21 Cdo 1444/2020-201

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Rotadent spol. s r. o. se sídlem ve Vimperku, Špidrova č. 104, IČO 02809214, zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská č. 11/6, proti žalovanému F. H., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janou Adámkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Orlicí, Bož. Němcové č. 65, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 191/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. ledna 2020 č. j. 22 Co 301/2017-176, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Filipa Matouše, advokáta se sídlem v Praze 2, Lazarská č. 11/6.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 1. 2020 č. j. 22 Co 301/2017-176 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 16. 6. 2016, k němuž žalovaný přistoupil z důvodu podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K otázce naplnění důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnancem podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1151/2001, uveřejněný pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2242/2009, uveřejněný pod č. 102 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, a z nich vyplývající právní závěr, podle kterého důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je – jak vyplývá z jeho znění
– skutečnost, že zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti. Naplnění uvedeného důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru tedy spočívá právě (a jenom) v tom, že nastala splatnost mzdy (platu) nebo náhrady mzdy (platu) anebo jakékoliv jejich části, a současně, že zaměstnavatel neuspokojil nárok na mzdu (plat) nebo náhradu mzdy (platu) anebo jakoukoliv jejich část ani v dodatečné lhůtě 15 dnů poté, co se mzda (plat) nebo náhrada mzdy (platu) stala splatnou. Skutečnost, že zaměstnavatel vyplatil zaměstnanci dlužnou splatnou mzdu (plat) nebo náhradu mzdy (plat) anebo jejich část až po uplynutí patnáctidenní lhůty, není z hlediska důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru významná; spočívá-li důvod k okamžitému zrušení podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce v marném uplynutí dodatečné lhůty 15 dnů po splatnosti mzdy (platu) nebo náhrady mzdy (platu) anebo jakékoliv jejich části, nemůže mít pozdější plnění (tj. plnění poskytnuté po uplynutí dodatečné patnáctidenní lhůty) zaměstnavatele žádný vliv na závěr, že zaměstnanci již vznikl (a to dříve, než zaměstnavatel plnil) důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru a že se jej rozhodl ve lhůtě uvedené v ustanovení § 59 zákoníku práce uplatnit. Uvedené přitom platí i tehdy, jestliže zaměstnavatel poskytl pozdější plnění zaměstnanci dříve, než zaměstnanec přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru, neboť rovněž v tomto případě již marným uplynutím dodatečné lhůty 15 dnů po splatnosti mzdy (platu) nebo náhrady mzdy (platu) byl ve prospěch zaměstnance založen důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru.

Podle dalších závěrů soudní praxe je důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce dán zejména tehdy, nevyplatil-li zaměstnavatel mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti proto, že není schopen plnit své závazky a že tedy pro úpadek (hrozící úpadek) není schopen uspokojovat nejen práva svých zaměstnanců. O významné porušení povinnosti zaměstnavatele podle § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat jde nepochybně také tehdy, jestliže zaměstnavatel, který je jinak schopen plnit své závazky, neuspokojí právo zaměstnance na mzdu nebo plat (náhradu mzdy nebo platu) v plné výši, ačkoliv právo zaměstnance je nesporné nebo ačkoliv zaměstnanci mzda nebo plat (náhrada mzdy nebo platu) zřejmě náleží. Na druhé straně, institut okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce není (a nemůže být) právním prostředkem pro řešení sporu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o to, zda zaměstnanci náleží mzda nebo plat (náhrada mzdy nebo platu) anebo jejich části (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4042/2010, uveřejněném pod č. 99 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012), a ani právním prostředkem, prostřednictvím kterého by bylo možné postihovat zaměstnavatele za chyby, omyly nebo jiné zřejmé nesprávnosti při výpočtu nebo výplatě mzdy, platu, náhrady mzdy nebo náhrady platu, jestliže zaměstnavatel zjištěnou nesprávnost v přiměřené době odstranil a bez zbytečného odkladu zjednal nápravu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3676/2010, uveřejněném pod č. 100 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaný na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 6. 2014 od téhož dne pracoval u žalobce jako samostatný odborný zástupce. Za vykonanou práci žalovanému náležela mzda sestávající ze základní mzdy a z pohyblivé části mzdy (provize) ve výši „10 % z prodaných rotačních nástrojů“ a „4 % z prodaných přístrojů“ podléhající schválení jednatelem společnosti do desátého dne v měsíci. Základní mzdu za měsíc duben 2016 a náhradu mzdy za dovolenou ve výši 16 153 Kč žalobce vyplatil žalovanému dne 3. 6. 2016, kdy byla připsána na jeho účet. Dne 6. 6. 2016 žalobce e-mailem informoval žalovaného o důvodech prodlení s výplatou pohyblivé části mzdy (provize) za měsíc duben 2016 spočívajících v nesrovnalostech v objednávkách předložených žalovaným, které bylo nutno zkontrolovat. Pohyblivá složka mzdy (provize) za měsíc duben 2016 ve výši 11 250 Kč byla pak žalovanému připsána na jeho účet dne 16. 6. 2016 (příkaz k převodu byl učiněn ještě před uplynutím 15 dnů po uplynutí období splatnosti mzdy). Dopisem ze dne 16. 6. 2016 žalovaný přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru pro nevyplacení části mzdy za měsíc duben 2016.

