21 Cdo 1645/2020-781

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce H. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ivanou Zbořilovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Komenského č. 256/23, proti žalované Toyota Peugeot Citroën Automobile Czech, s. r. o. se sídlem v Kolíně I, Na Hradbách č. 126, IČO 26513528, zastoupené JUDr. Jaroslavem Srbem, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní č. 1302/88, o 189 540,47 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 169/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2020, č. j. 23 Co 293, 294/2019-639, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 15. 6. 2017 domáhal zaplacení částky 189 540,47 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil mimo jiné tím, že dne 7. 6. 2005 vznikl mezi účastníky pracovní poměr, v rámci něhož vykonával pro žalovanou práci dělníka ve výrobě. Od roku 2015 se u něj i u dalších zaměstnanců žalované, kteří pro žalovanou vykonávali tutéž práci jako žalobce, začaly projevovat zdravotní obtíže, které spočívaly v bolestech předloktí a loktů. Žalobce je připisoval nesprávnému nastavení stroje a nedodržování pravidel o střídání pracovních úkonů, které určila žalovaná svými vnitřními předpisy. Podle lékařského posudku poskytovatele pracovně lékařských služeb žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu ujednaného druhu práce. Po skončení dočasné pracovní neschopnosti žalobce posuzovala jeho zdravotní stav Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, která dne 3. 12. 2016 vydala lékařský posudek, podle něhož u žalobce nejde o nemoc z povolání. K návrhu žalobce tento lékařský posudek přezkoumal Magistrát hlavního města Prahy a potvrdil jej. Žalobce poté požádal Všeobecnou fakultní nemocnici v Praze, aby jeho zdravotní stav přezkoumala ještě z hlediska jiné, v úvahu přicházející diagnózy. Žalovaná žalobci po skončení jeho dočasné pracovní neschopnosti až do března 2017 nepřidělovala práci, ani mu neposkytovala náhradu mzdy, a proto je povinna nahradit mu za období od 25. 7. 2016 do 31. 7. 2017 mzdu v celkové výši 189 540, 47 Kč hrubého.

Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s odůvodněním, že pracovní poměr účastníků řízení vznikl dne 7. 6. 2005 a že zanikl na základě výpovědi, kterou dala žalovaná žalobci, dne 30. 6. 2017. Po skončení dočasné pracovní neschopnosti se žalobce dne 25. 7. 2016 podrobil pracovně lékařské prohlídce, na jejímž základě vydal poskytovatel pracovně lékařských služeb žalované lékařský posudek, podle něhož byl žalobce zdravotně nezpůsobilý k výkonu ujednaného druhu práce. Tentýž závěr vyplývá z lékařského posudku poskytovatele pracovně lékařských služeb žalované ze dne 3. 11. 2016. Teprve dne 23. 3. 2017 vydal poskytovatel pracovně lékařských služeb žalované lékařský posudek, podle něhož žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotního způsobilost k výkonu ujednaného druhu práce. Tento lékařský posudek nabyl právní moci dne 7. 4. 2017. Až na jeho základě vznikla žalované povinnost převést žalobce na jinou práci. Se zřetelem k tomu, že takovou práci pro něj neměla, poskytovala žalobci náhradu mzdy. Žalovaná dále popřela, že by příčinou zdravotních obtíží žalobce bylo porušení jejích povinností jako zaměstnavatelky.

