21 Cdo 1377/2023-342

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Z. S., zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty č. 413/2, proti žalované České republice – Městskému soudu v Brně se sídlem v Brně, Polní č. 994/39, IČO 00025062, o 1 798 896 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 215/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2022, č. j. 49 Co 107/2021-305, takto:

I. Dovolání žalované proti části výroku I rozsudku krajského soudu, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 26. března 2021, č. j. 12 C 215/2016-252 (dále jen „rozsudek okresního soudu“), ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 104 000 Kč, proti části výroku II rozsudku krajského soudu, v níž bylo rozhodnuto o změně rozsudku okresního soudu tak, že se zamítá žaloba na zaplacení úroku z prodlení, a proti výroku III rozsudku krajského soudu, se odmítá.

II. Rozsudek krajského soudu v části výroku II, v níž bylo rozhodnuto o změně rozsudku okresního soudu tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 29 710 Kč ve výši 0,45 % od 1. 8. 2018 do zaplacení, z částky 29 710 Kč ve výši 0,50 % od 2. 7. 2018 do zaplacení a z částky 29 710 Kč ve výši 0,75 % od 1. 1. 2019 do zaplacení, se zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje.

III. Rozsudek krajského soudu ve výroku I, s výjimkou jeho měnící části a potvrzující části ohledně částky 104 000 Kč, se mění tak, že rozsudek okresního soudu se v části výroku I o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 2 049,76 Kč mění tak, že žaloba na zaplacení částky 2 049,76 Kč se zamítá, a v části výroku I o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 542 846,24 Kč se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

IV. Rozsudek krajského soudu v části výroku II, v níž byl rozsudek okresního soudu v části výroku I o úroku z prodlení změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky

2 377,80 Kč od 1. 4. 2015 do zaplacení,

1 011,24 Kč od 1. 7. 2015 do zaplacení,

1 011,24 Kč od 1. 10. 2015 do zaplacení,

1 011,24 Kč od 1. 1. 2016 do zaplacení,

1 011,24 Kč od 1. 3. 2016 do zaplacení,

1 011,24 Kč od 1. 4. 2016 do zaplacení,

1 011,24 Kč od 1. 6. 2016 do zaplacení,

1 011,24 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení,

1 011,24 Kč od 1. 12. 2016 do zaplacení,

2 377,80 Kč od 3. 4. 2017 do zaplacení,

2 377,80 Kč od 1. 6. 2017 do zaplacení,

1 011,24 Kč od 1. 9. 2017 do zaplacení,

1 011,24 Kč od 1. 11. 2017 do zaplacení,

úrok z prodlení ve výši 8,50 % p. a. z částky

1 011,24 Kč od 1. 2. 2018 do zaplacení,

2 377,80 Kč od 2. 4. 2018 do zaplacení,

1 011,24 Kč od 1. 6. 2018 do zaplacení,

úrok z prodlení ve výši 9 % p. a. z částky

1 011,24 Kč od 1. 8. 2018 do zaplacení,

2 377,80 Kč od 1. 11. 2018 do zaplacení,

úrok z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky

1 011,24 Kč od 1. 2. 2019 do zaplacení,

2 377,80 Kč od 1. 4. 2019 do zaplacení,

1 011,24 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení,

se mění tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá; jinak se dovolání žalované proti části výroku II krajského soudu, v níž byl rozsudek okresního soudu v části výroku I o úroku z prodlení změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení, s výjimkou části uvedené ve výroku II tohoto rozsudku, zamítá.

VI. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů vzniklých před soudem prvního stupně 176 162,40 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 83 949,80 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 41 974,90 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zdeňky Jedličkové, advokátky se sídlem v Brně, Bašty č. 413/2.

Odůvodnění:

1. V průběhu řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobkyni dopisem ze dne ze dne 2. 10. 2014 z důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, vedeného u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 374/2015, žalobkyně podáním ze dne 8. 8. 2016 uplatnila proti žalované nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za snížení její důstojnosti, vážnosti a dobré pověsti v pracovním kolektivu a ve společnosti ve výši 50 000 Kč, který následně podáním ze dne 22. 11. 2017 (se souhlasem soudu) rozšířila o dalších 150 000 Kč a vedle toho uplatnila též nárok na zaplacení majetkové újmy (škody) ve výši 54 000 Kč. Uplatněné nároky odůvodnila tím, že s poukazem na svůj důchodový věk byla žalovanou „nucena“ k podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru k datu 28. 2. 2015, kterou odmítla podepsat. Následně (po obdržení výpovědi z pracovního poměru) nebyla žalobkyně (stejně jako další zaměstnankyně Š.) pozvaná k předsedovi soudu na rozloučení s odcházejícími zaměstnanci. Na konci roku 2015 pak všichni zaměstnanci dostali mimořádně vysoké odměny, jen žalobkyně a zaměstnankyně Š. a K. (které za stejných okolností odmítly podepsat dohodu o rozvázání pracovního poměru) žádnou odměnu nedostaly. Bývalý předseda žalované při jednání ve věci dne 13. 9. 2016 navíc nepravdivě uvedl, že se žalobkyně „měla dopustit závažného pochybení, a to nesprávného úředního postupu ve spise 69 Nc 1246/2007, v důsledku čehož vysoudila stěžovatelka vůči státu částku 195.847 Kč“. Žalobkyně v uvedeném jednání žalované spatřuje nerovné zacházení (diskriminaci) z důvodu věku a „potrestání“ za odmítnutí podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru. Chováním žalované tak byla ve značné míře snížena dobrá pověst a důstojnost žalobkyně, její vážnost ve společnosti i v pracovním kolektivu. Nepřiznáním odměny (která by ji náležela v částce 54 000 Kč) jí též byla způsobena škoda.