Je tedy zřejmé, že v průběhu zúčtování se pohyblivá složka mzdy žalobce za měsíc duben 2016 (její výše) stala předmětem sporu účastníků a že žalobce k jejímu vyplacení přistoupil neprodleně poté, co ukončil šetření k ověření výše mzdového nároku žalovaného. V souladu s ustálenými závěry dovolacího soudu [o tom, že institut okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce není (a nemůže být) právním prostředkem pro řešení sporu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o to, zda zaměstnanci náleží mzda nebo plat (náhrada mzdy nebo platu) anebo jejich části, a ani právním prostředkem, prostřednictvím kterého by bylo možné postihovat zaměstnavatele za chyby, omyly nebo jiné zřejmé nesprávnosti při výpočtu nebo výplatě mzdy, platu, náhrady mzdy nebo náhrady platu, jestliže zaměstnavatel zjištěnou nesprávnost v přiměřené době odstranil a bez zbytečného odkladu zjednal nápravu] proto odvolací soud dospěl k závěru, že důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce nebyl naplněn. Rozhodnutí odvolacího soudu potom není v rozporu, nýbrž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na niž žalovaný v dovolání poukazuje.

S ohledem na shora uvedené okolnosti projednávané věci, kdy žalobce příkaz k převodu pohyblivé části mzdy učinil ještě v době 15 dnů po uplynutí období splatnosti mzdy a tato byla na účet žalovaného připsána v den následující po uplynutí uvedené doby 15 dnů, nelze ani usuzovat na situaci, kdy přijatý výklad nutí zaměstnance setrvat v pracovním poměru u zaměstnavatele, se kterým vede občanskoprávní spor o zaplacení jím nárokované dlužné částky na mzdě, a tedy na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 3399/14, uveřejněným pod č. 112 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 2015.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., zpochybňuje-li hodnocení provedených důkazů a skutková zjištění odvolacího soudu (namítá-li, že „závěr, že by zaměstnavatel nebyl schopen objektivně zjistit nesprávnost podkladů ani do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti, však nemá žádnou oporu v provedeném dokazování“, že „není tedy pravdou, že v době splatnosti mzdy nemohl žalobce vědět, kolik objednávek zanesených do systému je nesprávných“, neboť se jedná „pouze o tvrzení žalobce ničím nepodložené a neprokázané“) a předestírá-li své vlastní skutkové závěry [namítá-li, že „žalobci nic nebránilo, aby objednávky prověřil včas a dovolateli mzdu včetně její pohyblivé části vyplatil v řádném výplatním termínu“ a že „z celkového počtu 39 objednávek byly stornovány 4, navíc v době řádného výplatního termínu již byly (resp. musely být) nastornované objednávky žalobci i zaplaceny“], na jejichž základě pak buduje své vlastní – od odvolacího soudu odlišné – právní posouzení věci.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 9. 2021

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1444/2020

www.nsoud.cz