Okresní soud v Kolíně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, č. j. 19 C 169/2017-518, ve znění usnesení ze dne 30. 8. 2019, č. j. 19 C 169/2017-570 tak, že výrokem I. žalobu zcela zamítl, a dále zavázal žalobce nahradit žalované náklady řízení ve výši 4 800 Kč a státu ve výši 14 991,19 Kč (výroky II. a III.). Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že onemocnění žalobce (epikondylitida ulnární vlevo, tj. „tenisový loket“) nebylo uznáno jako nemoc z povolání a žalobci proto nevznikly nároky na odškodnění nemoci z povolání ve smyslu ustanovení § 366 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Zabývaje se tím, zda žalobou uplatněná částka nemůže představovat nárok na náhradu škody podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce, tedy zda se nejedná o obecnou odpovědnost žalované za vzniklou škodu, dospěl k závěru, že nebyla prokázána tvrzení žalobce o nedodržení hygienických limitů stanovených nařízením vlády č. 361/2007 Sb. k ochraně zdraví při práci. Nebylo zjištěno porušení právní povinnosti žalované jako předpoklad pro její odpovědnost za škodu. Dále se soud prvního stupně zabýval uplatněným nárokem i z hlediska ustanovení § 208 zákoníku práce. I při posuzování této otázky dospěl k závěru, že nárok žalobce uplatněný žalobou není dán, neboť podle posudkových závěrů lékařských posudků poskytovatele pracovně lékařských služeb žalované, které vydal v období od července 2015 do listopadu 2016, byl žalobce zdravotně nezpůsobilý k výkonu práce pro žalovanou, avšak nešlo o dlouhodobé pozbytí způsobilosti konat dále dosavadní práci. Nešlo tedy u žalobce o důležitou osobní překážku v práci, při které by mu vůči žalované příslušelo právo na náhradu mzdy, a nešlo ani o překážku v práci na straně žalované, protože žalovaná nepřidělovala žalobci práci pro nedostatek jeho zdravotní způsobilosti k výkonu práce, nikoliv v důsledku porušení její povinnosti přidělovat žalobci práci nebo jej převést na jinou práci. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci nepříslušela mzda ani náhrada mzdy za období od předložení lékařského posudku, podle něhož nebyl zdravotně způsobilý k práci pro žalovanou, do doby, kdy nastaly právní účinky lékařského posudku, podle něhož dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost konat dále dosavadní práci. Nebyl-li z důvodu svého obecného onemocnění schopen vykonávat práci pro žalovanou, avšak nejednalo se o dlouhodobé pozbytí způsobilosti konat dosavadní práci, nemohl být ani převeden na jinou vhodnou práci.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 23 Co 293, 294/2019-639, rozhodl tak, že výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl, výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 290 387,25 Kč „k rukám právního zástupce žalobce“, výrokem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zavázal žalovanou zaplatit České republice náklady řízení ve výši 14 991,19 Kč a výrokem IV. zavázal žalovanou zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 37 921,16 Kč. Vyšel ze skutkových zjištění, k nimž dospěl již soud prvního stupně, a dále, po doplnění dokazování zprávou poskytovatele pracovně lékařských služeb, ze zjištění, že zdravotní stav žalobce v době od vydání prvního lékařského posudku ze dne 28. 7. 2016 až do vydání zdravotně lékařského posudku ze dne 23. 3. 2017, kde bylo uvedeno, že dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce, nedoznal žádných změn. Poskytovatel pracovně lékařských služeb v podstatě pouze čekal na výsledky šetření, zda žalobce trpí nemocí z povolání, neboť pokud lékařská posudková komise uzavře, že zaměstnanec „dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost“, je povinna uvést důvody, tedy zda pozbyl tuto způsobilost dlouhodobě pro onemocnění nemocí z povolání, či z důvodu onemocnění obecného. Jestliže nedošlo k žádným změnám ve zdravotním stavu žalobce od vydání posudku ze dne 28. 7. 2016, lze uzavřít, že již v té době byl žalobce, byť z důvodu obecných onemocnění, dlouhodobě zdravotně nezpůsobilý konat dosavadní práci. Dovodil, že „…Při posuzování nároku žalobce vycházel odvolací soud i ze základních zásad, na kterých je stavěn zákoník práce, který již v ustanovení § 1a odst. 1 písm. a) ZP uvádí, že smysl a účel ustanovení tohoto zákona vyjadřují i základní zásady pracovněprávních vztahů, jimiž jsou (kromě jiného) zejména zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance. Odvolací soud by považoval za rozporné s touto zásadou, pokud by zaměstnanci, který podle lékařského posudku není schopen vykonávat dosavadní práci a z hlediska striktního výkladu ustanovení § 41 odst. 1 písm. a) zákoníku práce nebyl převeden na jinou práci a zaměstnavatel mu žádnou práci nepřiděloval s odůvodněním, že žádnou práci pro něj nemá, nepříslušel nárok na náhradu mzdy pro překážky v práci na straně zaměstnavatele. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobci vznikl nárok podle ustanovení § 208 ZP na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku…“. S ohledem na tento svůj závěr se již nezabýval uplatněným nárokem z titulu odpovědnosti za nemoc z povolání ani z titulu obecné odpovědnosti za škodu.