2. V průběhu téhož řízení vedeného u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 374/2015 žalobkyně podáním ze dne 6. 3. 2017 uplatnila proti žalované nárok na zaplacení náhrady platu z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 2. 10. 2014 za dobu od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2016 ve výši 713 016 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z jednotlivých měsíčních částek po 29 709 Kč vždy od 16. dne v měsíci počínaje 16. 2. 2015 až do zaplacení. Dalším podáním ze dne 21. 5. 2019 žalobkyně nárok na náhradu platu se souhlasem soudu rozšířila o částku za dobu od 1. 1. 2017 do 30. 4. 2019 ve výši 831 880 Kč s úrokem z prodlení z jednotlivých měsíčních částek po 29 710 Kč vždy od 16. dne v měsíci počínaje 16. 2. 2017 až do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, od ledna 2018 ve výši 8,50 % ročně, od července 2018 ve výši 9 % ročně a od ledna 2019 ve výši 9,75 % ročně.

3. Řízení o uvedených nárocích bylo postupně vyloučeno ke dvěma samostatným řízením (vedeným u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 215/2016 a pod sp. zn. 12 C 99/2017) a následně spojeno ke společnému řízení usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 5. 5. 2020, č. j. 12 C 215/2016-79.

4. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 26. 3. 2021, č. j. 12 C 215/2016-252, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 104 000 Kč a částku 1 544 896 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z jednotlivých (postupně nabíhajících) 25 měsíčních částek po 29 709 Kč počínaje 16. 2. 2015 až do zaplacení a 27 měsíčních částek po 29 710 Kč počínaje 16. 3. 2017 až do zaplacení (výrok I), žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 150 000 Kč, zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 325 670 Kč k rukám zástupkyně JUDr. Zdeňky Jedličkové (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 7. 2017, č. j. 12 C 374/2015-196, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2019, č. j. 49 Co 367/2017-397, byla určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobkyni z důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce dopisem ze dne 2. 10. 2014, neboť při výběru žalobkyně jako nadbytečné zaměstnankyně bylo uplatněno kritérium věku představující zakázaný diskriminační důvod (rozsudky nabyly právní moci 2. 5. 2019). Jako přímou diskriminaci ze strany žalované ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona hodnotil průběh jednání ze dne 25. 9. 2014 u R. K., který svůj požadavek na podpis dohody o rozvázání pracovního poměru zdůvodňoval důchodovým věkem žalobkyně. Jako pronásledování ve smyslu ustanovení § 4 odst. 3 antidiskriminačního zákona kvalifikoval jednání žalované spočívající v tom, že žalobkyně (jakož i další dvě zaměstnankyně Š. a K., které rovněž odmítly podepsat navrženou dohodu o rozvázání pracovního poměru) nebyla pozvaná na rozloučení s odcházejícími zaměstnanci u předsedy soudu, které se konalo v prosinci 2014, v tom, že K. snížení platu o 5 % „všem VSÚ v úseku E“ odůvodňoval (nepravdivě a „zřejmě veden úmyslem vyvolat nepřátelskou atmosféru na pracovišti a dehonestovat žalobkyni a paní Š.“) vyplacením vysokého odstupného žalobkyni a paní Š., a v tom, že žalobkyni (stejně jako zaměstnankyním Š. a K.) nebyla přiznána odměna za období od 1. 6. do 31. 12. 2014, kterou jinak žalovaná přiznala a vyplatila všem ostatním zaměstnancům. Tato jednání žalované „mohla být jednotlivě i ve svém souhrnu žalobkyní vnímána jako příkoří a špatně psychicky snášena“. