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Solní č. 274/12, proti žalované Základní umělecké škole Antonína Dvořáka, Příbram, příspěvkové organizaci se sídlem v Příbrami, Krátká č. 351, IČO 61904163, zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, 28. října č. 184, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 197/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2018, č. j. 23 Co 304/2018-188, takto:


Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Dopisem ze dne 9. 6. 2017 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru v souladu s ustanovením § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť se stal - vzhledem k organizační změně, ke které došlo na základě rozhodnutí žalované ze dne 10. 11. 2016 a která spočívala ve snížení stavu zaměstnanců o jednoho (učitel klavíru) - pro žalovanou nadbytečným.

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 31. 10. 2017 domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 8. 2014 jako „učitel klavíru“, podle dodatku č. 2 k této pracovní smlouvě byl jeho úvazek ponížen na 0,61 plného úvazku. Dne 9. 6. 2017 mu žalovaná předala výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti podle ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006, zákoníku práce. Žalobce má za to, že uplatněný výpovědní důvod nebyl naplněn, neboť k žádné organizační změně ani fakticky ani formálně nedošlo („zápis z porady umělecké rady školy ze dne 10. 11. 2016 není rozhodnutím organizační změně…“) a žalovaná v roce 2016 nemohla předjímat, jaký „bude počet žáků hry na klavír v roce 2017, zvláště když ve školním roce 2014/2015 docházelo k narůstání hodin výuky hry na klavír…“. K organizační změně ve skutečnosti nedošlo proto, že žalovaná v únoru 2017 přijala novou učitelku hry na klavír, které následně na počátku „(tohoto) školního roku navýšila její úvazek o dalších 11 hodin hudební nauky a keyboardu, pro které je aprobován i žalobce“. Žalobce následně žalované dopisem ze dne 29. 6. 2017 sdělil, že výpověď považuje za neplatnou a že trvá na tom, aby jej nadále zaměstnávala v souladu s pracovní smlouvou.

