21 Cdo 1561/2022-2316

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka, v právní věci žalobkyně M. N., narozené XY, naposledy trvale bytem XY, zastoupené L. V., advokátem se sídlem v XY, jako opatrovníkem, proti žalovanému I. N., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Martinem Krejzou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova č. 922/21, o náhradu mzdy a o vydání „zápočtového listu“, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 34/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 23 Co 260/2016-769, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. 23 Co 260/2016-769, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že žalobkyně nemá právo na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce, jestliže „do skončení řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru“ neoznámila žalovanému, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K otázce předpokladu vzniku nároku zaměstnance na náhradu mzdy nebo platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce spočívajícího v oznámení zaměstnance zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněný pod č. 77/2002 Sb. rozh. obč., z jehož odůvodnění vyplývá, že zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď, nejpozději však do rozhodnutí soudu, kterým bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, a že z hlediska ustanovení § 61 odst. 1 a 3 (dnes § 69 odst. 1 a 3) zákoníku práce je rozhodné, jaké své stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, oznámil zaměstnavateli v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1733/96, uveřejněný pod č. 36/1998 v časopise Soudní judikatura, a v něm vyslovený právní závěr, že pro posouzení toho, v jakém rozsahu má být náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru organizací (nyní zaměstnavatelem) pracovníkovi (nyní zaměstnanci) přiznána, je důležité zjištění, zda a kdy oznámil pracovník (nyní zaměstnanec) organizaci (nyní zaměstnavateli), že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a že projev vůle pracovníka (nyní zaměstnance) směřující k pokračování jeho pracovního poměru musí časově následovat až za úkonem organizace (nyní jednáním zaměstnavatele) směřujícím k ukončení pracovního poměru; tyto závěry vztahující se k ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, účinného do 31. 12. 2006, jsou nadále použitelné také pro výklad ustanovení § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného od 1. 1. 2007 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5101/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2619/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5539/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 621/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1863/2018).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezaloží ani námitky dovolatelky, že „fikci o ukončení pracovního poměru neuznává“, že se „chtěla na termínu dohody o ukončení pracovního poměru se žalovaným dohodnout, ale neúspěšně“, že „smluvní ujednání má v pracovněprávních záležitostech přednost před zákonnou úpravou“, že je „právní laikem“ a nelze ji proto „klást k tíži neznalost § 69 odst. 3 písm. b) zákoníku práce“, a že z těchto důvodů „nelze přijmout argument odvolacího soudu, že pracovní poměr skončil fikcí, jelikož žalobkyně byla na základě poučení soudu přesvědčena o tom, že zaměstnanecký poměr i nadále trvá“, neboť jejich podstatou je pouhý nesouhlas žalobkyně s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by měly jakýkoliv argumentační přesah. Obdobné povahy je pak též námitka, podle které „není pravda, že by žalobkyně vzala svůj návrh zpět ohledně zápočtového listu“.

Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatelky, že „odvolací soud (jakož i soud nalézací) postupoval chybně, když žalobní návrh žalobkyně rozdělil do více částí, přičemž předně neprojednal zásadní část a to návrh na výkon soudního rozhodnutí“, že soud „postupoval v rozporu s § 152 odst. 2 o. s. ř., když věc rozdělil, což však může učinit pouze tehdy, pokud je takový přístup účelný“, že odvolací soud „nenapravil zásadní pochybení soudu prvoinstančního, který usnesením ze dne 15. 2. 2016, č. j. 10 C 34/2016-495, rozhodl o vyloučení návrhu žalobkyně na výkon rozhodnutí rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 13 C 10/2011-22, ze dne 5. 9. 2011, k samostatnému projednání“, že „žalobkyně nemohla v žádném případě očekávat, že prvoinstanční soud žalobní návrh neprojedná vcelku a v pořadí, v jakém žalobkyně navrhovala“, že „o věci nebylo rozhodováno senátem náhodně vybraným a uvedeným postupem došlo k porušení v otázce přidělování soudních spisů jednotlivým senátům“, že s přidělením spisu konkrétnímu soudci bylo nezákonně manipulováno s cílem uškodit žalobkyni“, že „o věci nebylo rozhodováno tzv. zákonným soudcem“, že „prvoinstanční soud podstatnou část své činnosti věnoval zcela zbytečně tomu, zda je možné žalobkyni doručovat do jejího emailu nebo nikoliv a tomu, zda podaný žalobní návrh vůbec projedná“. Uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen vady řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. nebo zmatečnostní vadu podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.; k takovým vadám však může odvolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.

Namítá-li žalobkyně v této souvislosti, že postupem soudů došlo k porušení „Ústavou garantovaného práva na spravedlivý proces, rovnosti účastníků řízení a zásady předvídatelnosti řízení“, pak přehlíží, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Pokud se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly též ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, nelze mít vydání rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru z důvodu, že žalobkyně neoznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, za rozporné s pravidly spravedlivého procesu.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, dovolání postrádá jakoukoliv věcnou argumentaci, ze které by vyplývalo, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání, tj. právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení závisí; může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Uvedený nedostatek dovolání zde představuje vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení (za absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání), a nelze ho již odstranit, neboť lhůta, ve které tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2022

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1561/2022

www.nsoud.cz