Proti tomuto rozsudku podala dovolání žalovaná. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky podmínek vzniku nároku na náhradu mzdy podle ustanovení § 208 zák. práce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, spočívající v závěru, že o překážku na straně zaměstnavatele jde jen tehdy, je-li zaměstnanec sám schopen (zejména s ohledem na svůj zdravotní stav), ochoten a připraven konat práci podle pracovní smlouvy. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo  2584/2006, rozsudek ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2315/2000, rozsudek ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009 a usnesení ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 648/2016 a ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3138/2018. Dále poukázala na to, že odvolací soud příliš extenzivně aplikoval zásadu zvláštní ochrany zaměstnance, vyjádřenou v ustanovení § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce, čímž se opětovně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; v této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1211/2017 a ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2300/2017. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu buď změněn tak, že bude rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen, anebo byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Zároveň navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Žalobce ve vyjádření poukázal na nesprávnost rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy a zaujal stanovisko k dalším skutkovým otázkám, které v řízení vyšly najevo ve vztahu k řešení otázky jeho zdravotního stavu, vyzdvihl období, ve kterém byl shledán zdravotně způsobilým k výkonu práce a dovodil z toho, že i když následně byl shledán (bez jakékoliv změny ve zdravotním stavu) zdravotně nezpůsobilým, je zřejmé, že byl „zdravotně způsobilý anebo způsobilý s podmínkou“ a že žalovaná jej měla povinnost převést na jinou práci, což neučinila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu (jak vyplývá i z jeho odůvodnění) bezprostředně závisí na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých okolností přísluší zaměstnanci nárok na náhradu mzdy nebo platu v případě překážky v práci i na straně zaměstnavatele, má-li tento nárok příslušet podle právní úpravy, účinné ode dne 1. 1. 2012, potažmo ode dne 1. 1. 2014, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech nebyla řešena, a proto je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady mzdy za období ode dne 25. 7. 2016 do dne 23. 3. 2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do dne 31. 3. 2017, tedy do doby než nabyl účinnosti zákon č. 93/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 208 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a 87).

Dosavadní soudní praxe, vztahující se k projednávané problematice, zastávala stabilně názor, že o překážku v práci ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (§ 38 odst. 1 písm. a/ zák. práce), a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; o překážku v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat práci byla způsobena objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil (případné zavinění zaměstnavatele zde rovněž nemá význam) - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 44/2008, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2315/2000, a ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 353/2002. V usnesení ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 648/2016 se Nejvyšší soud přihlásil k již dříve vyslovenému závěru v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009, z něhož vyplývá, že zaměstnanec, který podle lékařského posudku pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, aniž by došlo ke změně sjednaného druhu práce nebo k převedení zaměstnance na jinou práci, nemá právo na náhradu mzdy pro překážku v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce (s účinností od 1. 1. 2007 podle ustanovení § 208 zákoníku práce).

Uvedená otázka však nebyla ve všech souvislostech řešena v případě nároků, vzniklých po 31. 12. 2011, potažmo po 31. 12. 2013 (tak jako v tomto případě), tedy poté, co nabyl účinnosti zákon č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, resp. zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva; jinak řečeno, zůstává k zodpovězení otázka, zda právní názory doposud zastávané obstojí i ve světle uvedených změn, či nikoliv.

