I. Pracovněprávní vztahy a jejich právní úprava

Pracovněprávní vztahy jsou soukromoprávní vztahy vznikající při výkonu závislé práce a dále též v souvislosti s ní.

Pracovněprávní vztahy lze dělit na:

  • individuální (vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, popř. vztahy mezi zaměstnavateli a pozůstalými po zaměstnanci, který zemřel),
  • kolektivní (vztahy mezi zástupci zaměstnanců, kteří reprezentují kolektiv zaměstnanců, a zaměstnavateli, popř. mezi jejich sdruženími).

Zákonnou úpravou pracovněprávních vztahů je úprava v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Novelizován byl zákonem č. 585/2006 Sb., zákonem č. 181/2007 Sb., zákonem č. 261/2007 Sb., zákonem č. 296/2007 Sb., zákonem č. 362/2007 Sb., nálezem Ústavního soudu vyhlášeným pod č. 116/2008 Sb., zákonem č. 121/2008 Sb., zákonem č. 126/2008 Sb., zákonem č. 294/2008 Sb., zákonem č. 305/2008 Sb., zákonem č. 382/2008, Sb., zákonem č. 320/2009 Sb., zákonem č. 326/2009 Sb., zákonem č. 286/2009 Sb., zákonem č. 306/2008 Sb., zákonem č. 347/2010 Sb., zákonem č. 427/2010 Sb., zákonem č. 73/2011 Sb., zákonem 180/2011 Sb., zákonem č. 185/2011 Sb., zákonem č. 341/2011 Sb., zákonem č. 364/2011 Sb. zákonem č. 365/2011 Sb., zákonem 367/2011 Sb., zákonem č. 375/2011 Sb., zapracováním změn dle vyhlášky č. 429/2011 Sb., zákonem č. 466/2011 Sb., zákonem č. 167/2012 Sb., zákonem č. 385/2012 Sb., zákonem č. 396/2012 Sb., zákonem č. 399/2012 Sb., zákonem č. 155/2013 Sb., zákonem č. 303/2013 Sb., zapracováním změn dle vyhlášky 435/2013 Sb., zákonem č. 101/2014 Sb., zákonem č. 182/2014 Sb., zákonem č. 250/2014 Sb., zapracováním změn dle vyhlášky č. 328/2014 Sb., zákonem č. 205/2015 Sb., zákonem č. 298/2015 Sb., zapracováním změn dle vyhlášky č. 385/2015 Sb., zákonem č. 47/2016 Sb., zákonem č. 298/2016 Sb., zákonem č. 377/2015 Sb., zákonem č. 264/2016 Sb., zákonem č. 460/2016 Sb., zákonem č. 93/2017 Sb., zákonem č. 206/2017 Sb., zákonem č. 222/2017 Sb., zákonem č. 292/2017 Sb., zákonem č. 202/2017 Sb., zákonem č. 99/2017 Sb., zákonem č. 203/2017 Sb., zákonem č. 148/2017 Sb., zákonem č. 310/2017 Sb. a naposledy zákonem č. 181/2018 Sb.


Zákoník práce od 1. 1. 2007 nahradil původní právní úpravu, která byla obsažena v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a dalších souvisejících předpisech.

Kromě zákoníku práce se na pracovněprávní vztahy úžeji či šířeji vztahuje ještě řada dalších právních předpisů. Jde například o zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, všechny ve znění příslušných pozdějších předpisů.

Pracovněprávní vztahy upravuje také několik podzákonných předpisů, a to jak nařízení vlády, tak vyhlášek Ministerstva práce a sociálních věcí.

V § 1 vymezuje zákoník práce svou věcnou působnost. Zákoník práce podle této úpravy zapracovává příslušné předpisy Evropské unie a vztahuje se na (nebo upravuje) následující konkrétně vymezené vztahy:

  • vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli,
  • vztahy kolektivní povahy a podpora vzájemných jednání odborových organizací a organizací zaměstnavatelů,
  • vztahy vznikající před vznikem pracovněprávního vztahu,
  • některá práva a povinnosti zaměstnavatelů a zaměstnanců při dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce podle zákona o nemocenském pojištění (zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění) a některé sankce za jeho porušení.

Na vztahy vyplývající z výkonu veřejné funkce se zákoník práce vztahuje, pokud to výslovně stanoví nebo pokud to stanoví zvláštní právní předpisy.

Úprava pracovněprávních vztahů (s některými výjimkami, např. v oblasti odměňování, cestovních náhrad nebo výměry dovolené) nepoužívá rozlišování na zaměstnavatele, kteří provozují podnikatelskou činnost a na zaměstnavatele, kteří takovou činnost neprovozují. Všichni zaměstnavatelé bez ohledu na charakter jejich činnosti tedy musí dodržovat kogentní normy zákoníku práce (tedy taková pravidla, od nichž se dohodou nelze odchýlit) a mohou používat dispozitivní normy zákoníku práce (tedy taková pravidla, od nichž se dohodou lze odchýlit). Zaměstnavatelé, jimiž jsou

  • stát,
  • územní samosprávné celky,
  • státní fondy,
  • příspěvkové organizace, jejichž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečeny z příspěvku na provoz poskytovaného z rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů,
  • školská právnická osoba zřízená podle § 124 a násl. školského zákona (zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání)
  • regionální rady regionů soudržnosti,

však mohou zakládat práva jen v mezích prostředků, které jim byly stanoveny, pokud v zákoníku práce není stanoveno jinak.

§ 4 zákoníku práce se vrátil k výslovnému vyjádření toho, že zákoník práce je speciální právní předpis a má přednost před použitím občanského zákoníku. To znamená, že pokud zákoník práce nemá zvláštní právní úpravu nebo použití občanského zákoníku výslovně nevylučuje, použije se právní úprava obsažená v občanském zákoníku (tzv. princip subsidiarity). K principu subsidiarity se Nejvyšší soud vyjádřil například v následujícím rozsudku:

21 Cdo 2802/2012