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 14. 6. 2018, č. j. 5 C 197/2017-146, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 27.236 Kč k rukám „právní zástupkyně žalobce“. Dospěl k závěru, že u žalované k organizační změně nedošlo. Žalovaná odůvodnila výpověď novou koncepcí, která byla akceptována již v roce 2016 při výběrovém řízení ve věci ředitele a byla schválena poradním orgánem ředitele, tedy uměleckou radou. Tato koncepce však není rozhodnutím o organizační změně, není rozhodnutím o snížení počtu žáků v oboru hry na klavír ve prospěch žáků, kteří se vyučují hře na souborové nástroje. Rozhodnutí o organizačních změnách tak, jak tvrdí žalovaná, bylo zcela popřeno uzavřením pracovní smlouvy s M. H., žádostí žalobce o snížení úvazku, dohodou o rozvázání pracovního poměru, uzavřenou s F. Š., skutečností, že ředitel školy a jeho zástupkyně zajišťovali přímou pedagogickou činnost bez započítání vyučovacích hodin tak, jak stanoví § 4 zákona č. 75/2005 Sb. Soud v daném případě shledal za neprokázanou konkrétní organizační změnu a příčinnou souvislost mezi touto změnou a výpovědí, která byla dána žalobci, a shledal žalobu na určení neplatnosti výpovědi důvodnou.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 23 Co 304/2018-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9.027 Kč do „rukou právní zástupkyně žalobce“. Předně se neztotožnil se závěrem, že „u žalované k organizační změně ve smyslu § 52 písmeno c) zákoníku práce nedošlo“. Uvedl, že zákon formu rozhodnutí o organizační změně nepředepisuje, a může mít tedy i ústní formu. Ze Zápisu z porady umělecké rady školy ze dne 10. 11. 2016 se podává, že pod bodem 5. byla projednána „reorganizace úvazků“, která měla spočívat v tom, že „v souladu s koncepcí rozvoje školy z roku 2016 dojde k rozšíření úvazků dechových, smyčcových nástrojů, kytary a bicích nástrojů. V souvislosti s tím dojde ve školním roce v roce 2017/2018 ke snížení úvazku klavíru na 3-3,5.“ Uzavřel, že „bylo rozhodnuto“ o tom, jakým způsobem má být naplněna nová, již dříve představená, koncepce spočívající v postupném posílení počtu žáků nástrojů využitelných při souborové hře, přičemž ke „spuštění“ této změny mělo dojít ve školním roce 2017/2018, který začínal 1. 9. 2017. Odvolací soud uzavřel, že v řízení se žalované podařilo prokázat, že bylo přijato rozhodnutí o organizační změně, v jejímž důsledku mělo od 1. 9. 2017 dojít ke snížení úvazků klavíru o 0,5 – 1. Z výše uvedeného je zřejmé, že ve smyslu přijatého organizačního opatření se měl od 1. 9. 2017 stát pro žalovanou nadbytečným nejméně jeden učitel hry na klavír (podle velikosti úvazku). Z tohoto hlediska by tedy organizační změna na žalobce dopadala, když výběr nadbytečného zaměstnance z více zaměstnanců se stejnou pracovní náplní je na zaměstnavateli a ke skončení pracovního poměru žalobce dle předmětné výpovědi mělo dojít den před počátkem účinnosti organizační změny. Dospěl však k závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi tímto rozhodnutím a nadbytečností, jíž byla odůvodněna výpověď z pracovního poměru žalobce ze dne 9. 6. 2017. Poukázal na to, že „…v případě předem avizovaného skončení pracovního poměru s F. Š. a přeměny pracovního poměru M. H. na pracovní poměr na dobu neurčitou se současným zvýšením jejího úvazku od 1. 9. 2017 nelze rozpor s tvrzenou žalobcovou nadbytečností přehlédnout, když součet úvazků F. Š. a M. H. převyšoval úvazek žalobce. Odvolací soud v této souvislosti neshledává důvodnou argumentaci žalované tím, že M. H. vyučovala vedle klavíru i hru na keyboard a i F. Š. vyučoval hru na keyboard, přičemž se jedná o jiné nástroje, než je klavír. Aniž by chtěl odvolací soud bagatelizovat rozdíl mezi klavírem a keyboardem, nelze tyto rozdílnosti přeceňovat. Je obecně známou skutečností, že keyboard je (spolu s elektronickým klavírem, který stojí někde mezi) moderní variací klasického klavíru, která hráči nabízí elektronické funkce, které, kromě různých elektronických efektů, mohou samotnou hru hráči, na rozdíl od klavíru, nezřídka i usnadňovat. Tvrdit naprostou neslučitelnost výuky hry na klavír a na keyboard považuje odvolací soud za účelové. Mohlo by to mít jisté opodstatnění z hlediska toho, zda učitel hry na keyboard je schopen stejně kvalitně vyučovat hru na klavír, avšak odvolací soud je přesvědčen o tom, že učitel klavíru je srovnatelně způsobilý vyučovat hru na keyboard. V neposlední řadě je pak třeba poukázat na to, že z hlediska toho, jak je formulována nová koncepce žalované, která měla být ideovým základem pro organizační změnu, a která má být orientována zejména na souborové dechové nástroje, do ní výuka hry na keyboard nezapadá o nic víc, než výuka hry na klavír. Na základě všech výše uvedených skutečností a úvah dospěl odvolací soud k závěru, že vzhledem ke skončení pracovního poměru F. Š. a prodloužení, spolu s rozšířením, pracovního poměru M. H., postrádá tvrzená nadbytečnost žalobce příčinnou souvislost s rozhodnutím žalované o organizační změně ze dne 10. 