Nezbytnost vydání zákona č. 365/2011 Sb. [jak to koneckonců vyplývá i z jeho důvodové zprávy (srovnej Důvodová zpráva ze dne 29. 6. 2011, sněmovní tisk č. 411/0)] byla vyvolána zásahem Ústavního soudu nálezem pléna ze dne 12. 3. 2008, vydaným ve Sbírce zákonů pod číslem 116/2008. Vztah občanského zákoníku vůči zákoníku práce, doposud v zákoníku práce koncipovaný jako delegační princip, byl označen jako nesprávný a nesouladný s principy právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) a zrušen s účinností ode dne vyhlášení nálezu. Ústavní soud zrušil ustanovení § 4 zákoníku práce, který tzv. delegaci vyjadřoval; uvedl, že speciální předpisy upravující příslušná odvětví (zákoník práce) mají zásadně přednost, avšak neupravují-li určitou otázku, nastupuje obecná občanskoprávní úprava, a to i v případě, není-li to výslovně vyjádřeno v předpise. V odůvodnění uvedeného nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že vztah občanského zákoníku vůči zákoníku práce musí být ovládán subsidiaritou, to je podpůrnou působností. To znamená, že nebude-li zákoník práce obsahovat jinou právní úpravu, musí být v pracovněprávních vztazích použit občanský zákoník. Uvedené našlo vyjádření v nově koncipovaném ustanovení § 4 zák. práce, podle nějž se pracovněprávní vztahy řídí tímto zákonem (zákoníkem práce); nelze-li jej použít, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů. Nezbytnost znovuzakotvení základních principů, ovládajících pracovněprávní vztahy, jakožto základního interpretačního pravidla, je pak (s ohledem na zřejmou odlišnost pracovněprávních a občanskoprávních vztahů) logickým důsledkem nálezem Ústavního soudu vynucené změny (srovnej též již zmíněná důvodová zpráva a zde uvedený závěr, že „…smyslem je vytýčení obecných základních zásad, na nichž je vybudováno pracovní právo jako součást soukromého práva. V základních zásadách jsou vyjádřena primární pravidla, jimiž se řídí pracovněprávní vztahy za účelem realizace jejich základních cílů spočívajících v organizaci práce fyzické osoby a ve vytváření odpovídajících pracovních podmínek, jakož i nezbytné ochrany zaměstnance při práci. Je tomu tak proto, že základní úprava práv a svobod podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není pro pracovněprávní vztahy dostačující. Výčet základních zásad pracovněprávních vztahů je demonstrativní, protože nauka pracovního práva dovozuje existenci zásad dalších. Tyto základní zásady mají být významnými interpretačními pravidly pro aplikaci právních norem zákoníku práce, pro realizaci smluvní vůle stran v mezích zásady "co zákon nezakazuje, to dovoluje", neboli "co není zakázáno, je dovoleno", i pro použití právních norem občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích. Jak vyplývá z principu podpůrné působnosti občanského zákoníku, bude třeba občanský zákoník používat v pracovněprávních vztazích, se zřetelem k těmto základním zásadám…“). Základní zásady pracovněprávních vztahů, vztahující se k ochraně zaměstnance, pak byly zákonem č. 303/2013 Sb. „povýšeny“ na takové hodnoty, které požívají ochrany veřejného pořádku (srov. ustanovení § 1a odst. 2 zák. práce, § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Není tak pochyb o tom, že zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance [ustanovení § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce] patří k základním interpretačním pravidlům, ovládajícím pracovněprávní vztahy, a to ať již k intepretaci právních norem nebo právních jednání.

Na straně druhé však Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích deklaroval, že zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance nelze chápat odtrženě od jiných základních právních principů a ani ji absolutizovat (srov. rozsudek ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1211/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4075/2019), a dále, že zásady, uvedené v § 1a odst. 1 písm. a) a odst. 2 a § 18 zák. práce, se uplatní pouze při výkladu jednotlivých ustanovení zákona, případně pracovněprávních jednání, nemohou však vést k založení práva (oprávnění), které v zákoně či právním jednání (smlouvě) obsaženo není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2300/2017, který byl uveřejněn ve časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod publikačním číslem 49/2020). Judikatura vztahující se k pracovněprávní problematice vždy (i před rokem 2012) vycházela z premisy, že pracovní právo historicky vzniklo z důvodu potřeby chránit slabší stranu pracovního vztahu, tj. zaměstnance; i v současné době je možné považovat ochrannou funkci za nejdůležitější a převažující funkci pracovního práva (nezanedbatelnou roli hraje i organizační funkce pracovního práva, vytváření rámce a podmínek, za nichž se uskutečňuje pracovní proces, vymezování míry práce, odměny za práci, stanovení pravidel pro fungování trhu práce, poskytování nástrojů pro řízení podniku apod. – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4659/2016, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 140/2018), jinak řečeno, i v době, předcházející výslovnému zakotvení této zásady v právním předpisu vycházelo pracovní právo včetně judikatury z této zásady.

Lze proto dovodit, že výslovné zakotvení zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance znamená „jen“ formální potvrzení principu, kterým bylo pracovní právo vždy ovládáno; a také „pouze“ formální potvrzení principu, jehož si dosavadní judikatura byla vědoma, a podle nějž postupovala.

Důsledkem uvedeného potom musí být východisko, že závěry dosavadní judikatury, vztahující se k problematice aplikace ustanovení § 208 zák. práce, jsou použitelné i na případy, které se posuzují podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2012; k otázce, zda je namístě revidovat právní závěry výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, lze uvést následující:

Konstantní rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 4. 1990 ve věci Kruslin proti Francii, stížnost č. 11801/85). Proto by měl být již jednou učiněný výklad, nejsou-li následně shledány dostatečné relevantní důvody podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako významovým celkem a svědčící tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3123/2006, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 613/2006.