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že v daném případě byla „v důsledku diskriminace žalobkyně žalovaným“ ve značné míře snížena její dobrá pověst, důstojnost její osoby a vážnost ve společnosti, neboť „diskriminační jednání žalovaného sestávalo z více jednání a trvalo po delší dobu (září-prosinec 2014)“. S ohledem na „uvedený rozsah diskriminačního jednání“ přiznal žalobkyni náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení 10 odst. 2 antidiskriminačního zákona v částce 50 000 Kč, jejíž výše „dostatečně plní satisfakční a preventivní funkci“ a současně „není likvidační pro žalovaného“. Žalovaná (v rámci přeneseného důkazního břemene) neprokázala, že ve vztahu k žalobkyni neporušila ohledně odměn za období od 1. 6. 2014 do 31. 12. 2014 zásadu rovného zacházení, neboť nedoložila dostatečně relevantní důvod, proč žalobkyni nebyla vyplacena mimořádná odměna a bylo s ní ohledně (byť nenárokové) složky platu zacházeno odlišně oproti jiným zaměstnancům; naopak v uvedeném období žalobkyně neměla významné absence, tvrzené porušení pracovních povinností (nedodržování fondu pracovní doby, nesprávný úřední postup a nelichotivé vyjádření ve vztahu k vedení soudu) jí za období, kdy pro žalovaného vykonávala práci (do konce roku 2014), nebylo prokazatelně vytknuto, naopak byla hodnocena nadřízeným K. jako kvalitní zaměstnankyně, která svou práci zvládala velmi dobře a pobírala dlouhodobě vysoký osobní příplatek. Soud prvního stupně proto uzavřel, že „žalovaný v případě odměňování za období 6-12/2014 nezajistil rovné zacházení se žalobkyní oproti ostatním zaměstnancům a porušil právní povinnost (zákaz diskriminace dle ust. § 16 odst. 2 zákoníku práce, ust. § 2 odst. 3, ust. § 4 odst. 3 a ust. § 5 odst. 3 antidiskriminačního zákona), jelikož věrohodně a rozumně neodůvodnil, proč žalobkyni nevyplatil za uvedené období vůbec žádnou odměnu,“ a žalobkyně byla pronásledována „dle ust. § 4 odst. 3 antidiskriminačního zákona v důsledku jejího odmítnutí akceptovat návrh žalovaného na rozvázání pracovního poměru dohodou“. Mezi porušením právní povinnosti žalované a majetkovou škodou „ve smyslu ust. § 265 zákoníku práce tímto způsobenou žalobkyni (nevyplacení odměny mající dopad do její majetkové sféry) je přitom dána příčinná souvislost“; výše škody odpovídá odměně vyplacené ve výši 54 000 Kč R. H., pracující na totožné pozici „VSÚ na úseku E“ jako žalobkyně se srovnatelnou pracovní náplní. Protože žalobkyně ještě v průběhu výpovědní doby dopisem ze dne 7. 11. 2014 oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, „má nárok na náhradu platu podle ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce až ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby“, tj. za dobu od 1. 1. 2015 do 30. 4. 2019 (den rozvázání pracovního poměru dohodou). Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalovaného, že nárok žalobkyně na přiznání náhrady platu je rozporný s dobrými mravy z důvodu tvrzeného porušování povinností žalobkyní (nedodržování fondu pracovní doby a nesprávný úřední postup), neboť nesprávný úřední postup žalobkyni vůbec prokázán nebyl a zajišťování kultury pro zaměstnance žalobkyní bylo žalovaným v roce 2014 dle názoru soudu tolerováno a nebylo jí vytýkáno. Nebyly shledány ani podmínky ke snížení náhrady platu podle § 69 odst. 2 zákoníku práce z důvodu pobírání starobního důchodu [protože „žalobkyně byla (starobní) důchodkyní již před neplatným rozvázáním pracovního poměru v říjnu 2014, … nelze aplikovat stanovisko Nejvyššího soudu ČR Cpjn 4/2004, v němž se jedná o odlišnou situaci, kdy byl na žádost zaměstnance přiznán starobní důchod až po neplatném rozvázání pracovního poměru, nikoli před ním“] nebo proto, že žalobkyně mohla být zaměstnána na stejné či obdobné pozici u některého jiného soudu se sídlem v městě Brně (neboť „u žalobkyně nenastala situace, kdy by měla skutečnou možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za rovnocenných či výhodnějších podmínek jako u žalovaného a že současně této možnosti nevyužila, když sem nelze podřadit pouhou existenci výběrových řízení na totožnou pozici vyhlašovanou soudy v sídle žalovaného i samotným žalovaným“). Při výpočtu výše náhrady platu soud prvního stupně vycházel z průměrného měsíčního výdělku.

5. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 49 Co 107/2021-305, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 104 000 Kč a částku 1 544 896 Kč změnil „jen“ tak, že uvedené částky je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), ve „zbývající části“ výroku I o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úroky z prodlení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že úroky z prodlení z jednotlivých měsíčních částek náhrady platu přiznal ode dne následujícího po splatnosti platu a ve zbývající části žalobu na zaplacení úroku z prodlení zamítl (výrok II), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů 323 153 Kč k rukám advokátky JUDr. Zdeňky Jedličkové (výrok III). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalovaná ve vztahu k žalobkyni dopustila diskriminace z důvodu věku, jestliže rozhodujícím kritériem pro výběr žalobkyně jako nadbytečné zaměstnankyně byl její (důchodový) věk. Diskriminačním shledal i jednání žalované spočívající v nepozvání žalobkyně na rozloučení s odcházejícími zaměstnanci a nepřiznání mimořádných odměn za druhé pololetí roku 2014. Úvahy, na základě kterých byla žalobkyni za toto diskriminující jednání žalované přiznána náhrada ve výši 50 000 Kč, odvolací soud považuje za správné a pro stručnost na ně odkázal. Při rozhodování o uplatněném nároku na náhradu škody vzniklé nevyplacením mimořádné odměny za druhé pololetí roku 2014 vzal odvolací soud v úvahu, že – byť je mimořádná odměna tzv. nenárokovou složkou mzdy – nepřiznání odměn bylo u žalované zcela výjimečné, obvykle z důvodu déletrvající absence zaměstnance a že v posuzovaném případě odměna nebyla přiznána jen zaměstnankyním, které odmítly podepsat dohodu o rozvázání pracovního poměru (žalobkyni do té doby byla vždy přiznána). Tvrzení žalované, že k nevyplacení odměn došlo z důvodu dlouhodobého porušování pracovních povinností žalobkyně, proto považuje za „čistě účelové“; dřívější odchody za účelem zajištění kulturního vyžití zaměstnanců žalované činila žalobkyně s konkludentním souhlasem žalované, která toto jednání žalobkyně dlouhodobě akceptovala a jako porušení pracovních povinností toto jednání začala hodnotit až poté, co žalobkyně odmítla podepsat dohodu o skončení pracovního poměru. V nepřiznání odměn žalobkyni proto soud prvního stupně opět spatřuje diskriminační jednání a porušení práva žalobkyně na rovné zacházení. Výši škody, která v této souvislosti žalobkyni vznikla, soud prvního stupně správně určil ve výši odměny přiznané zaměstnankyni H. Odvolací soud též plně přisvědčil závěrům soudu prvního stupně o nároku žalobkyně na náhradu platu, který jí vznikl za dobu od 1. 1. 2015 do 30. 4. 2019; při jeho vyčíslení vyšel z průměrného měsíčního výdělku (za rozhodné období pro výpočet průměrného výdělku považoval čtvrté kalendářní čtvrtletí 2014, ve kterém žalobkyně odpracovala – při 40hodinové týdenní pracovní době – 440 hodin, za něž jí bylo vyplaceno 75 159 Kč). Odvolací soud též vyslovil souhlas se závěry soudu prvního stupně o nesplnění podmínek k přiměřenému snížení náhrady platu a pro stručnost na ně odkázal.

6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým rozhodnutí napadla ve „výroku I., II. a III.“ Dovolatelka namítá, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4553/2018, zjišťoval hrubý měsíční výdělek podle ustanovení § 356 odst. 2 zákoníku práce, i když správně „měla být zjišťována hodinová dotace za každý měsíc, za který byla náhrada platu požadována, počet hodin měl být poté vynásoben hodinovým výdělkem“. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, vyplývá, že otázka, zda se zaměstnanec zapojil do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné sjednanému pro výkon práce, je otázkou skutkovou. Oba soudy pak v rozporu s judikaturou dovolacího soudu neprovedly důkazy navrhované žalovanou, jež měly svědčit o skutečnosti, že se žalobkyně mohla zapojit do práce u jiné „justiční složky“ ve městě Brně. Argumentaci odvolacího soudu, že z hlediska věku žalobkyně by bylo dehonestující očekávat, že se bude žalobkyně účastnit výběrových řízení u jiných soudů v Brně, dovolatelka odmítá s tím, že se žalobkyně „těšila dobrému zdraví a chtěla být zaměstnána“. Dovolateli je z jeho úřední činnosti známo, že o „pozice VSÚ a obdobné“ je u všech soudů mezi uchazeči malý zájem a žalobkyně by jistě byla vítána. Lzeočekávat, že by pracovní podmínky žalobkyně nebyly horší než u dovolatele. Neprovedl-li ani jeden ze soudů důkazy navrhované žalovanou, konkrétně výslechy všech zaměstnanců, kterým skončil pracovní poměr u žalované od 1. 7. 2014 do 28. 2. 2015, a řádně nevysvětlil, proč tak neučinil, porušil zásady spravedlivého procesu a rozhodnutí tak zatížil vadami (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017). V řízení bylo žalobkyní argumentováno tím, že se žalovaný snažil dosáhnout omlazení zaměstnanců, že k žádnému snížení počtu zaměstnanců nedošlo atd. Postupně však vyšlo najevo, že opak je pravdou. Dovolatel provedl audit, vytipoval vhodné a zbytné zaměstnance v počtu cca 25 osob, a následně postupně přistupoval k ukončování pracovních poměrů, byť různými způsoby. Dovolatel coby zaměstnavatel nemohl nijak ovlivnit složení výsledné skupiny, které musela být dána výpověď, neboť nemohl předvídat, kdo z oslovených zaměstnanců bude ochoten přistoupit na dohodu, či sám podá výpověď. Je-li zde několik osob v důchodovém věku, jde pouze o shodu okolností. V případě, že by bylo prokázáno, že to byli členové vedení žalovaného, kdo s uvedenými osobami iniciativně jednal o ukončení pracovního poměru (byť v různých formách), muselo by to mít vliv na výši nemajetkové újmy za diskriminaci. Soudy svá skutková zjištění založily na výpovědích žalobkyně a osob, které měly přímý majetkový zájem na tom, aby byla žalobkyně úspěšná, a naopak výpovědi K., J. a B. (v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4643/2010) nehodnotily jako relevantní „pro úzký vztah k jedné ze stran sporu“. Dovolatelka proto shrnuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu aplikoval ustanovení § 356 odst. 1 a 2 a § 69 odst. 2 zákoníku práce. Její právo na spravedlivý proces bylo porušeno neprovedením navržených důkazů „bez náležitého vysvětlení“, „paušálním hodnocením svědeckých výpovědí“ a tím, že nebylo rozhodnuto o návrhu žalobkyně na rozšíření žaloby (doručeným soudu prvního stupně 28. 12. 2018) „o náhradu škody za nevyčerpanou dovolenou ve výši 103 452 Kč a nevyplacený příspěvek za zvýhodněné stravenky ve výši 46 012 Kč“. Požadavkům na náležité odůvodnění rozsudku podle dovolatelky neodpovídá ani skutečnost, že „ani jeden ze soudů se navíc nezabýval tím, že se žalobkyně dopouštěla porušování pracovní kázně“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné, popřípadě aby je jako nedůvodné zamítl.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

