XXII.1 Obecná ustanovení o náhradách poskytovaných zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce

Zákoník práce definuje případy, v nichž náleží zaměstnanci náhrada cestovních výdajů. Cestovní výdaje se zaměstnanci nahrazují cestovními náhradami při:

  • pracovní cestě (§ 42)*;
  • cestě mimo pravidelné pracoviště;
  • mimořádné cestě v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště;
  • přeložení (§ 43);
  • dočasném přidělení (§ 43a);
  • přijetí do zaměstnání v pracovním poměru; a
  • výkonu práce v zahraničí.

* Zvláštním typem pracovní cesty je zahraniční pracovní cesta, tedy pracovní cesta konaná mimo území České republiky (§ 154). Dobou rozhodnou pro vznik práva zaměstnance na náhradu cestovních výdajů v cizí měně je doba přechodu státní hranice České republiky, kterou oznámí zaměstnanec zaměstnavateli, nebo doba odletu z České republiky a příletu do České republiky při letecké přepravě.

  • Výše uvedené případy mají společné to, že cestování zaměstnance je dáno potřebou zaměstnavatele, a proto je to zaměstnavatel, který určuje podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, zejména dobu a místo nástupu a ukončení cesty, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a ubytování (§ 153 odst. 1). Zaměstnavatel je povinen tyto podmínky určit písemně (praxe používá pojem „cestovní příkaz“) a přihlížet přitom k oprávněným zájmům zaměstnance. Zároveň platí, že zaměstnanec je zaměstnavateli povinen bez zbytečného odkladu oznamovat změnu skutečností, které jsou pro poskytnutí cestovních náhrad rozhodné (§ 186).
  • Od vydávání cestovních příkazů může zaměstnavatel upustit jedině v případě, že jsou práva na cestovní náhrady a jejich výši vzhledem k okolnostem nezpochybnitelná (například jde o pravidelně se opakující pracovní cestu do stejného místa, stejnými prostředky, na stejnou dobu apod.) a zaměstnanec na vydání cestovního příkazu netrvá.
  • Cestovní náhrady jsou v zákoníku práce dále upraveny zvlášť pro zaměstnavatele, kteří odměňují zaměstnance mzdou (tj. zaměstnavatele neuvedené v § 109 odst. 3), a pro zaměstnavatele, kteří odměňují zaměstnance platem (tj. zaměstnavatele uvedené v § 109 odst. 3).