11. 2016…“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla vyřešena“, důvodnost v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že všechny podmínky ukončení zaměstnaneckého poměru žalobce výpovědí byly beze zbytku naplněny. Odvolací soud dospěl ke zcela správnému skutkovému závěru, že žalovaná v rámci řízení prokázala existenci rozhodnutí o organizační změně. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „vzhledem ke skončení pracovního poměru jiného zaměstnance F. Š. a prodloužení spolu s rozšířením pracovního poměru M. H., postrádá tvrzená nadbytečnost žalobce příčinnou souvislost s rozhodnutím o organizační změně ze dne 10. 11. 2016. Zdůrazňuje, že pan F. Š. vyučoval u žalované hru na keyboard, nikoli hru na klavír. V případě keyboardu se jedná o klávesový nástroj (stejně jako u klavíru), leč je to hudební nástroj svého druhu, každopádně o odlišný hudební nástroj než v případě klavíru. Je naprosto právně mylné, pakliže odvolací soud bagatelizuje rozdíly mezi těmito nástroji. Poukázala na to, že v samotném rámcovém vzdělávacím programu hudebního oboru jsou dvoje rozdílná vzdělávací zaměření – vzdělávací zaměření hra na klávesové nástroje a vzdělávací zaměření Elektronické zpracování hudby a zvuková tvorba. Z tohoto rozdělení je zřejmé, že sami tvůrci „RVP“ počítali s rozdílností této problematiky. Domněnka, že absolvent konzervatoře Hra na klavír může automaticky vyučovat hru na EKN (keyboard), je zcela odtržena od reality hudební praxe. Teze Krajského soudu v Praze, že keyboard se při souborové hře nepoužívá o nic víc, než klavír, je rovněž mylná. V hudební praxi to funguje zcela naopak. V moderní hudbě je využití keyboardu velice rozšířené, v podstatě se využívá ve všech stylech (blues, jazz, pop, rock, heavy metal). Každopádně lze než konstatovat, že odvolací soud učinil závěry nad rámec provedeného dokazování, resp. učinil závěry, které v žádném případě z dokazování nevyplynuly. Z pracovní smlouvy žalobce vyplývá pouze jediná skutečnost, že druh práce, na který byla mezi žalobcem až žalovanou uzavřena pracovní smlouva, byl sjednán zcela konkrétně na hru na klavír, nikoli na klávesové nástroje. Rozšiřující výklad odvolacího soudu a úvahy, jaké hudební nástroje by mohl žalobce učit, jsou úvahy zcela v rozporu a nad rámec provedeného dokazování. V daném případě skutkově platí, že jiná zaměstnankyně žalované paní M. H. převzala část výuky po F. Š. Jednalo se o hodiny výuky hudebního nástroje – keyboardu, na který vůbec organizační změna u žalované nedopadala. Odvolací soud zcela pominul skutečnost, že základní umělecké vzdělání sestává téměř výlučně z výuky odborných předmětů, jejíž výkon je sjednáván s každým učitelem individuálně, a to podle skutečné potřeby zaměstnavatele (školy) a nikoli podle tzv. aprobace (tj. kvalifikační skladby předmětů uvedených na dokladu o dosaženém vzdělání daného pedagogického pracovníka). Žalovaná v řízení řádně tvrdila a prokázala, že se žalobcem byl v pracovní smlouvě dohodnut výkon práce učitele hry na klavír, což je prokazatelně druhově odlišná práce v porovnání s výukou hudební nauky i hry na keyboard. Ve svém rozhodnutí odvolací soud pominul judikaturu Nejvyššího soudu, zejména potom rozhodnutí pod „sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017 a 21 Cdo 1506/2011“. S ohledem na závěry v uvedených rozhodnutích měl dovolací soud posoudit otázku, zda-li je nadbytečnost žalobce a příčinná souvislost mezi nadbytečností žalobce a rozhodnutím žalované popírána rozšířením úvazku jiného zaměstnance pro výuku jiného hudebního nástroje, než který dle pracovní smlouvy vyučoval žalobce. Žalovaná je přesvědčena, že jediná správná odpověď na shora uvedenou otázku je, že nadbytečnost (žalobce) zaměstnance hry na klavír nikterak nesouvisí (tedy v žádném případě není popírána) rozšířením úvazku jiného zaměstnance pro výuku na jiný hudební nástroj, v daném případě keyboard. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud vyřešil shora uvedenou otázku nesprávně, je nesprávné celé rozhodnutí odvolacího soudu. Výlučně na nesprávně vyřešené otázce odvolacím soudem totiž stojí dovoláním napadený rozsudek. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