11. Žalovaná rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu. Dovolání tedy směřuje též proti části potvrzujícího výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci 104 000 Kč, proti části výroku II rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na zaplacení úroku z prodlení, a proti výroku III o náhradě nákladů řízení.

12. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (srov. § 240 odst. 1 větu první o. s. ř.), nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit změnou nebo zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí změní nebo zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 – ústavní stížnosti proti němu podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usneseními ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 3793/14, resp. ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3827/14). V části, ve které směřuje proti části výroku II rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o částečném zamítnutí žaloby na zaplacení úroku z prodlení, proto není dovolání žalované subjektivně přípustné.

13. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), obsahuje ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a tento údaj je obligatorní náležitostí dovolání. Namítá-li dovolatelka, že „na výši nemajetkové újmy za diskriminaci“ by mělo vliv zjištění, kdo jednal se zaměstnanci, s nimiž žalovaná rozvázala pracovní poměr od 1. 7. 2014 do 28. 2. 2015, a že by bylo v rozporu s dobrými mravy, byla-li by žalobkyni v roce 2014 přiznána nenároková odměna ve výši 54 000 Kč, jestliže se žalobkyně dopouštěla „masivního porušování pracovní kázně“ i v době po dání výpovědi z pracovního poměru, vyslovuje tím pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (s jeho závěrem o opodstatněnosti uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč a majetkové újmy ve výši 54 000 Kč), aniž by jakkoliv formulovala, v čem řešení přijaté odvolacím soudem znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

14. Vyslovuje-li dovolatelka nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že „…okolnosti, jež předcházely ukončení pracovního poměru žalovaného u žalobkyně a způsob, jakým bylo s žalobkyní a s dalšími dvěma bývalými dlouholetými zaměstnankyněmi jednáno, byl jednoznačně diskriminační a v rozporu se zákonem,“ tím, že namítá nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí K., J., B., K. a Š., z nichž odvolací soud vycházel při rozhodování o samostatných nárocích na náhradu majetkové a nemajetkové újmy, zpochybňuje jen hodnocení důkazů odvolacím soudem a skutková zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování o těchto nárocích, k nimž dovolatelka otázku přípustnosti nevymezila, vycházel. Tyto námitky přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformulují sami dovolatelé (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

15. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky, že soudy neprovedly „výslechy všech zaměstnanců, kterým skončil pracovní poměr u žalovaného od 1. 7. 2014 do 28. 2. 2015“, jimiž dovolatelka chtěla prokázat, že „to byli členové vedení žalovaného, kdo s uvedenými osobami iniciativně jednali o ukončení pracovního poměru“, což by muselo mít „vliv na výši nemajetkové újmy za diskriminaci“, a že neprovedení těchto důkazů ani „řádně nevysvětlily“. Tyto námitky by mohly představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však ve vztahu k samostatnému nároku na náhradu nemajetkové újmy (jichž se výlučně uvedené námitky týkají) – jak uvedeno výše – naplněn není.

16. V části, ve které směřuje proti výroku III rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

17. Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci 104 000 Kč, proti části výroku II rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na zaplacení úroku z prodlení, a proti výroku III rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

