21 Cdo 1462/2020-373

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. F., narozeného dne XY, bytem v XY, adresa pro doručování: XY, proti žalované C. P. F., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská č. 1108/18, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C 286/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. srpna 2019 č.j. 61 Co 147/2019-326, takto:

Rozsudek krajského soudu, rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22.2.2019 č.j. 36 C 286/2016-280 a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23.10.2019 č.j. 36 C 286/2016-357 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby mu žalovaná na odškodnění nemoci z povolání zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 2.9.2013 do 28.2.2017 částku 436.685,29 Kč „se zákonnými úroky z prodlení“, a aby mu od 1.3.2017 platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 8.978,52 Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že od roku 2006 u žalované pracoval jako dělník – kovář na bucharu, že „postupem doby“ začal mít zdravotní problémy, ztratil schopnost vykonávat těžkou kovářskou práci (neudržel v ruce vibrující nástroje, s nimiž u žalované pracoval), a z tohoto důvodu „se rozhodl“ ke dni 25.10.2013 ukončit pracovní poměr u žalované. Po roce, co „žil pouze ze svých úspor“, „se šel zaregistrovat na ÚP Plzeň-sever, bral cca 8 měsíců podporu v nezaměstnanosti“, poté pouze příspěvek hmotné nouze a následně mu byl přiznán částečný invalidní důchod; v současné době je žalobce vedený na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Vzhledem k tomu, že podle lékařského posudku Fakultní nemocnice Plzeň, kliniky pracovního lékařství ze dne 28.12.2015 bylo onemocnění žalobce (artróza I. PIP kloubu pravé ruky 2.-3.stupně M 19.94) nakonec uznáno jako nemoc z povolání s datem zjištění 14.3.2013, a protože ke skončení pracovního poměru u žalované došlo „dohodou právě z důvodu zdravotního stavu žalobce, resp. nemoci z povolání“, požadoval žalobce po žalované, aby mu nahradila ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, při jejímž výpočtu vycházel z průměrného výdělku, kterého dosahoval u žalované před skončením pracovního poměru. Žalobce původně označil za žalované rovněž „FN Plzeň – kliniku pracovního lékařství, Alej Svobody 80, 304 60 Plzeň-Lochotín“ a „Kooperativu pojišťovnu a.s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, korespondenční adresa P.O.Box 50, 664 42 Modřice“, vůči nimž však bylo řízení zastaveno „dle § 96 odst. 1,2,3,4 o.s.ř.“.