S ohledem na závěr odvolacího soudu, kterým zdůvodnil neexistenci příčinné souvislosti mezi zjištěnou organizační změnou a nadbytečností žalobce („…je skutečností obecně známou, že…“), závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky procesního práva, za jakých podmínek a jaké skutečnosti lze mít za skutečnosti obecně známé (notoriety), a na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Protože odvolací soud se při řešení těchto právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla doručena dne 9. 6. 2017 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013, č. 101/2014 Sb., č. 182/2014 Sb., č. 250/2014 Sb., č. 328/2014 Sb., č. 205/2015 Sb., č. 298/2015 Sb., č. 385/2015 Sb., č. 47/2016 Sb., č. 377/2015 Sb., č. 264/2016 Sb., č. 440/2016 Sb., č. 460/2016 Sb. a č. 93/2017 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001). Nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980, sp. zn., 6 Cz 36/80, které bylo uveřejněno pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, který byl uveřejněn pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015). O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněného pod č. 11 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2004).

V projednávané věci „organizační změna“ podle zjištění odvolacího soudu (správnost tohoto závěru dovolacímu přezkumu nepodléhá - srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.) spočívala v tom, že „v souladu s koncepcí rozvoje školy z roku 2016 dojde k rozšíření úvazků dechových, smyčcových nástrojů, kytary a bicích nástrojů. V souvislosti s tím dojde ve školním roce v roce 2017/2018 ke snížení úvazku klavíru na 3 - 3,5“, tedy od 1. 9. 2017 mělo dojít ke snížení úvazků učitele klavíru o 0,5 – 1. Odvolací soud z toho též vyvodil, že ve smyslu přijatého organizačního opatření se měl od 1. 9. 2017 stát pro žalovanou nadbytečným nejméně jeden učitel klavíru. Je z tohoto hlediska nepochybné, že pokud „výběr tohoto zaměstnance“ dopadl zrovna na žalobce, je takový postup zcela souladný se závěry shora uvedenými (srov. zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003).

Odvolací soud přesto neshledal příčinnou souvislost mezi zmíněnou organizační změnou“ a nadbytečností žalobce, vycházeje ze závěru, že „…vzhledem ke skončení pracovního poměru F. Š. a prodloužení, spolu s rozšířením, pracovního poměru M. H., postrádá tvrzená nadbytečnost žalobce příčinnou souvislost s rozhodnutím žalované o organizační změně…“. S tímto hodnocením se bez dalšího nelze ztotožnit.

K sjednanému druhu práce (srov. ustanovení § 34 odst. 1 zák. práce) žalobce nebylo mezi účastníky sporné (byť důkaz pracovní smlouvou žalobce ze dne 29. 8. 2014 proveden nebyl a její přesný obsah není proto znám), že měl být sjednán jako „výuka klavíru“ s úvazkem od 1. 2. 2016 v rozsahu 0,61 (dodatek č. 2 ze dne 29. 1. 2016). Ve vztahu k zaměstnankyni M. H. bylo zjištěno, že byla přijata nejprve na dobu určitou (od 1. 2. 2017 do 30. 6. 2017) se sjednaným druhem práce „výuka klavíru“ a pracovním úvazkem v rozsahu 0,26 (srov. pracovní smlouva ze dne 31. 1. 2017). Následně dodatkem č. 1 k této pracovní smlouvě ze dne 28. 4. 2017 došlo k dohodě o změně v jejím obsahu tak, že pracovní poměr byl nově sjednán na dobu neurčitou a nově byl dohodnut druh práce na „výuka klavíru a elektronických klávesových nástrojů“ a dodatkem č. 2 ze dne 31. 8. 2017 byl opětovně rozšířen sjednaný druh práce (o „výuka hudební nauky“) a rozšířen i úvazek na 0,74. Druh práce, sjednaný s p. F. Š., se kterým byl ukončen pracovní poměr u žalované ke dni 30. 6. 2017, zjištěn nebyl, údajně se jednalo o výuku hry na keyboard (elektronické klávesové nástroje).