18. Dovolatelka též namítá, že odvolací soud nerozhodl o celém předmětu řízení, nerozhodl-li o nárocích, které žalobkyně uplatnila (žalobu rozšířila) podáním ze dne 28. 12. 2018 (o náhradě za nevyčerpanou dovolenou ve výši 103 452 Kč a nevyplacený příspěvek za zvýhodněné stravenky ve výši 46 012 Kč). S touto námitkou se již řádně vypořádal odvolací soud (bod 37 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), poukázal-li na usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. 6. 2019, č. j. 12 C 99/2017-33, jímž soud prvního stupně připustil změnu (rozšíření) žaloby ve věci náhrady platu, z jehož odůvodnění vyplývá, že o připuštění změny (rozšíření) žaloby podáním žalobkyně ze dne 28. 12. 2018 nebylo rozhodováno (změna žaloby nebyla připuštěna) vzhledem k tomu, že žalobkyně tento svůj návrh vzala zpět. Postup soudu prvního stupně zde sice nebyl správný, pokud o návrhu žalobkyně ze dne 28. 12. 2018 nebylo rozhodnuto ve výroku usnesení, na druhé straně však svým postupem dal jednoznačně najevo, že o nárocích, o něž žalobkyně v tomto podání žalobu rozšířila, v řízení rozhodovat nebude. Jestliže se potom navrhovaná změna žaloby ani nedotýkala stávajících nároků, jež žalobkyně učinila předmětem řízení (žaloba byla rozšiřována o nové nároky se samostatným skutkovým základem), nepředstavuje zde nesprávný postup soudu prvního stupně vadu řízení, která by měla za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci, k níž odvolací soud musel podle ustanovení § 212a odst. 5 věty druhé a § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. přihlédnout. Z logiky věci též vyplývá, že uvedeným postupem soudu nemohla být žalovaná ani dotčena na svých právech a její námitku lze proto považovat za subjektivně nepřípustnou.

19. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá náhrady platu za období od 1. 1. 2015 do 30. 4. 2019 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2019 (dále jen „zák. práce“).

20. Podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

21. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru, že základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení náhrady mzdy podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce (do 31. 12. 2006 ustanovení § 61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce) je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení náhrady mzdy může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil, a pokud tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena [srov. například (ve vztahu k obsahově obdobné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný pod č. 30/2004 v časopise Soudní judikatura, bod V. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3286/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2413/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1161/2015].

22. Ve sporu o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru má procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady pro snížení náhrady mzdy, zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní). Zaměstnavatel – aby ve sporu byl úspěšný – tedy musí nejen tvrdit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale musí též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce zapojil nebo že zde taková možnost pro zaměstnance skutečně byla [srov. například (ve vztahu k obsahově obdobné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 784/2005, uveřejněný pod č. 111/2006 v časopise Soudní judikatura].

23. K otázce okolností, které při úvaze o snížení náhrady mzdy nebo platu naopak nelze brát v úvahu, srov. například (ve vztahu k obsahově obdobné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1746/2001, uveřejněný pod č. 26/2003 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3148/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3286/2013, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014, a v nich vyjádřený právní názor, že při posuzování žádosti zaměstnavatele podle ustanovení § 61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (nyní § 69 odst. 2 zák. práce) soud přihlíží jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být náhrada mzdy zaměstnanci poskytnuta, a které se týkají poměrů zaměstnance z hlediska jeho dalšího (jiného) zaměstnávání. Pro posouzení, zda v případě zaměstnance jsou splněny podmínky pro snížení náhrady mzdy, není významné, zda zaměstnanec vyvíjel aktivitu k tomu, aby si zajistil jiné zaměstnání, ani zda byl evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, neboť k přiměřenému snížení náhrady mzdy zaměstnanci, který se po neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele nezapojil do práce u jiného zaměstnavatele, by soud mohl přistoupit – jak vyplývá z výše uvedeného – jen tehdy, bylo-li by možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec měl konkrétní (skutečnou) možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale že této možnosti bez vážných důvodů nevyužil; se samotným nedostatkem aktivity zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se žádostí o zprostředkování zaměstnání, zákon možnost snížení náhrady mzdy nespojuje. Okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, pro které bylo rozvázání pracovního poměru neplatné nebo které provázely řešení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru, tu rovněž nemají význam, neboť ani s nimi právní úprava možnost krácení náhrady mzdy nespojuje.

24. Žalovaná svůj návrh na snížení povinnosti k náhradě platu za období přesahující 6 měsíců (srov. podání žalované č. l. 54 spisu 12 C 99/2017 a jeho doplnění č. l. 115 a 139 spisu 12 C 215/2016) odůvodnila tvrzením, že „ve městě Brně je celá řada soudů různých stupňů“, u nichž se žalobkyně mohla „ucházet o práci“ (včetně žalované), což ale neučinila; u žalované se mohla účastnit výběrových řízení na „pozici VSÚ“ na konci roku 2014, 30. 3. 2015, 10. 2. 2016, 4. 5. 2016, 6. 3. 2017, 22. 6. 2017 a 20. 9. 2017. Návrh takto založila na skutečnostech, jimiž žalobkyni vytýká, že nevyvinula dostatečnou aktivitu k tomu, aby si zajistila jiné zaměstnání, která – jak vyplývá z ustálených závěrů soudní praxe uvedených v bodu 23 – není pro posouzení, zda v případě zaměstnance jsou splněny podmínky pro snížení náhrady mzdy, významná; dovolatelka odvolacímu soudu proto nedůvodně vytýká, že k těmto skutečnostem, které při úvaze o snížení náhrady mzdy nebo platu nelze brát v úvahu, neprovedl navržené důkazy. Významné by zde byly jen skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že žalobkyně měla konkrétní, tj. skutečnou, možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měla při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaná plnila svou povinnost přidělovat jí tuto práci. Takové skutečnosti přes poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., které jí bylo poskytnuto u jednání soudu prvního stupně dne 8. 12. 2020, však žalovaná do řízení nevnesla. Odůvodnila-li žalovaná návrh na postup podle § 69 odst. 2 zák. práce tím, že v úvahu musí být bráno též to, že „žalobkyně porušovala své povinnosti“, nebrala náležitě v úvahu, že okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, pro které bylo rozvázání pracovního poměru neplatné, nemají z hlediska uvedeného ustanovení žádný význam.