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 22.2.2019 č.j. 36 C 286/2016-280 žalované uložil, aby žalobci zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 725.901,- Kč a aby mu dále platila od 1.2.2019 částku 13.226,- Kč měsíčně; současně rozhodl, že „žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město náklady řízení státu, jejichž výše a lhůta k plnění budou určeny v samostatném usnesení“. Vycházel ze zjištění, že onemocnění žalobce vzniklé při práci kováře, kterou vykonával v pracovním poměru u žalované, bylo sice lékařským posudkem ze dne 28.12.2015 uznáno zpětně ke dni 14.3.2013 za nemoc z povolání, avšak že „k rozvázání pracovního poměru mezi účastníky (ke dni 25.10.2013) došlo na základě jiné skutečnosti než je sama nemoc z povolání“. Proto dovodil, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku je třeba použít (jako průměrný výdělek před vznikem škody) takový výdělek, který by žalobce prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele, u kterého by mohl vykonávat dosavadní práci kováře. Protože „škoda žalobci vznikla až jeho řádnou registrací u úřadu práce“ dne 15.10.2014, „použil“ soud prvního stupně průměrný výdělek ve výši 28.992,- Kč, dosahovaný za práci kováře u společnosti P. S. ve 3. čtvrtletí 2014, který „pak vždy v souladu s nařízením vlády valorizoval“. Od takto stanoveného průměrného výdělku před vznikem škody pak v jednotlivých měsících odečetl žalobcem pobíraný částečný invalidní důchod a minimální mzdu „platnou v příslušném roce“. V měsících červnu, červenci, říjnu a listopadu 2016 žalobci nebyla přiznána žádná náhrada, „neboť zde nárok nevznikl“; žalobce byl totiž ve dnech 20.5.-29.7.2016 a 12.-17.8.2016 hospitalizován a ve dnech 15.9.-15.12.2016 „byl na protialkoholickém léčení v Dobřanech“. Za období od října 2014 do ledna 2019 tak soud prvního stupně vypočetl kapitalizovanou náhradu ve výši 725.901,- Kč s tím, že dále má žalobce nárok na „pravidelnou rentu“ ve výši 13.226,- Kč.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7.8.2019 č.j. 61 Co 147/2019-326 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 800.553,- Kč a od 1.8.2019 platit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 12.554,- Kč měsíčně; ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se řádně „nevypořádal“ se sdělením úřadu práce ze dne 13.11.2018, ve kterém úřad práce uvedl, že „vzhledem k tomu, že žalobce byl v průběhu evidence pravidelně hospitalizován a lékařem uznán ve stavu neschopném plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání, nebylo žalobci za dobu jeho evidence doporučeno žádné vhodné zaměstnání“. Protože podle názoru odvolacího soudu „izolovaně by tento důkazní prostředek mohl napovídat skutkové verzi zastávané žalovanou, totiž že příčinou ztráty na výdělku u žalobce není nemoc z povolání, nýbrž jeho obecně nepříznivý stav“, zopakoval odvolací soud dokazování podstatným obsahem spisu Úřadu práce České republiky, ze kterého „má za prokázané, že sdělení úřadu práce ze dne 13.11.2018 je zkreslené a neodpovídá obsahu spisu samotného úřadu práce“. Informaci úřadu o tom, že žalobce jako uchazeč o zaměstnání byl v průběhu evidence pravidelně hospitalizován a lékařem uznán ve stavu neschopném plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání, „nelze vztáhnout na celé období evidence žalobce jako uchazeče o zaměstnání, nýbrž toliko na ty časové úseky, v nichž byl žalobce prokazatelně podle spisového materiálu úřadu práce hospitalizován“; ve zbylém období úřad práce „přistupoval k žalobci jako k běžnému uchazeči o zaměstnání, kterému zprostředkovává práci“. Za tohoto stavu se odvolací soud „ztotožnil s přístupem soudu prvního stupně, který nárok žalobce nepřiznal tam, kde tento byl prokazatelně hospitalizován, neboť v tomto období příčinou toho, že nemohl vykonávat práci, nebyla nemoc z povolání, ale i jeho jiné onemocnění (alkoholismus), za které žalovaná neodpovídá“. Odvolací soud však s ohledem na změnu výše invalidního důchodu žalobce od ledna 2019 „aktualizoval“ výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, „vyčíslil“ ji až do 31.7.2019 a od 1.8.2019 přiznal žalobci náhradu ve výši 12.554,- Kč měsíčně. Soud prvního stupně následně „rozsudkem“ ze dne 23.10.2019 č.j. 36 C 286/2016-357 „přiznal žalobci vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 45%, jejíž konkrétní výše a lhůta k plnění budou určeny samostatným rozhodnutím, přičemž žalovaná je povinna takovou náhradu nákladů řízení zaplatit České republice, a to na účet Okresního soudu Plzeň-město“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže odpovědnost žalované za škodu spočívající v poklesu příjmů žalobce v důsledku nemoci z povolání „omezil (přerušil)“ v období, ve kterých byl žalobce hospitalizován pro obecné onemocnění, a za ostatní období opět odpovědnost žalované dovodil a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobci v plném rozsahu přiznal. Žalovaná se domnívá, že pokud jednou nastane skutečnost, která omezuje či dokonce vylučuje odpovědnost žalované za škodu způsobenou žalobci poklesem jeho příjmů v důsledku nemoci z povolání, „pak již nelze tuto odpovědnost v plné míře obnovit“. Ze zprávy úřadu práce ze dne 13.11.2018 podle jejího názoru vyplývá, že „existence jiných onemocnění (alkoholismus a s tím spojené další poruchy zdraví) zapříčinila, že žalobci nebylo nabídnuto žádné zaměstnání“. Příčinou toho, že žalobce nekonal a nekoná soustavnou výdělečnou činnost a nedosahuje tak vyššího výdělku, než kterého dosahuje (dosahoval), tedy „není zjištěná nemoc z povolání, ale obecné nemoci žalobce“. V tomto směru dovolatelka vytkla soudům, že v daném případě posoudily v rozporu s judikaturou dovolacího soudu otázku příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nemocí z povolání. Má za to, že příčinná souvislost mezi poklesem výdělku žalobce a zjištěnou nemocí z povolání „není postavena najisto“, neboť „žalobce je od doby poklesu výdělku neschopen soustavné výdělečné činnosti, protože jeho pracovní uplatnění vylučují samy o sobě obecná onemocnění, jimiž rovněž trpí“. Soudy obou stupňů podle jejího mínění „dokonce na základě provedeného dokazování dospěly k tomu, že příčinná souvislost je přetržena“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a žalované přiznal náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu
– dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované od roku 2006 jako kovář a že „po sedmi letech těžké kovářské práce“ se u něj projevila artróza v prstech pravé i levé ruky. Ke dni 25.10.2013 byl pracovní poměr účastníků rozvázán dohodou bez uvedení důvodu. Po skončení pracovního poměru u žalované žalobce „žil rok pouze ze svých úspor“ a od 15.10.2014 je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Od 7.8.2015 byl žalobci přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně. Podle lékařského posudku Fakultní nemocnice Plzeň, kliniky pracovního lékařství ze dne 28.12.2015 bylo onemocnění žalobce (artróza I. PIP kloubu pravé ruky 2.-3.stupně M 19.94) uznáno jako nemoc z povolání s datem zjištění 14.3.2013. V průběhu doby, kdy byl žalobce veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, byl v době 20.5.-29.7.2016, 12.-17.8.2016 a 15.9.-15.12.2016 hospitalizován z jiných příčin, než pro zjištěnou nemoc z povolání; v posledně uvedeném období se jednalo o hospitalizaci v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech z důvodu protialkoholní léčby. Žalobce se tuto žalobou domáhá po žalované, aby mu důvodu nemoci z povolání nahradila ztrátu na výdělku, která mu vzniká od 2.9.2013.