Z uvedeného skutkového rozboru je zřejmé, že není vyloučena nadbytečnost žalobce v důsledku zmíněné organizační změny, neboť stále úvazek učitele klavíru i k 1. 9. 2017 přesahoval organizační změnou plánovaný počet zaměstnanců na pozici „učitel klavíru“ (zjištěný úvazek paní H., vztahující se k výkonu práce „učitel klavíru“ činil pouze 0,26, pan Š. dokonce výuku klavíru vůbec údajně neměl v náplni práce). Uvedeného problému si zcela zjevně byl vědom i odvolací soud, proto také ztotožnil výuku hry na klavír a výuku hry na keyboard a v této souvislosti srovnával obtížnost výuky hry na oba nástroje, s tím, že uvedené je dokonce i „obecně známou skutečností“, přičemž z obsahu spisu je zřejmé, že k těmto závěrům žádné dokazování, ať již v řízení před soudem prvního stupně či v řízení odvolacím, prováděno nebylo.

Dokazovat není třeba skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněn�� nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky (srov. ustanovení § 121 o. s. ř.). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje,
že má-li soud za to, že určité skutečnosti není třeba dokazovat, neboť se jedná o takové skutečnosti, které jsou obecně známé (tzv. notoriety), nebo o skutečnosti, které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti, pak musí být účastníkům umožněno, aby se k povaze těchto skutečností vyjádřili, a musí jim být umožněno dokazovat, že poznatek o tom, že se jedná o notorietu či o skutečnost úředně známou, není správný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2009, pod číslem 9, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5278/2014). Zda určitou skutečnost lze považovat za tzv. notorietu, je třeba posuzovat případ od případu, obecně však platí, že společným rysem obecně známých skutečností je, „že je lze objektivizovat a že jsou nebo mají být známy širokému okruhu osob v regionu, v němž soud rozhoduje. [...] Skutečnosti obecně známé jsou svým charakterem blízké tzv. skutkovým domněnkám, tedy zákonem výslovně stanoveným normám, podle nichž se určitá právní skutečnost předpokládá, protože je obvyklá.“ (viz Svoboda, K.; Šínová, R.; Hamuľáková, K. a kol. Civilní proces. Obecná část a sporné řízení. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 244–245). Již z uvedeného hlediska je velmi problematické posoudit jako notorietu skutečnost, že „učitel klavíru je srovnatelně způsobilý vyučovat hru na keyboard“, a to již i s ohledem na to, jakým způsobem se k uvedenému stavěla žalovaná, která jednoznačně našla důvod uvedené rozlišit při sjednávání druhu práce v pracovních smlouvách (srov. citovaný dodatek pracovní smlouvy zaměstnankyně M. H. ze dne 28. 4. 2017); pakliže žalovaná uvedené teprve v dovolání jednoznačně sporuje, lze to přičíst na vrub procesnímu pochybení odvolacího soudu, který nedal možnost žalované se k této problematice vyjádřit (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008). Význam v pracovní smlouvě sjednaného druhu práce (z hlediska posouzení příčinné souvislosti mezi organizační změnou a nadbytečností zaměstnance) tkví v tom, že zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce tehdy, nemá-li zaměstnavatel - s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně - možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4429/2017).

Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi (prokázanou) organizační změnou a nadbytečností žalobce vycházeje z premisy srovnatelnosti sjednaného druhu práce „učitel klavíru“ a „učitel elektrických klávesových nástrojů“ jakožto skutečnosti obecně známé, je jeho právní posouzení předčasné a proto nesprávné.

Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 6. 2019


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu


www.nsoud.cz