25. Jestliže potom ani z výsledků provedeného dokazování nevyplynuly skutečnosti odůvodňující postup podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce, přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá dovolatelkou nastolená otázka – vyplývající z obsahu podaného dovolání –, za jakých předpokladů jsou splněny podmínky k přiměřenému snížení náhrady mzdy podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce, neboť uvedenou otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

26. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně pracovala u žalované jako vyšší soudní úřednice, že žalovaná dopisem ze dne 2. 10. 2014 (doručeným 13. 10. 2014) dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru z důvodu podle § 52 písm. c) zák. práce, že žalobkyně u soudu uplatnila neplatnost této výpovědi a že rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 7. 2017, č. j. 12 C 374/2015-196, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2019, č. j. 49 Co 367/2017-397, bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobkyně ještě v průběhu výpovědní doby dopisem ze dne 7. 11. 2014 oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, žalovaná po uplynutí výpovědní doby žalobkyni výkon práce neumožnila a pracovní poměr účastníků skončil na základě dohody o rozvázání pracovního poměru dne 30. 4. 2019.

27. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na řešení právní otázky, zda náhrada platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce má být vypočtena jako násobek průměrného hodinového výdělku zjištěného podle ustanovení § 356 odst. 1 zák. práce a počtu hodin, kdy zaměstnavatel neumožnil zaměstnanci pokračovat v práci, nebo jako násobek průměrného měsíčního výdělku zjištěného podle ustanovení § 356 odst. 2 zák. práce a počtu měsíců (jejich alikvotní části), kdy zaměstnavatel neumožnil zaměstnanci pokračovat v práci. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

28. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je ve věci způsobu určení výše náhrady platu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru důvodné.

29. Podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

30. Z citovaného ustanovení vyplývá, že náhrada mzdy nebo platu poskytovaná podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce se odvíjí od průměrného výdělku, kterým se rozumí – nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak – průměrný hrubý výdělek (§ 352 zák. práce). Základní formou průměrného výdělku potom je průměrný hrubý hodinový výdělek (§ 356 odst. 1 zák. práce). Jako zvláštní způsob zjištění průměrného výdělku zákoník práce upravuje průměrný hrubý měsíční výdělek (§ 356 odst. 2 zák. práce) a průměrný měsíční čistý výdělek (§ 356 odst. 3 zák. práce). Tyto zvláštní formy průměrného výdělku se uplatní jen v případě těch peněžitých nároků, u nichž takový způsob určení jejich výše stanoví zákoník práce nebo jiný pracovněprávní předpis (srov. uvozující dikci ustanovení § 356 odst. 2 a 3 zák. práce: „Má-li být uplatněn…“), a v ostatních případech se průměrný výdělek zaměstnance zjišťuje jako průměrný hodinový výdělek. Stanoví-li potom ustanovení § 69 odst. 1 věta druhá zák. práce, že „náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku“ (nikoliv ve výši průměrného hrubého měsíčního výdělku nebo průměrného měsíčního čistého výdělku), je nepochybné, že se v případě náhrady mzdy nebo platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce uplatní průměrný hrubý hodinový výdělek. Soudní praxe proto dospěla k závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4553/2018), že přísluší-li náhrada platu (mzdy) ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby (byla-li dána neplatná výpověď a oznámil-li zaměstnanec, že trvá na dalším zaměstnání) do právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru (resp. do doby, kdy zaměstnavatel umožní zaměstnanci pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru), odpovídá smyslu a účelu tohoto pracovněprávního nároku, aby náhrada platu (mzdy) z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru za uvedené období byla vypočtena jako násobek průměrného hrubého hodinového výdělku a počtu hodin, kdy zaměstnavatel neumožnil zaměstnanci pokračovat v práci.

31. Dovolatelka tedy odvolacímu soudu důvodně vytýká, že výši náhrady platu, která žalobkyni náleží za dobu od 1. 1. 2015 do 30. 4. 2019, nesprávně určil z průměrného hrubého měsíčního výdělku, neboť správně měl použít průměrný hrubý hodinový výdělek a vyjít ze skutečného počtu pracovních hodin připadajících na pracovní dny (pracovní směny) v období, za které je třeba náhradu mzdy nebo platu vypočítat.

32. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalobkyně v posledním kalendářním čtvrtletí roku 2014, které považovaly za rozhodné období podle ustanovení § 354 odst. 1 zák. práce (otázka rozhodného období nebyla dovolacímu přezkumu podaným dovoláním otevřena), byl žalobkyni za odpracovaných 440 hodin (při 40hodinové stanovené týdenní pracovní době) vyplacen plat v celkové hrubé výši 75 189 Kč; výši průměrného hrubého hodinového výdělku proto soudy správně určily částkou 170,82 Kč. Na období od 1. 1. 2015 do 30. 4. 2019, za něž žalobkyni vznikl nárok na náhradu platu, připadá 1 086 pracovních směn a 43 placených svátků (skutečnost obecně známá ve smyslu ustanovení § 121 o. s. ř.), tj. celkem 9 032 hodin, za které žalobkyni náleží náhrada platu v celkové výši 1 542 846,24 Kč. Za jednotlivé měsíce náhrada náleží následovně:

33. Z uvedeného vyplývá, že žaloba na zaplacení náhrady platu není důvodná jen v částce 2 049,76 Kč a dále v části uplatněného úroku z prodlení z jednotlivých měsíčních částek, pokud tyto žalobkyně uplatnila ve větších částkách, než jak na ně v jednotlivých měsících vznikl nárok. V rozsahu částky 1 542 846,24 Kč tedy odvolací soud správně rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně však nezvolil vhodnou (přiléhavou) formulaci, jestliže potvrzující výrok vyjádřil slovy: „Rozsudek soudu I. stupně se v části výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 104.000 Kč a částku 1.544.896 Kč mění jen tak…“. I když též účastníci řízení – jak vyplývá z obsahu dovolání žalované a vyjádření žalobkyně k němu – uvedenou část výroku I rozsudku odvolacího soudu chápou jako vyjádření potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni uvedené částky, považuje dovolací soud za vhodné alespoň v části dotčené dovoláním přistoupit k formulační úpravě.

34. Je-li dovolání přípustné, zabýval se dovolací soud též tím, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popř. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Odvolací soud v části výroku II, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně, nad rámec žaloby rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 29 710 Kč ve výši 0,45 % od 1. 8. 2018 do zaplacení, z částky 29 710 Kč ve výši 0,50 % od 2. 7. 2018 do zaplacení a z částky 29 710 Kč ve výši 0,75 % od 1. 1. 2019 do zaplacení. Řízení tak zatížil zmatečnostní vadou podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř., k níž dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédl a v uvedeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a řízení zastavil (srov. § 243e odst. 4 o. s. ř.).

35. Protože právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, není zcela správné a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu [§ 243d odst. 1 písm. b), § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] ve výroku I, s výjimkou jeho měnící části a potvrzující části ohledně částky 104 000 Kč, tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v části I o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 2 049,76 Kč mění tak, že žaloba na zaplacení částky 2 049,76 Kč se zamítá, a že v části o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 542 846,24 Kč se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrzuje; rozsudek odvolacího soudu byl též změněn v části výroku II, v níž bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně, tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni úrok z prodlení, na který žalobkyni (s ohledem na výši jednotlivých měsíčních částek náhrady platu) nevzniklo právo, mění tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá.

36. Ve zbývající části výroku II, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I o úroku z prodlení změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení, s výjimkou části uvedené ve výroku II tohoto rozsudku, je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované v uvedené části podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

37. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 a 3 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně byla plně úspěšná se svým nárokem na náhradu materiální újmy ve výši 54 000 Kč, s nárokem na náhradu platu byla neúspěšná jen v nepatrné části a rozhodnutí o výši náhrady nemajetkové újmy záviselo na úvaze soudu, žalobkyně má proto právo na plnou náhradu nákladů, které účelně k uplatnění a bránění svého práva vynaložila.

38. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, č. 116/2013 Sb., dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem pro jednotlivá řízení před soudy všech stupňů a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 71 780 Kč pro řízení před soudem prvního stupně, 68 780 Kč pro odvolací řízení a 34 390 Kč pro dovolací řízení.

39. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni v řízení před soudem prvního stupně náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 13 x 300 Kč, tj. celkem 3 900 Kč, v cestovném ve výši 1 385,60 Kč (4 cesty Brno – Blansko a zpět), v náhradě za promeškaný čas na cestě k jednáním za 8 započatých půlhodin ve výši 800 Kč a v zaplaceném soudním poplatku z žaloby 81 945 Kč; v odvolacím řízení náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 2 x 300 Kč, tj. celkem 600 Kč; v dovolacím řízení pak náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč [srov. § 13 odst. 4 a 5 a § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů].

40. Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. Zdeňka Jedličková, která žalobkyni zastupovala, doložila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [21 % – srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty] ve výši 16 351,80 Kč za řízení před soudem prvního stupně, 14 569,80 Kč za odvolací řízení a 7 284,90 Kč za dovolací řízení.

41. Žalovaná je povinna náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 176 162,40 Kč, odvolacího řízení v celkové výši 83 949,80 Kč a dovolacího řízení v celkové výši 41 974,90 Kč zaplatit žalobkyni k rukám advokátky, která ji zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 5. 2024

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1377/2023

www.nsoud.cz