Za tohoto skutkového stavu záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné
– na vyřešení otázky hmotného práva, zda a popř. jaký vliv má na nárok na náhradu za ztrátu na výdělku poskytovanou zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, okolnost, že byl v průběhu evidence hospitalizován z důvodů nesouvisejících se zjištěnou nemocí z povolání a jejími následky. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, kdy právo žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti mělo vzniknout - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2013, tj. předtím, než nabyly účinnosti zákony č. 303/2013 Sb. a č. 435/2013 Sb. (dále jen „zák. práce“).

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu způsobenou nemocí z povolání podle ustanovení § 366 odst. 2 zák. práce jsou existence nemoci z povolání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká.

Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity je majetkovou újmou, která se stanoví (co do podstaty při obsahově nezměněné právní úpravě vyplývající z ustanovení § 371 zák. práce, popřípadě od 1.10.2015 z ustanovení § 271b zák. práce) zásadně ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody na straně jedné, a výdělkem zaměstnance po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu na straně druhé. Tímto způsobem (rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a dosahovaným nižším výdělkem) jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a výše škody, která mu v důsledku toho vzniká.

Tato konstrukce ovšem může být funkční pouze tehdy, má-li zaměstnanec skutečně možnost vykonávat jinou vhodnou práci (je-li taková práce k dispozici) a dále, je-li schopen a ochoten jinou méně placenou práci vykonávat. Může však nastat – tak jako v projednávané věci - situace, kdy poškozený zaměstnanec nemá žádné zaměstnání, a tudíž nedosahuje žádný výdělek po zjištění nemoci z povolání. I v tomto případě může zaměstnanci, který po zjištění nemoci z povolání není schopen vykonávat dosavadní zaměstnání, náležet náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity za předpokladu, že tento poškozený zaměstnanec nemůže nastoupit do jiného zaměstnání, které by bylo pro něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen v důsledku situace na trhu práce, neboli – řečeno jinak - má zájem využít nemocí z povolání sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak nemá možnost jej uskutečnit (tj. nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro nedostatek pracovních příležitostí, a je tedy veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Zde zákon (srov. § 371 odst. 3 zák. práce) stanoví fikci, že za výdělek po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy (podle právní úpravy účinné od 1.10.2018 ovšem nikoli v její aktuální výši, nýbrž ve výši platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání - srov. § 271a odst. 3 zák. práce ve znění účinném od 1.10.2018). V daném případě by tento postup přicházel v úvahu ode dne 15.10.2014, kdy byl žalobce na svou žádost zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání. Do té doby by mohl vzniknout žalobci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti toliko ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a pravděpodobným výdělkem, jehož by žalobce dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, již by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 347/2002, uveřejněný pod č. 213 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002).