Dovolací soud si je vědom citlivosti projednávané problematiky, a to zejména ve vztahu k sociálním dopadům situace do postavení zaměstnanců, kdy je třeba si uvědomit, že tzv. „prázdné“ období může být i delší (v tomto případě 7 měsíců), zaměstnanec je formálně v pracovním poměru, nepobírá ani mzdu ani náhradu mzdy, protože není formálně v dočasné pracovní neschopnosti, nepobírá dávky nemocenského pojištění, a většinou též nemusí dosáhnout na jiné dávky sociální podpory. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že judikatura Nejvyššího soudu (jak byla prezentována v předchozím textu) je ve vztahu k této situaci dlouhodobě stabilní, na problém je i v teoretické rovině poukazováno (srov. např. článek autorů JUDr. Jaroslav Stránský, Ph.D., JUDr. Jakub Halíř, Zdravotní nezpůsobilost zaměstnance a náhrady ztráty na výdělku, Právní rozhledy č. 1, roč. 2019, str. 24); tomu, že si uvedeného problému je vědoma i „veřejná moc“ nasvědčuje skutečnost, že dne 9. 9. 2016 předložila vláda Poslanecké sněmovně návrh novely zákoníku práce, který uvedenou problematiku řešil v novém znění ustanovení § 41 (srov. Poslanecká sněmovna, 7. volební období, Sněmovní tisk č. 903/0, dostupný na https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=903&CT1=0 ); skutečnost, že návrh nakonec ani nebyl projednán, svědčí jen o politické (resp. legislativní) nezodpovědnosti zákonodárce. Lze pouze dodat, že uvedený problém není problémem interpretačním, leč problémem legislativním, který však Nejvyšší soud nemůže přímo ovlivnit, i když je známo, že nově navrhované legislativní řešení dobově bylo opačné, než řešení přijímané dosavadní judikaturou (k problematice možnosti a oprávnění soudu nahradit absenci legislativního řešení srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2422/2015, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 155/2018 (body 19 a 20), který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 62/2019, resp. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13, bod 17, který byl uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod publikačním číslem 47/2014).  

Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od stabilní judikatury k otázce předpokladů vzniku nároku na náhradu mzdy ani v případě jeho posouzení podle zákoníku práce ve znění zákona č. 365/2011 Sb., zejména tedy od závěru, že o překážku v práci ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy [§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce], a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; jde o judikaturní závěry stabilně zaujímané již ve vztahu k (obsahově shodné) úpravě náhrady mzdy z důvodu překážek v práci v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (srov. zde ustanovení § 130 odst. 1), a to po dobu více než dvaceti let.

Z pohledu skutkového stavu bylo ve věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce po celé rozhodné období (ode dne 25. 7. 2016 do dne 23. 3. 2017) byl podle posudku poskytovatele pracovně lékařských služeb (srov. § 43 odst. 3 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách) shledán zdravotně nezpůsobilý k výkonu práce podle pracovní smlouvy (vyjma krátkého období, ve kterém na základě dohody se zaměstnavatelem vykonával jinou práci, než podle pracovní smlouvy; k výkonu této práce byl shledán zdravotně způsobilý, avšak mzda za toto období není předmětem požadovaného nároku, neboť žalobce v tomto období mzdu za vykonanou práci obdržel), v době časové účinnosti posudků bylo zkoumáno, zda zdravotní potíže žalobce, pro které není schopen vykonávat dosavadní práci podle pracovní smlouvy, jsou důsledkem nemoci z povolání, a následně byl vyhotoven další posudek se závěrem, že žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce z příčiny obecného onemocnění (§ 45 odst. 5 zákona č. 373/2011 Sb.). Po doručení tohoto posudku zaměstnavateli byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. e) zák. práce a pracovní poměr byl (platně) ukončen podle této výpovědi. Dále ze skutkových zjištění vyplynulo, že zdravotní stav žalobce na počátku zkoumaného období (tedy vystavení posudku o zdravotní nezpůsobilosti) a na jeho konci (vystavení posudku o dlouhodobé zdravotní nezpůsobilosti) byl naprosto stejný; tedy podle zjištění odvolacího soudu „již v době prvního posudku byl žalobce z důvodu obecných onemocnění dlouhodobě zdravotně nezpůsobilý konat dosavadní práci“.

Z uvedeného skutkového rozboru ovšem vyplývá, že žalobce nebyl po celé zkoumané období, za které je požadováno plnění z titulu náhrady mzdy, z hlediska svého zdravotního stavu schopen vykonávat práci podle pracovní smlouvy a žalovaná po toto období ani nemohla (resp. nesměla) žalobci přidělovat práci podle pracovní smlouvy [srov. ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce]; za této skutkové situace však žalobci náhrada mzdy ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce nepřísluší.

Rozsudek odvolacího soudu, vycházející z opačného právního názoru, tak není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh byl tímto vydaným kasačním rozhodnutím konzumován.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 12. 2020

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1645/2020

www.nsoud.cz