Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

11.03.2021

Spisová značka:

21 Cdo 163/2021

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.163.2021.1

Typ rozhodnutí:

USNESENÍ

Heslo:

Přípustnost dovolání
Dovolací důvody
Výpověď z pracovního poměru

Dotčené předpisy:

§ 237 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb.

Kategorie rozhodnutí:

E


21 Cdo 163/2021-150



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce P. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Magliou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka č. 282/57, proti žalované Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciová společnost se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Sokolovská č. 42/217, IČO 00005886, zastoupené Mgr. Veronikou Zavadilovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Kramářova č. 3379, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 207/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2020, č. j. 30 Co 166/2020-127, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020, č. j. 30 Co 166/2020-127, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybňuje především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že představenstvem žalované (jejím statutárním orgánem) bylo přijato organizační opatření, jímž byl zrušen odbor zásobování, že k okamžiku účinnosti příslušné části přijatého organizačního opatření (1. 2. 2017) útvar zásobování, v němž žalobce působil, přestal v organizační struktuře žalované samostatně existovat, a že následkem této organizační změny zaniklo i pracovní místo žalobce, neboť zrušený odbor zásobování – útvar 400400 byl sloučen s odborem veřejných zakázek – útvar 400100 v jediný odbor centrálního nákupu, čímž zaniklo pracovní místo vedoucího odboru zásobování zastávané žalobcem; nesouhlasí s hodnocením důkazů (namítá-li, „ze Směrnice 40-2011-20 – Poslání a působnost útvarů DP, schválené 6. 2. 2017 představenstvem žalované a účinné od 14. 2. 2017, jednoznačně vyplývá, že odbor Zásobování 400400 je nadále součástí organizační struktury žalované“), předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „podle platné směrnice pracovní místo žalobce existuje a že soudy nepřiměřeným způsobem vyřešily konkurenci dvou norem žalované, rozhodnutí představenstva a směrnice“).

Dovolatelem označená právní otázka („proč usuzovat na neexistenci pracovního místa podle rozhodnutí představenstva z 21. 12. 2016, když dle pozdějšího rozhodnutí téhož orgánu z 6. 2. 2017, které se formálně nazývá směrnice, toto pracovní místo existuje“) nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. již proto, že na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (dovolatel vychází z jiného skutkového stavu, než jak jej zjistily soudy obou stupňů).

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněného pod č. 11/2004 v časopisu Soudní judikatura, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2617/2014, a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat, že zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno, takové rozhodnutí však musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen, postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru, a že rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu, jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu, a protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel – fyzická osoba, příslušný orgán právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn; k otázce příčinné souvislosti mezi organizační změnou u zaměstnavatele spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnance a nadbytečností zaměstnance srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2385/2013, z nichž plyne, že bylo-li zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou].


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).


Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 3. 2021




JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 163/2021

www.nsoud.cz