Vzhledem k tomu, že při dlouhodobém nedostatku vhodných pracovních příležitostí může být zaměstnanec veden v evidenci uchazečů o zaměstnání i mnoho let, je nepochybné, že v průběhu této doby se zaměstnanec může (i opakovaně) ocitnout ve stavu dočasné pracovní neschopnosti, která mu dočasně neumožňuje plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákona o zaměstnanosti“). Dočasná pracovní neschopnost je podmíněna buď poruchou zdraví, nebo jinými, zákonem stanovenými důvody, mezi které patří i hospitalizace neboli přijetí k poskytnutí lůžkové péče [srov. § 55 odst. 1 a § 57 odst. 1 písm. b) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o nemocenském pojištění“)]. I když zákon o zaměstnanosti považuje dočasnou pracovní neschopnost uchazeče o zaměstnání za skutečnost bránící vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání [srov. § 25 odst. 2 písm. a) tohoto zákona], nespojuje s touto skutečností možnost ukončení vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání [srov. § 29 písm. a) tohoto zákona]. Uchazeči o zaměstnání, který dočasně není schopen plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání z důvodu nemoci nebo úrazu anebo není schopen plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání z důvodu vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení, je pouze uloženo, aby tyto důvody oznámil krajské pobočce Úřadu práce nejpozději do 3 kalendářních dnů od vydání potvrzení o dočasné neschopnosti, a aby nejpozději do 8 kalendářních dnů tyto důvody řádně doložil (srov. § 27 odst. 3 tohoto zákona); s nedodržením těchto lhůt není spojena sankce ve formě vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání [srov. § 30 odst. 1 písm. a) tohoto zákona]. Z uvedeného vyplývá, že vedení poškozeného zaměstnance v evidenci uchazečů o zaměstnání trvá i v době jeho dočasné pracovní neschopnosti. V daném případě se z obsahu spisu podává, že žalobce byl v průběhu doby, kdy byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, několikrát hospitalizován „z důvodu obecných onemocnění a protialkoholní léčby“. S názorem odvolacího soudu, že je vyloučeno přiznat žalobci náhradu za ztrátu na výdělku „tam, kde tento byl prokazatelně hospitalizován“, nelze souhlasit.

V této souvislosti je třeba mít na zřeteli, že zákoník práce přiznává zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku i při pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je původní nemoc z povolání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se za tohoto stavu považuje výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského (srov. § 371 odst. 2 zák. práce). Z věcného hlediska jde znovu o vyrovnání do průměrného výdělku rozhodného pro náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 371 zák. práce. Zaměstnanec obdrží náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, z něhož se stanoví výše nemocenského pro danou pracovní neschopnost, neboť takového výdělku by dosahoval, kdyby neonemocněl (příp. nebyl hospitalizován) z obecných příčin. I když je zřejmé, že uvedené ustanovení v první řadě směřuje k situacím, kdy poškozený zaměstnanec je zaměstnán, ale dočasně není schopen z tzv. „obecných“ příčin tuto méně placenou práci vykonávat, není rozumného důvodu, aby tento nárok byl odepřen dočasně práce neschopnému zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a který tedy má zájem využít nemocí z povolání sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, ale nemůže nastoupit do jiného vhodného zaměstnání jen v důsledku situace na trhu práce. V obou případech jde o zaměstnance, který pro zjištěnou nemoc z povolání není schopen realizovat svoji pracovní sílu na trhu práce za stejných finančních podmínek jako před tím, než onemocněl nemocí z povolání, a ztráta na výdělku, která mu tím vzniká, je vyjádřením nevratného či obtížně reparovatelného poškození jeho zdraví. Skutečnost, že zaměstnanec, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nemá žádný výdělek po zjištění nemoci z povolání, ze kterého by se stanovila výše nemocenského pro danou pracovní neschopnost, na uvedeném závěru nic nemění. Znamená pouze to, že za tento výdělek bude – tak jako v případě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity poskytované takovému zaměstnanci – považován výdělek ve výši minimální mzdy (srov. § 371 odst. 3 zák. práce).

Jiná situace nastává pouze tehdy, jestliže důvod, pro který je zaměstnanec, vedený v evidenci uchazečů o zaměstnání, objektivně práce neschopen, spočívá v některé ze situací, které zákon o nemocenském pojištění nepovažuje za dočasnou pracovní neschopnost, po dobu jejíhož trvání by jinak zaměstnanci – kdyby byl zaměstnán – příslušely dávky nemocenského pojištění (srov. § 55 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění). Takovou situací je mj. ošetřování pojištěnce (zaměstnance) v době detoxikace po požití alkoholu, omamných nebo psychotropních látek, s výjimkou případů, kdy pojištěnec (zaměstnanec) požil tyto látky bez vlastního zavinění [srov. § 55 odst. 2 písm. b) zákona o nemocenském pojištění]. Jedná se však toliko o dobu nezbytně nutnou pro odstranění jedovatých látek (etanolu, alkoholu) z těla ošetřovaného, tj. do jeho vystřízlivění (např. na „záchytce“), nikoli o dobu jeho hospitalizace v rámci protialkoholního léčení (zpravidla několikaměsíčního), jehož účelem je léčba onemocnění – závislosti na alkoholu (alkoholismu).

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že v případě splnění předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou nemocí z povolání lze žalobci, který byl od 15.10.2014 do data vyhlášení napadeného rozsudku odvolacího soudu nepřetržitě veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, přiznat i za dobu pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je zjištěná nemoc z povolání, náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 371 zák. práce, s výjimkou období, ve kterém by bylo zjištěno, že jeho pracovní neschopnost spočívala v situaci uvedené v ustanovení § 55 odst. 2 písm. b) zákona o nemocenském pojištění.

Jak však již bylo úvodem vyloženo, zaměstnavatel podle ustanovení § 366 odst. 2 zák. práce odpovídá zaměstnanci za škodu způsobenou nemocí z povolání pouze tehdy, jsou-li současně splněny následující předpoklady: existence nemoci z povolání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Protože ke škodě ve formě ztráty na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance je snížena (omezena) nebo zanikla, je třeba vždy posoudit, zda příčinou tohoto následku - ztráty (snížení) pracovní schopnosti zaměstnance - je právě nemoc z povolání. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku nemoci z povolání (jejích následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Jestliže se u zaměstnance vyskytne současně několik nemocí, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je rozhodující, zda nemoc z povolání byla příčinou škody (ztráty na výdělku) anebo, zda má škoda podklad v příčinách jiných (jiných „obecných“ onemocněních) s nemocí z povolání nesouvisejících. Nemoc z povolání přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. Zhodnocení rozhodování soudů k uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti organizace za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání ze dne 27.1.1975 sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976, str. 35, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2004 sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006).

V daném případě proto bylo pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku žalobce v první řadě podstatné, zda ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (kterou žalobce uplatňuje od 2.9.2013) došlo pro nemoc z povolání, nebo zda důvodem ztráty jeho výdělku byla jiná skutečnost (jiné „obecné“ onemocnění) s nemocí z povolání nesouvisející. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) je však třeba vytknout, že se doposud tímto náležitě nezabýval. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku přitom mohl žalobci vzniknout jen za předpokladu, že došlo ke ztrátě na výdělku proto, že žalobce po skončení pracovního poměru u žalované nebyl schopen pro nemoc z povolání vykonávat dosavadní práci kováře a byl nucen této práce zanechat; byla-li příčinou jeho neschopnosti vykonávat dosavadní práci jiná skutečnost (jiné „obecné“ onemocnění), odpovědnost za škodu (za ztrátu na výdělku) podle ustanovení § 366 odst. 2 zák. práce nevzniká. V tomto směru jde zpravidla o závěr, který závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (srov. § 127 o.s.ř.), který nelze nahradit úvahou soudu.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí, včetně akcesorického „rozsudku“ o náhradě nákladů řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o.s.ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Plzeň-město) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 9. 2020

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1462/2020

www.nsoud.cz